O dvou přístupech k životu: Neboj se a zkus to nebo běda ti, jestli něco pokazíš. (O americkém vzdělávacím systému a jeho vlivu na mentalitu v evangelikálních církvích)

Zeptejte se deseti středoškoláků, v jaké zemi by chtěli po ukončení studia pokračovat ve vysokoškolských studiích a většina z nich odpoví: V Americe. Možná se mýlím, nicméně pokud dotázaný středoškolák skutečně chce ve svém oboru něco dokázat, cesta přes Ameriku je zcela logickým (tím neříkám, že jediným) krokem.

Jeho veličenstvo internet

ÚVOD
Nedávno jsem účastnil pedagogické rady jedné školy a řešil se zde následující problém. Studenti místo aby poslouchali výklad, surfují na síti nebo hrají hry. Místo aby se učili, tráví hodiny na chatu nebo facebooku. Místo aby poctivě vypracovávali eseje, dopouštějí se plagiátorství – protože stahují články z internetu. Před pár týdny jsem se vrátil z jedné mládežnické dovolené, kde část mládežníků trávila odpoledne spojena v síti, kde pařila counter- strike. To, co nikdo z nás před pár neřešil, se stává zásadním problémem. Myslím, že to co popisuji, znají mnozí učitelé, vychovatelé i studenti. V obecnějším významu řečeno, to, co se stalo pomocí a usnadnilo život, se stává zásadní otázkou, před kterou naše civilizace stojí a to zdaleka ne pouze na poli vzdělání.

Film Amadeus, strach z milosti a z „nespravedlivého“ Boha

Jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl, je film Amadeus. Podívejme se na jeden zajímavý moment v uvedeném filmu.
V jedné pasáži přichází Mozartův největší oponent Salieri k Mozartově ženě Constanzi a prosí ji, aby mu (v manželově nepřítomnosti) ukázala Mozartovy partitury.

K výročí upálení Jana Husa aneb svědkové vs. pravdaři

V souvislosti s Janem Husem bych rád připomenul krátké slovo resp. výzvu z knihy Skutků:„Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové“. Nejedná se o jediný novozákonní text, kde je důraz na slovo svědek. Slovo svědek je v Novém Zákoně zřejmě nejčastěji použito v souvislosti s křesťany a jejich misijním posláním. Možná namítnete a co jiného by mělo být apoštolům potažmo prvním křesťanům řečeno, zvláště v souvislosti s misií? Třeba to, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písmo“ atd. Možná jim mohlo být řečeno to samé, co očekáváme od toho, co má dělat kazatel nebo učitel. Jenže jejich úkolem mělo být především svědek. Jako svědky vnímají sami sebe i apoštolové.

Podobenství o vinném kmeni a „mužský rozměr milosti“ (Jan 15)

Pointa tohoto podobenství je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Pokud je smyslem ovoce občerstvit druhé, přinést lidem posilu a občerstvení, potom podobné se očekává od nás – křesťanů. Normální je tedy ovoce nést, nenormální být křesťanem bez ovoce, tedy jen nějak vegetovat a přežívat. Toto vše zní poměrně jasně. Poněkud podivně ale zní verš 10: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Není to návrat k desateru, k Mojžíšovi? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád. Navíc stále dokola slyšíme slova o nepodmíněné Boží lásce a teď najednou takovýto divný verš. Možná by někdo namítl, že vytrhávám verš z kontextu, ale není tomu tak. Skutečně zde čteme provázanost naší poslušnosti a Boží lásky a ani kontext na tom nic nemění. Jak se tímto podivným propojením vypořádat?

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

V tomto školním roce jsem si udělal nový osobní rekord. Byl jsem čtyřikrát na lékařském zákroku, z toho dvakrát na docela těžkém. K tomu jsem prodělal tolikrát koliku, že jsem přestal počítat jak často. Pokud nevíte co je kolika, buďte rádi. Pro popis snad jediné – dost to bolí. Nechci se ale vice rozepisovat o svých nemocích, rád bych se podělil o jinou věc, která souvisí s duchovním životem a na kterou jsem přišel díky svým problémům.

Víra jako projekce lidských tužeb(?) a meditace nad textem Římanům 1

Bůh…projekce lidských tužeb?

Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá.

Reakce na článek v Respektu (20, 2011)

Před pár dny vyšel v Respektu (č. 20, 2011) článek, kde je mj. i rozhovor se dvěma instruktory Atletů v Akci. Hlavním tématem je potom růst malých církví. To, co mě ovšem zaujalo, jsou komentáře autora článku – zvláště ve druhé části článku. Autor dochází k závěru, že se nakonec církev moc neliší od klubu hodně výkonných zahrádkářů a nazývá nás „přísnými aktivisty“.

Realita vs. ideál a jak do toho zapadá kazatel?

Když přemýšlím nad rolí kazatele/pastora, potom se zde tradičně kloubí tři funkce, které se od něj obyčejně očekávají. Jedná se o toho kdo káže, dále kdo se věnuje pastoraci a nakonec kdo vede. Pochopitelně jsou i další oblasti (práce s věkovými generacemi, alespoň základy administrativy, schopnost komunikovat v písemné podobě atd.), které by měl zvládat, zároveň ale kázání, vedení a pastorace je základ. Pochopitelně, že v některá z těchto tři oblastí může být silnější nebo naopak slabší, nicméně asi si lze jen těžko představit kazatele, který přijde na sbor s tím „že nebude kázat“, nebo „nebude mít rozhovory s lidmi“ nebo se odmítne podílet na vedení.

Jak kázat negramotným?

Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje. Jedná se též o negramotného člověka? Do jisté míry ano. Dotyčný sice něco umí (v tomto případě číst a psát), ale…
Gramotnost jako masový jev není ničím samozřejmým. V naší historii se stává většina národa gramotným až zavedením povinné školní docházky (konec 18. století). Zdá se nám nepředstavitelné, že tak dlouho většina lidí neuměla číst a psát a že tedy tito lidé byli odkázáni pouze na ústní popř. sochařské nebo obrazové sdělení. Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.
Asi víte kam mířím – jako by se doba opakovala.