17 března, 2015

Čtyři nebezpečí v duchovním vedení

Německý psycholog W. Schmidbauer v knize „Syndrom pomocníka“ definuje čtyři nebezpečí, kterým jsou vystaveni pracovníci v pomáhajících profesích. Dovolil bych si dodat, že podobným nebezpečím jsou vystaveni i duchovní. Snad mi čtenáři odpustí, že se nebudu snažit každý tento typ podložit nějakou typologií z Bible. Viděl jsem podobné pokusy u některých „pokřesťanštěných“ psychologických testů a přišlo mi to zbytečné a přitažené za vlasy.


1. Oběť povolání. Jde o to, že profesní identita zasahuje i do soukromého života a oběť povolání se zcela odevzdává své profesní roli. Lidštěji řečeno jde o to, že jako duchovní byste měli být kdykoli k dispozici, kdekoli se ukážete, měli byste si uvědomovat, že jste „reprezentantem církve“ a dokonce i Boha. Když se setkáte s někým se sboru, abyste se prostě jen setkali, je z toho „pastorační rozhovor“. Ideální potom je, když spolu s vámi slouží celá vaše rodina – tedy manželka i děti. Mnozí duchovní bydlí na faře (v modlitebně) a už tím se neverbálně vyslovuje, že celý jejich život má být prosycen jejich prací a posláním. Představte si ale, že byste bydleli v objektu svého podniku… Vím, že církev není podnik, ale právě v tom je někdy zakopaný pes. Jde o to, duchovní práce není prací, ale vlastně je prací. Z hlediska duševní hygieny je ale třeba od své práce odstoupit, ale v pojetí duchovní práce to vlastně neplatí – tedy pokud bydlíte na faře. Když jsem hovořil s duchovními, někteří mi říkali, že ve volném čase rádi chodí do přírody, protože tam se jim dobře medituje, že se těší na prázdniny, protože si konečně přečtou dobré duchovní knížky, někteří rádi běhají, protože se u toho dobře modlí atd. Absolutně to nezpochybňuji, jen se bojím, že toto může vést k nezdravému propojení služby a osobního života. Najít nějakou mez ale vůbec není snadné… Silnou stránkou tohoto přístupu je lidskost, vztahovost, slabinou pak nulové hranice vůči sobě i svým blízkým, ztráta schopnosti odpočívat a poodstoupit od své služby-práce.

2. Pomocník, který štěpí. Zde se jedná o opačný extrém a to je ostré rozlišení mezi povoláním a soukromým životem. V tomto pojetí si ostře chráníte svoje soukromí, sboru  či organizaci jasně definujete, co dělat nebudete, lidé vědí, kdy vám nesmějí nebo nemají volat. Svoje duchovní povolání a práci zároveň berete především jako zdroj obživy. Rodinu před sborem či organizací víceméně chráníte, manželka/manžel bere vaše zaměstnání jako každé jiné. V tomto pojetí platí, že když jste „ve službě“ – tedy za kazatelnou nebo při rozhovoru, chováte se jinak, než když žijete „normální život“. V podstatě žijete ve dvou světech – světě profesním a osobním. Těm, kterým pomáháte, nastavujete jasné hranice. Jakkoli víte, že pracovat s lidmi je složité a těžko zaškatulkovatelné, řídíte se podle jasně stanovených priorit a vizí s tím, že kdo chce, se připojí, kdo nechce, může si hledat sbor, církev či organizaci jinde. (Snad) silnou stránkou tohoto přístupu je tah na bránu, jasně stanovené hranice, slabinou potom, že se zde ztrácí člověk a že tento přístup působí hodně byrokraticky, odtažitě a někdy pokrytecky (jsem jiný ve službě a jiný v běžné životě).

3. Perfekcionista přejímá části své profesní role i do soukromého života v podobě zatěžujících ideálů. Jako duchovní vlastně neustále vyhlašujete ideály, co by se mělo. Nedávno jsem se setkal s jakýmsi testem, kterým prochází budoucí kazatelé v jedné denominaci. Test trvá několik hodin, dělá ho s vámi několik lidí a na jeho základě je vyhodnoceno, zda jste schopni nastoupit na dráhu duchovního. 6est je výborně zpracovaný, zároveň to co mě upoutalo, bylo, jak vysoké nároky zde jsou a to v podstatě na každou oblast života – od soukromé, po profesní. Docela se těším, až poznám někoho, kdo tímto testem prošel… Já bych tedy určitě neprošel. Nic proti testům, nic proti ideálům, jen chci poukázat na následující. Jakkoli víme, že jsme chybující hříšníci, pokud nejste zcela otrlý, nějak si kladete otázku, zda to, co kážete, děláte. Najdou se sice i tací, kteří se podobnými otázkami až tak nezatěžují, ale ty nechme stranou. Tyto ideály se pro některé mohou stát zátěží nebo některé svoje zápasy musíte vytěsnit. Natvrdo řečeno. Může kazatel, misionář pochybovat o Boží existenci? O věčném životě? O svojí spáse? O Boží věrnosti? O, o, o… když odpovím ano, potom je ale otázka, jak může předávat naději druhým! Jak je může připravovat třeba na křest? Když odpovím, že pochybovat nemůže, pak mě napadá Kellerův citát, že víra bez pochybností, je jak tělo bez protilátek. Jak toto dilema vyřešit? Jistě existují duchovní, kteří nepochybují, ale co ti, kteří pochybují? A nebo nepochybují, ale některé ideály, které káží, prostě nežijí. Snaží se, ale nějak jim to nejde. Silnou stránkou tohoto přístupu je vnitřní poctivost, snaha aplikovat co kážu a vyhlašuju, slabinou pak paralyzující svědomí a ztráta vědomí, že vše je milost.

4. Pirát. Poslední přistup žádnou silnou stránku nemá. Jedná se totiž o využívání profesních možností utváření a kontroly vztahů ke svému osobnímu, soukromému prospěchu. Když jsem kdysi psal článek o nesprávně pojatém učednictví, přišlo mi několik desítek svědectví od duchovně zneužitých lidí. Tito lidé uvěřili, otevřeli své životy „duchovní autoritě“ a začali se dít věci, ze kterých se někteří nevzpamatovali ani po mnoha letech. Jako duchovní můžete (ale taky nemusíte) získat velmi osobní informace, na jejichž základě můžete druhým pomoci nebo se ale také dají zneužít.  Jisté je, že kdo má informace, má moc. A moc může pomáhat ale i ničit. Lidé očekávají radu, a vy jí můžete využít ku pomoci nebo zneužít. Někdy se dostáváte ke zdrojům peněz, jinak řečeno „vedete nebo se spolupodílíte na vedení sborových financí“, které někdy podléhají jen slabé kontrole a i zde může číhat pokušení. Říká se, že duchovní (a nejen oni, ale jakýkoli vedoucí), jsou vystaveni třem pokušením – sex, peníze a sláva. Asi na tom něco bude. Mnoho odolá, ale… Popravdě řečeno přijde mi hloupé, když duchovní vede nebo příliš zasahuje do toku sborových peněz, když kolem sebe nemá blízké přátele, kteří mu s klidem a láskou řeknou, že se někdy chová jak hlupák (zdůrazňuji slovo přátele, když mi to řekne kde kdo, pak je to urážka), když příliš času věnuje druhému pohlaví a když je jeho práce nekontrolovatelná. Ale kdo chce kam, zbytek znáte. Každopádně i piráti se občas najdou a i proto je třeba o podobných věcech psát.


Nic z toho, co jsem popsal, není absolutní. Zároveň ale k některému přístupu můžeme inklinovat my nebo náš kazatel, kněz, vedoucí. Cílem tohoto krátkého přehledu je některé přístupy vidět, pojmenovat, protože to co pojmenujeme, můžeme řešit. Mně by bývalo pomohlo, kdybych před mnoha lety o podobných věcech věděl, protože bych se mnohem lépe orientoval v některých svých pocitech a zápasech. 

Žádné komentáře: