Moc a církev

 Každá organizace, církev nevyjímaje, pracuje s fenoménem moci. Abychom se někam pohnuli, potřebujeme určitou hierarchii. Jakmile však vznikne hierarchie, vzniká moc. V demokratických státech je snaha moc omezit tzv. systémem brzd a vah, což se někdy daří více, někdy méně, ale stále je tento systém lepší než systém osvíceného monarchy. Ten se obyčejně díky neomezené moci postupně stává čím dál méně osvíceným a začíná okolo sebe skrze své nohsledy šířit temnotu.

Jak je tomu v církvi? Chtěl bych se zaměřit na nebezpečí zneužití moci v církvi a v obecnějším pohledu v náboženských skupinách. První oblastí, se kterou se setkáme u některých církví či náboženských skupin, je pomýlený pocit, že díky tomu, že někdo stojí v čele, stává se zástupcem Boha na zemi, tedy mluví skrze něj Bůh. To dotyčnému pochopitelně dává velikou autoritu, ze které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí tohoto „zástupce Boha“ je totožné s neuposlechnutím autority Boží.

Autoritu jistě potřebujeme, aby nezavládl chaos, jenže nebezpečí nastává v okamžiku, kdy vznikne následující myšlenkový vzorec: „Můj pastor, kněz, starší, diakon je Bohem ustavenou autoritou, a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat.“ Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka typu „Bůh mi řekl, že…“, je na průšvih zaděláno.

Nezpochybňuji, že dotyčný může být ke své práci v církvi povolán Bohem, ale z toho neplyne, že ho je třeba na slovo poslouchat či nekriticky přijímat. Je zde totiž jeden „detail“. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní, a to všichni, včetně vedoucích. V kontextu „neomylných zástupců Božích“ se jakékoli náboženské prostředí stává prostředím nebezpečným. 

Druhou oblastí možného zneužití autority, která může legitimizovat první bod, je kazatelna. Netvrdím, že kázané slovo je špatné, ale je třeba s ním nakládat moudře. Na jednu stranu jsme masírovaní mnoha informacemi, zároveň ale stále platí, že slovo má obrovskou moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, jeho slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit.

Už jen tím, že kazatelna stojí výše než posluchači. Že kázající stojí, kdežto posluchači sedí. On mluví, kdežto posluchači mlčí. To vše dává určitý pocit moci a autority, což se dá zneužít, a kazatelna se tak může stát platformou pro vyřizování si účtů a posilování vlastní moci. Naopak se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se držíme slov Jana Křtitele: „Já se musím menšit, kdežto on musí růst.“ 

Třetím nebezpečím je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už jen to, že vám někdo sdělí něco velmi osobního, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, a pokud se tak stane, považujeme to dokonce za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale i zneužitelným.

Zvláště pokud dotyčný zpovědní tajemství odkryje nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat to, co zpovědník chce. Pokud mu třeba nebude po vůli. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného, ale celé sítě vztahů, což kazateli, knězi dává ještě větší moc. Nyní si představte, že v rámci zpovědi nebo pastoračního rozhovoru s nějakou ženou přeskočí jiskra, dotyčný navrhne, že by se pastorační rozhovor mohl uskutečnit třeba někde o samotě v přírodě… Případně začne zkoušet „uzdravující moc fyzického kontaktu“.

Čtvrtým nebezpečím je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev nebo náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svoji víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravující moc vztahů a kde vstupuji do jejich hlubokého přediva. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli kazateli nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen.

Jenže tím se mu zhroutí jeho svět, a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Dokáže třeba i vymazat kus své osobnosti, jít proti svému přesvědčení. Proto lidé zůstávají v sektách, ale i některých sborech či církvích, byť z vnějšku se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci. Proto jsou ochotni nechat se zneužít, protože jejich strach z toho, že budou vyřazeni ze skupiny, je příliš velký. A tak prostě něco vydrží, podřídí se, díky čemuž mohou zůstat.  

Velmi slabý systém vykazatelnosti a minimální supervize. Pastor, kazatel, farář pracuje sám s velmi citlivým „materiálem“, kterým lidé nepochybně jsou. Jenže vlastně nikdo moc neví, jak a co dělá. Jeho práce je hodně o osobní disciplíně. Někdy o lecčem ani nemůže mluvit, protože se jedná o zpovědní věci, někdy o lecčem mluvit nechce, jindy starší nebo jeho blízký tým se do jeho práce nechce plést, protože jí vlastně moc nerozumí, jindy se bojí jít s představeným do konfliktu.

Několikrát se na mě obraceli lidé, ke kterým se jejich vedoucí nechoval dobře, s prosbou, abych to s dotyčným neřešil, protože se báli pomsty. Pokud se na vedoucí místo ve sboru, církvi dostane nevyzrálá osobnost třeba se silnými mindráky, nebo naopak osoba psychopatická, je zle. Problém je, že právě i tyto osoby práce v církvi přitahuje. Tím, že neexistuje systém vykazatelnosti, že se mu někteří brání, může to znamenat nebezpečí, které vybublá v sexuální oblasti - viz. mnohé kauzy.

Panuje špatný výklad textů o tom, že muž je hlavou rodiny. Přitom víme, že hlava neznamená tyran nebo ten, kdo si v podstatě dělá, co chce. Kdo si uzurpuje moc. Problém je v tom, že někdy se zneužívání děje v rodinách, které jsou velmi bigotní, s citací tohoto verše na rtech. Když dotyčná hlava rozhodne, pak žena - a někdy i sbor mají dvě možnosti. Mlčet nebo mlčet. Jiný výběr pak je poslechnout nebo poslechnout. V církvích tohoto typu jsou pak ženy zasunuty do kouta s tím, že je jim umožněno maximálně učit v besídce a zpívat… 

(Psáno pro magazín Proboha)