Moc a církev

 Každá organizace, církev nevyjímaje, pracuje s fenoménem moci. Abychom se někam pohnuli, potřebujeme určitou hierarchii. Jakmile však vznikne hierarchie, vzniká moc. V demokratických státech je snaha moc omezit tzv. systémem brzd a vah, což se někdy daří více, někdy méně, ale stále je tento systém lepší než systém osvíceného monarchy. Ten se obyčejně díky neomezené moci postupně stává čím dál méně osvíceným a začíná okolo sebe skrze své nohsledy šířit temnotu.

Jak je tomu v církvi? Chtěl bych se zaměřit na nebezpečí zneužití moci v církvi a v obecnějším pohledu v náboženských skupinách. První oblastí, se kterou se setkáme u některých církví či náboženských skupin, je pomýlený pocit, že díky tomu, že někdo stojí v čele, stává se zástupcem Boha na zemi, tedy mluví skrze něj Bůh. To dotyčnému pochopitelně dává velikou autoritu, ze které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí tohoto „zástupce Boha“ je totožné s neuposlechnutím autority Boží.

Autoritu jistě potřebujeme, aby nezavládl chaos, jenže nebezpečí nastává v okamžiku, kdy vznikne následující myšlenkový vzorec: „Můj pastor, kněz, starší, diakon je Bohem ustavenou autoritou, a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat.“ Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka typu „Bůh mi řekl, že…“, je na průšvih zaděláno.

Nezpochybňuji, že dotyčný může být ke své práci v církvi povolán Bohem, ale z toho neplyne, že ho je třeba na slovo poslouchat či nekriticky přijímat. Je zde totiž jeden „detail“. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní, a to všichni, včetně vedoucích. V kontextu „neomylných zástupců Božích“ se jakékoli náboženské prostředí stává prostředím nebezpečným. 

Druhou oblastí možného zneužití autority, která může legitimizovat první bod, je kazatelna. Netvrdím, že kázané slovo je špatné, ale je třeba s ním nakládat moudře. Na jednu stranu jsme masírovaní mnoha informacemi, zároveň ale stále platí, že slovo má obrovskou moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, jeho slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit.

Už jen tím, že kazatelna stojí výše než posluchači. Že kázající stojí, kdežto posluchači sedí. On mluví, kdežto posluchači mlčí. To vše dává určitý pocit moci a autority, což se dá zneužít, a kazatelna se tak může stát platformou pro vyřizování si účtů a posilování vlastní moci. Naopak se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se držíme slov Jana Křtitele: „Já se musím menšit, kdežto on musí růst.“ 

Třetím nebezpečím je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už jen to, že vám někdo sdělí něco velmi osobního, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, a pokud se tak stane, považujeme to dokonce za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale i zneužitelným.

Zvláště pokud dotyčný zpovědní tajemství odkryje nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat to, co zpovědník chce. Pokud mu třeba nebude po vůli. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného, ale celé sítě vztahů, což kazateli, knězi dává ještě větší moc. Nyní si představte, že v rámci zpovědi nebo pastoračního rozhovoru s nějakou ženou přeskočí jiskra, dotyčný navrhne, že by se pastorační rozhovor mohl uskutečnit třeba někde o samotě v přírodě… Případně začne zkoušet „uzdravující moc fyzického kontaktu“.

Čtvrtým nebezpečím je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev nebo náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svoji víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravující moc vztahů a kde vstupuji do jejich hlubokého přediva. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli kazateli nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen.

Jenže tím se mu zhroutí jeho svět, a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Dokáže třeba i vymazat kus své osobnosti, jít proti svému přesvědčení. Proto lidé zůstávají v sektách, ale i některých sborech či církvích, byť z vnějšku se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci. Proto jsou ochotni nechat se zneužít, protože jejich strach z toho, že budou vyřazeni ze skupiny, je příliš velký. A tak prostě něco vydrží, podřídí se, díky čemuž mohou zůstat.  

Velmi slabý systém vykazatelnosti a minimální supervize. Pastor, kazatel, farář pracuje sám s velmi citlivým „materiálem“, kterým lidé nepochybně jsou. Jenže vlastně nikdo moc neví, jak a co dělá. Jeho práce je hodně o osobní disciplíně. Někdy o lecčem ani nemůže mluvit, protože se jedná o zpovědní věci, někdy o lecčem mluvit nechce, jindy starší nebo jeho blízký tým se do jeho práce nechce plést, protože jí vlastně moc nerozumí, jindy se bojí jít s představeným do konfliktu.

Několikrát se na mě obraceli lidé, ke kterým se jejich vedoucí nechoval dobře, s prosbou, abych to s dotyčným neřešil, protože se báli pomsty. Pokud se na vedoucí místo ve sboru, církvi dostane nevyzrálá osobnost třeba se silnými mindráky, nebo naopak osoba psychopatická, je zle. Problém je, že právě i tyto osoby práce v církvi přitahuje. Tím, že neexistuje systém vykazatelnosti, že se mu někteří brání, může to znamenat nebezpečí, které vybublá v sexuální oblasti - viz. mnohé kauzy.

Panuje špatný výklad textů o tom, že muž je hlavou rodiny. Přitom víme, že hlava neznamená tyran nebo ten, kdo si v podstatě dělá, co chce. Kdo si uzurpuje moc. Problém je v tom, že někdy se zneužívání děje v rodinách, které jsou velmi bigotní, s citací tohoto verše na rtech. Když dotyčná hlava rozhodne, pak žena - a někdy i sbor mají dvě možnosti. Mlčet nebo mlčet. Jiný výběr pak je poslechnout nebo poslechnout. V církvích tohoto typu jsou pak ženy zasunuty do kouta s tím, že je jim umožněno maximálně učit v besídce a zpívat… 

(Psáno pro magazín Proboha)

Odpuštění a jak byste reagovali vy?

 

Před pár dny jsem napsal blog, ve kterém jsem se zabýval otázkou odpuštění v kontextu prezidentova mluvčího Ovčáčka. Strhla se velmi zajímavá, a třeba dodat i kultivovaná diskuse. A třeba dodat, že jsem rozuměl oběma pólům. Nechci ale více psát o dotyčném pánovi, nakonec mnohé ukáže až čas. Zastavme se chvíli u otázky odpuštění. Nebudu originální, protože pouze převyprávím text z knihy Toma Segeva „Skutečnost a legenda“.

Jedná se o biografii Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou „lovec nacistů“. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu povídku Slunečnice. Dovolím si tuto kapitolu převyprávět.

Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si najednou představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých, a najednou ho ale přepadla závist. Protože byl v koncentračním táboře, věděl, že až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor na morální dilema, které za chvíli vysvětlím a předložím i vám. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války, a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.

Stalo se to za války ve Lvově, v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci.

Náhle k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj, slovy Wiesenthala, „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí povědět nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat, a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.

Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny nacpali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Příslušníci SS potom barely zapálili. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, ostatní se za živa škvařili.

Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovaly. Oči, které nechápaly proč.“ Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat.“ Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…

Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat, a tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?“.

Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Míst toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.

Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní, a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy: „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení.“

Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.

Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal: „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“ Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David Ben-Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.

Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor, napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.

Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vín je soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, odlišný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti.“

Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by na Wiesenthalově místě dělaly, a stovky dětí mu prý své eseje poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…

Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy k tomu, aby k odpuštění nedošlo, stačí mnohem méně. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.

Na závěr si dovolím položit otázku, kterou položil autor. Jak byste reagovali vy?

Ovčáček a pokání

Před pár lety vydalo nakladatelství Návrat domů knihu „Nekončící milost“. Vzpomínám si, že jsem tuto knihu přečetl jedním dechem. I když jsem Bibli celkem znal, vyrůstal jsem v církvi a byl jsem kazatelem, autorův pohled na milost na mě zapůsobil jak polití živou vodou. Když za mnou před pár dny přišel syn s otázkou, zda bych mu nedoporučil jednu dobrou křesťanskou knížku s tím, že nemá moc času číst, a proto ta knížka musí být „fakt dobrá“, doporučil jsem mu tedy Nekončící milost.

P. Yancey v této knize ukazuje milost na mnoha příbězích, které by se daly shrnout do následujícího vzorce. Popíše nějakého člověka, který napáchal mnoho zla nebo se dopouštěl nemorálního chování – od nacistických vrahů, zkorumpovaných politiků až po prostitutky a notorické opilce. Poté ukáže, jak se tito lidé káli a jak se jich následně dotkla Boží milost a proměnila je. Zároveň už ale mnozí z nich nemohli vrátit to, co napáchali. Yancey ukazuje, jak je milost pro mnohé lidi provokující a vlastně nepochopitelná, a to včetně křesťanů. Představa, že to někomu tak snadno projde jen na základě pokání, je pro někoho neakceptovatelná.

Když jsem jednotlivé příběhy četl, říkal jsem si, jak je to smutné, že lidé nedokážou akceptovat něčí pokání. Dobře se čtou příběhy o pokání a milosti z celého světa a z různých etap historie, pokud se nás netýkají. Stejně tak nám nedělá problém číst příběhy o napravené cizoložnici, marnotratném synu, Zacheovi atd. Ano, byli to nepochybně hříšníci, ale nijak osobně se nás tyto příběhy netýkají.

Jenže pak se stalo, že těsně před smrtí uvěřil bývalý premiér S. Gross. Pochopitelně nevidíme do srdce člověka, ale pokud uvěřil v Krista, pak není důvod pochybovat, že ho Kristus přijal, ačkoli bylo s jeho osobou spojeno několik skandálů. Napsal jsem o tom článek a strhla se mela. Pro inspiraci přikládám jeden komentář: „Jen si poslužte, nějaký ten palec dolů rád snesu. Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luteráni a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky a jsem na to hrdý.“

Před pár dny se nechal slyšet hradní mluvčí Ovčáček, že lituje své minulosti a jedovatých výroků, které vnášel do společnosti. Není třeba psát, jak moc Ovčáček této společnosti škodil, jak ji rozeštvával, jak se svými přidrzlými a zlými tweety i výroky dobrovolně stával nástrojem svého šéfa a jeho podivné hradní party. Když se nechal slyšet, že svých přehmatů lituje, zvedla se vlna odporu. Lidé dávali na sociální sítě Ovčáčkovy zlé výroky a postoje s tím, že něco se prostě zapomenout nedá.

Chápu tyto reakce. Ano, zapomenout se leccos nedá, ale odpustit ano. Milost je skandální, provokativní, nelogická. Přece není možné, aby se někomu jen tak odpustilo! Případně ano, ale jen malým hříšníkům, nebo i těm velkým, ale těm, o kterých se píše v Bibli, nebo těm, co si to odpracují…

Příběh hradního mluvčího ukazuje, jak moc si dovedeme představit, že je milost a odpuštění pro každého. Chce se mi dodat i pro Ovčáčka, ale místo toho napíšu i pro mě. A s jistou bázní dodávám i pro vás, co se cítíte přece jen o trochu lepší než pán, o kterém je tento článek.

Manipulace strachem

Končí třetí přímá prezidentská kampaň a zanedlouho budeme znát výsledky. Potřetí jsme byli svědky brutální manipulace strachem.

Poprvé strachem před „sudeťáky“, kteří se vrátí do pohraničí pro svůj majetek, pak strachem z migrantů a nyní strachem před zatažením do války. Každý z těchto „argumentů“ byl iracionální, zlý a zcela za hranou slušnosti a racionality. Každý vzbuzoval nenávist vůči nějaké skupině. Každý se řídil heslem „účel světí prostředky“. Každý byl velmi promyšlený, protože zlo dokáže být velmi promyšlené a chytré.

Promyšlený nikoli silou argumentace, ale útokem na nejnižší lidské pudy. Ne nadarmo se o hadovi v ráji píše, že byl „nejzchytralejší“. Pokud není chytrost spojena s charakterem a slušností, stává se nebezpečnou zbraní. Výše zmíněné argumenty používal každý demagog. Jsou postavené na primitivní logice: vystrašit a pak sám sebe nabídnout jako mesiáše. 

Funguje to. Ale někdy ne. Snad to nezafunguje tentokrát…

The Letters from the hell how to destroy the Church

Dear sweet baby,

it was with great concern that I received the news that a small church is about to be established in City. For a long time we have regarded this corner, which was said to be forgotten by God and man, as our sovereign kingdom. The people who live in City associate the Church just with what they see on TV, then with the scandals of priests and with and political and anti-abortion activities. Sometimes some from people City go to midnight mass once a year, or young people get married in church, but we don't have to worry about that. It's great when they are calling these activities faith. We want and work hard to make people see the church as a useless organization.  

This image needs to be promoted, and your task for the coming months is to spread this image even more diligently among ordinary people of City. This should be the way how they will look on the emerging church here. If you succeed, we will transfer you to a larger city for a reward, and you will be given a better name. In the meantime, you must prove your worth in this place in the unpleasant situation that has arisen. We're angry that you let the situation get this far, but we're giving you a chance to correct your mistake.

We've always had trouble with the church. Since the extremely regrettable and embarrassing event called Pentecost, we have been trying to destroy it, but so far we have not succeeded. Yet we do not believe, as the Book says, that our gates will not prevail against her. One day we will destroy it for good, we just don't know when.

One of the paradoxes of history is that it has often been the Church itself that has worked for its destruction. Sometimes it has gone so far as to forbid people to read the Book, sometimes, to our infinite delight, the Church itself has distorted and twisted the teachings of the Enemy. At those times we told ourselves that the Church was committing suicide, but for some reason unknown to us Church always survived. Later on, our Church Destruction Department investigated this phenomenon and concluded that the church, for all its failures, is apparently still the Enemy's bride, the Enemy's building, a people belonging to the Enemy, the Enemy's flock, the Enemy's body... We do not understand at all how our Enemy can say or have written such a thing about such a stupid and silly people.

One of the reasons why the Enemy uses these and other adjectives in connection with the church is probably a virtue that we do not understand but that the Enemy often speaks of, and that virtue is love. Our ministry long time has been researching the nature of this virtue, but the research is still in process. We are replacing the word love with weakness, and that is how I wish you would think of love.

As I have written, when the church came into being, we reacted very quickly and almost immediately did the best to destroy it. Emperors, generals, soldiers, whole armies of spies and informers became the instruments for the destruction of the Church. Thousands who thought themselves Christians were liquidated. To this day, many of us feel an indescribable joy when we remember the burning torches of the human bodies of the followers of the Enemy, when others were thrown to the lions in the arenas, or when others denied the Enemy out of fear.

We laughed at the strong saying that the blood of martyrs being the seed of new Christians. On the contrary, we were convinced that the blood of the martyrs would become the bloody river in which Christianity would drown. But time passed and nothing happened. The enemy's followers, in spite of all that our infernal department had prepared for them, not only survived, but grew.

We puzzled over it until finally our Father Devil came up with an idea that could only come from his brilliant mind. He remembered that many, many years ago he had an audience with the Enemy and spoke to him about a man named Job. Job was a man devoted to the Enemy, and the Enemy was proud of this fellow. Then our Father told the Enemy a truly brilliant thought. The reason why not only Job but many of your followers believe you is because they have all what they need. In reality, faith in Enemy is just a lucky trade. If you were to look at Job's wealth, health, and family, you would see that the reason for his devotion is solely for personal gain. People, including Job, will stop trusting you if you take anything from them. That's exactly what we did with the early Christians.

It was a great idea, but Job, despite all our calculations, remained loyal to the Enemy. He stayed faithful even his wife asked him to curse the Enemy. It didn't work out for us, but thanks to our Father, we remembered an important idea from the story of Job. When people get it wrong, their faith sometimes gets deeper. The result is this: Sometimes it's harder to follow the Enemy not in scarcity - Job handled that - but in abundance.

And that is why our Church Destruction Department has come up with a different tactic in fighting the Church. He gradually stopped the cruel persecution of the followers of the Enemy and gave them wealth and power instead of disgrace and misery. The poor and persecuted church gradually became one of the most powerful institutions in the world.

Weakness replaced power, poverty replaced wealth, and humiliation replaced glory. The worship of the Enemy and his son Jesus was replaced by the worship of various places, statues, images and sacred things. The more flamboyant the church became, the more we rejoiced in moving away from the teachings of the Enemy. There were still some groups that pointed to what I am describing, but they did not have a key influence and were eventually eliminated by the church itself. At that time we thought that the Church was definitely coming to its end. But the Enemy, for the reasons I have indicated, which are probably connected with his love for the Church, did not allow it.

If you listened carefully, the church was not destroyed by persecution and scarcity, but rather by abundance and wealth. We have observed over the centuries that the more people create an earthly paradise, the more they will forget the paradise that the Enemy operates. Think carefully about everything I've told you. 

Naši občané především, tohle není naše válka! Stále to zabírá, že ANO?!

Před pár dny Parlament hlasoval o prodloužení dočasné ochrany pro uprchlíky z Ukrajiny, kteří prchají před ruskou genocidou. V drtivé většině se pak jedná o ženy a děti. Vízum o dočasné ochraně umožňuje těmto lidem prvních pět měsíců využívat bezplatné zdravotní pojištění a umožňuje jim přístup na trh práce (podrobnější informace lze snadno dohledat). Dočasná ochrana byla zatím v Česku udělena více než 463 tisícům osob. Pro prodloužení byla vládní kolice, hlasování se zdrželi poslanci SPD a ANO. Zároveň je třeba dodat, že zdržet se znamenalo nepodpořit dočasnou ochranu uprchlíků z Ukrajiny.

U prokremelské SPD bych tento postoj čekal, ale proč takto hlasovalo ANO? Proč změnilo svůj postoj? Minule totiž hlasovalo pro. Proč nikdo z jeho poslanců nenašel odvahu postavit se proti cynismu a populismu svého guru?

Je třeba zopakovat, že na Ukrajině dál probíhá vraždění civilistů, je systematicky bombardována infrastruktura, Rusko svojí krutostí kleslo na úroveň ISIS, ruská agrese postrádá jakékoliv ospravedlnění. Utíkají k nám především ženy a děti, které tak nečiní proto, že se chtějí mít lépe, ale proto, že chtějí přežít. Nevyžívají se v tom, že musí pryč od svých mužů a tátů a že jdou do nejistoty. Pomoc zoufale potřebují a poslanci ANO to moc dobře vědí.

Výmluvy Aleny Schillerové, že „nejsou dopracovány nástroje sociální podpory“ a že „Lex Ukrajina nic neřeší“, nedávají smysl. Tím, že Ukrajincům zatípneme dočasnou ochranu, jim přece nepomůžeme.

Předseda hnutí ANO cynismus svůj i svých věrných zdůvodnil před hlasováním tím, že „nejsme ve válce a že se tato vláda na válku neustále vymlouvá“. Jinými slovy nás v Česku se to netýká… Z jeho slov mrazí. Zároveň si představte, kdyby tento člověk ovládal Poslaneckou sněmovnu nebo se stal prezidentem. Kdyby ovládl sněmovnu, pak by Ukrajinci měli smůlu, kdyby byl prezidentem, pomoc by se komplikovala. Zároveň bychom slyšeli populistická hesla, že „musíme především myslet na vlastní lidi“. Na téměř třetinu národa to totiž zabírá… smutné.

Jiná věc je, že ve válce jsme. (Zatím) na nás nepadají bomby, protože ty padají místo nás na Ukrajinu, jenže jak Putin mnohokrát řekl, jeho touha je návrat do časů před rozpadem SSSR. Tedy před událostí, kterou považuje za geopolitickou tragédii. Věřte, že kdyby to šlo, Putin by se na Ukrajině nezastavil. Jsme ale ve válce hybridní, ve které jsou Rusové velmi zdatní. Tím, že na Ukrajinu dodáváme zbraně, se do války zapojujeme.

ANO s prokremelskou SPD se snaží vyvolat pocit, že nás pomoc Ukrajině ruinuje. Jistě, že nás pomoc Ukrajincům něco stojí, ale realita je taková, že na pomoc jde něco málo přes 1 % rozpočtu. K tomu ministr financí Stanjura dodal, že „ti, kteří říkají, že pomáháme ukrajinským uprchlíkům před válkou na úkor českých občanů, tak neumí číst v rozpočtu. Oni umí, ale nechtějí říci pravdu.“ I kdyby to bylo ale víc, pomáhat potřebným má smysl.

Nechci příliš psát o politice, hejtů, které kvůli tomu dostávám, je skutečně hodně. Jenže to, co popisuji, je věcí etickou a o tom jako křesťané mluvit máme, možná v některých situacích i musíme. Je třeba pomoci „vdově a sirotkovi“, je třeba mít soucit s tím, kdo přišel o domov. Nakonec příběh jedné rodiny bez domova si budeme za pár dní připomínat…

Ruská genocida a snaha nahradit křesťanství komunismem

 

Když vypukla válka na Ukrajině spojená s brutální genocidou Ukrajinců, znovu jsem si pokládal otázku, kde s v ruském vedení bere tolik zla a bezcitnosti? Tolik lži? Proč nejen vojenská agrese, ale proč genocida? S tím souvisí další otázka – proč ani to, čeho jsme nyní svědky, nevede přívržence Ruska ke změně postojů? Jak se ještě někdo může hlásit ke komunismu? V minulosti jsem četl různé ruské autory, dějiny Ruska mě dlouhodobě zajímají, nicméně v poslední době jsem narazil na vynikající dvoudílné dílo Dějiny Ruska 20. století. Editorem je profesor Andrej Zubov, který byl nedávno nucen uprchnout ze své země, a pokud vím, žije nyní v Čechách a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Na knize se podílela řada vynikajících ruských akademiků a historiků, dostáváme tedy na ruské dějiny minulého století jedinečný pohled zevnitř. A je to pohled často šílený, který ovšem zároveň čtenáři poskytne hlubší porozumění, proč Putin a spol. dělají a komunikují tak, jak to vidíme. Proč zvrácenosti, krutosti a lži nejsou problémem nebo něčím, za co by se Putinův režim styděl, nebo co by dokonce zakrýval.

To, co Rusko hluboce ovlivnilo, je jeho děsivá komunistická a bolševická minulosti. Minulost, ke které genocida patřila. Rusko se se svojí komunistickou a bolševickou minulostí ale nikdy nerozešlo, a proto ho stále hluboce ovlivňují bolševicko-komunistické kořeny. Jedna ze zásadních věcí, která vysvětluje zvrácenost komunismu, je fakt, že komunismus měl nahradit křesťanství. Jak konkrétně, to popisuje Zubov a další. Začtěme se do jejich myšlenek.

S člověkem, kterého křesťanská morálka označuje jako „nepřítele božího“, „hříšníka“, komunisté počítali jako se svým stoupencem a přívržencem. Proti přikázání „cti otce svého a matku svou“ postavili komunisté heslo „rozbití starého světa od základů“, světa, jež byl vytvořen rukama předků, otců a matek. Lásku k vlasti nahradili heslem „dělníci nemají vlast“. Proti přikázání „nepožádáš statku bližního svého“ komunisté postavili výzvu k „úplnému zrušení soukromého vlastnictví“. Tj. odebrání veškerého majetku, který nashromáždil člověk sám a jeho předci. Přikázání „nepokradeš“ vystřídalo heslo „kraď nakradené!“. Místo přikázání „nesesmilníš“ komunisté ve stopách Komunistického manifestu z roku 1848 proklamovali přání zavést „společenství žen“ a zrušit „buržoazní“ rodinnou morálku: „Buržoazní řeči o rodině a výchově, o něžných vztazích jsou odporné.“ (Komunistický manifest)

Namísto dobra, zachovávání míru a očekávání odměny od Boha komunisté vedli k nesmiřitelnému boji s nepřáteli jejich učení, k „světovému požáru“ války až do vítězství komunismu na celém světě a ke spojování všech nadějí pouze stranou a jejím vůdcem, jež jsou „rozumem, ctí a svědomím všech pracujících“.

Lež, principiálně zakázaná, neboť otcem lži je satan, se pro bolševiky stává nejen možností, ale každodenní normou. „Základ, pilíř, půdu, a především neustále fungující zbraň bolševické vlády představuje lež,“ zapsala si Zinaida Gippiusová do svého Petrohradského deníku v listopadu 1919.

Na místo absolutní božské Pravdy komunisté kladli relativní lidskou, „třídní“, „proletářskou“ pravdu. A protože „rozumem, ctí a svědomím“ je jejich vůdce, bylo pro komunisty to, co on pokládal za dobro, dobrem, to, co pokládal za pravdu, bylo pravdou a to, co pokládal za zlo, bylo zlem.

Leninovi se dělalo doslova fyzicky zle ze všeho, co bylo spojeno s Božím jménem. V dopise Gorkému v listopadu 1913 napsal: „Veškeré náboženské ideje, jakákoliv idea nějakého pánbíčka, jakékoliv koketování s pánbíčkem je absolutně nepředstavitelná ohavnost.“ V projevu na III. celoruském sjezdu Komsomolu roku 1920 řekl: „Naše morálka je plně podřízena zájmům třídního boje proletariátu. Naše morálka je odvozena od třídního boje.“

Největší překážku pro světový třídní boj tvořilo společenství upřímně a hluboce věřících lidí.

Tolik Zubov a další ruští historikové. V době, kdy se stále více ozývají pro-ruské hlasy, je třeba znovu sdílet, že současné Rusko je zlo, které stále podporuje mnoho Rusů a pochopitelně i ruští vůdci. Máme co do činění se zlem, které se nezastaví absolutně před ničím – viz uvedené texty. Se zlem, které nenávidí život a stejně tak dárce života…

Dokud se Rusko nezřekne své minulosti a neprojeví lítost, nemůže být jiné. Bude nadále páchat zlo do té míry, do které mu to projde. Proč? Protože zlo a s tím související viny již nelze změnit, ale můžeme je pojmenovat a zříci se jich. Pokud to neuděláme, budeme je dělat stále znova. Tak jako současné Rusko na Ukrajině. Dělá jen to, co dělalo vždy.

Pokání a změna slovníku

Pokud jste věřící, asi nebudete zpochybňovat existenci hříchu ani fakt, že cesta k odpuštění hříchů je upřímné pokání a následné odpuštění. Čas od času mě znervózňují texty typu „kdo je z Boha narozen, nedopouští se hříchu“ (1 J 1, 9), protože z Boha narozen sice jsem, ale ne a ne se dostat do stavu, že bych nehřešil. Z chytrých knih jsem ale vyčetl, že tento verš naštěstí nemám brát tak, jak mu na první dobrou rozumím, a že i po uvěření budu dál hřešit. Cesta ven je nikoli v mojí dokonalosti, ale v Boží milosti. To mě ale nezbavuje potřeby žít životem pokání.

Jenže abych se mohl kát, musím mít odvahu pojmenovat to, co není dobré. Tedy pravdivě pojmenovat hřích. A zde je někdy problém, který pozoruji jak ve světě, tak i v církvi. Zdá se mi, že mluvit o hříchu nebo selhání se moc nenosí. A snad i proto jsme svědky jistých posunů také v mluvě.

Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou uvolnit se od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu, exhibicionismus je zdravé sebevědomí, sobectví je nastavování hranic, upovídanost je výřečnost, manipulace je snaha druhým ukázat správný směr atd.

Asi víte, kam mířím. To, co nás osvobodí, je pravda. Zároveň platí, že nepříjemná pravda bolí. Jenže až když pojmenujeme svoje selhání, můžeme se jednak s Boží pomocí začít měnit a jednak to či ono můžeme dát do Božího světla a prožít odpuštění. Žijeme-li v přeludu, těžko můžeme očekávat změnu.

Pokud někdy nepříjemnou pravdu sdělujeme druhým, pak je jasné, že je třeba ji sdělovat citlivě a v lásce. Pokud si ji uvědomíme sami o sobě, buďme k sobě pravdiví. Zároveň vězme, že v kontextu toho, co jsem napsal, není cílem pravda, ale pokání a nový začátek. A to je obrovská úleva!

Úspěch

Hned na začátku tohoto blogu chci zdůraznit, že se nejedná o moji aktuální zkušenost, byť s některými popsanými fenomény někdy zápasím. Netvrdím, že níže popsané je objektivní pocit práce duchovního. Zároveň jsem měl možnost a výsadu osobně hovořit s mnoha a mnoha pastory, a tak trochu vím, co popisuji… Někdy v něčem tomu tak je (a někdy nikoli).

Začtěte se do následujícího rozhovoru, který s tímto článkem souvisí.

„Kolik lidí máte v kostele?“

„No, kdyby přišli všichni najednou i se svými rodinami, tak asi sedmnáct.“

„Hm.“

„A kolik lidí chodí do vašeho kostela?“

„Tak pohybuje se to někde kolem pěti set, ale přesně to spočítat je těžké, protože přibývají moc rychle…“

„No teda!“

Když čteme tato slova, zůstává nám skryta skutečnost, že první pastor působí ve velmi problematické části městského centra, zatímco do sboru toho druhého se sjíždějí lidé i odjinud, protože se jim líbí krásné sborové prostor, okolí sboru je atraktivní lokalita k bydlení a je tam spousta mladých lidí ze střední vrstvy. Který z těch dvou má úspěch? Jak asi tušíte, z rozhovoru je patrné, jak mohou čísla klamat a jak je naše měřítko relativní. Přesto mu často podléháme, a to i v církvi.

Moc dobře vím, že bychom neměli toužit po světské slávě a uznání, zároveň ale čas od času potřebujeme vidět alespoň trochu výsledky své práce a mít pocit, že to, co děláme, dává smysl. Naskýtá se otázka, podle čeho měřit v práci duchovního výsledky… Podle počtu obrácených? Podle počtu lidí, kteří přicházejí v neděli? Podle počtu rozhovorů? Podle nových členů? Těžko říct. Jisté ale je, že mnoho duchovních výsledky své práce příliš často nevidí.

Můžete s člověkem vést nekonečné rozhovory o tom, že se potřebuje změnit, ale co když změna nakonec nenastane? Kážete sérii kázání o financích a pak jedete jednoho ze svých členů navštívit a on se vám svěří, že vydělává přes 50 000 Kč měsíčně, ale do sboru „skutečně přispívat nemůže“. První, co vás napadne, je otázka: Proč jsem o tom kázal? Hovoříte o tom, jak moc by bylo dobré, kdyby se sbor spojil na modlitbách, ale když organizujete modlitby, jen málokterý z klíčových pracovníků sboru se účastní. Prosíte lidi, aby vydrželi na členské shromáždění, protože potřebujete sboru něco důležitého sdělit nebo o něčem důležitém hlasovat, ale část členů se po shromáždění sebere a odejde. Oběd ve 12.00 je prostě oběd ve 12.00 a přes to nejede vlak. Kážete o lásce a milosrdenství a pak dojde na členské shromáždění, kde se lidé chovají, jako kdyby tato dvě slova nikdy neslyšeli. Do vašeho sboru chodí člověk, který se v jakési křesťanské organizaci věnuje pastoraci, ale vám s pastorací odmítá pomoci.

Vlivem výše popsaného není divu, že si někdy postupně začnete klást otázku, zda má vůbec vaše služba smysl. Jistě že má. Nikdy nevíme, co se v lidech ukládá. Nevíme, jak s nimi Bůh pracuje, navíc soudíme jen podle vnějších zdání. Ale přesto se někdy více, někdy méně vkrádá otázka, zda to, co děláme, má smysl, zvláště když se ovoce naší služby dlouhodobě nedostavuje.

Pokušením pak může být investovat svůj čas a energii do věcí, které jsou vidět – dávat své úspěchy na pomyslný nebo někdy skutečný Facebook či YouTube, počítat kolik přišlo lidí v neděli atd. Toto vše a mnohé další jsou čísla a data. Jenže to, co vidět není, je modlitba, práce se starými lidmi, návštěva nemocných a umírajících, trpělivá pastorace atd. Kazatel, který investuje jen do viditelných věcí, se míjí svým povoláním.

Zároveň je ale třeba chápat, že někdy přichází frustrace z toho, že ať se snažíte jakkoli, věci se hýbou kupředu jen velmi pomalu. Udržet si v takové situaci pozitivní přístup ke službě není snadné. Do toho někdy přichází kritika, někdy nikoli kritika, ale téměř nulová zpětná vazba. Nikdo s vámi nevyhodnocuje vaši práci, nikdo vám nedá najevo, zda to, co děláte, děláte dobře nebo špatně, málokdo vám poděkuje. S tím se pochopitelně setkáváte i v jiných zaměstnáních. Rozdíl je však v tom, že jako kazatel nejen pracujete, ale do svojí profese vkládáte celý život. Dost dobře si nemůžete říct „alespoň si vydělám“.

Některým kazatelům výše popsané nevadí, někteří o zpětnou vazbu ani moc nestojí, ale někteří by uvítali, kdyby s nimi jejich práci někdo probral a kdyby věděli, na čem jsou.

Pokud začneme jako kazatelé pochybovat o smyslu své práce, pokud jsme smutní, že se nedostavuj výsledky, i když se nám zdá, že děláme, co můžeme, je třeba vědět, že naší metou není úspěch, ale věrnost. Pochybnosti, které někdy přichází, jsou zároveň legitimní. Jen jim nesmíme podlehnout.

Nic než národ!

 Nic než národ!!!

3. 9. 2022 proběhla na Václavském náměstí demonstrace proti současné vládě. Chvíli jsem ji sledoval, něco jsem četl. Je zcela v pořádku, když lidé svoji nespokojenost s vládou vyjadřují na ulici. Díky Bohu, že jsme v zemi, kde lze nespokojenost vyjádřit na ulici – mimo jiné proto, že patříme i do dalších demokratických struktur, jako je třeba (jistě nedokonalá) EU, kde to též jde. Je jasné, že současná vláda není vládou dokonalých lidí, že dělá chyby a že je třeba na ně upozorňovat.

Zároveň je velmi pokleslé dávat do éteru hesla „o potřebě ukončit ředění národa ukrajinskými uprchlíky“ a rozšiřovat nesmysly, že jejich exodus se děje plánovaně. Hesla o čistotě národa a vymezování se proti jiným etnikům či národům nikdy nevedla k dobrým konců, ale naopak k mnoha mrtvým. Dělali to jak nacisté, fašisté, tak bolševici, a jak to dopadlo, netřeba psát. Stejně tak je z křesťanského, ale i obyčejně lidského pohledu nepřijatelné zpochybňovat pomoc Ukrajincům. Jistě je legitimní a správné diskutovat o tom, jak optimalizovat způsob, jak jim pomoci, ale je třeba jim pomoci a pomáhat i nadále. Jejich národ prožívá genocidu od jednoho z nejzrůdnějších režimů současnosti a pomoci jim prostě musíme. Zas tak moc nás tato pomoc nestála a oni skutečně nejsou příčinou toho, že někteří lidé mají problémy. Navíc nás Písmo na mnoha místech k pomoci „hostům“ vybízí.

Demonstrace pod heslem „Česko na prvním místě“ hraje na jeden z nejnižších lidských pudů, jímž je nacionalismus. A vězme, že nacionalismus funguje. Přemýšlím, jak se cítí Ukrajinci, kteří museli uprchnout ze své země a kteří nyní vidí podobné masové výlevy. Je mi z toho smutno a stydím se.

Hesla „tato válka není naše“ ukazují na typické čecháčkovství, které se naštěstí projevuje u stále menší skupiny lidí (zároveň to není rys jen části našeho národa). Když někdo trpí, pak je to i o nás – viz třeba podobenství o milosrdném Samařanovi. Zároveň pokud padne Ukrajina, přijdou na řadu další země.

Nechci se rozepisovat o dalších oblastech a o heslech, která na demonstraci zazněla a se kterými nesouhlasím, ale i to, co jsem napsal výše, je pro mě známkou, že takhle tedy skutečně ne. Zde skutečně nejde o národ…