O vzorech a těch, kdo nás ovlivnili

Asi všichni jsme četli příběh nebo rozhovor s někým, kdo se narodil do velmi těžkých podmínek a dokázal se díky tvrdému úsilí vypracovat. Rozhovor s tímto člověkem je zhruba v tomto duchu: „Jak jste to dokázal? Začínal jste v tak svízelných podmínkách – bez otce, s matkou na podpoře, na ulicích, kde vládly gangy a drogoví dealeři. A vy jste to dotáhl na…“ a nyní si dosaďte, co chcete. Odpověď zpravidla začne slovy: „Našel se učitel či učitelka, setkal jsem se s někým, kdo na mě zapůsobil a něco důležitého mi předal, s někým, kdo ve mně viděl víc, než moje okolí, které mě odepisovalo…“

Zřejmě málokdo z vás zná jméno František Satora, každý ale zná jméno T. G. Masaryk. Jak spolu tato dvě jména souvisí? Satora byl farářem v Čejkovicích kam Masaryk v době dospívání chodil do školy. V Masarykovi objevil výrazný talent a podporoval jej zapůjčováním knížek, které v čejkovické tvrzi zbyly po jezuitech. Dále učil Masaryka hře na housle a latinu. Nakonec výrazně ovlivnil Tomášovo rozhodnutí studovat na gymnáziu. Systematicky jej připravoval ke zkoušce na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, aby Tomáš mohl po prázdninách roku 1865 do sekundy brněnského gymnázia. Masaryk, který měl být původně kovářem, díky Satorovi nabral ve svém životě úplně jiný směr. (Celý příběh nejdete zde)

Kdyby do mého života před cca 35 lety nevstoupil učitel češtiny, některým lidem bych usnadnil život, protože bych je nevytáčel svými články a svým působením v církvi i mimo ni, jiné bych (doufám) o něco ochudil. Původně jsem neměl touhu být kazatelem ani učitelem. Jako dospívající jsem za kazatelnou nenacházel muže, kteří by mě inspirovali, a školu jsem upřímně nesnášel. Mnohem více mě inspiroval můj táta a tak jsem šel v jeho stopách a studoval jsem elektro s tím, že budu jako on elektrikář. Na elektro-průmyslovku, kterou jsem studoval, se dostal jakýsi učitel češtiny, který byl z politických důvodů na naši školu „uklizen“. Měl přednášet na univerzitě, ale neměl dobrý kádrový profil. A tak dospívajícím budoucím elektrikářům přednášel o české a světové literatuře, nacházel neuvěřitelné souvislosti v různých knihách a historických epochách atd. Nemohl učit budoucí filozofy, učitele a nevím koho ještě a tak to, co znal, předával nám. Bylo to fascinující a ve mně to zanechalo hlubokou stopu. Dal mi lásku jednak k literatuře, ale zároveň mi ukázal, že jedna věc je něco přečíst, druhá pak hledat ke knihám interpretační klíč… Později jsem se setkal s několika věřícími osobnostmi, které zásadním způsobem formovaly moji další životní cestu a vzdělání a nevědomky tak navázaly na zmiňovaného učitele. Jinými slovy tak jako Masaryk měl svého Satoru, i já jsem měl své… nechci uvádět jména. I díky této zkušenosti jsem si řekl, že bych rád byl i já svým životem někomu pomyslným „Satorou“ nebo „učitelem češtiny“.

Byl to E. Erikson, který napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. Stagnaci definuje jako stav, kdy myslíme jen na sebe: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě chce a kdo mě ignoruje? Oproti tomu generativita nás vyvádí ze sebe k druhým. Dovolil bych si k Eriksonovi dodat, že zápas mezi stagnací a generativitou vedeme celý svůj aktivní život a že se nemusí jednat jen o stárnutí, byť je úžasné, pokud nám do života Bůh pošle stárnoucího a moudrého člověka, který je ochoten nám něco předat.

Zvláště my, co kážeme, píšeme a přednášíme, můžeme propadnout pocitu, že už ze samotné podstaty naší práce plyne, že pedagogicky či duchovně působíme na druhé, a tedy naplňujeme poslání, které jsem v článku popsal. Může být, ale jen do jisté míry. Samozřejmě, že někoho může oslovit náš styl přednášek, psaní či kázání, ale mnohem hlubší rozměr předávání života se odehrává na osobní rovině. Osobní vztah totiž nenahradí nacpaná posluchárna, tisíce lajků nebo prodaných knížek.

A to je dobrá zpráva pro ty, kdo nejsou tolik vidět. Vidět sice nejsou, ale počty a čísla jsou dobrá tak pro statistiku. Každý se může stát andělem pro někoho dalšího a třeba i nevědomky mu pomoci v jeho směřování na životní cestě. Chce to ale poodstoupit od sebe sama a chtít tu být pro druhé. Když žijeme autentický vztah s Pánem Bohem, pak máme co předat!

A ještě glosa na závěr. H. Kushner v jedné ze svých knih popisuje tuto zkušenost: „Jeden pozoruhodný mladý muž komisi řekl, že jej přijali na Harvard a že jeho hlavní zaměření bude antropologie. Na otázku proč zrovna antropologie odvětil, že na střední škole absolvoval úžasný antropologický kurz a proto se rozhodl studovat antropologii.“ Kushner se ho zeptal. „Řekl jste někdy svému učiteli, co pro vás tento kurz znamenal?“ Dotyčný odpověděl: „Ne, nikoli. Nejspíš jsem ale měl.“

Pokud víte o někom, kdo vás v životě zásadně ovlivnil, sdělte mu to.