O žraní, identitě a trochu i výchově

Hladový lišák viděl nádherné hrozny visící z úponků révy, ta se však pnula po velmi vysoké mříži. Snažil se na ně všemožně dosáhnout a skákal, jak nejvýše jen dokázal. Ale všechna jeho snaha byla marná, na hrozny nedosáhl. Nakonec to vzdal a s předstíraným nezájmem důstojně odcházel z vinice se slovy: „Myslel jsem, že ty hrozny už uzrály, ale teď vidím, že jsou ještě pěkně kyselé.“ (Ezop, Lišák a hrozny)

Asi není třeba vysvětlovat, že poučení této známé bajky je v reakci lišáka na jeho neschopnost dosáhnout na hrozny. Místo aby si přiznal, že není schopen vyskočit výše, uchovává si důstojnost pomocí ubohého sebeklamu. Na první čtení je to jasné, jenže když pozoruji některé dnešní trendy přístupu k lidem, pak by možná leckdo lišáka ocenil za pozitivní vnímání sebe sama. V roce 1988 přišel C. Steele, psycholog ze Stanfordovy university s tzv. teorií sebeutvrzení, na kterou později navázali jeho studenti D. Sherman a G. Cohen: „Teorie tvrdí, že nejdůležitějším cílem sebevědomí člověka je uchovat si dojem své morální a adaptivní přiměřenosti. Je-li tento obraz vlastní integrity ohrožen, reaguje člověk snahou o obnovení těchto hodnot.“ 

Lišák v bajce se nebyl schopen adaptovat na výšku hroznů a jeho reakcí byl sebeklam. Náš problém je někdy v tom, že naše postoje se podobají lišákovým, vytváříme si falešné představy o sobě samých a to nás vzdaluje od reality skutečného světa. Sociolog Zimbardo to komentuje slovy, „dáváme přednost známému před pravdivým“. K tomu napomáhá naše politicky korektní kultura, která dusí, slovy Zimbarda, jakoukoli kritickou analýzu. Tak jako se vyhýbáme pojmenovávání reality, vyhýbáme se realitě i v chápání toho, co se děje kolem nás. Zimbardo tento fenomén komentuje v souvislosti s mladu generací a s výchovou. Problém západní kultury je, že představuje často matoucí a hloupou „realitu“ plnou zkreslených ideálů.

Když jsem kdysi ležel v nemocnici se záchvatem, mimo různé kapačky mi pomohl „politicky nekorektní“ pan docent a doktor v jednom, který pronesl památnou větu: Jo pane Novák, holt nesmíte jíst jako čuně. Dá se to jistě povědět citlivěji, ale jídlo byl jeden z mých problémů, který způsobil nemoc a to i přes pravidelný sportovní tréning. Jako čuňata ale nemají jíst ani sportovci… Jíte-li, slovy pana docenta, jako čuňata, nečeká vás/nás a naše těla nic hezkého a to jak uvnitř tak i vně. Ano, zjednodušuji, ale podívat se pravdě do očí není příjemné, ale může to být osvobozující. Pro mě jsou nepříjemné, ale osvobozující každé závody. S časem okolo 43 minut na 10 km jste na dobrých závodech fakt jen pouhý průměr i padesáti čtyřech letech. Ale to bych někde v lese nezjistil. Ano, napsal jsem pár knížek, ale spisovatel skutečně nejsem. Ale to bych nezjistil, kdybych nečetl skutečné mistry. A stejné platí o stovkách jiných oblastí. Jak osvobozující… ale někdy nepříjemné, jakkoli naše FB profily mohou tvrdit cosi o naší jedinečnosti.

Stejně tak je velkou výzvou výchovy nastavovat reálné zrcadlo svým dětem/svěřencům a dokázat se pohybovat uprostřed mezi extrémy, kdy na jednom konci je něco ve smyslu „jsi nula a nulou vždycky budeš“ a na druhém pak „jsi úžasný a vždy dosáhneš, čeho chceš“. Dříve či později je musíme předhodit někdy tvrdé realitě okolo nich. Známý vývojový psycholog R. Erikson viděl identitu jako kombinaci podvědomí a způsobu, jaký se naše ego vypořádává s okolním světem. Dospívající je dle Eriksona nejdůležitějším obdobím pro upevňování identity. Píše, že jednou z hlubokých nepravd je, že vysoká sebeúcta se automaticky projevuje v podobě úspěchů ve skutečném světě. Pokud si tento pohled na svět člověk vytvoří, hledá útočistě v paralelním světě, což může být obrazovka monitoru, alkohol, drogy, v křesťanském kontextu to může být únik před realitou do církevní bubliny (čímž vůbec netvrdím, že kdo se pohybuje nebo pracuje v nebo pro církev, uniká nutně před světem).

Asi každý jednou narazí a nikoli úspěch, ale až pád a krize a především vyrovnání se s obojím má potenciál vystavět silné ego (anebo ho někdy i definitivně pohřbít). Jenže proto se bojíme překračovat své komfortní zóny a proto od nich někdy odrazujeme i své děti. Jenže od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s mládeží pracují, to znamená, vystavovat mladé novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. 

Americký psycholog L. Sax napsal, že dospívání je doba, kdy mladí mají nacházet nejen své schopnosti, ale i své limity. Pokračuje slovy, že v našem světě se většina bude muset smířit s tím, že nejsme o nic zvláštnější a výjimečnější, než kdokoli jiný. Být dospělý znamená si to přiznat.  Nemyslím si, že se jedná o rezignaci na ideály, ale jen o přijetí reality. Až od ní se někam můžeme pohnout. Jinak zůstaneme v zajetí sebeklamu. Lišák v bajce měl sice vysoké ego, ale stejně bych jeho cestou jít nechtěl.

Podobných lišáků jsem v životě a v církvi pár potkal a vlastně mi strašně pomohli a pomáhají. Učil jsem se i takové lišáky mít rád. Navzdory tomu, že jim to moc neskáče a že se dokáží skvěle prezentovat… jen mě štvalo, že vysedávali v kdejakém boardu a výboru. Ale tak to asi v životě chodí a je to i naše vina, že jsme je nedokázali včas típnout. Tak alespoň pracujme se sebou a svými svěřenci. Je lepší buď dobře skákat, nebo si prostě přiznat, že… jsem jedl jak čuně a něco se sebou musím dělat.