T. Halík a „Nic" jako další Boží jméno

Nedávno vyšel na Aktuálně.cz rozhovor s T. Halíkem (http://nazory.aktualne.cz/rozhovory/tomas-halik-ted-uz-na-me-nedoplivnou/r~fe55089410dc11e49c2f0025900fea04/). Jedna z věcí, kterou T. Halík často zmiňuje je jeho koncept Boha, který se nazývá negativní teologií.  Na tento koncept navazuje i ve zmiňovaném rozhovoru. Halík zmiňuje mistra Eckharta a některé budhistické mystiky a z obojího vychází, když hovoří o tom, že „to Nic, kterému ráčí vstříc ve smrti, je jen jedním z dalších jmen Božích“.

Chlapi podle Johna Eldredge

Jedna z oblastí, která mě zajímá, je oblast mužské spirituality. Snad i proto jsem nemohl nepřečíst knihu Srdce muže. Poté jsem četl několik dalších knih od J. Eldredge. Upoutal mě mj. úspěch, který kniha Srdce muže měla a to především v porovnání s jinými knihami, které se zabývají podobnými tématy a kterých je na trhu nejen dost, ale které jsou velmi dobré. To mě vedlo i zamyšlení, právě nad knihami J. Eldredge.

Eldredge představuje svět „drsných mužů“. Podle svých slov, kterými se představuje i na obalu svých knih miluje vysoké hory, muškování, které (myslím) nejde dělat jinde než v divoké vodě, horolezectví a kanoistiku. Se stejně drsnými chlapy jako on, organizuje riskantní akce v divočině, kde jde někdy o život.

Evangelizace vs. multi-levelové metody

Jsou prázdniny a v mnoha sborech probíhají kempy a další evangelizační akce. Jsem vděčný za desítky a stovky dobrovolníků, kteří v rámci svých dovolených tímto způsobem zvěstují evangelium. Zároveň mám jednu otázku, se kterou si lámu hlavu a která mě napadla, když mě otravovali různí prodejci. Jejich taktika byla jednoduchá. Navázali se mnou rozhovor na nějaké téma a postupně z nich vylezlo, že mi něco chtějí prodat. To jsem se ale dozvěděl až po chvíli. Jejich zájem byl předstíraný, protože nešlo o nic jiného, než o prodej jejich produktu. Nenazval bych to lží, spíše obchodním trikem. Proč ne… i když mě to otravuje.

Členství v církvi – přežitek či Boží vůle?

V poslední době do našeho sboru přichází řada lidí, kteří jsou hledající, někteří o sobě tvrdí, že Boha našli resp. Bůh našel je, jiní, že našli nejen Boha, ale konečně i církev. Onou „církví“ je potom náš sbor. Snažím se mít jistý přehled, kdo že to vlastně do „mého“ sboru chodí, nicméně pomalu na tuto ambici rezignuji. Znám tzv. členy sboru, je však nad mé schopnosti vést v patrnosti další a další návštěvníky. Zpočátku mě to vadilo, později mi někdo řekl, že je to vlastně dobře, horší by byl opačný „problém“. Tedy že každou neděli vidíte stejné tváře a to trvá třeba několik let. Asi nejlepší je vidět staré i nové. O tom ale psát nechci. Mám trochu jiný problém resp. otázku.

Velikonoce a (ne)zasloužená milost (Jan 15, 10)

Pointa tohoto podobenství (resp. verše) je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Poněkud divně ale zní verš 10 – zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád…

Sex - tabu nebo naprostá otevřenost?

Působilo a působí na mě trochu podivně, když čtu křesťanské knížky o manželství a autor se začne rozepisovat o tom, „jak to s manželkou dělají“. Stejně tak je pro mě zvláštní, když o sexu někdo velmi otevřeně přednáší v duchu "maximální otevřenosti". Obyčejně dotyčný sklidí obdiv, „že jde s kůží na trh“, že je „fakt upřímnej“, nicméně nevím… Osobně to ale považuji spíše za určitý druh exhibicionismu, který jde ruku současnému trendu, který by se dal nazvat „nic není tajemství“. Jsem rád, že na podobné rozpaky popisuje i autor, kterého vřele doporučuji – D. Bonhoeffer. V knize „Na cestě ke svobodě“ píše: „Ložnicová tajemství – abych to řekl hrubě -, to jest intimní oblasti (od modlitby až po sexualitu) se stávají lovištěm moderních duchovních pastýřů. V tom se podobají (i když jejich úmysl je zcela jiný) bulvárním žurnalistům…. Autoři románů v posledních padesáti letech (Bonhoeffer toto psal v roce 1944) se domnívají, že správně vylíčili své postavy tehdy, když je ukázali v manželské posteli. Cokoli je zahalené, čisté a cudné, považuje se od počátku za prolhané, přestrojené a nečisté.“

Církev a (občasné) odtržení od reality

Přečtěme si příběh, který se údajně odehrál v době VŘSR v Rusku. Tedy během události, která v konečném důsledku měla na svědomí milióny lidských životů.

V listopadu 1917 měla Ruská pravoslavná církev koncil, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou…B. Menning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje, že „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. A. DeMello, jiný křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels)

Otec a syn

O vztahu otce a syna bylo popsáno mnoho stran textu. Mezi křesťany je tento vztah „kořeněný“ tvrzením, že si jisté deformace toho, jak se k nám choval pozemský otec, neseme i do vztahu s Bohem. Nevím…občas to platí, občas nikoli. Jisté je, že vztah otce a syna bývá někdy hodně komplikovaný. Dobře to vystihl M. Twain: „Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch sedm let naučil“.

Rady zkušeného ďábla pro kazatele a vedoucí, kteří chtějí zlikvidovat svůj sbor

Lidem, kteří jednají špatně a svým chování ničí sebe i druhé, nekonfrontujte s tím, co dělají. Pokud by vás tlačilo svědomí, že byste se měli k jejich postojům nějak vyjádřit, omluvte si svoje pasivní chování tvrzením, že “oni přece nesou před Pánem zodpovědnost za svůj život“ a tedy vás se to netýká.

Křesťanství a meze tolerance

O toleranci se mnoho mluví, zároveň se jedná o termín často zneužívaný a nepochopený. Co tedy tolerance znamená? „Tolerance, česky snášenlivost, je schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí. Již ze samotného významu slova plyne, že abych mohl něco nebo někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pojem tolerance tak vždycky obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme: o příjemných nebo cenných věcech ho nikdy nepoužijeme.“(Sokol J.) Tolerance tedy předpokládá nesouhlas.