Rodičovská láska a pravda

 

Možná jste to slyšeli nebo zažili také. V besídce je cca. 10 děti, z toho jeden terorista, který otravuje život všem ostatním. Učitel si s ním neví rady a výsledek je, že jedno dítě zkazí neděli devíti dalším. Jiný výjev. Po kázání je připraveno kafe a buchty pro celý sbor. Na buchty se ale vrhne pár nejdravějších dětí, které je snědí, nebo si je alespoň vezmou s sebou pryč, a to co neunesou, rozhází po zemi. To vše za přihlížení rodičů a dalších dospělých. Poslední obrázek – dítě během nedělního shromáždění hlasitě vykřikuje a ruší, dokonce chodí po modlitebně a to vše za blahosklonného pohledu svých rodičů. Abychom ale nezůstali jen v církvi, přenesme se do supermatketu. Dítě jezdí po prodejně s košíkem, naráží do ostatních a rodiče mlčí nebo jen lehce něco brumlá, zatímco její brouček otravuje život ostatním. Přece svému broučkovi nemohu nic povědět, natož ho plácnout, abych ho neponížil. Navíc – pokud jsme křesťané, musíme svému dítěti projevit bezmeznou lásku a kdybych ho omezil, mohl by můj andílek o mé lásce začít pochybovat. A co hůř, mohl by později pochybovat i o Boží bezmezné lásce!

 Ježíš ale hovoří následující slova: „Budete-li zachovávat má přikázání, zůstanete v mé lásce“. (J 15, 10). Nebo: „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.' 7 Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával?“ (Žd 12, 6) Tyto věty moc do některých současných výchovných trend moc nejdou. Naštěstí ale máme mantru, kterou velmi rychle vytahujeme, když si s některým texem nevíme rady nebo když se nám nehodí do krámu: „To nemůžeme brát doslova, musíme to chápat v kulturním kontextu.“ Jsem si jistý, že zrovna tyto texty kulturně zabarvené nejsou.  Láska a poslušnost si neprotiřečí. Stejně tak trest není výmyslem zaostalých autorů Písma. Když se podíváme na text Židům, pak nám vlastně říká, že dítě stejně jako člověk obecně potřebuje „posvátné ne“, něco, co dítěti dává hranice. Zároveň potřebuje vědět, že pokud tyto hranice překročí, přijde trest. Zdůrazňuji trest, ne pomsta. E. Fromm napsal: „Dospělý miluje jak mateřskou, tak otcovskou láskou, přestože si navzájem odporují (milost ale i požadavky)… Chyba v tomto vývoji, je základním zdrojem neurózy.“ (Umění milovat) Tedy když hovoříme o lásce, potom si ji nepleťme se sentimentálním postojem, který se bojí od dětí něco vyžadovat a nebo jim nastavovat hranice. Nemám na mysli lásku“ typu „budu tě milovat pokud budeš dosahovat výsledků“. Mám na mysli „miluji tě a proto očekávám, že věci, které škodí tobě a druhým, dělat nebudeš… protože mi na tobě záleží“. V každém věku jsou tyto požadavky a nároky jiné, ale jsou. Možná znáte přísloví „od koho se nic nežádá, od toho se nedá nic čekat“. Někdy jsou rodiče překvapeni, že jejich andílek se postupně proměňuje v ďáblíčka, ale ono se není co divit. Požadavky, které na dítě rodiče měli, byly minimální. Stačilo nepřinášet domů špatné známky. Najednou zjišťujeme, že andílek nemá žádnou vnitřní kázeň, že není schopen odložit okamžitou slast, že není schopen se zapřít a že v konečném důsledku máme doma sobce, se kterým lze jen těžko vyjít, když není po jeho. Žel, těchto dětí stále přibývá.

Pokud dítě má jen slabé nebo žádné meze potom je naučíte následující:

Jejich pocity jsou to nejdůležitější.

Aby něčeho dosáhli, nemusí vyvinout téměř žádné úsilí.

Nebudou schopny přijmout, že nemohou mít všechno chtějí.

Těžko přijmou, že nejsou pány světa a svého okolí.

V konečném důsledku ztratí sebedůvěru, protože jste je nenaučili, že se dá přežít i tehdy, kdy není po jejich a když nejsou naplněny jejich potřeby.

Upřímně lituji vychovatele, kteří dostanou takto nastavená stvoření do své péče.

Když hovoříme o lásce, potom je třeba vidět dvě roviny a těmi jsou rovina milosti a rovina pravdy. Každý člověk a v kontextu tohoto článku každé dítě, potřebuje obojí. Láska a s ní související milost znamená podporu, zdroje, lásku, soucit, přijetí, odpuštění. Pravda potom představuje strukturu života: Říká jak žít a jak život skutečně funguje. Aby se pravda stala v životě pravdou, musíme ji zakusit, prožít, což ve výchově konkrétně znamená pomoci dítěti zakusit důsledky jeho chování, které mohou být příjemné ale i bolestivé.

Pravda a výchova

Humanistická výchova vychází z přesvědčení, že člověk je ve své podstatě dobrý, a tudíž dítě není třeba příliš omezovat, protože to dobré v něm, se nakonec prosadí. Asi nejznámější je teorie nevinného divocha. Biblické přesvědčení je poněkud jiné: Je psáno: 'Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.' Řím 3, 10 - 17

Písmo hovoří o tom, že změna nepřijde především tím, že člověka obklopíme lepšími podmínkami, byť i to je pochopitelně důležité, ale že změna přichází zevnitř. A k tomu vlastně slouží výchova – k proměně člověka, od přirozeného zla, k ne-přirozenému dobrému resp. k božímu obrazu. Biblická výchova navíc vychází z přesvědčení, že k tomu, aby dítě přijalo jisté normy, musí projít výchovou, která je ne vždy příjemná. 

Ve výše zmíněném textu Židům vidíme, že správná výchova v sobě může zahrnovat i nepříjemné aspekty. Dítě, které se setká s hranicemi v podobě trestu poznává, že chybilo, že jeho ego a jeho pocity nejsou tím nejdůležitějším na světě. Dále se učí, že ve světě existuje jistá hierarchie v podobě autorit. Jednou toto bude schopno převést i do vztahu s Bohem. Dítě, které se nenaučilo respektovat lidské autority pravděpodobně bude mít veliké problémy i ve vztahu k Boží autoritě. Tento hierarchický pohled vidíme v Ef 6:1 Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 2 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 3 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.'

Problém nastává v okamžiku, kdy zůstaneme pouze u těchto restriktivních oblastí. Na mnoha místech Písma čteme o lásce. Tedy trestat je možné a bohulibé v prostředí lásky. Pokud se trest neodehrává v láskyplném prostředí, nejedná se o trest, ale spíše o pomstu a vyřizování si účtů.

Nenavrhuji, jak by měl trest vypadat, článek není polemikou o tělesných trestech ani o tom, jak nastavovat hranice. Spíše jsem chtěl ukázat, že obojí do výchovy patří a že obojí je projevem lásky. Že to není vždy snadné moc dobře vím. Jenže kdo řekl, že výchova je snadná?