Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…
V tomto školním roce jsem si udělal nový osobní rekord. Byl jsem čtyřikrát na lékařském zákroku, z toho dvakrát na docela těžkém. K tomu jsem prodělal tolikrát koliku, že jsem přestal počítat jak často. Pokud nevíte co je kolika, buďte rádi. Pro popis snad jediné – dost to bolí. Nechci se ale vice rozepisovat o svých nemocích, rád bych se podělil o jinou věc, která souvisí s duchovním životem a na kterou jsem přišel díky svým problémům.
14 června, 2011
11 června, 2011
Víra jako projekce lidských tužeb(?) a meditace nad textem Římanům 1
Bůh…projekce lidských tužeb?
Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá.
Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá.
17 května, 2011
Reakce na článek v Respektu (20, 2011)
Před pár dny vyšel v Respektu (č. 20, 2011) článek, kde je mj. i rozhovor se dvěma instruktory Atletů v Akci. Hlavním tématem je potom růst malých církví. To, co mě ovšem zaujalo, jsou komentáře autora článku – zvláště ve druhé části článku. Autor dochází k závěru, že se nakonec církev moc neliší od klubu hodně výkonných zahrádkářů a nazývá nás „přísnými aktivisty“.
Realita vs. ideál a jak do toho zapadá kazatel?
Když přemýšlím nad rolí kazatele/pastora, potom se zde tradičně kloubí tři funkce, které se od něj obyčejně očekávají. Jedná se o toho kdo káže, dále kdo se věnuje pastoraci a nakonec kdo vede. Pochopitelně jsou i další oblasti (práce s věkovými generacemi, alespoň základy administrativy, schopnost komunikovat v písemné podobě atd.), které by měl zvládat, zároveň ale kázání, vedení a pastorace je základ. Pochopitelně, že v některá z těchto tři oblastí může být silnější nebo naopak slabší, nicméně asi si lze jen těžko představit kazatele, který přijde na sbor s tím „že nebude kázat“, nebo „nebude mít rozhovory s lidmi“ nebo se odmítne podílet na vedení.
14 dubna, 2011
Jak kázat negramotným?
Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje. Jedná se též o negramotného člověka? Do jisté míry ano. Dotyčný sice něco umí (v tomto případě číst a psát), ale…
Gramotnost jako masový jev není ničím samozřejmým. V naší historii se stává většina národa gramotným až zavedením povinné školní docházky (konec 18. století). Zdá se nám nepředstavitelné, že tak dlouho většina lidí neuměla číst a psát a že tedy tito lidé byli odkázáni pouze na ústní popř. sochařské nebo obrazové sdělení. Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.
Asi víte kam mířím – jako by se doba opakovala.
Gramotnost jako masový jev není ničím samozřejmým. V naší historii se stává většina národa gramotným až zavedením povinné školní docházky (konec 18. století). Zdá se nám nepředstavitelné, že tak dlouho většina lidí neuměla číst a psát a že tedy tito lidé byli odkázáni pouze na ústní popř. sochařské nebo obrazové sdělení. Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.
Asi víte kam mířím – jako by se doba opakovala.
25 března, 2011
Strach z pravdy
Přečtěme si příběh, který se odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová revoluce, která v konečném důsledku připravila o život milióny lidí.
V říjnu 1918 se konal synod Ruské pravoslavné církev, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou… Bennan Manning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje slovy, „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. DeMello, další křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.)
V říjnu 1918 se konal synod Ruské pravoslavné církev, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou… Bennan Manning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje slovy, „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. DeMello, další křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.)
18 března, 2011
Věrnost, svaly a už mě to nějak nebaví…
Říká se, že děti jsou bezednou studnicí ilustrací. Nedávno se mi s mladší synem stalo něco, co myslím, dobře ilustruje jistý duchovní princip. Asi před týdnem jsem přišel domů a viděl, jak Martin (jméno mladšího syna), zdvihá pet-lahve naplněné vodou nad hlavu. Lahve zdvihl asi desetkrát a poté si vyhrnul rukávy od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahve znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a byl zjevně spokojen, že mu „roste hmota“. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že svaly rostou teprve když jsou namáhány dlouhodobě. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd.
10 března, 2011
O vedení jinak
Vím, že ne všichni, kteří čtou tento článek, někoho vedou či někomu pomáhají.
Proto bych se v následujících řádcích rád obrátil především na ty z vás, kteří vnímáte jako smysl svého života pomoc druhým (farář, kazatel, pracovník v církvi, vedoucí skupinky, ale i pracovník v pomáhajících profesích, pečovatel atd.).
Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem (z knihy Nouwen Henry, Zraněný
Ranhojič, vydal Návrat Domů): “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“
Proto bych se v následujících řádcích rád obrátil především na ty z vás, kteří vnímáte jako smysl svého života pomoc druhým (farář, kazatel, pracovník v církvi, vedoucí skupinky, ale i pracovník v pomáhajících profesích, pečovatel atd.).
Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem (z knihy Nouwen Henry, Zraněný
Ranhojič, vydal Návrat Domů): “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“
06 března, 2011
Jak nasytit sytého?
Touha vs. (S)Potřeba
„Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máme chuť i peníze, může být psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se pro jeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí…nejlepší by byly ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo z přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat. Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více něž jen plné nasycení. Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“
„Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máme chuť i peníze, může být psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se pro jeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí…nejlepší by byly ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo z přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat. Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více něž jen plné nasycení. Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“
03 března, 2011
O strachu ze smrti
Strach ze smrti, aneb co máš navždy, není vzácné
Před několika měsíci jsem se dostal do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.
Před několika měsíci jsem se dostal do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)