Proč špinit druhým to, co je jim svaté?

Vzpomínám si na jednu kapitolku z knihy mého oblíbeného autora Wilhema Busche, kde popisuje, jak se vrátil po nějaké době teologických studií domů a začal vést diskusi, se svojí hluboce věřící matkou. Začal s textovou kritikou Bible, poté s dalšími „vychytávkami“ a pomalu dostával maminku do kouta. Studoval na nejlepších německých teologických universitách, kdežto jeho matka měla „jen prostu víru“. Zároveň víru, která později Bushe hluboce oslovovala. Nicméně v tomto období si z maminky spíše dělal legraci. Příběh nakonec končí tím, že matka je zahnána do kouta s tím, že poprosí syna, aby jí nesahal na věci, které jsou pro ní svaté. Syn odejde z celého rozhovoru zaražen a později se matce omluví.

Zlomení a sebepoznání jako cesta k obnově

Ž 51, Jan 21… stvoř mi Bože srdce čisté a Petře, miluješ mě?

Co mají oba texty společného? Jeden text je napsaný Davidem, druhý Petrovi, oba texty jsou vyřčeny po jejich selháních. David píše Ž 51 poté, co sexuálně selže s Betšabe. Petr radí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně po Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá – toho člověka neznám.

Vidíme dva příběhy lidského selhání. Na tom by nebylo až tak nic divného, podobné příběhy se nestali jen těmto dvěma lidem. Divná je trochu jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání zachycené v J 6, 66 – 69: Ke komu bychom šli? Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Je to ale Petr, který poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života, zároveň že Ježíš je Mesiáš a zároveň že pouze Ježíš je ten, za kým učedníci jdou a půjdou. Pokud to zkrátíme, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, potom Žalm 51 není první Žalm, který David napsal. David měl, stejně jako Petr veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání, než ostatní lidé. Právě toto je cosi, co jim oběma bylo společné. Přes to však do jejich života Bůh posílá výše popsané zkušenosti. Proč? Myslím, že se zde jedná o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout do velmi jednoduché věty. David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra nebo ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sebe sama znali.

Proč Ježíš třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho nazývá starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? David totiž ví, že pokud se nezmění jeho srdce, přijde další Betšabe. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak se toto sebepoznání děje? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije pád obou dvou. Toto ale nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co jsme provedli, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných jejich pády vedou k poznání toho, kdo jsou. Jenže s tím, kdo jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat „proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky“.

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést absolventy k reakcím, které by za normálních okolností nedělali. Zároveň by absolventi měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Jakkoli jsou tyto kurzy jistě správné, myslím, že život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohli vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… situací je mnoho. Ani David, ani Petr si situaci, do které se dostali, nevymysleli. David najednou viděl Betšabe a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišla série otázek. Když přijde náraz, kdy se na situaci nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, někdy z nás vypadne prostě to, co nosíme v srdci. Otázka potom je, co s tím uděláme.

PB nám někdy skrze situace, kterými procházíme, a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, nebo se do něj raději nekouká, nebo se kouká a s jeho pomocí něco dělá. Pán Bůh Davidovi a Petrovi dal situace, které jim pomohly poznat sebe. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje okolnosti či okolí, nelituje se. David prosí o čisté srdce, Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Jenže svoje poslání obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň kteří se s tímto sebepoznáním srovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami ani morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu v tom stavu, v jakém jsou.

David mohl napsat mnoho dalších Žalmů, jenže Pán Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skalou, protože tato slova o něm pronesl Kristus dlouho před Petrovým zapřením. Jenže PB chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na konci se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla.  Nátan Davidovi odvětil: "Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. 2 Sam 12, 7 - 9

Ono zrcadlo je ve slovech, „ten muž jsi ty“. Tedy PB si používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám zcela slepý a to co je jeho okolí jasné, on sám nevidí. Druhá věc je, že David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Pána Boha za odpuštění, zároveň za čisté srdce. Petr si po svém zapření vzpomene a později dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš nenazývá „skálo“ – tedy Petře, ale Šimone, tedy starým jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní neděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby vyrobili duchovní krizi pro každého novice a aby sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Marton asi věděl, že to, co lidi promění, je konfrontace, tedy když jsou nuceni poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací utečeme a zůstaneme neproměnění. Neproměnění myslím nikoli že se situaci vyhneme, protože to mnohokrát nejde, myslím tím to, že nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět některé naše špatné postoje. Proto se bojíme od druhých slyšet Nátanovské rady nebo od Ježíše slyšet něco nového. Bojíme se, že by se něco mohlo změnit. Proto nám hrozí, že uvízneme pouze ve světě myšlení a náš duchovní život stagnuje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina. Navíc poznali sebe. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  To jim pomohlo žít bohatším a smysluplnějším životem a to jim pomohlo hlouběji poznat to, kdo je PB. A to bych přál každému z nás. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí ní může být cesta vpřed.

Bible, Korán a násilí

Po posledních hrůzných událostech (v Sydney a v Péšáváru) opět propukají diskuse nad mírumilovností Islámu. Mnozí muslimové se distancují od radikálů, kteří pod praporem islámu páchají různá zvěrstva, jiní tvrdí, že islám je násilný ve své podstatě…

Určitě je pravda, že nelze podle několika šílenců soudit celou skupinu (to pochopitelně neplatí jen o islámu). Na stranu druhou je třeba posuzovat z jaké ideologie či jakého zdroje tito lidé vychází. Pokud zdroj samotný vede k násilí, máme „zavařeno“ na zásadní problém… Myslím, že někde zde je jádro problému. Islám vychází ve svém učení z Koránu a pro mnohé je otázkou, zda islám některé lidi nevede k násilí právě kvůli Koránu a jeho učení.

Na rozdíl od Bible, která je dílem mnoha osob, je Korán dílem jediného muže. I když ani to úplně neplatí… Muhammad pouze odposlouchal poselství „ducha“ někdy ztotožňovaného s andělem Gabrielem, který mu donesl poselství Alláha pro budoucí muslimské obce. Tradice zdůrazňuje, že Muhammad byl negramotný, tedy nebyl závislý na nějakých literárních předlohách. To, co si zapamatoval, bylo později zapsáno. Zde se Korán zásadně liší od Bible, kdy Bibli psali lidé, ovlivňováni Bohem, ale stále lidé, kteří do psaní vnášeli svoji kulturu, zkušenosti atd. Tedy Bible má svoji božskou a lidskou stránku. Proto je stále znovu vykládána za pomoci literární a historické kritiky. Oproti tomu Korán nemá být vykládán, protože tak jak je formulován, je už výklad. Má být hlásán a přijímán. Lidská účast na tvorbě Koránu je popřena. (více a podrobněji viz. Milan Balabán, Bible a Korán, Kostnické jiskry 1/2006)

Muslimové věří, že Muhammad, jak jsem psal, byl pouze prostředníkem a tedy že pokud člověk čte Korán, je to jakoby k němu promlouval samotný Alláh. Korán nenabízí stejný prostor pro interpretaci jako Bible.

Rozdílů mezi Koránem a Biblí je celá řada, nicméně pro naši potřebu zůstaňme u výše popsaného. 

Z toho totiž vycházel i Salman Rushidie, když se pro The Times vyjádřil, že Korán by měl být vnímán jako historický text, a ne jako neomylná kniha, jejíž poselství je předem dané. Tedy by měl být vykládán s ohledem na dobu, ve které vznikl a být interpretován s ohledem na současnost.

Problém totiž je, co si počít s verši, které vyzývají k násilí, pobíjení nevěřících, ke svaté válce atd. Je pravda, že v Koránu jsou i verše, které ctí život a které citují obhájci mírumilovnosti islámu (např. „...ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv jako trest za vraždu anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – bude souzen, jako by zabil lidstvo veškeré.“ (Korán, 5:32), ale i texty agresivní a je otázkou, co s nimi. Máme je brát stejně, jako křesťané a židé dnes interpretují některé starozákonní násilné texty? Tedy vzít z nich jen určité obecné principy, v žádném případě ale jako návod hodný následování?

Muslimové Korán interpretují. Platí, tzv. nahrazení staršího verše veršem novějším. To však neznamená, že by Alláh udělal v Koránu chybu, tento princip chápou jako proces, kdy zákony a nařízení v raných fázích islámu mají omezenou časovou relevanci a museli být tedy nahrazeny vhodnějšími nařízeními ve verších pozdějších. Korán je rozdělen na tzv. Mekkánské a Medínské súry, kdy Medínské jsou mladší. Jedna z posledních súr Medinského období nazvaná Pokání, patří k dost krvelačným textům. Např. zde čteme: A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy… 9:5.

Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných! 9:123

Uvádím pouze dva texty z Medínského období, nicméně agresivních textů přikazujících likvidaci nevěřících je v Koránu mnohem více.

I V Bibli čteme o vyhlazovacích válkách, nicméně se jedná o specifickou historickou situaci, podle které se řídit by bylo hrubým nepochopením Bible a Ježíšova učení. Zároveň při interpretaci těchto textů standardně používáme historicko-kritickou metodu.

Problém s tím, jak interpretovat Korán s jeho agresivními texty má mnoho těch, kteří Korán četli.

V současné době je více než kdy jindy třeba vést dialog (nejen) s muslimy, zároveň pokud ho povedete, ptejte se i na tyto texty. Na mě při čtení Koránu „vyskakovaly“ dost často. A není pochyb, že k nenávisti vedou, pokud nejsou jasně interpretovány.

Katolický teolog H. Kung v souvislosti s Koránem a možností dialogu s muslimy napsal: „V křesťansko-islámském dialogu nebudeme moci jít skutečné dál, nebudeme-li si skládat účty z pochopení pravdy, jehož je zapotřebí k užití nástrojů historické kritiky. Možná není z dlouhodobého hlediska zcela vyloučeno, že v sebevědomějším islámu bude postupem doby povoleno a realizováno i historicko-kritické zkoumání svaté knihy.“ Zároveň Kung dodává, že distance mezi současným postojem k Bibli a tradičním postojem ke Koránu je nesmírná… (Kung, van Ess, Křesťanství a islám)

V duchu Kungových slov nezbývá než doufat, že historicko-kritické zkoumání Koránu povoleno bude a to nejen mezi úzkou skupinou islámských intelektuálů… 

Testimony from my mission trip to Bihar - India

Long ago I heard the story of John Wesley’s conversion. One of the key moments in it happened during a mission trip to America, when he met a group of Moravian Brethren on board the ship en route there. Their devotion to Christ deeply touched him and, at the same time, revealed the formality of his own faith. Wesley later wrote in his journal: “I went to America to convert the [American] Indians, but who will convert me?” The story seemed interesting to me, but only from afar. Partly because I didn’t think I would ever bring the gospel to the Indians, and partly because it seemed to me that I knew the gospel well. That is, those were my thoughts until the moment when I experienced something similar myself, only not with [American] Indians or Moravian Brethren, but with the people of India.

How did it happen? Our church (Cirkev bratrská in Prague 13) has, for the past number of years, been working on a considerably big mission project: evangelism and the building of a school in India. How could it happen, that a church somewhere in Prague 13 would begin such a project? Years ago an Indian student at the Czech Technical University became a believer at our church. After graduation, he returned home and began to witness to others where he lived about his new faith in Christ. He could have gotten a high-paying job as an engineer, which would have been a very lucrative position in his field, but the Lord called him elsewhere. In his home city he helped to start a church, then began to preach the gospel outside of his city, and more and more came to faith through his testimony. He eventually became an itinerant evangelist. He wrote to us about his travels, his preaching and about seeking God’s will. Our church liked what he was doing, and an idea arose to begin supporting him not only in prayer, but also financially. We bought him a motorcycle, so he could better travel to outlying villages, and we also helped with his living expenses. Then our Indian brother got an idea to combine preaching the gospel with building a Christian school. The church agreed that they would raise the money, and the school now stands. As a pastor, it seemed to me to be a bit crazy. For one thing, as a church we were already in the midst of a building project of our own. Also, we had staff whose salaries had to be paid. Lastly, there was no one in the church making any kind of large salaries. I agreed with them that we could send our brothers and sisters in India a few hundred dollars, but build a school? Sometimes it is better, however, when the pastor remains quiet…at least that’s how it is in our church. In the end, it was shown that the faith of those who came up with the idea to build a school in India was taken seriously by the Lord of the church.

When you are building a school somewhere in India, it is good to see and know how the money is being invested. In order to see the details, we decided to take a look at the school as well as at the work being done by our brother in Christ. Last year three people went to India from our church; this year there were four of us. The school is located in the poorest part of India, in the state of Bihár, near the city of Madhubání. If you enter “New Hope Mission School, Bihár” on Google Earth, you can see a photo of it. The school gives hope to 150 children who not only learn, but also are exposed to the gospel. As I mentioned, the school is in one of the poorest places in India, and education is one way to break out of poverty.

I won’t try to describe the details of our trip, because I couldn’t even begin to. India itself is another world; the city of Madhubání and its environs are considered an even different world from India. In other words, to go to Madhubání is supposedly something very different than going to India. When we told some people from India where we were going, they looked at us as we would have looked at someone who said he was going to Czech Republic, specifically to the town of Chanov [a ghetto in northern Czech Republic]… They couldn’t understand why we were going to this unattractive and poor locality; an ugly corner of India from the perspective of natural or historical landmarks. From our perspective, it was an experience that can be described as part science fiction, part dream and part alternate reality. Imagine a city in which the houses are completely rundown, in between buildings are piles of garbage on which herds of pigs graze openly. On the dilapidated streets you see cows, sheep and dogs walking along, with cars, buses, bicycles, rickshaws and pedestrians also going by. Fires fueled by garbage line the streets—that is, when someone is cold. People often “do their business” in such a way that they simply crouch down and… From the start you are bothered by the stench of smoke and garbage, the unending honking of car horns, the fact that you are constantly surrounded by dozens of people who are probably seeing a white person for the first time. In the countryside it is similar, except that there is not such a high concentration of people, animals and trash there. For our group, it was unfathomable how one could survive in such an environment. On the other hand, there is no war or famine there, so somehow they are able to survive. I don’t know how, but somehow they do.

We didn’t come to Bihár to just see something, but to meet with people and especially to encourage the Christian believers, who are a minority there—less than one percent of the population. At the same time, we were there to arrange further details regarding the school, look at the budgets, hear about how far along they are in the process of finding and hiring teachers, and discuss how to combine teaching with evangelism. During our eight days there we talked to many Christians from the area surrounding the city of Badhubání; I got to preach many times. Worship services there last about three hours; the reason being that we have watches, while they have time. It was also a great experience that there were four of us there together and we could get to know each other very well.

What does all this have to do with my introduction about Wesley? For me, it was also a new insight into my (lack of) faith. None of the Bihár Christians complained that they had little food, that they rarely can afford meat because it is so expensive, that they have poor medical care, that they cannot attend school, that… No one asked me the apologetic question which we are sometimes known to discuss over coffee: “And where is God, when there is so much evil?” Not once were we asked for money… And yet whenever we came to a place, they gave us chicken—which to them is like caviar to us—along with rice, and they simply asked us to pray. They brought their sick children to us and sometimes would tell us their stories (which would sometimes make you shiver), not in order to impress us, but rather in order that we would pray for them and their children. During one worship service, a man arrived who was under the influence of some kind of demon. He disrupted the service. Some of the members laid their hands on him, the demon left him, and it was quiet. I am sure that someone will try to explain theologically, psychologically, sociologically, philosophically and I don’t know how else, that it was some sort of placebo effect, a psychiatric illness, that the man was just acting, that I was overtired from a thirty-six hour trip, that things like that don’t happen anymore…I don’t know. I saw an insane man who, after prayer, acted normally. Similar to those in the stories we read in the New Testament.

When I returned, I thought a lot about what I had seen and experienced. The people I met showed me a “different gospel”: a gospel of prayer, thankfulness and power. Sure, they also have their own problems and are also sinful, but I learned a lot from them. And even more, I came to realize the scope of the gospel, which I had hardly ever seen here at home.   Another positive outcome is that the whole church is learning to come out of its own “church-centeredness”. It is wonderful when we as a church body can support brothers and sisters with our prayers and our finances, when we can follow how the school is growing and how it is recruiting new students, and when we hear news of how more people from another continent have received Christ. Although most of the church knows the school only through testimonies, photos and Google Earth, we are still together with them. It’s probably not necessary to name who it is, who joins us together. And as was seen, the tens of thousands of dollars that we as a church raised from our own members and from others are not missed. Apparently a different kind of economics is at work here, one which “classical economists” don’t know anything about. If you are interested more in the project, you can look it up at www.stavimeskoluvindii.cz.

Chvála "fanatismu"

Přemýšleli jste někdy nad tím, co slovo fanatik znamená? Kde se vzalo? Původ tohoto slova je z  latinského fanum, což znamená svatyně nebo bohu zasvěcené místo. V Římě byli fanatiky nazýváni kněží cizích božstev. Protože jejich kult připadal Římanům divoký a vášnivý, přenesl se tento vedlejší význam později do dalších jazyků. Když se dnes o někom řekne, že je fanatik, vybaví se někdo, kdo se neohlíží napravo, nalevo a jde slepě za svým cílem, který je špatný. Na jednu stranu je pravda, že pokud jde člověk slepě za svým, někdy „přes mrtvoly“, potom mu nepochybně hrozí fanatismus, na druhou stranu si kladu otázku, zda nenazýváme fanatismem oblasti jako oběť, nasazení se pro věc, vytrvalost, statečnost atd.

Kdysi jsem četl rozhovor s autorem knihy „Utekl jsem z Osvětimi“ Rudolfem Vrbou. (Mimochodem velmi vám tuto knihu doporučuji, jedná se o strhující čtení.) Podívejme se, co Vrba odpovídá na jednu z otázek: Setkal jste se v Osvětimi s knězi nebo s někým, komu pomohla víra v Boha přežít nebo slušně obstát?
Jediní, kteří obstáli ve strašlivé zkoušce, a to je zajímavé, byli Svědkové Jehovovi. V Ravensbrücku jich byly vězněny tisíce. Často to byly i matky vojáků, kteří bojovali na frontě. Stačilo jen jít k bráně, kde byly formuláře, na nichž mohli podepsat, že nebudou dál dělat mírovou propagandu a vyznávat svou víru, a mohli být propuštěni. A nestal se jediný případ, že by někdo z nich šel a podepsal. Naopak. Ti, kteří slíbili, že podepíší, a potom viděli, že ti, kdo odmítli, byli zavražděni, zrušili svůj slib a nepodepsali. Morální síla těch lidí, kterým se dnes kdekdo vysmívá, se ukázala být nesmírná a já si jich vážím.

Možná, že se někteří z vás nad Vrbovou odpovědí ušklíbnou s tím, že se jednalo v případě Jehovistů o fanatismus. Myslím, že nikoli. Svým rozhodnutím – na rozdíl od skutečných náboženských fanatiků – totiž nikoho neohrožovali. Jediné, co ohrožovali, byl jejich život. Ponechme ale stranou diskuse o Jehovistech. Raději se zamysleme nad tím, o co více by měly být naše postoje rozhodnější, když jsme uvěřili Ježíši – jako Bohu a Spasiteli. V současné době po nás Bůh nežádá, abychom nasazovali život. Chce mnohem méně – třeba náš čas, peníze, přiznání se k víře, myslet a žít pro druhé… domyslete si, co se týká vás.

Problém nastává tehdy, když se křesťanská víra scvrkne na to, mít „správný názor“. Mít správné názory bez toho, že se promítnou do života a do konkrétních rozhodnutí, je strašně málo. Sice nám nehrozí, že budeme vypadat jako fanatici, ale hrozí nám opak. Tedy že slovy Zjevení „nejsme studení ani horcí“, nebo slovy Nietscheho „vypínáme prsa, ale žádná nemáme“. Nebo jinými slovy – jsme jaksi bez tvaru. Sice dokážeme k mnoha věcem zaujmout postoj, ale zaujímat postoje nic nestojí.

Obávám se, zda někdy nevidíme fanatismus ve věcech, jakými jsou nadšení, optimismus, jednoznačný pohled na věci víry, oddání se Kristu, evangelizace atd. Moc dobře vím, že život mnohokrát není černobílý, že věci nejsou jasné, jak bychom chtěli, to ale neznamená zůstávat jen kdesi uprostřed. Nakonec nejlepším příkladem byl sám Kristus, který šel až na kříž. Možná by ho mnozí přiřadili do kategorie fanatiků. V jistém slova smyslu fanatikem byl – pokud fanatismus znamená oddanost Otci, odvaha a obětující se láska. Dobře ale víme, že fanatikem nebyl, protože jeho chování bylo regulováno – oním regulativem byla láska.

Moc bych si přál, aby se mezi námi našli mnozí „fanatici“ – v Ježíšovském slova smyslu – tedy ti, kdo šíří světlo. Pokud se nám do toho nechce, potom bych poradil jeden citát, který vyřkl údajně A. Einstein: „Nemáš-li sílu, abys hořel a světlo šířil, alespoň nezacláněj.“ 

The Beauty and the Curse of Full-time Ministry

In 2014 the Fuller Institute, Barna Institute and the Pastoral Care Institute published statistics regarding pastors. Here are some of the numbers: 90% of pastors work between 55 and 75 hours a week, 80% believe their pastoral ministry has negatively affected their families, 95% do not pray regularly with their spouses, 90% feel that the schools where they studied did not adequately prepare them for ministry, 90% claimed that the ministry was completely different than what they had expected before they entered the ministry, 50% would leave the ministry if they thought they could find other another job, 70% have no close friends…(see more at  http://www.pastoralcareinc.com/statistics/)

They are not very encouraging statistics, although I did choose only some of them. Certainly we cannot read into them how it is in individual denominations, and so it would be misleading to try to apply the statistics to “your” denomination or church, or to judge your pastor in light of the statistics. Someone could say that they are only statistics from the USA and that it is better over here. I don’t know… I have been grappling with the problems associated with pastoral ministry for a long while, and from whatever standpoint you look at it, I think it is safe to say that we all would agree that pastoral ministry brings not only joy, but also more than one worry and a lot of stress. As with all statistics, even here we must seek the answer to how to interpret the statistics. At first glance, it seems clear. Being in the ministry (whether as a priest, pastor, minister, preacher) can sometimes feel like walking through a minefield. It is a risky venture.

The statistics can be read in another light, however: What kind of people become pastors or full-time Christian workers? If so many are failing, is not the problem, perhaps, that many are recruited to positions for which they are not qualified, and that is the reason they end up as they are? There is no easy answer to this question, although certain clues are there. The work of a pastor falls in the category of so-called “helping professions”. That is, a profession in which, on the one hand, there is the beautiful goal of helping others, and on the other hand, a never-ending feeling that the work is never finished. Helping professions carry within themselves a certain risk that has recently been well written about in great detail in academic publications. There is a certain risk that these professions draw not only capable people of strong character, but also people who are greatly unbalanced themselves—people who, usually unconsciously, try to solve their own problems by beginning to help others. Czech author A. Green, a leading Catholic friar, captures such cases in his quip: “When I cannot reform myself, I start to reform the monastery” (i.e., others).

What risks are involved with helping others? There are immediately several. In one way, you gain power and influence over others; then comes the feeling of being irreplaceable. In some fields (for example, in the church or in Christian organizations) there is also a freedom bordering on complete unaccountability concerning the work involved and how time is spent, which for some is a very enticing prospect. Another “bonus” and false motivation can be that you don’t have to deal with the unending tension between work and ministry, and sometimes you can be tempted by (at least in the church and in parachurch organizations) the opportunity to become a leader relatively quickly, without having to show any fundamental leadership abilities. It is also enticing to have others listen to you. Sometimes introverts are drawn to helping professions, because it helps certain deficits which often accompany having an introverted personality. Lastly, there is also the danger of exhibitionism, most of all to those who preach, lecture and lead, and the danger to some of being drawn into very close relationships with those of the opposite gender. NONE of these risks that I have mentioned has to be true for everyone. NONE of these represents the general character of pastors or those in ministry. I am simply pointing out certain possible risks for those who take on such work. How does this relate to the above-mentioned statistics? It relates in that the problems of pastors correlate not only to how difficult their work is, but also to what kind of people are taking on that work. If the wrong type of person becomes a pastor, it is not a surprise that his work will eventually overtake him; that he cannot meet the expectations which are placed on him. The result is stress, various addictions, etc…—see. the statistics.

Now we come to the next fundamental question, which is: What are the criteria in the selection of pastors? Certainly in the Bible there are specific criteria, where Scripture clearly gives preference to character over abilities. It gives very wise criteria, which cannot be easily pushed aside. Every denomination, and probably every mission organization, has certain criteria, by which they choose their candidates. Judging by the statistics, either their criteria are inadequate or the position of a pastor is too difficult, or perhaps another possibility exists: the mechanisms in place to help pastors survive are too ineffective.

I myself have always been against feeling sorry for pastors, especially when I see how difficult a position many have in secular work. At the same time, I do believe that pastors do not have it easy. So what is there to do? How does one prevent burnout? The constant sense of being overwhelmed, falling behind and stressed?

I will try to point out a few solutions. Many pastors experience loneliness; I can relate. Their work is solitary in many ways; sometimes they are even “alone in a crowd”, and loneliness can sometimes lead to depression. It is necessary for pastors to actively seek out friends; to not hide behind the cliché that pastors cannot have normal relationships with people, because no one understands them. Others do/do not understand us in the same way we understand others. Jesus and Paul had deep friendships; why would the same not be true for pastors?

Another stress factor can be the feeling that one’s effort is not adequate in getting results: when things are going wrong, the fault lies with the pastor; when things are going well, it is because of God’s blessing… A person sometimes needs to see results, however, and maybe even hear that it is worth it, that his/her work has meaning and purpose. Not everyone is strong enough to endure only on the knowledge that one’s treasure is being stored up in heaven. That is why it is important for a pastor to have someone around who can encourage him/her.

An additional stress factor among many pastors is their lifestyle. A lot could be written about this subject, but sitting, drinking too much coffee and eating too much food, along with often resolving conflicts, having little exercise and unclear work hours…these just do not build one up. When we read the New Testament, we see that Jesus as well as Paul did manual labor, spent most of their time outdoors and walked a lot. Today we would say they “lived a healthy lifestyle”—basically, they weren’t sedentary.     

Another problem, which we actually see in the statistics, is that many pastors do not feel adequately prepared for their ministry. Let me give a personal example. I graduated from three different schools, two of them theological schools. But then I came in contact with the reality of the church…suddenly you are called on to bury someone who has committed suicide, solve psychological problems you didn’t even know existed, someone threatens to kill you, you learn about domestic violence and don’t know what you can and cannot tell the police, you counsel people going through divorce, you are blamed because someone has left the church because of you, you don’t know many computer programs, without which today you cannot get anything done, you give a series of sermons on which you have diligently prepared and several Sundays in a row no one prays after the sermon (in our church denomination, it is customary for people to pray aloud after the sermon), sometimes someone even falls asleep, you publish an article like this one and are accused of trying to slander someone, someone threatens to sue you because you supposedly said something about him/her at some point, you give a ride to someone from the church who has almost drank himself to death, you are a part of the splitting up of the church, etc… I am not complaining. In fact, I have chosen only the worst to present. There are and have been many wonderful things I have experienced which outweigh the bad. My theological school, however, basically did not prepare me for what I just described. I don’t blame the school, and neither do I think that I failed to pay attention during classes on practical theology. But for me to hold up under similar things without stress, I can either become cynical, which I don’t want, or I can turn them all over to the Lord and allow others to help bear the burden. At the same time, I am learning to live not only for these and similar things. Once you focus only on the described areas, the whole church begins to look bleak and stress is not far away. You cannot allow that. In addition, because of the changing nature of the world we live in, it is practically a given that pastors must seek new sources of inspiration. The school you graduated from just doesn’t suffice.

One thought in conclusion. As we consider the frequent exodus of many pastors from active ministry and the many warning factors contained in these statistics, it is perhaps worth rethinking the process of hiring pastoral candidates as well as seeking how to apply a system of supervision within the framework of the church. It is surely a huge challenge. Our day and age will see more and more complicated questions and challenges put forth, and it is therefore even more important for individual denominations to have in their leadership not only people who are godly, but also people who are called and who are in the right place.

Virtuální prostor, víra a generace pozorovatelů...

Zatímco jsem psal tento článek, v bytě končí hra zvaná Nerf. Pokud nevíte, o co se jedná, potom vězte, že se jedná o pušky, které střílejí projektily z tvrzeného molitanu. Omlouvám se všem rodičům, kteří nesouhlasí s tím, aby si děti hrály se zbraněmi, a vůbec si nekladu nárok na obhajobu, zda zbraně ano či ne… V naší rodině ano, ale pokud byste s tím nesouhlasili a šli k nám na návštěvu, slibuji, že zbraně schovám! Přes výše popisovaný a pro někoho možná trochu pokleslý styl zábavy jsem velmi rád, že bitva proběhla (až na to, že mě nechtějí mezi sebe, prý jsem na to už starý…). Proč? Protože se jedná o cosi autentického.

Kdybych ale svým synům nabídl nějakou pořádnou počítačovou „střílečku“, Nerf by rychle opustili a shlukli se okolo počítače. Jinými slovy, i když dětem koupíte sebesofistikovanější hračky, počítač je příliš silná konkurence. Pochopitelně existují i děti, které před počítačem preferují hru na klavír, přípravu do školy či dokonce učení se biblickým veršům nazpaměť, ale mnoha rodičům se jaksi nepoštěstilo takto dokonalé děti zplodit (včetně nás – jsou příliš po tátovi). Proto s počítačem musíme bojovat. Jenže zápas nekončí v raném dětství. Někdy je tomu právě naopak. Čím jsou děti starší, tím více se počítač stává velmi častým způsobem trávení volného času. Proč? Jak to souvisí s nadpisem článku – tedy autismem? Začtěme se, jak se autismus projevuje: „Autismus je závažné postižení dětského mentálního vývoje. Název autismus pochází z řeckého autos, což znamená sám nebo já. Autistické děti nemají zájem o druhé osoby. Nenavazují oční kontakt, reagují pasivně na citové projevy, dávají přednost předmětům před obličeji, komunikují jen minimálně a nehledají útěchu u svých rodičů. Všeobecně dávají přednost samotě před společností. Pro mnoho rodičů je tento fakt velmi náročný, protože se těšili na společné hraní, výlety do přírody s přáteli a mazlení během dne.“ (citováno z: http://nemoci.vitalion.cz/autismus/)

Nyní si projevy autismu přečtěte ještě jednou v kontextu počítačů. „Nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost předmětům (my bychom dodali předmětům na obrazovce) před druhými osobami…nemají zájem o druhé osoby…dávají přednost samotě…“ atd. Myslím, že to, co je v článku diagnostikováno jako autismus, se dá rozpoznat i u těch, kteří tuto chorobu sice nemají, ale chovají se, jako by ji měli. Vím, že autismus je mnohem složitější, než jak zde v několika slovech popisuji, ale přesto si myslím, že s jistou nadsázkou se dá napsat, že některé jeho příznaky jsou podobné jako příznaky těch, kteří tráví příliš mnoho času na počítačích (počítačových hrách, facebooku, internetovém surfování atd). To, co považuji za nejhorší, je právě ona odlidštěnost. Nepotřebujete budovat vztahy, číst z výrazu tváře či hlasu, brousit si myšlení v rozhovorech či psaní, číst… stačí klikat, koukat se nebo číst, ale často jen zjednodušující zkratky mířící do kyberprostoru. To zřejmě všichni víme, proto mně překvapuje, jak benevolentně někdy jsme ke svým dětem ohledně počítačů, ale třeba i mobilů. Chápu, že jsme rádi, že máme alespoň chvíli klid, nicméně si myslím, že tento klid je „vykoupen“ příliš vysokou cenou. Jenže nejde jen o děti. Můžeme si položit otázku, zda my sami nedáváme ve svém životě kyberprostoru více, než je zdrávo.

Obávám se, že se z části dnešní generace pomalu, ale jistě stává generace pozorovatelů, která se baví tím, že se dívá, jak se baví jiní. Nebaví se, ale sleduje (slevomaty, FB profily, youtube atd). Při četbě knih se zaujímá stanovisko, pracuje představivost. Při vidění divák jen vnímá. Další „youtubko“, počítačová hra, FB profil vytěsní předešlý, aby byl vytěsněn dalším. Jakoby se moderní zábava v kyberprostoru měnila ve vytěsňování. To, co dříve bylo považováno za cosi, co coby banalitu nebylo nutno nikomu sdělovat, se kamsi posunulo. Vezměme si třeba facebook. Dozvídáme se, že ten který člověk popíjí kávu nebo dočetl knížku, ta která maminka upekla buchtu, kdosi pořádá palačinkovou party, kdosi jiný se nudí, jistý pár právě počal, někdo jiný si našel holku…. jedna banalita stíhá druhou. Proč ne, možná proč se nepodělit o radost, ale je nutné tyto věci sledovat? Někomu sdělovat? V tomto kontextu chápu povzdech, že prý psát texty které jsou delší než polovina A4, nemá smysl, protože jsou „k nepřečtení“ (přesně zde tento článek dosáhl A4)

Civilizace pozorovatelů potřebuje stále silnější a silnější vjemy, po kterých je ale stále vyhořelejší. Potřebuje stále více zabíjet čas, který se zabíjí tím, že se pozoruje (i zabíjení) nebo že se pozorují miliony banalit a stupidit. Problém člověka, který se především dívá, je v tom, že především naslouchá zpovědím jiných a jeho vlastní stanovisko je tabuizováno. Pozorovatel nesoudí, nekritizuje, neprotestuje, nepřemýšlí, jen pozoruje nebo v pár větách „zaujme postoj“ v nějaké „diskusi“.

Nechci, aby to co píšu, vyznělo jako moralizování. Nečekám, že nutně začneme číst Kanta či Hegela (varuji – obojí je fuška), nechci tvrdit, že kyberprostor je zlý, nemyslím si, že surfování na internetu je v rozumné míře samo o sobě problém, že zavěšování některých fotek na svoji facebookovou zeď je znamením exhibicionismu atd. I zde platí „zlý pán, dobrý sluha“.

Jen chci v souvislosti s křesťanstvím připomenout, že křesťanství je mj. náboženstvím psaného a vykládaného slova. Abych o Pánu Bohu něco věděl, měl bych si tedy něco přečíst a vyslechnout. Už to samo o sobě vyžaduje jisté intelektuální úsilí, nebo s jistou nadsázkou řečeno, jistou míru gramotnosti.  Pokud se můj svět smršťuje na informace z virtuálního prostoru, postupně hrozí, že přestávám číst a nakonec i naslouchat nebo psanému a slyšenému slovu přestávám rozumět.

Vím, že čtení a myšlení ze mě neudělá lepšího člověka. Přesto si ale myslím, že bychom měli brát vážně past, do které tak snadno mladí i staří padají. Past, která z nás dělá jakési „zdravé autisty“, voyeury a exhibicionisty zároveň, pozorovatele a sdělovatele banalit a hlavně ty, kterým nějak uniká autentický život. Kterým uniká „život v plnosti“…

Otcové, děti a skutečně jde především o společný čas?

V církvi i ve společnosti jsme nabádáni k tomu, abychom s dětmi trávili čas a asi to i děláme. Jenže je toto primárně poslání otce? Tedy trávit s dětmi volný čas? Snad trochu, nicméně klíčové role nejen v biblických časech, byly u mužů v podstatě dvojí. Jednak naučit děti dovednosti potřebné pro přežití. Tedy lov, obdělávání pole a boj (to poslední pochopitelně u chlapců). A pak děti zasvětit do náboženského života, do vztahu s Bohem. Nemyslím si, že současná role otce je učit syna přežít ve smyslu spaní pod širákem, ale připravit na život, druhá role potom zůstává. Otázka je jak…

Duchovní inspirace skrze maraton

Když vyběhnete na trať a máte netrénováno, pak prvních 10 – 15 km je krása. Nic vás nebolí, běžíte si pěkně v tempu a říkáte si, že jestli je tohle maraton, pak je to docela hezká zkušenost. Něco podobného jsem vypozoroval na počátku života s Ježíšem. Člověk sice někdy prošel bolestným hledáním, což můžeme přirovnat třeba k tréningu, ale když se rozhodne následovat Ježíše, je to paráda. Jen občas nerozumí těm, kteří si v životě prošli různými zápasy a pochybnostmi. Když máte sílu, trampoty slabých vám připadají malicherné. Jenže brzy pochopíte…

Učednictví s respektem

Před pár měsíci jsem napsal článek o hrůzostrašném učednictví, který vyvolal reakci, kterou jsem skutečně nečekal. Rozjelo se několik diskusních vláken, začali mi chodit i osobní maily, které popisovaly různé nepěkné zkušenosti s tzv. učednictvím, někteří se mě ptali, na koho jsem myslel atd. Po určité odmlce bych se rád k tomuto tématu opět vrátil. Nedalo mi to a musel jsem nad tím mnoho přemýšlet… především proč toto téma otevřelo tak silnou reakci a to napříč křesťanským spektrem.