Když vyběhnete na trať a máte netrénováno, pak prvních 10 – 15 km je krása. Nic vás nebolí, běžíte si pěkně v tempu a říkáte si, že jestli je tohle maraton, pak je to docela hezká zkušenost. Něco podobného jsem vypozoroval na počátku života s Ježíšem. Člověk sice někdy prošel bolestným hledáním, což můžeme přirovnat třeba k tréningu, ale když se rozhodne následovat Ježíše, je to paráda. Jen občas nerozumí těm, kteří si v životě prošli různými zápasy a pochybnostmi. Když máte sílu, trampoty slabých vám připadají malicherné. Jenže brzy pochopíte…
Zhruba v první polovině maratonu začínáte cítit první svaly, šlachy a občas i některé vnitřnosti. Počáteční lehkost se pomalu vytrácí, ale dá se to vydržet. Začínáte lépe chápat, že to asi nebude legrace. Opakujete si všechny poučky ohledně potřeby doplňovat cukry, pít atd. Další 10 Km stále docela jde. Kolem 25 – 30 Km začínáte předbíhat ty, kteří přepálili začátek, někteří z nich už ani neběží, ale s bolestnou grimasou se kroutí, protože dostali křeče. V duchovním životě bychom toto mohli přirovnat k duchovní krizi. Člověk si někdy klade otázky, které ho na začátku ani nenapadly nebo napadly ale jen v teoretické rovině. Ony otázky často působí bolest, s kterou jsme v životě konfrontováni. Zároveň jsme svědky toho, že ne všichni, kteří s námi život víry započali, ho dokončí.
Pochopitelně nepředbíháte jen vy, ale jste předbíháni. Jste konfrontování s tím, že kolem vás je mnoho lepších, obdarovanějších, silnějších souputníků. Vy se s tím buď budete užírat nebo jim jejich schopnosti přát. Lepší je druhá varianta, která by se dala přetavit do modlitby Bože, díky že jsi stvořil tolik obdarovaných lidí, od kterých se lze učit.
Postupně si uvědomujete, jak důležitá je při maratonu strava. Nerozumím lidskému tělu, ale tuším, že svaly potřebují přísun živin, které jednak dodávají energii, jednak brání křečím. Z počátku vám přijde, že není nutné se občerstvovat, nicméně pokud si vezmete sůl, až když máte křeče, bývá pozdě. Asi není třeba psát o důležitosti duchovní stravy a to i tehdy, když si myslíme, že ji nepotřebujeme. Když se nesytíme, následky nepřijdou hned, ale jednou ano.
Když se blíží konec, najednou se člověk začíná cítit zcela netušené rozměry bolesti. Narazí do jakési pomyslné zdi a to je síla. Bolí svaly, šlachy, vnitřnosti, klouby a nevím co ještě. Z různých článků víte, že to muselo přijít, ale osobní zkušenost je ještě něco jiného. Na jednu stranu mozek vysílá jasné signály, ukonči to, na stranu druhou něco jiného říká, už to nějak dokonči. Důležité je vypnout mozek a nedat na jeho zcela správné pokyny. Vědomí cíle a víra, že to doběhnete, je totiž tak krásné, že to nakonec člověk dokončí. Někdy následování Krista, které Pavel přirovnává k závodu a k běhu bolí, ale vědomí cíle je tak silné, že společně běžíme dál. K tomu pak patří víra, že s jeho pomocí to dokončíme. Oním cílem nemyslím jen setkání s Kristem, ale i některé věci, ke kterým nás na této zemi Kristus povolal.
Nakonec přichází medaile, která je nejen pro vítěze, ale pro každého, kdo dokončil. V maratonu je vítězem každý, kdo dokončí. Hovoří spolu lidé, kteří běželi pod tři hodiny stejně jako ti, kdo běželi hodin pět. Všichni totiž dokončili. I v Písmu se hovoří o vavřínu, který dostanou ti, kdo dokončí. A dokončí nejen ti nejlepší, ale každý, kdo doběhl až do cíle.
…tady by stálo za to skončit, jenže pak přichází jakási podivná zimnice – asi z vyčerpání a zvracení. To už nevím, k čemu bych přirovnal. Kdybych byl katolík tak k očistci (-: , protože ale nejsem, tak si vypomůžu heslem Atletů v Akci: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“.
Závěr – kdo by po tomto článku ještě dokázal odolat touze běžet maraton!!! A pokud jste maraton prožili jinak, nevadí. I život s Bohem přece není podle šablon.
1 komentář:
Okomentovat