Ruská agrese a naše modlitby

Asi mnozí s obavami sledujeme eskalaci napětí na ukrajinsko-ruských hranicích a stále výhružnější rétoriku prezidenta Putina. Věta „Evropě hrozí válka“ se ještě před pár měsíci zdála nereálná. Každý myslící člověk ví, že tato válka by byla děsivá, stejně tak přepadení Ukrajiny Rusku nijak nepomůže. Jenže diktátoři typu Putina a jemu podobných nemyslí jako normální lidé. Žijí ve svých bublinách, následováni svými patolízaly, kteří se díky nim vyšvihli do vysokých pozic, a pokud se v nich chtějí udržet, nesmí diktátorům odporovat. Příznačné zároveň je, že to jsou právě diktátoři, kteří si slovo „lid“ rádi berou do úst. Vyvolávají války „ve jménu lidu“, aby „ochránili svůj lid“ atd. Když se ale někdo z lidu ozve, pak dříve či později zmizí ve vězení nebo na popravišti, často „ve jménu lidu“. Pro mnohé z nás je hrozící agrese Ruska na Ukrajinu bolestivá i proto, že na Ukrajině známe řadu lidí.

Pokud máte žaludek (ale skutečně ho musíte mít silný), mrkněte na některé ruské dezinformační servery, kde se např. dočtete, že „oddíly DLR v noci nad ránem v prudkém boji odrazily polský žoldácký útvar, který měl zinscenovat chemický útok, aby mohl být potom západními médii vykreslen jako útok ze strany DLR proti Ukrajině! Vlády Doněcké a Luhanské lidové republiky vydaly příkazy k evakuaci obyvatelstva, které nyní prchá do Ruska! Rostov na Donu hlásí první stovky uprchlíků. Ukrajinská armáda se pozičně chystá k útoku.“ Ano i těmto nesmyslům lidé věří a sdílí je. Je to vlastně Ukrajina, která ohrožuje Rusko!

Pro naší zemi má současná ukrajinsko-ruská realita specifikum v tom, že na Hradě stále sedí jeden z Putinových obdivovatelů. Je dobře, že v parlamentu už alespoň nejsou komunisté, stačí totiž poslouchat nechutné výplody Okamury, který obvinil Ukrajinu z porušení Minských dohod a opět vsází na hrůzu z migrantů s tím, že pokud budou utíkat lidé kvůli válce z Ukrajiny, „podsekne to mzdy našich manuálních pracovníků. Taky bude problém s bezpečností.“ Jinými slovy Rusko má u i nás svoji pátou kolonu. Zároveň jsem vděčný za jasný postoj premiéra a předsedy Senátu.

Dnes nikdo netuší, kam se situace zvrtne. Není pravda, že válku nikdo nechce. Někdo ji chce. Někdo, koho ovládá zlo. Zatím jsme „jen“ uprostřed války dezinformací, na východě Ukrajiny se opět rozhořívá i válka skutečná. Jako křesťané jsme voláni, abychom se modlili, a to nejen aby k válce nedošlo, ale také aby Pán Bůh zarazil diktátory šířící zlo a smrt, stejně tak jejich pohůnky…

 

Stvoření a věda

Jedním z vděčných témat k diskusi je vztah víry a vědy. Asi se většina z nás shodne na tom, že vztah mezi vírou a vědou je možný, pokud se definují hranice obojího. Tyto hranice jsou zjednodušeně vymezeny tím, že víra si klade primární otázku proč, zatímco věda jak. Problém občas nastává jinde. Konkrétně když se dostaneme k otázce stvoření.

Zastánci sedmidenního stvoření zastáncům jiných pohledů někdy předhazují, že podlehli evoluční teorii, která je s křesťanskou vírou v příkrém rozporu. Dále se pak pokouší vědecky dokázat, že sedmidenní stvoření je „vědecky dokázáno“. Problém je v tom, že se jedná o hrubé neporozumění. Když se zahloubáme do příběhu stvoření a chceme ho číst jako doslovnou výpověď, pak nám mnoho věcí nehraje a nemá to nic společného s evolucí. Důvod, proč někteří křesťané nepovažují sedm dní za doslovný popis, není v tom, že něčemu podlehli, ale v tom, jak čtou Bibli.

Pokusím se ukázat na několik skutečností, které mi brání, abych příběh o stvoření v sedmi dnech bral doslovně (vybírám záměrně jen některé).

Jednak máme v Bibli příběhy dva, které se od sebe dost liší. V prvním se píše o sedmi dnech, v druhém se o žádném sedmidenním cyklu nepíše. V prvním příběhu je stvoření světa a vesmíru ukončeno a do rajského stavu je stvořen muž a žena, v druhém je země pustá a do této pustiny je stvořen pouze Adam, který až později dostane Evu. Děj příběhů tedy jde proti sobě. Jednou ráj a potom člověk, podruhé člověk a potom ráj. Když čteme první příběh, pak brzy narazíme na zásadní problém. Světlo je stvořeno první den, ale chybí slunce, které je stvořeno až čtvrtý den. Navíc jsou ještě před stvořením slunce stvořeny stromy a byliny, které ale bez slunce nemohou existovat... Až čtvrtý den jsou stvořena světla na nebeské klenbě, aby byla na znamení dnů. Tedy o 24hodinovém cyklu lze hovořit až od čtvrtého dne. Co bylo předtím? Dalším problémem je, že Bůh netvoří slunce, měsíc a hvězdy, ale doslovně světla. Samozřejmě chápeme, že se jedná o metafory, ale pokud mám brát Bibli doslovně, pak… ji mám brát doslovně. Pisatel pravděpodobně použil světla místo slunce a měsíce proto, aby jeho příběh o stvoření nedal záminku k modloslužbě (okolní národy měsíc a slunce uctívaly), ale to je už teologická nebo religionistická výpověď. V druhém příběhu vidíme totální pustinu, do které je stvořen muž, a až poté je vytvořen Eden. Jenže jak mohl člověk přežít v tak nepřátelsky nastaveném prostředí?

Mohl bych pokračovat (např. řada slovních hříček, které mají za cíl hlubší sdělení, než jen reportáž o stvoření) ale toto je jen pár postřehů. (Pro hlubší porozumění příběhu stvoření doporučuji např. Pradějiny od J. Beneše a P. Vaďury nebo Ztracený svět od J. Waltona, dovolím si doporučit i svojí diplomovou práci Demiurgos vs. Stvořitel, kterou jsem psal pod vedení prof. Jana Sokola, skvělé pohledy na vztah vědy a víry pak přináší J. Sacks v knize Velké partnerství)

Co s tím? Dva uvedené příběhy mi nevadí, protože každý se snaží příběh popsat z jiné perspektivy a evidentně se nesnaží se ve všem sladit.

Máme se pokoušet nacpat do příběhu stvoření vědecké poznatky? Pokoušet se o to můžeme, ale bude to skřípat. Je tedy řešením evoluce jako údajný útěk před doslovným výkladem Bible? To ale vůbec není otázka, kterou by měla řešit Bible nebo teologie. S tím ať si poradí vědci.

Jedná se tedy o mýtus? Ne! Co to tedy je? Když prof. Heller popisoval literární kategorie Bible, napsal: „Bible není ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny – v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a přece to není jen to, čemu říkáváme poezie (od poiein – tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se tu o Bohu, který jedná, a přece to není bájesloví, mytologie, vzniklá jako výron lidských náboženských potřeb. Přistoupíte-li k Bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte.“ Dodal bych, že některé literární kategorie Bible někdy používá, a někdy nikoliv.

V souvislosti se stvořením mám za to, že není třeba smiřovat vědu a stvoření. Nijak tím příběh stvoření neponížíme. Jedná se o výpověď, která pro původní posluchače, ale i pro nás svým jedinečným způsobem zachytila pravdu o tom, že Bůh stvořil svět, že člověk se pokusil stát se Bohem a doplatil na to, že svět má řád a strukturu, že Pán Bůh stvořil muže a ženu, aby si pomáhali a stáli při sobě atd. Výpovědí o člověku, Bohu a světě je v prvních kapitolách Bible mnoho. Říct, že jsou tyto výpovědi nevědecké, je stejná hloupost, jako pohrdat básní, protože se v ní píše, že duha rozepjala svoje křídla nad horami. Ano, dá se to povědět i tak, že náš zrak zaznamenal nad výraznou vyvýšeninou kuželovitého tvaru široce rozeklaný fotometeor projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Proč ne, ale zřejmě tomu něco chybí.

Kdybych si měl z Bible vybrat dvě nejoblíbenější pasáže, byly by to Lukáš 15 a Genesis 1–3. Mám za to, že k pochopení víry a setkání se s Kristem najdeme v těchto příbězích téměř vše potřebné. A vůbec mě u toho neruší, zda to tak doslova bylo či nikoli. Doslova ale platí, že dárcem a tvůrcem života je Bůh a že cesta k němu je otevřená tehdy, když vyznáme svůj hřích a necháme se jím oslovit.

Nakonec ještě jedna poznámka. Píšu specificky o stvoření, nikoli o mnoha jiných textech Písma, které z důvodů, které přesahují možnosti tohoto textu, chápu doslovně, kdy je nejdůležitějším z těchto příběhů zpráva o vzkříšení.

Pokud někdo chápe zprávu o stvoření doslovně, proč ne… nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu nemohli vyznávat stejného Krista.

 

O vzdělání, intelektuálech a moudrosti

Před pár dny jsme si připomínali kulaté výročí konání konference ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, které mělo za následek smrt miliónů evropských Židů. Z čeho ale jde mráz po zádech, je fakt, že více než polovina všech účastníků této konference měla doktorský titul. Buď se jednalo o držitele doktorátu nebo o lékaře. Jinými slovy jednalo se o intelektuální elity tehdejšího Německa a tedy i světa. Jakkoli víme, že vzdělání z nás nedělá lepší či morálnější lidi, přesto nás tato čísla zřejmě překvapí.

G. Steiner v eseji Řeč a mlčení napsal, že „člověk dokáže večer číst Goetha a Rilkeho, hrát Bacha a Schuberta a ráno si jít po své každodenní práci v Osvětimi“. Možná víte, že J. Mengele byl držitelem dvou doktorátů, a to z filozofie a medicíny. O jeho pokusech na lidech není třeba psát… Podobných příkladů bychom našli mnoho a to nejen mezi nacisty. Výše popsané nic nevypovídá o vzdělání jako takovém ani o Němcích, ale o člověku a o nás. Ano, o tom, čeho jsme schopni, když naši mysl zatemní… a teď co?! Nenávist? Propaganda? Demagogie? Rasismus? Davová psychóza? Možná od každého kousek. Pokud něčemu z uvedeného člověk podlehne, pak mu vzdělání nepomůže, a zároveň nikdo není vůči uvedenému imunní.

Vzdělání z nás totiž neudělá lepšího, moudřejšího, vyspělejšího ani morálnějšího člověka. Je hodnotou, nikoli ale hodnotou mravní. Dokonce bych řekl, že bez pevné mravní zakotvenosti je vzdělání nebezpečné, protože dává tzv. vzdělancům nad jinými lidmi pocit převahy a moci. A zvládnout moc není snadné. Navíc k zvládání této převahy vám vzdělání nepomůže. Na vzdělaných lidech bývá provokující, pokud na základě své vzdělanosti hovoří o tom, co by se mělo. Pokud radí v ekonomice, politice, medicíně, literatuře, teologii a dalších oborech, kde jsou znalí, nemusíme či můžeme s nimi souhlasit, ale neprovokuje to tak, jako když radí ve věcech morálky a etiky a prosazují to, co sami nežijí.

Možná jste četli knihu Intelektuálové od P. Johnsona. Autor sleduje životy mnoha slavných vzdělanců a srovnává je s tím, jak se chovali ke svým přátelům, kolegům, a především ke svým rodinám. Asi netřeba dodávat, že srovnání je tristní. Johnson v závěru knížky píše, že pozoruje nedůvěru veřejnosti k tomu, když intelektuálové vystoupí, aby kázali. V kontextu knihy je ona nedůvěra dána jejich pokleslou morální integritou. Pochopitelně tomu tak není u všech, ale když už ve věcech morálky, etiky a pravdy vystoupí, není nic divného na tom, když tuto integritu veřejnost hodnotí.

V životě jsem pracoval s lidmi vzdělanými i nevzdělanými a pochopitelně mnohé poznal. Když zpětně hodnotím, kdo byl slušnější, poctivější, moudřejší, pak je to zhruba jedna ku jedné. Nesmírně mi to pomohlo v tom, abych akademické úspěchy bral se stejnou vážností, jako třeba řemeslnou zručnost, abych to, co jsem vystudoval nebo napsal, nebral příliš vážně a nakonec abych svoje děti nevedl k tomu, že musí mít vysokou školu, ale jen mohou. Je to osvobozující. Jak pro mě, tak pro moje ratolesti.

Ono totiž v životě jde především o důvěru v Pána Boha, charakter, moudrost a to vám vzdělání, jakkoli může být pomocí, dát nemůže.

Touha po spravedlnosti a odplatě

Také se vám stalo, že vám někdo ublížil, a nic se mu nestalo? Možná jste s ním vedli dlouhé vnitřní dialogy, dokonce jste s ním i přímo hovořili, ale nic se nezměnilo. Prostě jste se stali obětí. Pak jste někde slyšeli, že máte odpustit, ale ono to nešlo. Kdesi v nás se ozývala nejen touha po spravedlnosti, ale i po odplatě, nebo méně prozaicky napsáno, touha po pomstě. Co s tím? Když čteme Bibli, pak se v ní o pomstě či odplatě píše. Nepodporuje to ale představě milujícího Boha? Co dělat s textem jako „Má je pomsta i odplata“, který je jak ve Starém, tak i Novém zákoně (Dt 32, 35 resp. Řím 12, 19)?

Na tuto nesnadnou otázku odpovídá jeden z předních teologů současné doby, profesor z Yaleovy university Miroslav Volf. Volf je původem Chorvat a na vlastní kůži prožil otřesné věci, které se děly během etnických válek v bývalé Jugoslávii. Tyto zkušenosti se mu později staly podkladem pro knihu Odmítnout nebo obejmout. Volf v knize píše o souvislosti mezi lidským nenásilím a důrazem na Boží odplatu. Tvrdí, že víra, že Bůh pomstí spáchané křivdy a bezpráví, zbavuje lidi nutnosti, aby tak činili sami. V tomto duchu pak navrhuje číst význam výše uvedených biblických textů. V jiné souvislosti, ale v kontextu přemýšlení o odplatě píše i další myslitel, držitel Nobelovy ceny C. Miłosz: „Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni.“

Velmi podnětné jsou ohledně tématu odplaty slova světově proslulého rabína J. Sackse: „Nikdy nemůžeme odčinit minulost ani ji bezezbytku napravit. Zabitím svého nepřítele nepřivedeme svého přítele zpět k životu. Ano, musíme narovnat křivdy minulosti, omluvit se, usmířit, uznat pocit prožitého utrpení a zármutku druhých. Dějiny neznají dokonalou spravedlnost, pouze se k ní mohou zhruba přibližovat a to musí stačit. Všechno ostatní musíme ponechat Bohu.“ Sacks nepopírá potřebu narovnání křivd, ale stejně jako Volf píše, že konečné vyrovnání vykoná Bůh. Sacks poté cituje židovského učence Maimonida: „Vymažeš ze své mysli jakákoli příkoří, která ti byla spáchána, a nebudeš chovat zášť. Neboť dokud si člověk hýčká svou křivdu a přechovává ji ve své mysli, mohl by zatoužit po pomstě. Tóra nás proto před záští důrazně varuje, tak aby v nás byl dojem křivdy zcela zahlazen a více jsme si ji nepřipomínali.“ Nemyslím si, že můžeme vždy zcela vymazat pocit křivdy, ale neměla by nás ovládat touha po pomstě. Platí, že náleží-li odplata Bohu, pak nenáleží nám. Toho, kdo nám ublížil, v sobě nemusíme nosit, jakkoli mnohé jizvy na duši bolí.

V Dt 23, 8 je zvláštní příkaz: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“ Proč se v textu píše zrovna o Egyptu? Asi proto, že to byli Egypťané, kteří drželi Izraelity v otroctví, dopustili se genocidy na izraelských chlapcích, komplikovali Izraelcům odchod do zaslíbené země atd. Izraelci tedy měli dost důvodů Egypt nenávidět nebo alespoň hledět zpět z pocitem křivdy. Tento text Izraelce učil, že svoboda je nejen v tom, že opustí Egypt, ale též že Egypt opustí je, že nebudou otroky svých vzpomínek, kolektivní paměti, své minulosti v podobě nenávisti ke svým bývalým nepřátelům. Ještě jednou J. Sacks: „Jinak by sebou pořád vláčeli své okovy, ne sice železné, ale duševní. A duševní okovy někdy bývají ze všech nejhorší.“

Proto jakkoli může být naše minulost těžká, nemusíme si ji nést s sebou a být jejími otroky. Toužit po spravedlnosti a s ní spojené odplatě je legitimní. Zároveň konečná odplata náleží milujícímu a spravedlivému Bohu. Ono se to nevylučuje. Zapomenout na některé křivdy někdy nelze, byť čas bývá dobrým lékařem. Lze ale odpustit a nepřipomínat. Není to snadné, ale s Boží pomocí možné. Proto lze díky Kristově oběti a milosti vyslovit nejen slova „odpusť nám“, ale i „jako jsme odpustili my“…

Pár slov na konec roku o úzké cestě proroků a milenecké hádce.

 

Když jsem se minulý rok probíral některými knihami, blogy a články na téma církev a víra, vnímal jsem dva extrémní póly. Na jednom stáli „nekriticky milující“ a na druhém „nemilující kritikové“ přičemž ani u jedněch o nějaké lásce nemohla být ani řeč. Ti první si odmítají klást složitější otázky, jen těžko přijímají komplexitu a často nejednoznačnost současného světa, druzí naopak zabředají do snahy dekonstruovat a někdy uměle komplikovat takřka vše, co dekonstruovat a komplikovat lze.

První vidí ve druhých rozbředlé liberály, druzí mají pro první přezdívku netolerantní fundamentalisté. Z jistého odstupu se mi s jistým zjednodušením zdá, že nevyřčeným heslem prvních je: vše, co potřebujeme, je pravda, druhých pak: vše, co potřebujeme, je láska. Obě strany moc dobře vědí, že potřebujeme obojí, ale když na sebe narazí, jako by to nešlo smíchat. Dle mnoha reakcí, a to jak veřejných, tak na vlastní kůži, pozoruji, že oba krajní póly (zdůrazňuji krajní) jsou v mnoha ohledech nakonec stejně nesnášenlivé a ke svým oponentům nekompromisní.

Do této situace mi hluboce promlouvají slova B. Manninga, který píše, že „opravdový prorok volí úzkou cestu – odmítá jak slepou poslušnost, tak smrtící cynismus. Kritici bez lásky odmítají přítomnost Ducha svatého uprostřed lidských selhání. Jejich hněv pozřel veškerou naději. Konfrontace má smysl, jen pokud ji doprovází duch přijetí a naděje. Pokud se prorok odděluje od církve, už ji nemůže vést k naději – může se pouze přidat k lidem zoufalým nebo skončit v samospravedlivé izolaci.“

Manning pokračuje, že křesťanský prorok vede „mileneckou hádku s tímto světem“ a já bych dodal, že i s církví. Bojuje o naději, ale v láskyplném konfliktu, přičemž jeho kritika je mírněna loajalitou. Nikoli loajalitou zbabělou a nekritickou, ale takovou, která nehledá svoje vítězství, ale jde jí o poctivý střet názorů, hledání porozumění a schopnost přijmout druhého třeba i s vědomím, že si prostě neporozumíme. Je to láska, která proměňuje hněv konfrontace v ducha smíření. Zároveň je to láska, která konfrontaci umožňuje tak, že druhého neničí.

A tak bych chtěl na závěr tohoto krátkého postu ještě jednou volně citovat B. Manninga, který následující text psal o „své“ církvi, se kterou vede dle svých slov „mileneckou hádku“. Já to mám s cébéčkem stejné, ale vlastně nejen s ním: „Miluji tuto církev, pulzující, hřešící Boží lid. Miluji ho vášnivě a bolestně. Proč? Přes všechnu někdy nesnášenlivost zde zakouším obecenství lásky a dýchám zde vzduch svobody. Přes některé instituční překážky zde nacházím rozumnou tradici. Přes všechno neporozumění v oblasti sexu zde nacházím vykoupení těla. V tomto nelidském světě se zde setkávám se slzami soucitu. Svět je chmurný a chybí mu humor, zde se těším z bohaté radosti a zemitého smíchu. Uprostřed smrti slyším úžasný důraz na život. Přes všechny chyby zde vnímám reálnou přítomnost Kristovu.“

Přál bych nám, abychom v příštím roce dokázali nacházet onu úzkou cestu proroků a ve svých sborech a církvích nacházeli výše popsané, navzdory nejen druhým, ale často i nám samým.

Rozbuška a další mutace covidu-19

Na Wikipedii jsem se dočetl, že rozbuška je prvotní stupeň iniciace trhavin. Tedy stačí jí „iniciovat“ a nastane výbuch. Je-li řízený, pak je vše v pořádku, je-li neřízený, je zle a následky bývají tragické.

Když nastala pandemie, pro společnost to bylo jako rozbuška, která nás ale sjednotila. Mnoho lidí šilo roušky, pomáhalo potřebným a mnozí se upínali k nalezení vakcíny. Jenže situace se dramaticky změnila a postupně máme co do činění se dvěma druhy virů. Jeden se jmenuje covid-19, druhý rozdělení. První likviduje životy, zdraví a ekonomiku, druhý pak vztahy a působí jako výše zmíněná rozbuška. Rozbuška, která může zapálit „cosi“, co přesně nedokážeme pojmenovat.

Jsme svědky toho, že jedni vidí v druhých sobecké a nezodpovědné jedince, kterým kladou za vinou přeplněné nemocnice. Druzí naopak vidí v první skupině zmanipulované a vystrašené ovce, které se nechaly obalamutit nadnárodními farmaceutickými koncerny. Smutné je, že diskuse mezi těmito dvěma skupinami v podstatě už neexistuje. Tzv. „diskuse“ v lepším případě končí tím, že jedni druhým kopírují nejrůznější statistiky, které podporují ten či onen názor. V horším případě diskuse skončí urážkami a nadávkami (to jste nakonec mohli vidět i pod mým blogem o očkování). Zároveň obě strany nedokážou pochopit, že ti druzí jim nerozumí. Důvody onoho neporozumění jsou, žel, často přičítány morální pokleslosti té které strany. Jinými slovy neznalost není připisována nedostatku informací ale ignorantství nebo nižší morálce.

Navíc čím více se stupňují represe, tím více roste vztek, frustrace, někdy i nenávist. Toto je rozbuška do už tak hluboce rozdělené společnosti, která ještě nevychladla z voleb. Je třeba poctivě dodat, že na obou stranách barikád jsou morální, chytří a vzdělaní jedinci, kteří si v tomto ale nedokážou porozumět.

Já sám jsem očkovaný a myslím, že je to krok správným směrem. Svoje rozhodnutí jsem udělal tak, jako to dělám s jinými oblastmi života, kterým nerozumím. Radím se s odborníky. Proto jsem v případě očkování dal na radu několika svých známých, a třeba dodat, i kvalitních lékařů. Prostě nejsem virolog ani lékař a zároveň se držím hesla „ševče, drž se svého kopyta“.

Proč o tom píšu? Myslím, že nastalá situace už je a bude pro církev velikou prověrkou. Jde totiž o to, že „očkovat/neočkovat“ hluboce zasahuje emoce mnohých lidí, v případě křesťanů i jejich víru. Třeba v těchto otázkách: Jak můžete chodit do jednoho sboru se „zmanipulovanou ovcí“? S nezodpovědným a sobeckým člověkem, který kašle na očkování? S někým, kdo se nechal „očipovat“? Kdo podporuje svým očkováním nadnárodní farmaceutické koncerny? Kdo souhlasí s tím, že neočkovaní nesmí na bohoslužby (k tomu ještě nedošlo, ale co když)?

Několikrát jsem byl v některých sborech přítomný diskusím na toto téma a rychlost, s jakou se rozpalovaly hlavy, byla závratná. Naštěstí ale obě strany včas zjistily, že se nedohodnou, a zklidnily se. A někdy může být i dohoda o nedohodě řešením.

V čem je a bude situace okolo covidu jiná? Možná v tom, že bude strašně těžké se domluvit a ovládnout emoce, protože budeme mít pocit, že ti na druhé straně nás ohrožují. Zároveň si připusťme, že rozdělení, které covid do církve přináší, je další velmi nebezpečný virus. Budeme schopni se mu ubránit?

O zlu, zlých a slušných lidech.

Každý z nás se zřejmě setkal s člověkem, na kterého platilo hodnocení, že byl zlý. Ještě horší je, když je takový člověk součástí vašeho pracovního kolektivu, sboru nebo pokud je to dokonce váš příbuzný či partner.

Zároveň je jednoduché ukazovat prstem na druhé a zapomínat, že zlo a jeho projevy se nevyhýbají nikomu z nás. Před řadou let jsem navštívil terezínskou Malou pevnost. Obešel jsem všechny vystavované předměty a podobně jako mnoho jiných návštěvníků jsem odcházel s otázkou, jak se může někdo dopouštět tak hrozných věcí. Na konci mě však čekal šok. Vešel jsem do malé cely, kde bylo vycpané zvíře, cosi mezi vlkem a hyenou, a všude okolo se válely kusy roztrhané slepice. Chvíli jsem na tento nechutný výjev koukal a pak jsem pozvedl zrak, abych viděl sám sebe. V místnosti totiž bylo zrcadlo. Poselství bylo následující: Ta bestie jsi ty, ta bestie je v každém z nás. Ano, na rozdíl od sadistických esesáků jsem nikoho nezabil ani nemlátil, ale zlo je i ve mně a jsem všeho schopen. Můj pocit „nejsem, jako byli oni, jsem dobrý člověk“ dostal zabrat. Navíc zlo má často mnohem rafinovanější a elegantnější rozměry, než je zabíjení a mlácení, ale stále zůstává zlem. O tom byste možná mohli mnozí povídat své, a to buď jako oběti, nebo jako tyrani.

Jak se tedy projevuje zlé chování? Podle známého autora a psychiatra M. S. Pecka se projevuje:

-          Důsledným destruktivním chováním obětujícím druhé lidi

-          Nadprůměrnou netolerancí k jakékoli kritice

-          Výraznou starostí o vnější dojem a představou o vlastní úctyhodnosti

-          Přetvářkou a zakrýváním nenávistných pocitů a pomstychtivých pohnutek

-          Duševní nevyzpytatelností s narůstající pravděpodobností lehké schizofrenické poruchy myšlení v období stresu.  (Z knihy Lidé lži)

Peck dále píše, že zlí lidé bývají často destruktivní, protože se pokoušejí zničit zlo, jenže problém je v tom, že nesprávně umísťují ohnisko zla. Namísto ničení druhých by se měli snažit zničit chorobu v nich samotných. To pochopitelně neznamená, že člověk nemá bojovat proti zlu, protože sám není dokonalý, ale je třeba si uvědomovat, že zlo je mojí součástí a že pojmenováváním zla u druhých se nestávám lepším.

V této souvislosti malá rada pro duchovní a terapeuty, ale vlastně pro všechny, kteří proti něčemu bojují nebo se proti někomu vymezují. Tato rada je dobrá možná zvláště po volbách, které proběhly, kdy jedna strana viděla v druhé ztělesněné zlo. „Následky vyvolané příliš dlouhou intenzivní koncentrací na zlo jsou vždy katastrofální. Boj proti ďáblu skrytému v jiných ve své snaze o lepší svět nikdy neuspějí. Zanechají jej takový, jaký byl – a občas mnohem horším. Naše úmysly mohou být sebelepší, ale myslíme-li pouze na zlo, přivoláme jej. Nikdo nemůže soustředit svou pozornost na zlo, aniž by zůstal neovlivněn. Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Každý takový bojovník je předurčen k zešílení“ (podle A. Huxleyho, Ďáblové z Loudunu).

Peck v souvislosti se zlými lidmi píše, že nedokážou snést jeden specifický druh bolesti: Bolest vědomí své vlastní hříšnost a nedokonalosti. Dále pokračuje: „Proto jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se vyhnuli specifické bolesti, kterou přináší sebezpytování. Za normálních podmínek budou zlí lidé posledními, kteří by byli schopni podstoupit psychoterapii. Zlí lidé nenávidí světlo – světlo dobroty, které ukazuje, jací skutečně jsou, světlo, které je obnažuje, světlo pravdy, které prohlédne jejich klam.“ 

Jako křesťan bych místo sebezpytování dal slovo pokání. Pokání bolí, ale v konečném důsledku působí osvobození. Jenže někdy toto osvobození člověk odmítne, protože si svá selhání nechce přiznat. Zároveň pokud někdo zapadne do spárů zla, většinou se z nich nedostane sám. Peck jako psychiatr navrhuje terapii. Osobně s tím problém nemám, ale jako kazatel, který má o terapii omezené znalosti, bych ze své pozice navrhl a navrhuji pastorační rozhovor či rozhovory. Jenže mnozí lidé se tomu bytostně vzpírají. Vědomí, že bych byl konfrontován, slovy Pecka „se svojí hříšností a nedokonalostí“ a dokonce něco musel změnit, je příliš hrozné… a tak se stáváme lidmi lži.

Vím, že se to nečte snadno, ale někdy již samotné pojmenování může být prvním krokem ke svobodě, ke změně a osvobození se od pocitů viny (kterými ale zlí lidé většinou netrpí).

Koho volit?

Z pochopitelných důvodů nebudu psát, koho volit, nicméně když uvažuji nad určitým klíčem, podle čeho se rozhodovat ještě před tím, než budu číst volební program, vidím následující obecná kritéria.

Nelze volit strany, které se a priori vymezují proti nějaké skupině obyvatel a tuto skupinu definují na základě rasy, sexuální orientace či vyznání. Tím není řečeno, že není správné se vymezit, ale nikoli na základě zmíněných tří oblastí. Vymezit se nebo nastavit hranice je třeba vůči tomu, kdo přestupuje zákony, a to může být jakýkoli člověk.

Volil bych proevropské strany – ne z toho důvodu, že z EU vzejde spása světa, ale někam prostě patřit musíme a představa Česka, které funguje jako neutrální Švýcarsko, je naivní. Pokud bychom vystoupili z EU, potažmo z NATO, cesta by vedla na Východ, a to by byla cesta do pekel. Je lepší být v EU a pokoušet se ji kultivovat, něco dobrého do ní přinášet než z ní utíkat. Totéž platí o NATO.

Pokud chceme zachovat jeden ze základních pilířů demokracie, neměli bychom volit stranu, v jejímž čele by stál obžalovaný člověk. Důvod je nejen etický, ale především ten, že pokud by se dotyčný dostal do vlády, narušil by se tímto jeden z naprosto klíčových pilířů demokracie – systém brzd a vah.

Nedoporučuji volit stranu či strany, které mají v čele tak dominantní lídry, že uvnitř těchto stran neexistuje názorový střet. Tento typ stran připomíná sektu, v níž postavit se lídrovi znamená vzpouru, což je velmi nebezpečný precedens, jehož důsledky jsme v dějinách viděli u komunismu a nacismu.

Mnozí váhají, jak se stavět k etickým otázkám, a podle toho pak volit či nevolit. Dle mého by v tomto měla být zachována svoboda svědomí a stranické sekretariáty by neměly zavazovat svoje poslance, jak mají v těchto oblastech rozhodovat. Nejvíce se diskuse zřejmě točí okolo LGBT manželství. Nedělejme z těch, kdo jsou proti, zabedněné homofoby, a naopak z těch, kdo jsou pro, lidské zrůdy. Extrémní a nesnášenlivé postoje vidím na obou stranách, a to je škoda.

Jako křesťan bych volil strany, které křesťanům umožní a ve své minulosti vždy umožnily, svobodně praktikovat svoji víru.

Pokud na to budete mít žaludek, zjistěte si, koho protežují proruské a konspirační servery a naopak do koho nejvíce „šijí“. Proč asi?

Volil bych strany, které se nebojí ve svých programech otevřeně mluvit nejen o tom, komu přidají, ale i o tom, jak chtějí dělat i nepopulární kroky, např. jak budou vybírat daně, kde si budeme muset utáhnout opasky atd.

Zárukou, že strany dodrží volební sliby, jsou ti, kdo za těmito sliby stojí. Proto se zajímejte o minulost těch, které budete volit. Kdo lhal a podváděl, bude velmi pravděpodobně v tomto stylu pokračovat i nadále.

Sledujte, jak vedou strany svoji kampaň a opakujte si u toho Greshamům zákon politické morálky: „Strach likviduje lidské hodnoty a jeden druhého stahuje do stále větších hlubin zla.“ Kampaň postavená na strachu je nepřijatelná.

Nakonec bych apeloval na všechny, aby šli k volbám. Zároveň jako člověk deformovaný svým celoživotním posláním a službou pak prosím mladé, aby volby nevypustili a aby se jich také účastnili.

A úplně nakonec. I když budete volit jinak, než bych si myslel, zůstanete nadále mými bratry a sestrami v Kristu, a pokud nejste křesťané, pak mými kamarády. O stejný postoj prosím i vás.

 

 

 

 

Soud nad Bohem aneb když správně odpovídat je ďábelské

Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou lůzou. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.

Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí. V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě jednou pár vět z knihy Noc: „Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“ 

Během věznění v koncentračním táboře, tváří v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“

Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“

Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů. Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen, že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.

Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh. Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných, byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?

Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím…

Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.

Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom, že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.  

Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…

 

Jak jsem se pro některé stal antikristem díky ekuméně

Když jsem ve svém posledním blogu psal o očkování, strhla se nebývalá diskuse. Nečekal jsem, že se mnou budou všichni souhlasit, nicméně jedno vlákno diskuse se táhlo okolo rozhořčení, že si dovoluji citovat papeže.

Dotyční mi radili, abych se „nediskreditoval citováním satanského papeže“, pak že bych se „neměl považovat vůbec za křesťana, protože papežství a jeho nauka je antikrist“, pak jsem byl poctěn, a to díky slovům, že „Černý, Fajfr, Drápal a Novák jsou ukázkou odpadnutí v přímém přenosu“. Poctěn proto, že mě někdo zařadil do společnosti těchto bratří, kterých si vážím. Dokonce jsem se v jiném kontextu dozvěděl, že jsem „Dukova děvka“. Prostě jistí bratři (sestry mi tyto šťavnaté výrazy nepíší) mají zásadní problém s tím, že nevidím v papeži antikrista a že vedu rozhovor s katolíky. Možná mě kvůli tomu už ani nepovažují za bratra a litují mě, že se budu smažit v pekle. Ano, rozhovory s katolíky vedu a nejen to, modlím se s nimi!!!

Ale mám to rozlité i u některých katolíků. K veliké nelibosti některých (to abych nenasazoval jen na protestanty), jsem spolu-sloužil svatební mši s tím, že jsme s knězem stáli vedle sebe, a kdo chtěl, ten přijímal, kdo nikoli, nepřijímal (snoubenec byl z CB, ona katolička). Jindy jsem sloužil Večeři Páně, kde byli převážně katolíci, ale i protestanté. Když si ode mě katolíci nechtěli vzít, dali si prst na ústa a já jim „jen“ žehnal. Kněz jim ale doporučil, ať se nebojí si ode mě vzít. Tehdy jsem mu před vysluhováním řekl, že pokud by se stal papežem, že mu kladu na srdce, aby katolická církev změnila svůj rigidní přístup k naší Večeři Páně a povolila svým ovečkám přijímat tělo Páně u nás a naopak nám u nich. Vím, že katolické pojetí je jiné, ale do svědomí nám nikdo nevidí, a kdyby mi kněz vysloužil chleba a víno, vzal bych si. Sám jsem byl zván na leckteré katolické akce jako řečník a bylo to skvělé. Nikoli kvůli mým přednáškám, ale vnímal jsem často mezi námi přítomnost Ducha Kristova. Zároveň jsem se ale setkal i s odmítnutím, někdy mi bylo zamítnuto udělat svatbu v katolickém kostele, „protože jsem protestant“, s odvoláním na jakýsi paragraf katolické věrouky. Nutno dodat, že mít svatbu v kostele bylo přáním snoubenců, ale biskup byl proti. O vesnici vedle to už ale šlo, protože spadala pod jiné biskupství.

Pro někoho to, co píšu, může znamenat, že jsem rozplizlý. Nikoli! Na mnoho oblastí teologie nahlížím hodně jinak, než učí katolická věrouka. Jsem ve své tradici spokojený, dobře vím, proč jsem doma v CB, a neměnil bych. S katolíky rád vedu diskuse, někdy spolu nesouhlasíme. Na tom ale není nic nepřátelského. Vím, že v katolické církvi existují „ultras“, kteří s námi nemluví a stále nás považují za poloviční křesťany. Stejné platí i naopak.

Uvedu ještě jednu zkušenost. Docela čtu nebo poslouchám a inspirovali či inspirují mě i katoličtí autoři, někteří pak dost zásadně a všem je vřele doporučuji! Za ty současné nebo nedávné bych uvedl H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga a další.

Někdy se mluví o toleranci. Abych mohl někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pokud souhlasím, proč bych toleroval? Tolerance není plácání si po zádech a říkání si, že jsme všichni stejní. Stejně tak tolerance není líné rezignování na hledání pravdy. Tolerance je vědomí, že stejní prostě nejsme, ale navzdory tomu jsme schopni se unést (tolerovat), dokonce se mít rádi a v lecčem se inspirovat. A někdy se v něčem i neuneseme. Ale jen v něčem, nikoli ve všem. Navíc to není důvodem spolu nemluvit, nespolupracovat nebo se nemodlit.

Co nás pak ale spojuje, když ne věrouka? Zmrtvýchvstalý Kristus, který je Pánem církve. Že to nestačí? Na to si musí každý odpovědět sám a podle toho zaujmout svůj postoj ke křesťanům z jiných tradic, kteří věří a snaží se následovat stejného Krista.

Mojí prosté víře to stačí.