27 září, 2014

Otcové, děti a skutečně jde především o společný čas?

V církvi i ve společnosti jsme nabádáni k tomu, abychom s dětmi trávili čas a asi to i děláme. Jenže je toto primárně poslání otce? Tedy trávit s dětmi volný čas? Snad trochu, nicméně klíčové role nejen v biblických časech, byly u mužů v podstatě dvojí. Jednak naučit děti dovednosti potřebné pro přežití. Tedy lov, obdělávání pole a boj (to poslední pochopitelně u chlapců). A pak děti zasvětit do náboženského života, do vztahu s Bohem. Nemyslím si, že současná role otce je učit syna přežít ve smyslu spaní pod širákem, ale připravit na život, druhá role potom zůstává. Otázka je jak…


Podívejme se na velmi známý a silný text:

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: "Abrahame!" Ten odvětil: "Tu jsem." A Bůh řekl: "Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!" Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. Když se Abraham třetího dne rozhlédl a spatřil v dálce to místo, řekl služebníkům: "Počkejte tu s oslem, já s chlapcem půjdeme dále, vzdáme poctu Bohu a pak se k vám vrátíme." Abraham vzal dříví k oběti zápalné a vložil je na svého syna Izáka; sám vzal oheň a obětní nůž. A šli oba pospolu. Tu Izák svého otce Abrahama oslovil: "Otče!" Ten odvětil: "Copak, můj synu?" Izák se otázal: "Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?" Nato Abraham řekl: "Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné." A šli oba spolu dál. Když přišli na místo, o němž mu Bůh pověděl, vybudoval tam Abraham oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka do kozelce a položil ho na oltář, nahoru na dříví. I vztáhl Abraham ruku po obětním noži, aby svého syna zabil jako obětního beránka. Gn 22, 1 - 8

Ponechme stranou Abrahamovu víru i Boží výzvu, jakkoli se jedná o podstatnou věc a přenesme se na společnou pouť otce a syna na horu Morija. Jisté je, že Abraham poslechne Boha a vyráží na cestu. Doma nechává jak Sáru tak později i služebníky, které si k sobě vybral. Na nejtěžší cestě života kráčí jen otec a jeho syn. Nepouští na tuto cestu ani svoji ženu, ani svoje blízké, jde jen on a dítě. Pro mě je to nesmírně silný moment. Nemusí se jednat o nejtěžší životní cesty, ale je důležité, aby v životě otců a dětí byly okamžiky, kdy jste jen vy a oni, kdy se nejedná o to, že si spolu hrajete, ale že jim sdělujete něco moc důležitého. Něco, co víte jen vy a ony. Děti si na tyto okamžiky budou dlouho pamatovat       a  budou se k nim vracet. Jiná věc je, že určité duchovní principy se někdy přirozeněji komunikují ženám resp. matkám. O to víc je důležité, aby je dokázali komunikovat i otcové. Nemám nezbytně na mysli to, že si otec s dětmi čte z Bible nebo se s nimi modlí. To pochopitelně taky, ale mám na mysli to, že s nimi osobně sdílí některé vážné životní věci, které jsou děti pochopitelně schopny unést. Mě osobně se osvědčilo, že jsem si k tomu vzal jen jedno dítě. Už to, že u rozhovoru není matka, ani kamarádi, ani sourozenci dává přítomné chvíli důležitost.

Všimněte si, že náklad, který nesli oslové, po odchodu služebníků nenese Abraham, ale jeho syn. Vypadá to docela drsně až skoro krutě. Jenže on je drsný celý příběh – stejně jako život. Problém mnoha otců a asi všech rodičů je v tom, že se bojí svým dětem naložit pomyslný náklad. Zároveň toto ukazuje, že mužská láska je silná právě v tom, že se nebojí synům a dětem naložit, že je méně protektivní, než láska mateřská a je to tak dobře. Zároveň moudrá matka toto pochopí a nechá svoje dítě otci. Nejde vůbec o to, že otec někde vykoupe dítě na kánoi nebo ho nechá sjet černou sjezdovku. To je u většiny otců normální a spíše to dávají k dobrému. Mám na mysli lásku, která i něco vyžaduje a která nutí dítě, aby se rvalo s překážkami. Která má odvahu před dítě stavět určité výzvy, konfrontovat ho s nepříjemnými věcmi, dát mu zakusit porážku a vyrovnat se s porážkou. Jeden z trendů současné výchovy je postaven na tom, že dítě potřebuje neustále povzbuzovat. To platí, jenže tento důraz se posouvá do roviny, že nebudu dítěti sdělovat nepříjemné věci, že ho nebudu konfrontovat s tím, co dělá špatně a kde selhává a že ho nebudu vystavovat situacím, kde prohraje. Dopředu nás ale posouvají překážky, nikoli když vše běží jak po másle. Myslím, že otec by měl být tím, kdo svoje dítě moudře překážkám vystavuje a zároveň mu pomáhá se s nimi vyrovnávat. I díky našemu textu vidím, že platí, že je dobré, když děti musí s něčím zápasit a není-li to nutné, tak břemeno nesundává. Jung kdesi napsal: „Kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato“. L. Cohen pak v jedné písni zpívá: „Ve všem je prasklina a tudy se dostává světlo.“ Role otců je tyto praskliny a pády vyrovnávat. Maminka bolístku pofouká, otec by měl též pofoukat, ale zároveň dodat něco ve smyslu, moc se nelituj, zkus to znova, důvěřuji ti.

Jdou vedle sebe, protože mají společný cíl, který udává otec. Písmo příliš nehovoří o tom, že by spolu po cestě hovořili. Možná, že kdyby šla Sára, padlo by slov trochu více, nevíme. Zde „nasloucháme tichu“. Pravda je, že někdy takto konverzace mezi otcem a synem vypadá. O to více vyniká důvěrné oslovení – otče a můj synu. Já sám, i když jsem komunikativní, když s dětmi strávím čas, moc slov nepadne. O to více (v dobrém) závidím ženě, když vidím, jak snadno s našimi dětmi komunikuje. Je krásné, když otec komunikuje, ale důležitější je, zda dítě vidí, že otec poslouchá Boha. Když vidí, že směr, kterým rodina jde, je vytyčován Božími principy, že otec uznává vyšší vůli, než je jeho a nejen to – když dítě vidí, že se otec této vůli i podřizuje. Když Ježíš o sobě říká, že je cesta a Pavel píše, čiňte to po mně, potom se nejedná o egocentrismus, ale o to, že posouvají proces víry z hlavy a z teorie, do osobní úrovně a do životního stylu. František z Assisi řekl: „Neustále kažte evangelium a je-li to nutné, použijte i slova“. Nevím, jak moc toto platí obecně, ale ve výchově to platí nepochybně.
V této souvislosti hodně přemýšlím nad slovy R. Rohra: „Většina mužů vyrůstá s vnitřní prázdnotou. Ať už tomu říkáme rána po otci, vnitřní deprivace nebo osobní nejistota, stále je to ona stejná prázdnota. Do tohoto vakua v mužských duších vnikají démoni. Muži nevědí, co skutečně cítí, nevědí, jak se vcítit do druhých lidí, a především nevědí, jak plakat.“ Nevím, jak to přesně je, ale bez otcovské energie, která vede, zůstává v duši dítěte pocit prázdnoty a opuštěnosti, kterou nemůže nic nahradit. Mužská energie je udeřit, tvořit, zasévat. V kontextu výchovy potom dítě směrovat, pomáhat mu jít vpřed a především komunikovat – život s Bohem se dá zvládnout. Tohle člověk může těžko komunikovat jen slovy.

Oběť – několikrát jsem zažil otce při pozorování svých dětí při sportu. Asi nemusím dodávat, jak to vypadalo. Na hřišti běhali malí bohové, do kterých skupina otců projektovala sama sebe… Cítil jsem vůči nim pocit nadřazenosti. Jenže po pár týdnech jsem prožil napětí, když moje děti hráli někde na koncertě nebo radost, když se jim něco podařilo třeba ve sportu. Prostě do dětí do jisté míry projektujeme sami sebe a ne nadarmo se říká úsloví otcovská pýcha. Někdy je to poněkud trapné a je třeba toto rozumně ovládat, ale přesto… V našem příběhu přichází Bůh a říká, „dej mi svoje dítě“. Někdy jsem slyšel poněkud nesmyslnou otázku „jak bych reagoval“. Nevím, protože tento příběh je neopakovatelný. Jenže ono se to děje v mnohem rafinovanější podobě. I dnes Bůh chce, aby On byl na prvním místě – i před dětmi. Bůh tímto v kontextu výchovy vlastně říká: To nejúžasnější co můžeš pro děti udělat je, když si je nezbožštíš. Když to nebudou tvoje děti, ale já, kdo tě povede. Toto zní jako fráze. Proto vám řeknu určitou svoji filozofii, která snad trochu koresponduje s tím, co chci napsat. Jeden člověk mi kdysi řekl: „Neptej se, co svět potřebuje. Ptej se sám sebe, čím ožíváš, a jdi a dělej to. Protože to, co svět potřebuje, jsou lidé, kteří jsou živí.“ Nejde o to dělat jen to, co se mi líbí, ale chtěl bych, abych ožíval, když jde o Boží věci. Pokud je tomu tak, nebojím se, že se mi z dětí stanou bohové. Známe text Tak Bůh miloval svět… v Gn 22 by se dal parafrázovat takto: Tak miloval Abraham Boha, že dal svého jediného syna...

Zde by příběh mohl končit, jenže ten pokračuje. Pokračuje nikoli na horu Morija ale na Golgatu. Na rozdíl od tohoto příběhu ale není poblíž obětní zvíře, tím se stává Boží syn. Izák dostane život, Boží syn umírá. Abrahamův příběh se pak stává příkladem víry. V epištole Židům čteme, že „Abraham věřil, že Bůh je schopen vzkřísit z mrtvých“. Věřil, že Bůh si poradí.  Abrahamův příklad se nám stává povzbuzením, příběh Krista se nám stal cestou ze smrti do života. A tak bych přál všem otcům, aby toto dokázali předávat svým dětem.



Žádné komentáře: