Nedejme se zastrašit a odradit pomoci Ukrajině

Válka na Ukrajině trvá dlouho a postupně se sune na okraj našeho zájmu, v tom smyslu, že nelze žít ve stejném napětí, jako když Rusko napadlo Ukrajinu. Zároveň bychom neměli zapomínat, že pár hodin od našich hranic zuří válka, dochází ke genocidě, obrovským ekologickým katastrofám, unášení dětí, znásilňování a zabíjení civilistů i vojáků. Ti místo toho, aby vychovávali děti a chodili do práce, musí na frontu. Doslova každý den jsou bombardovány města a vesnice.

Tyto a další hrůzy s sebou logicky nesou statisíce zoufalých uprchlíků, roztržených rodin a mnoha zoufalých osudů, které si z klidu svých domovů nedovedeme představit. Současně vidíme, že válka na Ukrajině zřejmě neskončí tak rychle, jak jsme si mnozí přáli, a že konec je z lidského úhlu pohledu v nedohlednu. Pár kilometrů od našich hranic vzniká obludný režim, který stále více připomíná jiné zrůdné režimy minulosti (i současnosti).

Tváří v tvář hroznému lidskému utrpení jsou velmi nebezpečné, zlé a hloupé poslední výroky pánů Klause, Okamury, Zemana a dalších, které se vezou na populistické protiukrajinské notě. (Pokud na to máte žaludek, není problém si jejich výroky a moudra najít.) Není jistě selháním optimalizovat pomoc Ukrajincům, a pokud se dějí chyby, pak je třeba je pojmenovávat. To je ale něco zcela jiného, než danou pomoc zpochybňovat a psát nesmysly o tom, že většina Ukrajinců nejsou uprchlíci ale emigranti, kteří sem přišli za lepším.

Stejně tak je nepřijatelné zneužívat trestnou činnost jedinců ke kolektivní vině. Je jasné, že sem nepřišli zástupy andělů, ale lidí. Stejných lidí, jako jsme my.

Možná by bylo dobré, kdyby si někteří vzpomněli na statisíce Čechů, kteří v 70. a 80. letech prchali na Západ, aniž by jim hrozila na rozdíl od Ukrajinců smrt. Šli prostě za lepším. Důvodem, proč české emigranty tehdy na Západě přijímali, rozhodně nebyly „zlaté české ručičky“, ale vědomí solidarity.

Připravme se na to, že jak bude válka pokračovat, jak bude narůstat frustrace z ekonomické a společenské reality, bude narůstat i tlak různých dalších extrémních hlasů, kteří budou štvát společnost proti Ukrajincům. Klaus i Zeman s tím mají navíc bohaté zkušenosti, protože to byli oni, kdo k radosti svého přítele Putina a v duchu Marxova Komunistického manifestu rozeštvávali národ. Konkrétně v podobě vyvolávání třídní nenávisti, která se projevovala přívlastky jako „lepšolidi“, „pražská kavárna“, rozdělování na „vesnici“ a „Prahu“ atd.

Erik Tabery ve své knize Opuštěná společnost popisuje několik bodů, které definuje slovy „předpoklady cesty do temnot“. Mimo jiné píše o těchto fenoménech: Hledá se nepřítel, někdo, kdo může za všechny problémy světa. Po nepříteli se pátrá doma i za hranicemi. Pro některé to stále více budou Ukrajinci. Píše také: Společnost se rozdělila na dvě části, které si vůbec nerozumějí, ale především se o porozumění ani nepokoušejí. Jiný názor není akceptován, protože to je projev zrady a kolaborace.

Je jasné, že mezi Ukrajinci budou i lidé zlí, úplně stejně jako mezi příslušníky jakéhokoliv etnika či národa. Je jasné, že pomoc Ukrajincům nás něco bude stát – jako ostatně stojí každá pomoc. Je přirozené, že naše pozornost ohledně konfliktu na Ukrajině nemůže být taková jako na začátku.

Když se díváme do budoucnosti, pak nás zřejmě nečeká snadná doba. O to více bude pokušením najít viníka, který za to všechno může. A Ukrajinci budou velmi snadným a zranitelným cílem, na který řada lidí snadno uslyší, do kterého bude snadné projektovat různá selhání, ale i nenávist. Dále bude velkým pokušením proti Ukrajincům poštvávat různé minority, jak se nedávno stalo v souvislosti s Romy.

Stále více bude (nejen) pro církev aktuální text, který před mnoha lety napsal Izaiáš a který opět získává na aktuálnosti: Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy (Iz 1,17). Bude třeba nemlčet, když uslyšíme verbální útoky nejen od pánů, které jsem jmenoval, ale i při fyzických útocích, které se odehrály v posledních dnech a týdnech.

Čas od času dostávám otázku, jak může být církev solí země? Jedním ze způsobů může být nejen nešířit dál dezinformace a nenávist vůči Ukrajincům, ale také vysvětlovat, zastávat se a v neposlední řadě nadále pomáhat. V nastávajících měsících nás na této půdě nečeká snadná práce, ale nedejme se zastrašit!

Psáno pro server Proboha

Cancel culture

 Před pár lety jsem začal psát blogy. Nevím, kolik jsem jich napsal, ale několik stovek určitě. V poslední době se mi ale chce psát stále méně. Důvodem jsou někdy až nenávistné reakce na některé moje články. Zajímavé na tom je, že tyto reakce často přicházejí od lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou tolerantní. Ano, jsou tolerantní, pokud s nimi souhlasíte. Pokud ne, jste zařazen pod termín fundamentalista, liberál, fanatik, konzervativec, nevzdělanec, omezenec atd. 

Možná jste se někteří setkali s termínem cancel culture. Konkrétně to znamená, že pokud považujete nebo podporujete to, co společnost považuje za urážlivé, jste za to odsouzeni, v doslovném slova smyslu „zrušeni“. V současné době se jedná především o oblasti jako je rasismus, LGBT, válka na Ukrajině, přistěhovalectví. Postupně zjišťujete, že psát o některých oblastech je skoro jako složit bobříka odvahy. Stejně tak je zakázáno o nich veřejně mluvit. 

Nedávno jsem měl přednášku na jednom vyhlášeném gymnáziu. Po přednášce následovala diskuse a studenti se mj. ptali na problematiku vztahu církve a LGBT. Diskuse byla skvělá, dokázali jsme si v něčem porozumět, v něčem jsme viděli, že máme jiný postoj. Zajímavá ale byla reakce paní učitelky. Po přednášce za mnou přišla a řekla mi, že se bojí o této oblasti veřejně mluvit… 

Před pár měsíci např. stanula před soudem finská politička, Päivi Räsänenová, protože v červnu 2019 na Twitteru zveřejnila dotaz určený vedení její církve (finská evangelická luterská) týkající se podpory tamnímu pochodu Pride pořádanému homosexuály. Hlavním obsahem jejích příspěvku byla fotografie otevřené Bible zobrazující úryvek dopisu apoštola Pavla do Říma. 

Autorka se své církve ptala, jak může církev podporovat něco, co je v rozporu se základem jejího učení, tedy poselstvím Bible. Kromě tohoto tweetu byla proti Räsänenové vznesena další obvinění: za brožuru „Stvořil je jako muže a ženu“ a za její vyjádření k tomuto tématu v jednom pořadu rozhlasové a televiznístanice Yle. Räsänenová píše, že její prohlášení vycházejí z biblického učení o manželství jako soužití muže a ženy. Stejně tak vychází z učení apoštola Pavla o homosexuálních aktech jakožto hříchu a hanbě.

Prosím, ponechme stranou žhavou diskusi o stejnopohlavních sňatcích, stejně tak nechci řešit zmiňovaný text Pavla do Říma. Jistě se ale minimálně shodneme, že na tuto problematiku jsou názory různé. Jenže posílat někoho k soudu jen za názor, za článek? Není pro veřejnou diskusi lepší napsat jiný tweet nebo raději článek s opačným postojem? Pokud platí, že žijeme v demokracii, pak reakce na zmiňovanou političku je krok vedle, navíc probouzí zbytečné vášně z druhé strany názorového spektra. 

Abychom ale nezůstali v cizině. Nedávno proběhl rozhovor s Janou Jochovou, českou konzervativní aktivistkou, na téma manželství pro všechny. Chápu, že s ní mnozí nesouhlasí, ale zde je reakce jedné české mediálně velmi známé dámy: "Dělá si z nás prdel nebo je v nějakým kultu? Guru Jára? David Koresh? Theosofisté? I am? NXIVM? Moonisté? Nebo něco jinýho?" Některé další reakce: „Je úplně blbá.“ „Chová se jak fena.“ „Církev debilistů je mocná síla a její členové o sobě ani druhých většinou právě nevědí. Její základ vychází z toho, že rozum je distribuován rovnoměrně a všichni si myslí, že ho mají dost...“

Mohl bych pokračovat, ale celá „diskuse“ by se dala shrnout do slov: "Je to…" - dosaďte si nějaké sprosté slovo a více se diskuse nevede. Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepolemizuji v tomto článku s názory, které padly ve zmiňovaném rozhovoru, ale s nenávistnými reakcemi na tento rozhovor. Uvedl jsem nedávnou zkušenost, ale příkladů bychom našli mnohem víc a zdaleka nejen ve výše zmíněné problematice. 

Uvědomuji si na vlastní kůži, že reakce v mediálním prostoru jsou drsnější, než tváří v tvář. Dále je dobře známé, že se uzavíráme do svých bublin, kde se nevede rozhovor, ale jen potvrzování si svého již utvořeného postoje. Pokud někdo má postoj jiný, je „zkanclován“, tedy vyrušen, vymazán nebo, jak říkají moje děti, zhejtován. 

V obecném podvědomí jsme si možná mysleli, že hrubých reakcí se dopouští skupina lidí typu těch, kteří útočili na Kapitol nebo kteří se sešli na Václavském náměstí a vzali útokem Národní muzeum. Jenže toto je jen část pravdy. I druhá strana si nebere servítky, je často arogantní, sprostá, velmi tvrdá a schopná vás dehonestovat. Přemýšlím nad tím, že někdy napíšu samostatný blog, kde budu pouze citovat, co jsem od některých lidí dostal za reakce. Možná by vám to zamíchalo představou, kdo je onen pomyslný „intelektuál schopný diskuse“. 

Jinými slovy pokleslého způsobu diskuse se dopouští i lidé, které považujeme za vzdělané a chytré. Proč? Protože ani vzdělání nebo inteligence není zárukou charakteru, schopnosti a ochoty diskutovat nebo alespoň v diskusi nepoužívat vulgární či dehonestující způsoby. Výsledkem je, že diskuse rychle skončí nebo ztratí úroveň, ale především jen málokdo má chuť jít s kůží na trh a když už ano, pak jen s líbivými nebo velmi obecnými tématy. 

Snad i proto se mnoho výrazných křesťanských osobností k některým citlivým otázkám raději nevyjadřuje nebo jen velmi nejasně a opatrně. Bojí se „cancel culture“, nechtějí, aby je mainstream onálepkoval jako fanatiky nebo fundamentalisty. Trochu mi tento stav začíná připomínat to, co jsme zde zažili za komunismu. O jistých věcech mlč, jinak si zaděláváš na problémy. 

Co s tím? Jednak v sobě najít odvahu a navzdory očekávaným reakcím okolí jít s kůží na trh. Dále svoje argumenty o něco opřít. Není třeba psát odborný článek, ale je dobré vycházet z kvalitních zdrojů. Dále se učit ukázňovat sebe sama a když už na něco reaguji, dělat to slušně a výhradně po argumentační rovině. (Protože jsem blogů a článků napsal hodně, možná nejdete nějaký, kde jsem to sám, žel, porušil.) 

Musíme se přenést přes to, že je dotyčný z té které církve, minority, majority, sociální bubliny a zastává jiný postoj. Buď se mohu pokusit s jeho postojem polemizovat, nebo se zdržet komentáře. Určitě se ale nepřipojovat ke cancel culture. Pokud tak učiníme, sice budeme mít pocit, že jsme na straně vítězů, po mravní stránce jsme ale prohráli. (psáno pro portál Proboha)

Tim Keller

Dne 19. 5. 2023 odešel do nebeského domova jeden z nejvýraznějších kazatelů, spisovatelů a myslitelů evangelikálního světa současné doby T. Keller.

Jistě bude napsáno mnoho skvělých přehledových článků o jeho životě a díle, proto si dovolím napsat pár slov o tom, proč T. Keller hluboce oslovil mě.

Z jeho přednášek, kázání a knih byl vyvýšen Kristus. Vycházel z přesvědčení, že všechny hlavní postavy Písma ukazují ke Kristu. Stejně tak že na Krista ukazují i mnohé biblické příběhy. Většina kázání, která jsem od něj slyšel, končila Kristem, byť bylo téma jiné. Dokázal to dělat jedinečným, „kellerovským“ způsobem. V knize Kázeň (v originále Preaching) cituje Ch. Spurgeona, který si někde stěžoval, že často slyší velmi učená kázání o morálních a mravních zvyklostech, v nichž ale není ani slovo o Kristu. Keller k tomu dodal, že to, po čem Spurgeon volá, je těžší, než to zní, a vzácnější, než si myslíme. (Kázeň, s. 23) U Kellera to vzácné nebylo. Dělal to skvěle.

T. Keller dokázal jedinečným způsobem propojovat současnou kulturu a křesťanskou víru. Po přečtení několika jeho knih a vyslechnutí několika přednášek bylo každému jasné, že má nejen načteno neuvěřitelné množství knih, ale že jedinečným způsobem dokáže to, co četl, dávat do souvislostí. V dílech sekulárních myslitelů neviděl především nebezpečí a ohrožení věřících, ale hledání a otázky. Na tyto otázky hledal odpovědi v Písmu. Zároveň nekončil, jako občas někteří křesťanští publicisté, jen u dalších otázek či někdy dost rozplizlých tvrzení, ale skrze Písmo dokázal odpovědi nalézt.

T. Keller byl akademik, host na mnoha konferencích, ale především kazatel, což se odráží v mnoha jeho dílech, v nichž popisuje svoje pastorační zápasy, přemýšlení o vedení sboru, o tom, jak a o čem kázat atd. Velmi dobře znal zápasy těch, kdo stojí v první linii. Snad i proto jsou jeho přednášky, kázání a knihy na jednu stranu hluboké, na stranu druhou srozumitelné, někdy s hlubokým pastoračním přesahem. Možná nejvíce je jeho pastorská služba vidět v knize Bolest a utrpení, kde popisuje zápasy lidí ze svého sboru. Jinými slovy v Kellerovi jsme viděli nejen toho, kdo stojí za řečnickým pultem, ale i toho, kdo sedí na lůžku umírajícího.

Jako známá osoba byl nucen se vyjadřovat k nejrůznějším kontroverzním otázkám včetně covidu-19, genderu, koho volit, pekla, jedinečnosti křesťanství atd. Velmi mě inspirovalo, že dokázal zaujmout jasný a zároveň inteligentní postoj, nevyhýbal se odpovědím, zároveň východiska poctivě hledal v Písmu. Na rozdíl od některých jiných kazatelů se nestal hlásnou troubou ani jednoho krajního postoje. Zároveň postoje zaujímal.

Samostatnou kapitolou jeho díla je jeho apologetika (obhajoba křesťanské víry). Napsal na toto téma dvě knihy (Proč Bůh a Dává Bůh smysl?). Jeho apologetika vychází, jak sám píše, „z nespočtu rozhovorů, které s lidmi na téma víry měl“. Tím, že žil v kosmopolitním New Yorku, byly mnohé otázky a zápasy, se kterými za ním lidé přicházeli, podobné jako v Evropě. Zároveň citlivě a jasně ukazoval na východiska, která přináší křesťanská zvěst. Neodsuzoval jiná náboženství a filozofie, ale nebál se napsat, že nejlepší odpovědí na bídu tohoto světa, a především na hřích, přináší Kristus: Víra tudíž začíná tehdy, když odmítnete alternativní přesvědčení a bohy a místo nich se obrátíte k Otci a požádáte jej o navázání vzájemného vztahu na základě díla, jež vykonal Ježíš, ne na základě svého etického úsilí a vysokých mravních kvalit. (Proč Bůh, s. 262)

T. Keller byl intelektuál, řečník, kazatel, zároveň ale i nebo spíše především člověk hluboce napojený na Krista. Svůj vnitřní život poodhaluje v knize Modlitba, kde propojuje posvátnou úctu k Bohu s důvěrným vztahem s ním. Možná i proto mohl na konci svého života vyznat, že už chce být doma. Mnoha jeho knihami se prolíná myšlenka vzkříšení. Psal a kázal, že vzkříšení je historická událost, která se odehrála v čase a prostoru, a že bez reality vzkříšení křesťanství nedává smysl. Na konci knihy Naděje navzdory píše: „Víte-li a stále si připomínáte, že přijde vzkříšení, nepropadnete do temnoty. Když vás čeká vzkříšení, nemůžete vězet v temnotě.“ I proto mohl napsat: „Až tam dojdeme, prohlásíme: Konečně jsme došli domů! Toto je naše skutečná vlast. Patříme sem. To je ta země, kterou jsme celý život hledali, i když jsme ji nikdy nepoznali! V žádném případě to nebude konec našeho příběhu.“

Díky Pánu Bohu, že dal církvi T. Kellera. Jeho příklad a myšlenky nám budou nadále zpřítomňovat Krista a dávat naději, že křesťanská víra zakotvená v Božím slově dává smysl a přináší odpovědi na složité otázky, které řešíme.

Pár slov ke dni matek

 Rád bych ke dni matek použil texty od V. Dyka a K. Čapka. Začtěme se nejprve do Dyka:

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,

že přijde den, kdy nebudem’ to míti?

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.

Pro matku dítě nemá dosti času.

Co činí matka, je tak samozřejmé.

Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.

Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.

A potom v chvíli mrazivou a bědnou

zavrou se oči matky, tolik bdělé.

Dluh chce se platit. Není věřitele.

… co k tomu dodat. Snad jen ano, přesně tak to je. Co činí matka, je slovy básníka tak samozřejmé. Ty stovky a tisíce maličkostí, za které už ani neděkujeme. Nějak jsme si zvykli. Kdo jiný by to přece dělal. Jenže ono to samozřejmé není. Tak jako není samozřejmá žádná služba. Někdy jsem slyšel povzdech, stačilo by mi, kdyby mi za to jídlo, pračku, žehlení, úkoly atd. alespoň poděkovali… Kdyby někdo ocenil, že i když se cítím špatně, funguji v rodině dál. Jenže často mlčíme, zvykli jsme si. A pak někdy může přijít okamžik, kdybychom rádi poděkovali, ale už není komu. Najednou už není věřitele.

K. Čapek dává matce do úst následující slova, která vyřkne v dialogu se svými již mrtvými syny:

Ondro pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta; chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni… nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech – Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není… Nebo ty, Kornele –

KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti…

MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou – Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko! Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni… Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy.

To nejsou slova „ženy v domácnosti“, ale především ženy maminky. Ženy, která miluje jedinečnou, neopakovatelnou, sebeobětující se mateřskou láskou. Láskou, která je jiná než láska otce. Není horší, není lepší, je jiná.

Je jiná a pro mnoho z nás je to láska životodárná.

Proto bych vám chtěl na den matek milé maminky poděkovat. Za vaší lásku a za vaší službu.

Nemusíme být bezvýznamní

Čas od času čteme životopisy slavných lidí, kteří díky svým schopnostem a píli něčeho velkého dosáhli. Možná si někdy pokládáme otázku, co velkého mohu dokázat já? Začtěme se do následujícího textu, který možná trochu mění pohled na to, o čem je velikost.

V roce 1966 se jedenáctiletý afroamerický chlapec přestěhoval s rodinou do bílé čtvrti ve Washingtonu. Seděl se svými sourozenci na schodech před domem a čekal, jak je přivítají. Kolemjdoucí se na ně otáčeli, ale nikdo jim nevěnoval úsměv nebo dokonce uznalý pohled. Zdálo se, že se naplnily všechny děsivé historky, které chlapec slyšel o tom, jak se běloši chovají k černochům. Po letech popsal svoje první dny v novém domově takto: „Věděl jsem, že tu nejsme vítáni. Věděl jsem, že nás tu nebudou mít rádi. Věděl jsem, že tu nebudeme mít přátele. Věděl jsem, že jsme se sem neměli stěhovat.“

Zatímco jsem nad tím přemýšlel, po druhé straně ulice procházela žena. Otočila se k nám, dětem, a se širokým úsměvem řekla: „Vítejte!“ Zmizela v domě a po několika minutách se vynořila s tácem obloženým nápoji a sendviči se sýrem a džemem, které dětem přinesla, aby se tu cítily jako doma. Tento okamžik – jak mladý muž později napsal – změnil jeho život. Dal mu pocit sounáležitosti tam, kde ho předtím necítil. Díky němu si uvědomil, že v době, kdy byly rasové vztahy ve Spojených státech stále napjaté, se černošská rodina může v bělošské oblasti cítit jako doma a že mohou existovat vztahy, které nesouvisí s barvou pleti. Později se ve Spojených státech rasové poměry zlepšily a on si v této zemi zvykl ale tato první spontánní událost, kdy ho někdo pozdravil, se pro něj stala klíčovou vzpomínkou. Prolomila zeď odloučení a z cizích lidí se díky ní stali přátelé.

Ten mladý muž se jmenoval Stephen Carter. Později se stal profesorem práv na Yaleově univerzitě a o tom, co tehdy zažil, napsal knihu, kde mj. napsal: „Když zavřu oči, dodnes na jazyku cítím jemnou chuť sladkých sendvičů s krémovým sýrem a džemem, které jsem hltal onoho letního odpoledne, kdy jsem zjistil, jak může jediný projev opravdové a neokázalé zdvořilosti navždy změnit život.“

Jediný život, říká Mišna, je jako vesmír. Změňte život a začnete měnit vesmír. Nikdy dopředu nevíme, jaký dopad může mít jediný dobrý čin. Někdy to nevíme vůbec. Ta žena, která Cartera přivítala, se jmenovala Sára Kestenbaumová. Nikdy neměla příležitost přečíst si knihu, která vypráví o dlouhodobých důsledcích toho, co vykonala, protože zemřela mladá. A přesto jednala. Každý náš dobrý čin může vychýlit rovnováhu života někoho jiného a také našeho vlastního.

Nejsme bezvýznamní, protože můžeme změnit svět ve svém okolí, protože právě ten můžeme ovlivnit. Když tak učiníme, staneme se Božími partnery v díle vykoupení a svět, který je, přiblížíme světu, který by měl být. (Inspirováno Sacks J., Jak změnit svět)

Blahoslavená vina

Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 Američané věděli, že vstoupí do války proti Japonsku, jehož kultuře nerozuměli. Proto pověřili jednu z největších antropoložek dvacátého století, Ruth Benedict, aby jim vysvětlila mentalitu Japonců. Po válce publikovala své myšlenky v knize Chryzantéma a meč. Jedním z jejích hlavních poznatků byl rozdíl mezi kulturami studu a kulturami viny. 

V kulturách studu je nejvyšší hodnotou čest. V kulturách viny je to spravedlnost. Stud je špatný pocit z toho, že jsme nesplnili očekávání, která od nás druzí mají. Pocit viny je to, co cítíme, když se nám nedaří žít podle toho, co od nás vyžaduje naše svědomí a Pán Bůh. Stud je zaměřen na druhé. Pocit viny je zaměřen dovnitř. Stud souvisí s tím, jak se jevíme, nebo si představujeme, že se jevíme v očích druhých lidí. Instinktivní reakcí na stud je přání, abychom se schovali a ocitli se někde jinde. 

Naproti tomu pocit viny je mnohem niternější. Nemůžeme muuniknout tím, že se staneme neviditelnými nebo se někam přemístíme. Naše svědomí nás doprovází, kamkoli jdeme, bez ohledu na to, zda nás vidí ostatní nebo jsme v nějaké skrýši. Kultury viny jsou kulturami ucha, nikoli oka. S ohledem na tento kontrast můžeme nyní pochopit příběh prvního hříchu. 

Vše se v něm točí kolem studu, vidění a oka: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listya přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3, 1 – 9).

Všimněme si několika na první čtení nenápadných detailů. Had říká ženě: "Bůh ví, že v den, kdy ze stromu budete jíst, se vám otevřou oči a budete jako Bůh, budete znát dobro i zlo" (Gn 3,5). To se následně skutečně stane: "Oběma se otevřely oči a uvědomili si, že jsou nazí" (v. 7). Všimněme si navíc, že Písmo zdůrazňuje vzhled stromu: "Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu a žádoucí pro oči" (v. 6). Klíčovou emocí v příběhu je stud. Než Adam a Eva ovoce snědli, byli "nazí ... ale nestyděli se" (2,25). Po jeho konzumaci pociťují nikoli vinu, ale stud, a snaží se proto skrýt. Každý prvek příběhu - ovoce, strom, nahota, stud - má vizuální prvek typický pro kulturu studu. 

V Písmu je ale ve vztahu s Bohem primární sluch, nikoli zrak. V desateru je zákaz si Boha zpodobňovat. Čteme, že Boha nikdo nikdy neviděl. První lidé "slyšeli Boží hlas, který se pohyboval v zahradě s denním větrem" (3,8). V odpovědi Bohu člověk říká: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem byl nahý, a tak jsem se schoval" (v. 10). Jenže před hlasem se nelze skrýt. Nejen před hlasem, který slyšíme, ale i před hlasem svědomí. 

Vina nemá nic společného se zdáním, co vidíme, co na nás vidí druzí lidé, ale s tím, co souvisí se svědomím, s hlasem Božím v lidském srdci. Hřích prvních lidí v rajské zahradě spočíval v tom, že se řídili očima, nikoli ušima. Jejich jednání bylo určováno tím, co viděli, tedy krásou stromu. Nikoli tím, co slyšeli, totiž Božím slovem, které jim přikazovalo, aby ze stromu nejedli. 

Vina se týká vnitřního hlasu, který vám říká: "To je správné, to je špatné" nebo "to je pravda, to je lež". Stud se týká společenské konvence, kdy jde o to, zda splňujete, nebo nesplňujete očekávání svého okolí. Stydíme se proto, že nás druzí vidí jinak, než bychom si přáli. Pokud nesplňujeme jistý společenský status, pak necítíme pocit viny, ale stud. 

Písmo nás ale učí něčemu jinému. Základní rozměr biblické etiky zní „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Pavel nabádá nepřizpůsobovat se tomuto věku (Řím 12, 1). Ježíš říká svým následovníkům: Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa (J 15, 19)Co všechny tyto výzva znamenají? To, že víra je vlastně protestem proti stádnímu instinktu, ke kterému vede stud a někdy mínění většiny. 

Jak to souvisí s naším životem? Řešit stud je snazší, než řešit vinu, protože se stačí buď schovat nebo se přizpůsobit okolí,  abychom neztratili čest. Adam a Eva svoje selhání řešili tím, že se schovali a že se zakryli. Když je Bůh ale najde a ptá se jich co provedli, svádí svoje selhání muž na ženu, žena na hada. Jinými slovy tvrdí: Ano stal se problém, zhřešili jsme, a tak jsme se to nejdříve snažili zakrýt a když to nepomohlo, pak za to může někdo jiný. 

Je to řešení, které volí ten, kdo nelituje, kdo necítí vinu, jen se stydí. Mysleli si, že pokud by Bůh uvěřil jejich vysvětlení, vše bude jako dřív. Jiné řešení, které v našem příběhu nevidíme, je přiznání viny a prosba za odpuštění. Vina je nepříjemná, bolí, protože nám ukazuje na naše selhání, se kterých nelze vinit jiné. Je ale řešitelná. Vina přichází s hříchem, proto někteří hovoří o tom, že nejlepším řešením je pocit viny popřít, vytěsnit, skrýt se nebo se prostě přizpůsobit očekávání druhých. 

Vina bolí, ale  také nás nutí věnovat pozornost těm složkám života, které bychom nejraději skryli. Tak, jako bolest upozorňuje tělo napostižené místo, se kterým je potřeba něco dělat, tak vina mě povzbuzuje, abych podnikl kroky k vysvobození svědomí. A to se děje skrze přiznání viny a pokání. Pochopitelně kdo necítí žádnou vinu, nemůže se nikdy uzdravit - stejně jako ten, kdo se bezmocně utápí v pocitech viny. 

Norma dobra a zla je daná okolím. Stud plyne z toho, když se nepřizpůsobím, když nesplním očekávání, nějakou nepsanou nebo psanou normu, nějaký standart. Otázka je, o co mi jde, zda o to, abych se líbil okolí, nebo se líbil Pánu Bohu. Všichni známe správnou odpověď, ale není to vždy tak jasné a snadné.

Bůh k nám především mluví a to nikoliv skrze vnitřní hlasy, ale skrze svědomí, srdce, Boží slovo. Těžko se to popisuje, ale často v Písmu čteme, že Bůh mluví a člověk naslouchá. Od slova slyšet je pak slovo poslušnost – v kontextu víry je poslušnost snaha líbit se Bohu, hledat a dělat, co Bůh ode mě chce.Jenže abychom slyšeli, musíme se zastavit, ztišit se. Nejde běžet a přitom naslouchat. Naslouchat je třeba se učit. Je třeba učit se naslouchat Bohu i druhému člověku. Je k tomu zapotřebí trénink, soustředění a schopnost vytvořit v duši ticho. 

Rabbi J. Sacks napsal: Vidění nám ukazuje krásu stvořeného světa, ale naslouchání nás spojuje s duší druhého, a s Bohem, který nás povolává nás k našemu úkolu ve světě. Kdyby se mě někdo zeptal, jak najít Boha, řekl bych: Naučte se naslouchat. Naslouchejte zpěvu vesmíru ve volání ptáků, šumění stromů, šumění a vlnobití vln. Naslouchejte poezii modlitby, hudbě žalmů. Hluboce naslouchejte těm, které milujete a kteří milují vás. Naslouchejte Božím slovům v Písmu a slyšte, jak k vám promlouvají. 

Pokud se naučíme naslouchat Bohu, možná si začneme dělat méně starostí s tím, jak vypadáme my nebo ostatní. Svět je často zdáním falešných svět masek, převleků a skrývání. Naslouchání není snadné. Přiznám se, že je to pro mě nesmírně těžké. Ale jen naslouchání překlenuje propast mezi duší a duší, já a druhým, já a božstvím. Židovská spiritualita znamená umění naslouchat

Je tedy zásadní rozdíl mezi studem a vinou. Stud není pokání, ale jen pocit smutku nebo trapnosti, že mě někdo odhalil nebo že jsem nesplnil něčí očekávání. Vina,  o které čteme v Písmu, se týká svědomí, které cítí vinu kvůli hříchu. Vychází zevnitř, ze spojení s Bohem. Zároveň vede k vyznání vin, k pokání a k osvobození. K nové svobodě. Nic nemusím skrývat, na nic si nemusím hrát. (Psáno pro magazín Proboha)

Když nenávist sjednocuje

Myslím, že jsem nebyl jediný, koho při zprávách o snaze zdivočelé lůzy proniknout do Národního muzea napadla paralela s útokem na Kapitol. Českých vlastenců bylo naštěstí méně než těch, kteří chtěli „to make America great again“, nebo naši policisté byli pohotovější než ti američtí. Jenže to, co se událo u nás, má potenciál nabírat na síle.

Pokud platí, že se máme poučit z historie a pokud tak neučiníme, budeme si ji muset zopakovat, potom se nám nutně musí vybavit mnoho příkladů, kdy různé převraty, revoluce a krvavé střety začaly tím, že se část národa podařilo poštvat proti nějaké skupině, která se označila za zdroj problémů. Jednou to byli Židé, jindy etnická nebo jiná menšina, jindy kulaci nebo sedláci atd. Třeba též nezapomenout, že od Klause, přes Zemana a jejich okolí byl náš národ systémově rozeštváván umělým dělením na pražskou kavárnu a venkov nebo na lepšolidi a normální lidi.

Nyní tady máme další nepřátele, „kvůli nimž se vláda nestará o obyčejné lidi“. Jsou to Ukrajinci. Co s nimi? Vlastenci mají řešení. Pryč s nimi a bude líp! Jenže ono nejde až tak o Ukrajince. Jde o někoho, na kom je třeba si vylít zlost, na koho svést svoje neúspěchy a hlavně díky němuž se sjednotit. A co sjednocuje? Přece nenávist vůči někomu!

V mojí bublině nemá smysl psát, jak absurdní a zlé to je. Jenže dezinformační scéna jede naplno a i když se Rusku nedaří na frontě, jeho dezinformační kampaň zjevně funguje lépe než jeho vojáci.

K útoku na Václavském náměstí se jistě vyjádří mnozí renomovaní lidé. Z pohledu křesťana bych jen chtěl zopakovat, že Hospodin na mnoha místech přikazuje chránit ty, kdo se ocitnou v nouzi (Ex 22, 21, Jr 7, 6, Za 7, 10 atd). Jsem velmi vděčný za to, že mnoho církví (spíše bych řekl, že všechny) a pochopitelně i jiných organizací se připojilo a připojují k pomoci Ukrajině. Stejně tak jsem vděčný za postoj naší vlády.

I když vím, že nic na světě není černobílé, je třeba si říci, že agrese Ruska černobílá je. Je to čiré zlo. Mír si jistě přejeme všichni, jenže ten by v ruském balení zavládl poté, co by Rusko dobylo Evropu. Pokud tomu nevěříte, pak před dvěma dny hlavní Putinův propagandista Solovjov prohlásil, že Rusko po porážce Ukrajiny vyhlásí válku Evropě a dojde si to na pásech tanků s Evropany vyříkat. Tohle fakt není legrace…

Chápu, že pro mnoho lidí v Česku je současná situace nepochybně ekonomicky složitá. Je na místě s vládou polemizovat o tom, zda nastalou situaci řeší správně. Zároveň ale je třeba nemíchat řešení jistě složité ekonomické situace s pomocí Ukrajincům.

Na závěr ještě jedna myšlenka. Pokud tento blog bude číst někdo z Ukrajiny, pak vězte, že to, co proběhlo na Václaváku, není postoj mnoha a mnoha Čechů. Jsme rádi, že vám můžeme pomoci!

Inaugurace a promarněná příležitost

 

Je hezké, že součástí inaugurace, je i v naší nekřesťansky naladěné zemi církev. Jako předseda naší rady jsem byl pozván, abych byl součástí „ekumenické modlitby za prezidenta“. O nějaké ekumeně nakonec nemohla být ani řeč. Drtivou většinu času měli v režii katolíci, třeba už jen tím, že prezident byl představen především katolickému kléru. Budiž – nakonec to bylo v katedrále a zdravení jistě měl P. Pavel již plné zuby. Mnohem horší byl obsah bohoslužby. Prezentoval církev, která uvízla někde ve středověku a je mimo dotek s dnešní dobou. Církev, v jejímž středu není ten, kdo ji založil.

Asi naivně jsem si myslel, že modlitba měla být ke Kristu, jehož prosíme, aby našeho prezidenta vedl, chránil a dával mu moudrost. Místo toho musel prezident za přítomnosti kamer a tisíců diváků stát dlouhou dobu před lebkou (údajně) sv. Václava, nakonec se jí poklonit a spolu se svojí paní před ni položit kytici.

„Ekumenická“ bohoslužba dále spočívala v poněkud dlouhém odříkávání všech možných katolických svatých. Nechci polemizovat s modlitbami ke svatým. Ale pokud to tam muselo být a pokud jsou svatí určitými vzory víry, potom by bylo ekumenicky slušné zmínit i jiné svaté, které náš národ měl, jen nebyli z katolického spektra. Třeba Chelčického, Augustu, Komenského, Karafiáta atd. Máme jich, díky Bohu, hodně. Vím, že to v rámci katolické liturgie nejde, proto bych v rámci ekumeny tento výčet vynechal a raději tento prostor věnoval modlitbě k Hospodinu nebo četbě Písma.

Je škoda, že v čase, který byl vyhrazen ke krátkému proslovu, nezaznělo nic z evangelia. To je přece zdroj naší naděje. Proč se za evangelium stydět? Proč nevyužít možnosti, kdy naslouchají desetitisíce lidí?

Den před inaugurací jsem byl v českém rozhlase s jedním bratrem katolíkem a měl moderovanou diskusi k deseti letům od zvolení papeže Františka. Jeho slova mě dlouhodobě inspirují, mj. tím, že jak před věřícími, tak i před světovými státníky se nebojí ukazovat naději v Kristu. Jak ukazuje, že Kristus, nikoli instituce je základem křesťanské víry. Jak jasně vede církev k evangelizaci.

Na inauguraci jsme stáli před lebkou sv. Václava a prosili jsme o jeho pomoc. Do toho se mi vracela slova Františka: Postavme se doma před kříž, pohleďme na něj a řekněme: „S Tebou není nic ztraceno. S Tebou mohu vždycky doufat. Ty jsi má naděje.“

Škoda, že ekumenická modlitba na inauguraci vyzněla skoro stejně. Jen se lišila v tom naprosto nejdůležitějším. Místo „s Tebou, Kriste“, to bylo s „Tebou, sv. Václave“.

Pokud vím, pan prezident a jeho choť nejsou věřící. Chtělo se mi jim říci něco ve smyslu, : tohle není jediný způsob, jak vypadá křesťanství.

A věřte mi, že ekumenu mám moc rád a že mnohých křesťanských tradic si hluboce vážím a inspiruji se z nich.

Moc a církev

 Každá organizace, církev nevyjímaje, pracuje s fenoménem moci. Abychom se někam pohnuli, potřebujeme určitou hierarchii. Jakmile však vznikne hierarchie, vzniká moc. V demokratických státech je snaha moc omezit tzv. systémem brzd a vah, což se někdy daří více, někdy méně, ale stále je tento systém lepší než systém osvíceného monarchy. Ten se obyčejně díky neomezené moci postupně stává čím dál méně osvíceným a začíná okolo sebe skrze své nohsledy šířit temnotu.

Jak je tomu v církvi? Chtěl bych se zaměřit na nebezpečí zneužití moci v církvi a v obecnějším pohledu v náboženských skupinách. První oblastí, se kterou se setkáme u některých církví či náboženských skupin, je pomýlený pocit, že díky tomu, že někdo stojí v čele, stává se zástupcem Boha na zemi, tedy mluví skrze něj Bůh. To dotyčnému pochopitelně dává velikou autoritu, ze které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí tohoto „zástupce Boha“ je totožné s neuposlechnutím autority Boží.

Autoritu jistě potřebujeme, aby nezavládl chaos, jenže nebezpečí nastává v okamžiku, kdy vznikne následující myšlenkový vzorec: „Můj pastor, kněz, starší, diakon je Bohem ustavenou autoritou, a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat.“ Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka typu „Bůh mi řekl, že…“, je na průšvih zaděláno.

Nezpochybňuji, že dotyčný může být ke své práci v církvi povolán Bohem, ale z toho neplyne, že ho je třeba na slovo poslouchat či nekriticky přijímat. Je zde totiž jeden „detail“. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní, a to všichni, včetně vedoucích. V kontextu „neomylných zástupců Božích“ se jakékoli náboženské prostředí stává prostředím nebezpečným. 

Druhou oblastí možného zneužití autority, která může legitimizovat první bod, je kazatelna. Netvrdím, že kázané slovo je špatné, ale je třeba s ním nakládat moudře. Na jednu stranu jsme masírovaní mnoha informacemi, zároveň ale stále platí, že slovo má obrovskou moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, jeho slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit.

Už jen tím, že kazatelna stojí výše než posluchači. Že kázající stojí, kdežto posluchači sedí. On mluví, kdežto posluchači mlčí. To vše dává určitý pocit moci a autority, což se dá zneužít, a kazatelna se tak může stát platformou pro vyřizování si účtů a posilování vlastní moci. Naopak se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se držíme slov Jana Křtitele: „Já se musím menšit, kdežto on musí růst.“ 

Třetím nebezpečím je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už jen to, že vám někdo sdělí něco velmi osobního, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, a pokud se tak stane, považujeme to dokonce za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale i zneužitelným.

Zvláště pokud dotyčný zpovědní tajemství odkryje nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat to, co zpovědník chce. Pokud mu třeba nebude po vůli. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného, ale celé sítě vztahů, což kazateli, knězi dává ještě větší moc. Nyní si představte, že v rámci zpovědi nebo pastoračního rozhovoru s nějakou ženou přeskočí jiskra, dotyčný navrhne, že by se pastorační rozhovor mohl uskutečnit třeba někde o samotě v přírodě… Případně začne zkoušet „uzdravující moc fyzického kontaktu“.

Čtvrtým nebezpečím je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev nebo náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svoji víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravující moc vztahů a kde vstupuji do jejich hlubokého přediva. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli kazateli nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen.

Jenže tím se mu zhroutí jeho svět, a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Dokáže třeba i vymazat kus své osobnosti, jít proti svému přesvědčení. Proto lidé zůstávají v sektách, ale i některých sborech či církvích, byť z vnějšku se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci. Proto jsou ochotni nechat se zneužít, protože jejich strach z toho, že budou vyřazeni ze skupiny, je příliš velký. A tak prostě něco vydrží, podřídí se, díky čemuž mohou zůstat.  

Velmi slabý systém vykazatelnosti a minimální supervize. Pastor, kazatel, farář pracuje sám s velmi citlivým „materiálem“, kterým lidé nepochybně jsou. Jenže vlastně nikdo moc neví, jak a co dělá. Jeho práce je hodně o osobní disciplíně. Někdy o lecčem ani nemůže mluvit, protože se jedná o zpovědní věci, někdy o lecčem mluvit nechce, jindy starší nebo jeho blízký tým se do jeho práce nechce plést, protože jí vlastně moc nerozumí, jindy se bojí jít s představeným do konfliktu.

Několikrát se na mě obraceli lidé, ke kterým se jejich vedoucí nechoval dobře, s prosbou, abych to s dotyčným neřešil, protože se báli pomsty. Pokud se na vedoucí místo ve sboru, církvi dostane nevyzrálá osobnost třeba se silnými mindráky, nebo naopak osoba psychopatická, je zle. Problém je, že právě i tyto osoby práce v církvi přitahuje. Tím, že neexistuje systém vykazatelnosti, že se mu někteří brání, může to znamenat nebezpečí, které vybublá v sexuální oblasti - viz. mnohé kauzy.

Panuje špatný výklad textů o tom, že muž je hlavou rodiny. Přitom víme, že hlava neznamená tyran nebo ten, kdo si v podstatě dělá, co chce. Kdo si uzurpuje moc. Problém je v tom, že někdy se zneužívání děje v rodinách, které jsou velmi bigotní, s citací tohoto verše na rtech. Když dotyčná hlava rozhodne, pak žena - a někdy i sbor mají dvě možnosti. Mlčet nebo mlčet. Jiný výběr pak je poslechnout nebo poslechnout. V církvích tohoto typu jsou pak ženy zasunuty do kouta s tím, že je jim umožněno maximálně učit v besídce a zpívat… 

(Psáno pro magazín Proboha)

Odpuštění a jak byste reagovali vy?

 

Před pár dny jsem napsal blog, ve kterém jsem se zabýval otázkou odpuštění v kontextu prezidentova mluvčího Ovčáčka. Strhla se velmi zajímavá, a třeba dodat i kultivovaná diskuse. A třeba dodat, že jsem rozuměl oběma pólům. Nechci ale více psát o dotyčném pánovi, nakonec mnohé ukáže až čas. Zastavme se chvíli u otázky odpuštění. Nebudu originální, protože pouze převyprávím text z knihy Toma Segeva „Skutečnost a legenda“.

Jedná se o biografii Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou „lovec nacistů“. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu povídku Slunečnice. Dovolím si tuto kapitolu převyprávět.

Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si najednou představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých, a najednou ho ale přepadla závist. Protože byl v koncentračním táboře, věděl, že až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor na morální dilema, které za chvíli vysvětlím a předložím i vám. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války, a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.

Stalo se to za války ve Lvově, v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci.

Náhle k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj, slovy Wiesenthala, „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí povědět nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat, a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.

Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny nacpali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Příslušníci SS potom barely zapálili. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, ostatní se za živa škvařili.

Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovaly. Oči, které nechápaly proč.“ Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat.“ Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…

Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat, a tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?“.

Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Míst toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.

Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní, a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy: „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení.“

Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.

Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal: „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“ Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David Ben-Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.

Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor, napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.

Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vín je soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, odlišný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti.“

Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by na Wiesenthalově místě dělaly, a stovky dětí mu prý své eseje poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…

Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy k tomu, aby k odpuštění nedošlo, stačí mnohem méně. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.

Na závěr si dovolím položit otázku, kterou položil autor. Jak byste reagovali vy?