Polibek ďábla a jak se v tom všem vyznat?

Každý z nás je otřesen tím, co se v posledních dnech děje a každý se snaží hledat nějaké odpovědi. Odpovědí je mnoho a zcela logicky se mnozí ptají „kdo se v tom má vyznat“? Jedna z emocí, která je ve společnosti stále silnější, je strach, ale i nenávist a rozdělení. Jako křesťané si uvědomujeme, že existuje jak hmatatelná realita, tak i duchovní svět, který je pod Boží vládou. Stejně tak ale i svět „duchovních mocností, které ovládají tento věk tmy“. Po posledních dnech se nám zdá, že tento temný svět se zhmotnil v teroru, který představují muslimští radikálové. Jistě to tak je. Zároveň je ale dobré vědět, že jeden z krvavých incidentů v Paříži se stal během koncertu kapely Orlové mrtvého metalu (Eagles of death metal) a samotný útok začal při zpěvu písně s těmito slovy:

Kdo bude milovat ďábla, kdo bude milovat jeho píseň?

Já budu milovat ďábla, já budu milovat jeho píseň.

Kdo bude milovat ďábla, kdo políbí jeho jazyk?

Já budu milovat ďábla, já políbím jeho jazyk.

(Zdroj: Dailymail, Nov. 16, 2015)

Vůbec tímto nechci tvrdit, že si na sebe lidé touto písní přivolali smrt! Útok by nastal i při jiné písni. Chci ale říci, že smrt se zjevila v okamžiku, kdy byl opěvován otec smrti – ďábel. Že se v jednom okamžiku setkala smrt duchovní, vzývaná v písni skupinou Eagles of death metal, se smrtí tělesnou. Zda se jednalo o náhodu nebo Boží mluvu ponechávám na čtenářích…

Jakoby ale spojení oné písně a toho, co se stalo, ukázalo, že to, co se odehrává v posledních dnech a možná i letech je konflikt nejen pozemský, ale i konflikt duchovní. A na nás je, abychom do této tmy dokázali vnášet světlo, naději, ale i jinou perspektivu.

Když stojíme před nějakou otázkou, pak si jako kristovci máme klást otázku, jak se na to všechno dívá PJK. Ke komu by se přidal? Není to otázka teoretická, ale praktická, protože chceme jednat jako on.

Ježíš žil v době, která byla velmi neklidná a politicky hodně nestabilní. Sice v římských provinciích neexistovala parlamentní demokracie, ale byl zde silný odpor proti vládnoucímu Římu a navíc i uvnitř židovského státu mezi sebou zápasilo o vliv několik nábožensko-politických frakcí. Nebyly to politické strany v našem smyslu, spíše jakési názorové a vlivové skupiny. Přesto, že tyto frakce byly z jednoho státu, resp. provincie, neměli se mezi sebou rádi. Spojovala je pouze nenávist vůči Římu, protože nenávist, jak známo, dokáže spojit kohokoli. Tato nenávist nakonec zhruba 30 let po smrti PJK vyústí v povstání.

Do této situace přichází Ježíš. Je zcela normální, že lidé kolem něj očekávají, že se k situaci nějak vyjádří, že dá zapravdu té či oné straně, frakci nebo že alespoň jasně a hlasitě řekne, že nesouhlasí s okupací Říma. Jenže nevíme, co si myslel o císaři Gaiovi Oktaviánovi nebo o Tiberiovi, nevíme ani co si myslel o vládnutí Piláta. Nevíme, jaký byl jeho názor na politiku Heroda. Jediné co nám řekne o politice je, že co je císařovo, máme dát císaři a pak že jeho (Kristovo) království není z tohoto světa. Z tohoto někteří odvozují správnost oddělení církve a státu… Z věty "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22, 25 – 26 lze usuzovat, že si o politické moci nedělal iluze. Věděl o pokušení moci.

Když Ježíš nechce mluvit o politice veřejně, snaží se ho jeho oponenti nachytat. Třeba otázkou koho mají poslouchat – zda císaře nebo Boha, nebo když se ptají, zda mají kamenovat cizoložnici. Pokud řekne, kamenovat, pak se protiví Římu, protože židé nesměli popravovat, pokud řekne ne, protiví se zákonu. Ježíš se ale nikdy nachytat nenechá a geniálně stočil rozhovor k něčemu jinému.

Když má být Ježíš ukřižován, najednou slyšíme od jeho opozice velmi silný politický apel a to ve slovech pronesených k Pilátovy – když necháš tohoto muže jít, nejsi přítel císařův. Sám Ježíš je odsouzen v politickém, nikoli v náboženském procesu. Tedy jeho doba rozhodně nebyla apolitická a jeho situace rozhodně nebyla snadná.

Přesto nám Ježíš ukazuje několik velmi zásadních principů, podle kterých se lze inspirovat i dnes.

Ježíš hovoří o ďáblovi jako o zcela reálně bytosti ovládající lidi: On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel“. Mt 13, 37 – 39 Kristus říká, že existují síly temnoty a ďábel působící na tomto světě skrze „svoje syny“. Aplikováno do naší doby, toto se jakoby naplno projevily právě v oněch děsných minutách hrůzy, kdy se vyznávání lásky k satanu a zpěv o smrti spojil s vražděním, prováděným „jeho syny“. Jenže je zde ještě další sdělení. Jako Evropa se otevíráme čím dál více silám zla a to nikoli především tím, že do Evropy přichází muslimové a utečenci, jakkoli si mnohá rizika uvědomujeme, ale že opouštíme Krista a nahrazujeme jej vším možným. Žel,  jako křesťané až tak moc neregistrujeme zlo duchovní, a nebo na něj rezignujeme. Ježíš nám realitu království temnoty odhaluje i proto, aby nám sdělil, co máme dělat. Hovoří o tom, že moc satana může být zlomena skrze modlitby a skrze svědectví o Kristu a o jeho moci. Boj se veden na dvou frontách a ta neviditelná, je s viditelnou úzce propojena. Pokud prohráváme v neviditelné, jsme pro satana směšnými soupeři. Bojím se, že toto je nebezpečí části evropské církve. Je normální, že jsme rozhořčeni krvavým útokem, zároveň realita duchovní smrti, by nás měla znepokojovat stejně, jako realita smrti fyzické.

Ježíš nemluví o politice a politicích, ale vytváří prostředí, do kterého každý politik, stejně tak příslušník jiného etnika či náboženství může přijít. Muslim, ateista, utečenec, terorista, politik. Naprosto bourá společenské konvence, šokuje a svým vstřícným přístupem provokuje. Baví se s každým a každému zvěstuje evangelium, protože každý evangelium potřebuje. Je jen jediný druh lidí, o kterých otevřeně řekne, že to mají s přijetím evangelia těžké. Nejsou to příslušníci jiných náboženství ani kultur. Jsme to my – tedy bohatí, protože majetek a hlavně péče o něj žere čas a nervy. Nebojí se nazývat hřích hříchem, zároveň zvěstuje Boží odpuštění. V tomto jde napříč politickým, etnickým a náboženským spektrem. Není politicky korektní naivka, který plácá druhé po zádech a říká něco ve smyslu, „hlavně buďte tolerantní a respektujte své lidství a odlišnosti“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem a odpuštění odpuštěním. Zároveň ukazuje, že toto potřebují všichni. Když jsem si četl o lidech na koncertě, kteří uprostřed zpěvu písně „já budu milovat ďábla“, najednou viděli ďábly reálně, ďábly rozsévající smrt, říkal jsem si, zda někdy slyšeli slova o Boží lásce. Mnoho křesťanů si na FB profil dalo francouzskou vlajku, aby vyjádřili nesouhlas s terorem v Paříži. Jiné vyjádření nesouhlasu je zvěstování toho, kdo zvítězil nad smrtí a to jak fyzickou, tak duchovní, tou, kterou jsme viděli. Problém Evropy je nejen terorismus, ale mnoho dalších oblastí, - ismů, které se někdy přímo vysmívají Kristu. Jenže to se nezmění, pokud budeme o Kristu mlčet.  To se nezmění, pokud budeme pouze rozhořčeni tím, co se děje.

Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát“. Mt 12, 25 V současnosti je „království české“ vnitřně rozdělené a to nejvíce od roku 1989. Jaký je závěr? Ježíš říká, že takové království pustne a nemůže obstát. Toto je velmi vážné varování pro náš národ, ale i pro církev. Ono rozdělení není jen fakt, který vidíme dnes a denně na internetu, ve zprávách, v rozhovorech, ale je to fakt, který má duchovní základ. Je velmi snadné, aby se tento duch, toto nastavení přelilo do církve a to nikoli nezbytně kvůli tomu, jaký máme pohled na utečence, na islám ale především proto, že přijmeme styl komunikace, který vidíme všude kolem sebe. Ježíš hovoří o tom, že máme být nositeli pokoje, nikoli rozdělení.

Na několika místech Ježíš a poté zvláště jeho následovníci hovoří o jedné duchovní síle, která když dominuje, stává se destruktivní a vyvolává nenávist, úzkost, agresivitu atd. Onou silou je strach. Proto „neboj se“, je jednou z nejčastějších výzev bible. Bojíme-li se, budeme paralyzováni a povede nás to k věcem, které dělat nechceme. To, co kolem sebe prožíváme, je atmosféra strachu, která nahrává nejrůznějším lidem k tomu, aby nabídli nějaké nejlépe silové řešení, které bude jednou pro vždy platné. Ježíš říká, nebojte se, já jsem přemohl svět. Neříká, nebojte se, svět je od této chvíle bezpečný, ale je v mé ruce. Zároveň vaším cílem nemá být si z tohoto světa udělat ráj na zemi, ale ukazovat na toho, kdo dává pokoj.

Svět kolem nás neosloví náš názor na uprchlickou krizi. Ten jistě nějaký máme a je normální, že jej někde prezentujeme, ale mají ho i jiní. Stejně tak jej neosloví naše znalosti islámu, i ty nějaké máme, i ty někde prezentujeme, ale mají je i jiní. Osloví jej, budeme-li nositelé naděje, dokážeme-li nabídnout alternativu, budeme-li nositelé pokoje. Zároveň to co se odehrává kolem nás, má duchovní pozadí a bez toho, že vstoupíme i to tohoto rozměru, žádný vliv na svoje okolí mít nebudeme a navíc nás atmosféra okolo nás velmi snadno sežere.

Přál bych nám všem, abychom obstáli.

Prezident rozvratitel

Když se před několika měsíci po návštěvě ruské ambasády klátil opilý prezident před korunovačními klenoty, bylo to smutné, nechutné, zároveň lidové. Lid chlastá a tak proč by nechlastal jeho prezident? Na rozdíl od Havla si na nic nehrál ne?!

Další z mnoha projevů lidovosti nám Zeman předvedl, když při TV projevu použil slova, která slýcháváme na fotbale, někde ve škole nebo v hospodách nižších cenových skupin. Zeman ale jako mnohokrát prokázal, že „lidu“ rozumí a že vládne jeho jazykem.

V den výročí studentstva se lidový prezident opět hlásí k lidu. Tentokrát byl střízlivý, nepoužil sprostá slova, nicméně jeho projev byl zlý, nebezpečný a neskutečně rozdělující. Oproti tomu co na Albertově předvedl, byla jeho opilost nebo sprostota jen nevinným úletem.

Tentokrát prezident už nenechal nic náhodě a obklopil se pečlivě prolustrovanými lidmi. V zádech měl při svém projevu nápis „Ať žije Zeman“ – to kdyby někdo nevěděl, co skandovat a nebo kdyby hledal asociace s dobou minulou nebo s velkým bratrem na východě… Dokonce součástí průvodu nadšeně aplaudujícího M. Zemanovi byla i dobrovolná jednotka „vojáků v záloze“ (pro mladší ročníky - kdysi se tomu říkalo Lidové milice). Těm, kdo měli pochybnosti nad tím, že to Zeman nemyslí s národem dobře, sdělil, že je „hlasem národa“. Co se chlastu a sprostoty týká, pak toto jsme již pochopili, v tomto projevu svůj „hlas“ rozšířil. Hlas národa v kontextu jeho projevu znamená, že kdo má jiný pohled na uprchlíky a muslimy než Zeman, kdo odmítá princip kolektivní viny, do tohoto národa nepatří. Soudě dle nadšených reakcí a transparentů „lidu“, byla na Albertově naprostá jednota. Úplně jak za socialismu! Mávátka, potlesk, proklamace řečníka, že zastupuje lid a varování před třídním nepřítelem. V toto případě se jedná o řvoucí stádo, v širším kontextu je onou nepřátelskou třídou „pražská kavárna“. Pochopitelně jedni z hlavních nepřátel jsou novináři a média. Tady bych ale prezidentovi připomněl, že přece jen není – co se novin týká, jako kůl v plotě. V rozhodující chvíli jeho prezidentské kampaně ho podpořil Blesk a to díky drsnému dehonestování jeho oponenta, takže ne všichni novináři jsou vůči němu zlí nebo jeho slovy ne všichni jsou pitomci, hnůj a fekálie. Alespoň ti z Blesku ne.

Rád bych věřil, že Zeman pouze podlehl chvilkové euforii, pocitu, který plynul z toho, že byl obklopen pouze svými obdivovateli. Obávám se ale, že se mýlím a že Zeman tímto projevem vyhlásil to, co někteří nazvali vyhlášením studené války. Český národ je rozdělen a Zeman sám sebe pasoval do role vůdce jedné z nesvářených stran. Kým se obklopil, asi není třeba komentovat.

Prezident selhal v roli toho, kdo má sjednocovat. Nejen že nesjednocuje, ale rozeštvává a parazituje na problémech, které Evropa nepochybně má. A to je mnohem vážnější než to, co doposud dělal. Tím se stává pro svůj národ reálnou hrozbou. Od jeho projevu totiž bylo a je jen velmi blízko k prvním fackám a fyzickému násilí.

Zřejmě nikdo nemá řešení na migrantskou krizi, na radikální islám, na mnoho dalších věcí, které tíží Evropu. Nepříjemné je, že se situace v blízké budoucnosti nezmění. Zlé je, když na tomto stavu někdo sbírá popularitu a veze se na vlně nenávisti nebo ji ještě rozněcuje. A to se 17. 11. 2015 stalo.

Kladu si otázku, co na to jako křesťan. Jednak to, co se děje, vnímám i jako duchovní záležitost a proto se modlím, aby Bůh ochránil tento národ před rozdělením a před nenávistí. Snad více než kdy jindy bude potřeba lidí, kteří se postaví (nejen) Zemanovu populismu. Když jsem viděl „zástupce lidu“ stojící vedle Zemana, pak mi přejížděl mráz po zádech při představě, kdyby se dostali do politiky – i toto je třeba si uvědomit a modlit se za volby. Je třeba vidět nastalou situaci ze vší vážností, ale i nadějí, že Bůh jedná. Naštěstí mnohokrát jinak, než chce „lid“. Naštěstí totiž neplatí vox populi, vox dei. Dle Zemanova projevu platí pouze hlas Zemana, hlas lidu…

Na vlně nenávisti vůči muslimům

V poslední době se mi zná, že Češi jsou odborníci nejen na fotbal a medicínu, ale i na islám. Odbornost úvah na téma islámu u některých roste počtem zhlédnutých videí na facebooku. Skvělé je, že už nejen lid z podhradí, ale i pán na hradu je odborníkem a dokonce se očekává, že něco na toto téma pronese při příležitosti výročí 17. listopadu. Sice jakási skupina přiblblých rektorů proti tomu protestuje, ale protože ti spadají pod množinu „kavárna“, tak ať raději drží ústa. Na rozdíl od nich přece „každý ví“, jak to s tím islámem je.  Je to krvelačné náboženství a jeho příslušníci jsou potencionálním nebezpečím pro každou demokracii! Přiznám se, že mě znepokojuje, že tento přístup začíná přebírat i část tuzemského křesťanstva.

Pár myšlenek k Brodfestu 2015

Přiznám se, že když jsem se dozvěděl, že Petr končí s Odborem mládeže, jedna z mých prvních myšlenek byla, že by bylo správné Brodfest zrušit. Akce podobného formátu totiž dělat na koleně dost dobře nejde. Nějak se to udělat sice dá, ale skutečně jen „nějak“. Pokud se lidé ze špatně připravené akce vrátí znechucení a otrávení, pak je lepší nedělat nic. Nakonec jsme se ale rozhodli do Brodfestu jít. Třeba dodat, že spolu s místními byla hlavním tahounem Monika Kučerová, které vydatně sekundovala Hedvika Benáková. Díky holky, bez vás bych dnes neměl o čem psát. Celkově se na přípravách podíleli i další lidé, ale bylo jich málo. Z mého hlediska byl ale konečný výsledek výborný.

Pokusím se o několik pohledů a postřehů.

Brodfest je stále dokola srovnáván s United. Určitě si vážíme toho, že někoho vůbec napadne toto srovnání, zároveň srovnáváme nesrovnatelné. Vítáme mládežníky z jiných denominací, zároveň ale Brodfest není multi-denominační, proto je početně menší. (Mimochodem v datu Brodfestu proběhlo několik dalších denominačních setkání mládeže.) Dále Brodfest není a ani být nechce hudebním festivalem. Jsme rádi ze několik kapel, které v Brodě byly, ale nebylo a asi ani nebude naší vizí počet kapel navyšovat. Specifikum Brodfestu je ve vynikajících seminářích a v hlavních řečnících. V tomto má CB obrovskou výhodu, že je schopno dát dohromady mnoho nadstandartních řečníků, kteří mohou vystupovat na jakékoli jiné konferenci. Dále ke specifikům Brodfestu patří i sporty, které jsou zajímavé v tom, že proti sobě nastupují jednotlivé mládeže. Nikoli specifikum, ale skvělou pomocí je i poradenská místnost, která i tentokrát posloužila mnohým z vás.  K United ještě tolik, že rozhodně nechceme nijak soutěžit nebo se měřit. Chceme si naopak navzájem propagovat svoje akce a vzájemně si přebírat dobré nápady.

I přes upadající zájem o jakékoli konference Brodfest stále patří k nejpočetnějším křesťanským akcím v ČR. Důvodů je mnoho. Jistě jedním z důvodů je dobrá tradice „sjezdů“, dále systematická práce s mládeží na sborech a v neposlední řadě i očekávání, že se jedná o akci kvalitní. Laťka je nastavena hodně vysoko a není snadné jí udržovat. Nicméně se o to pokoušíme a dokonce jí chceme i zvyšovat. A přesně zde je otázka – jak jí zvyšovat. K požehnání přece stačí modlitba. Ano, stačí. Zároveň ale zvěstujeme v kontextu kultury mládeže a ta se mění a to hodně rychle. Určitě byste našli nějaké chybky, protože chodíte více na koncerty než já, máte mnohem větší přehled, co se kapel a chval týká, ale když jsem viděl takřka dokonale šlapající videotechniku, sestřihy, ozvučení (vím ale, že na zvuk se vždy bude nadávat), titulky k písním, reflektory, konferenční brožury a nevím co ještě, tak jsem zíral.

Češi, islám, emoce a nenechme si vymýt hlavy!

Snad nikdy nebyla česká společnost tak rozdělena, jako v posledních letech. Možná ještě pamatujete, když ODS v rámci voleb vyhlašovala mobilizaci, když probíhaly někdy nechutné předvolební fauly, mnohým se dělalo zle z Klausova plivání na zesnulého V. Havla atd. Nic z toho společnost až tak zásadně nerozdělilo. Obrovský zásek nastal až v období volby prezidenta. Společnost se nejen rozdělila, ale začala na sebe doslova dštít síru. Najednou se začalo hrát na „národní strunu“ (Schwarzenberg neumí hymnu, což přece každý správný Čech umí), Zeman v rámci diskreditace svého protikandidáta na úřad prezidenta dokonce hovořil o „degeneraci šlechty a právu první noci“, později se začalo mluvit o „pražské kavárně“ atd. Společnost se rozdělila mj. díky útokům na její nejnižší pudy a… ono to zafungovalo tak, jako to fungovalo vždy.

Strach z utečenců nebo Islámu?

Jeden z častých argumentů na adresu Čechů je, že jsou xenofobní, protože nechtějí přijímat uprchlíky. Nevím… tak široké srdce jako některé Evropské země nemáme, ale v současnosti žije na našem území zhruba 200000 cizinců. Nejedná se většinou o uprchlíky, zároveň to jsou cizinci – stejně jako uprchlíci a osobně nevím, že by proti nim byly nějaké pogromy, ani že by představovali pro České obyvatelstvo nějaký zásadní problém. Možná si mnozí pamatujeme na to, kolik byli Češi ochotni dát peněz na oblasti postižené vlnou Tsunami, kolik se vybralo třeba na Nepál. Bylo to dost, srovnatelně s jinými zeměmi. Na rozdíl od některých jiných zemí se u nás od doby Sládkovců, nedostala do parlamentu strana, která by byla primárně xenofobní. Tedy neviděl bych českou společnost až tak černě, jakkoli nepopírám, že zde rasismus a xenofobie přítomny jsou.

Zároveň je pravda, že když jste v metropolích některých zemí, pak si uvědomujete, jak velmi jsme rasově homogenní společnost… a asi i proto se cizinců bojíme více, než jinde. 

Otázka je, zda se bojí Češi a potažmo mnozí Evropané skutečně utečenců, kteří nás za určitých okolností zruinují ekonomicky? Při překročení určitého počtu asi ano, ale vnímám ještě jiný problém. Oním problémem je pro mnohé lidi Islám. Vím, že napsat tuto větu je politicky nekorektní. Mnohými muslimy i religionisty jsme ujišťováni, že Islám je mírumilovné náboženství, vím, že v Koránu najdeme texty, které zakazují např. nucení druhých na víru, že drtivá většina muslimů žijících v Evropě nikomu neubližuje, že mnoho muslimů odsuzuje to, co dělá Islámský stát. Mnozí mají s muslimy dobré nebo alespoň neutrální zkušenosti, teroristé zabíjející ve jménu Islámu nejsou vzorkem muslimů atd.

Jenže je zde několik jenže… když se podíváte na mapu toho, kde je největší pronásledování křesťanů, pak na prvním místě je sev. Korea a pak skoro výhradně následují muslimské státy (https://www.opendoorsusa.org/christian-persecution/world-watch-list/) Zde nejsou jen válkou rozvrácené státy, kde vládne chaos a anarchie, ale i státy, které dobře fungují. V těchto státech o nějaké toleranci nemůže být řeč. Měl jsem možnost se z některými křesťany vidět nebo slyšet jejich svědectví a je to… děs. Ani např. v demokratickém Turecku nemají křesťané snadnou pozici. Když se zeptáte muslimů, proč nelze v muslimských zemích stavět kostely a synagogy – tak jako mešity v Evropě, jasnou odpověď nedostanete. Proto si mnozí celkem oprávněně kladou otázku nad tolerantností Islámu. Zda jste tolerantní se totiž ukáže, když je vás většina a máte převahu. Když je vás málo, tolerantní být do jisté míry musíte.  Druhá věc je, že v zemích kde dominuje Islám, nedošlo k tomu, co je v Evropě samozřejmé. Mám na mysli odluku státu a církve. resp. státu a náboženství. Islám je ze svém podstaty propojený s politikou. Je zcela legitimní pokládat si otázku, co by se stalo, kdyby v nějaké zemi Evropy muslimové tvořili více než polovinu obyvatel neb velmi významnou menšinu. Jaké právo by zde platilo? Stále sekulární? Existují skupiny Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o uzákonění o uzákonění prvků Šaríi pro muslimské menšiny žijící v zemích západní Evropy. Dalším zásadním problémem je silný muslimský antisemitismus. Ten se vyskytuje i v Evropě, ale ve většině zemí se jedná (Bohu díky) o okrajový jev, v porovnání s muslimskými zeměmi a komunitami o jev velmi okrajový, který je navíc stíhán. Pro mnohé Evropany je rovněž otázka, co si počít s některými výroky v Koránu, které k toleranci skutečně nevedou. I Bible má drsné pasáže, jenže jak známo, jedná se o historický relikt, psaný v jistém kontextu, nikoli o výzvy k následování. „Oko za oko, zub za zub“ dnes prostě neplatí, i když to je v Bibli.

Tyto a mnohé další otázky si lidé kladou a odpovídat na ně by měli především sami muslimové a to nikoli tvrzením Islám je mírumilovný, ale třeba postojem ve svých zemích ke křesťanům, k židům a vyjasněním dalších věcí - třeba že šaría do Evropy za žádných okolností nepatří.

Mám totiž za to, že vlna migrantů není jen o masách často zoufalých lidí, ale i o kultuře a náboženství, které přináší. A zde Islám přináší mnoho otázek a není pravda, že je to jen kvůli nenávistným a tendenčním článkům proti Islámu nebo jen kvůli jednoduchému zevšeobecnění, co muslim, to terorista…

Migranti a stále je v Evropě mnoho dobrého

Pokud chcete něco rádoby moudrého povědět, pak možná zabodujete tím, že řeknete, že Evropa se odvrátila od svých křesťanských tradic a že bychom se měli přiučit třeba od mnohých muslimů, kteří na rozdíl od nás jsou ochotni obětovat za svoji víru život. Konzumem zblblý Evropan nic neobětuje, protože konzum není žádná hodnota, která za oběť stojí.

Jenže ejhle – do Evropy proudí milióny uprchlíků a evropští státníci ale i mnozí lidé se jim ve většině případů snaží pomoci. Nenechávají otáčet jejich lodě zpět, neubližují jim, ale hledají jak pomoci. Ano, je zde mnoho otazníků, neví se přesně jak pomoci, neví se, co bude dál, ne vždy se pomoc daří, některé země EU příliš s pomocí nesouhlasí, ale obecně vládně konsenzus, že je třeba pomoci. Napadá mě heretická myšlenka, proč nepomohou svým zoufalým muslimským spoluvěrcům muslimské země? Třeba v podobě humanitární pomoci nebo vypravením leteckých speciálů, které by nebohé Syřany převezli do některých vyspělých muslimských států? Že by to bylo dáno kulturou? Náboženstvím? Jenže dekadentní je přece především Evropa! Tam dovolují ženám chodit v bikinách, oddávat homosexuály, a rozvádět se! Tak proč pomáhá?

To, že Evropa uprchlíky přijímá, ukazuje, že není tak dekadentní, jak si sebemrskačsky namlouvá a jak je jí stále znovu a znovu předhazováno. Stále zde máme dědictví jak židovství, křesťanství, tak ale i humanismu. Jistě – uvedené vychází z jiných předpokladů, ale obojí akcentuje, že člověk má hodnotu. Proto např. nelze nechat zemřít lidi s jinou barvou pleti a jiným vyznáním někde na dálnici, proto, když se toto stane, je z toho skandál. Toto ale není samozřejmostí všude ve světě.

To, že se mnozí lidé v Evropě bojí migrantské vlny je normální a nevypovídá to nic o tom, že jsou xenofobní. Pokud překročí migrantská vlna určitý počet, prostě problémy nastanou. Mnozí odborníci na toto téma mluví o tom, že to, co se nyní děje, je jen nepatrný začátek, že skutečná vlna migrantů teprve přijde. Není známkou xenofobie v případné velké vlně vidět i mnohá úskalí a nebezpečí. Přesto ale Evropa je - především její západní část, většinou k migrantům otevřená.

I když je to jen „možná“, myslím, že kdyby něco podobného postihlo muslimské země, Rusko, Čínu a další asijské země, s migranty by se nikdo tak jako v Evropě nemazlil. Proto – i přes mnohý úpadek, brzděme v soudech nad upadající Evropou a vězme, že je zde stále mnoho dobrého.

Normalizace v nás a (de)generace husákových dětí

Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.

Možná jste někteří z vás slyšeli termín „spor o smysl českých dějin“. Jedná se složitou polemiku a cílem tohoto článku ji není řešit. Chci poukázat na jinou věc. Konkrétně na to, že záleží, jak se vyrovnáme se svojí historií a dokonce že ji nelze uniknout. Historie není jen výčet věcí minulých, ale jakýmsi záhadným způsobem k nám patří. Lidově řečeno, „minulost od sebe neodpářeme“. A to platí jak na rovině našich rodin, tak na rovině národní tak na rovině církve. Nakonec i pokání je do velké míry otázka vyrovnání se z historií. Může se odehrávat nejen na rovině osobní, ale i na rovině církve i národů.   Jedna z věcí, kterou si jak oba naše národy, tak i obě církve nesou, je otázka  nedávné minulosti – mám na mysli období normalizace (období po roce 1968). Dvacet pět let od pádu komunismu není dlouhá doba a určité znaky tohoto období si stále na sobě neseme a dokonce jim nemůžeme uniknout. Možná, že čtenářům se nechce otáčet 20 a více let zpátky, nicméně zkusme to. Důvod jsem již naznačil – to, jak se dnes vyrovnáme s minulostí, ovlivní naší budoucnost.

Přiznám se čtenářům k jedné věci. Když padla železná opona, velmi jsem se trápil svojí zbabělostí, kterou jsem projevil za komunismu (bude mi 50 let, tedy prožil část normalizace jsem prožil). Svojí vírou jsem se sice nijak netajil, nebyl jsem v SSM, snažil jsem se žít poctivý život, poctivě pracovat, pomáhal jsem ve vedení mládeže, občas jsem někomu dal pašovanou literaturu, ale neodvážil jsem se podepsat Chartu, nenastoupit vojenskou službu (tedy podepsal jsem vojenskou přísahu) ani jinak veřejně vystoupit proti komunismu – třeba tím, že bych nešel k volbám. Prostě jsem patřil k mlčící většině. Když můj pocit viny narůstal, rozhodl jsem se jít vyzpovídat ke známému pražskému knězi Václavu Malému. Důvodem bylo nejen to, že Malý byl kněz, ale i to, že podepsal Chartu, byl obviněn z podvracení republiky, držen ve vazbě atd. Navíc bydlel v naší ulici. Malý tehdy nebyl doma a já jsem podruhé k tomuto kroku nenašel odvahu. Snad mi Bůh odpustil i bez zpovědi…

Možná že se ptáte, proč jsem šel ke katolickému knězi a ne k někomu z našich sborů. V té době jsem hledal někoho, kdo by v této konkrétní věci pro mě byl morální autoritou. Tou pro mě nebyli, jak se tehdy říkalo, „dobří pracovníci kteří svojí prací svědčili o Pánu Bohu“, ani dokonce ti, kdo pašovali křesťanskou literaturu, už vůbec ne ti, kdo utekli za kopečky, ale ti, kdo se otevřeně vzepřeli režimu. Konkrétně mám na mysli lidi, kteří odmítli jít k volbám, podepsali Chartu nebo podobné listiny, v rámci možností veřejně vystupovali proti režimu. Kladl jsem si otázky, proč lidé v církvi srší vtipem na adresu KSČ, aby tuto stranu následně volili (nebo v ní dokonce byli nebo měli děti v SSM, sami byli v ROH atd). Stále více mi docházelo, že důvodem (stejně jako u mě) je strach. V té době se mi dostalo do rukou Solženicinovo Souostroví Gulag a v těchto knihách jsem se dočetl, jak vypadá skutečná totalita se vším všudy. Tedy že výslech na STB podle sovětského vzoru vypadá tak, že o sobě několik hodin po výslechu nevíte, že vám nejen hrozí smrtí příbuzných, ale skutečně je zabíjejí, že vám nejen vezmou státní souhlas, ale pošlou vás na 10 – 20 let kamsi, odkud se pravděpodobně nikdy nevrátíte, že nejen nemůžete stavět nové modlitebny, ale ty stávající vám bourají atd. Tímto nechci zpochybnit statečnost některých věřících z našich řad, kteří se osvědčili v době totality, ale nedávejme Husákovský normalizační socialismus na roveň skutečné totalitě, kde vás mučí, zabíjejí a ničí. Chápu, že není příjemné, když se vaše dítě kvůli vaší víře nedostane na vysokou školu, zároveň skutečná tyranie má mnohem děsivější podoby. Přesto, že nám v období normalizace nehrozila smrt, mučení ani mnohaleté těžké žaláře, mlčeli jsme nebo jen velmi slabě protestovali. Ivan Klíma napsal, že „devadesát devět občanů, kteří se dostavili k volbám o nichž vědělo, že nejsou volbami, museli v sobě umlčet hlas svědomí. Volby byli manifestací, že občan je schopen sám sebe pokořit na nejvyšší možnou míru. Člověk zbavený sebeúcty je snadno manipulovatelný, což se hodí každé státní moci.“ O nás, kteří jsme mlčeli píše jiný autor: „Byly zde masy bezejmenných nestraníků, těch, které STB pro jejich nezajímavost ani nepokládala za hodna pozornosti. Každý z nich je akcionářem jedné olbřímí viny.“  Domnívám se, že selháním mnoha z nás, kteří jsme chodili do církve, bylo mlčení. Proč jsme se ozvali, až když vše bylo jasné? Tedy po listopadu 1989? Proč jsme se stejnou vehemencí neprotestovali dříve? Možná proto, že po listopadu už nešlo o krk, protože už jsme tolik nemuseli riskovat. Proč jsme uzavřeli nepsanou smlouvu o tom, že my nebudeme režimu mluvit do jeho vládnutí a on nás nechá praktikovat si svoji víru, občas dokonce postavit nějakou modlitebnu, křesťansky vychovávat svoje děti atd.?

Pokud se vrátím k úvodu článku, potom na minulosti záleží. Proto si myslím, že má smysl o tomto psát v souvislosti se současnými otázkami, které řešíme (nebo neřešíme, protože jsou příliš nepohodlné). Pokud tyto otázka jen tak přejdeme, dostihnou nás. Třeba až se nás naše děti zeptají tati, mami proč jste mlčeli? Možná jim řekneme, že jsme se zajímali o duchovní věci, že jsme místo protestů raději svědčili poctivou prací, že jsme jednali stejně jako Daniel na dvoře faraona… obávám se ale, že nic z toho není pravdivá odpověď – třeba v kontextu slov, že k tomu aby se zlo prosadilo, stačí, když slušní lidé mlčí.

Existuje v tom všem nějaká paralela s některým z biblických příběhů? Existovala nějaká generace, o které se píše v Bibli, která se měla vyrovnat se svojí minulostí? Napadá mě Izraelský národ a jeho odchod z Egypta, kdy na jednu stranu Izrael z Egypta vyšel, na druhou stranu Egypt nikdy nevyšel z něj, nesl si jej stále – ve svých postojích, jednání atd. Jak se konkrétně projevoval Egypt v Izraelcích?

Tím, že Izrael vlastně nikdy přesně nepojmenoval svoji minulost. Všimněme si, že na jednu stranu Izraelci hovoří v souvislosti s Egyptem o otroctví, na druhou stranu vzpomínají na hrnce plná masa, na melouny, česnek a další jídlo. Jak to tedy s nimi bylo? Jednalo se o nejisté otroctví nebo spíše částečnou jistotu? Ponechme stranou detaily typu plné hrnce masa a raději se zaměřme na otázku pojmenování minulosti. Domnívám se, že nám na mnoha úrovních chybí odpověď na otázku, jak to tedy bylo? Skutečně jsme byli otroky nebo jsme spíše volili částečnou jistotu výměnou za to, že jsme mlčeli, protože jsme se báli? Izraelci se zřejmě příliš ozvat nemohli, protože faraon by se s nimi příliš nemazlil. Normalizační Husákovský režim se s mlčící většinou v jistém smyslu mazlil. Vy si jezděte na chaty, praktikujte víru a my vám dáme pokoj. Domnívám se, že poselství do našich dní je, nazvat naše minulé mlčení selháním a povzbudit nastupující generaci, aby touto cestou nešla a tam, kde se děje bezpráví, se hlasitě ozvala, i když to bude cosi stát.

Druhý způsob jak si Izrael nesl Egypt v sobě, byla projekce svých selhání do někoho „nade mnou“ – v případě Izraele do Mojžíše. Pochopitelně jedná se o obecný lidský problém, ale podívejme se na něj z pohledu našeho pojednání. Otrok nemá svoji vůli a tudíž někdo rozhoduje místo něj. Do velké míry tomu tak bylo i v socialismu. Vytvořilo se postoj „za to mohou ti nahoře“ a já jsem vlastně bezmocná oběť. Když Izraelci reptali proti Mojžíšovi, zapomínali, že je nikdo nenutil odejít. Jenže ono nešlo až tak o Mojžíše, ale o možnost najít si někoho „nahoře“ a na něj vylít svoji frustraci. V našich kruzích se mnohokrát ozývají hlasy typu „za to může Rada, kazatel, staršovstvo, vedoucí dorostu, mládeže…“. Je to skutečně tak? Jako člen Rady, staršovstva moc dobře vím, že mě lidé zas tak moc ke svému životu nepotřebují. Stejně tak já, až jednou nebudu v Radě či staršovstvu doufám, že tyto instituce budu ke svému životu potřebovat jen do jisté míry. Ne proto, že jsou zbytečné, ale proto, že za svůj život nesu především osobní zodpovědnost a nečekám, že kazatel, starší, sbor za mě vychovají děti, vyřeší problémy v manželství. Rád si nechám poradit a pomoci, ale nakonec zodpovědnost ze mě nikdo nesejme… protože nejsem otrok, za kterého by něco měl řešit jeho nadřízený nebo jakási, byť sebelepší instituce. Instituce mají pomoci, ne za mně řešit.

Třetí paralela s příběhem Izraele je v Hospodinově nařízení, že Izrael má svým dětem vyprávět o své historii. Myslím, že toto Izraelci dodržovali. Izraelské děti dobře znali příběh o vyvedení svých předků z otroctví. Na rozdíl od nejednoznačnosti generace, která vyšla z Egypta ohledně své historie, jsou např. některé Žalmy ohledně vyjití jednoznačné a nijak se netají se selháváním generace svých předků. Mladá generace Izraelců toto četla, a tedy věděla co se kdysi dělo. Jako důležité vnímám, že starší generace byla zodpovědná za předávání těchto, jak lichotivých, tak někdy nelichotivých příběhů. Důležitější než jejich heroismus bylo poselství, že Hospodin zůstal věrný. Moje otázka je, kdy jsme naposledy vykládali nastupující generaci o našich zápasech, vítězstvích ale i prohrách právě z doby normalizace? Obávám se, že naše děti slyší naše příběhy málo nebo slyší spíše příběhy o vzorných pracovnících, které obdivovali díky pracovnímu výkonu i komunističtí kádři. To je zajisté dobře, zároveň najděme odvahu povědět celou pravdu – třeba o našem mlčení a o tom, že Bůh s námi přes to nepřestal do dnešních dní počítat.

Další paralela Izraele a nás se týká zaslíbené země. Když Izrael konečně dorazí do země oplývající „medem a mlékem“, nastává spoušť. Po Jozuově smrti nastává období Soudců, jenž osobně považuji za čtení pro silné žaludky. V této knize se ukazuje, že častokrát otrok zůstane otrokem, i když mu dáte svobodu. Je sice pravda, že se jednalo o jinou generaci než tu, která vyšla z Egypta, ale geny otroků zůstaly. Otrok pracuje v rámci vymezených hranic určených jeho pánem. Když ho pán propustí na svobodu, mnohý otrok si s ní neví rady, protože najednou chybí hranice. A tak se v případě Izraelců stalo, že děti otroků se opět stávají otroky – sebe samých. Proto nakonec volají, že chtějí nad sebou krále. V současné době na mnohých sborech prožíváme stagnaci. Důvodů je pochopitelně celá řada, zároveň je třeba položit si otázku, zda se opět nedostáváme do otroctví, které již nepřichází z vnějšku, ale zevnitř. O co konkrétně se může jednat? O kariéru, podnikání, studium, cestování, ale i hřích v nejrůznější podobě. Nic proti kariéře, podnikání, studiu, cestování a dalším oblastem. Stejně jako zaslíbená země i všechny zmíněné oblasti jsou darem od Hospodina. Nicméně stejně jako zaslíbená země se mohu stát oblastmi, které přestaneme zvládat. Najednou se stanou smyslem a cílem. Jiná oblast je potom hřích, který je ve svobodné společnosti tak snadno dostupný.

Jaký je z toho všeho závěr? Možná se ještě jednou otočit zpět a pokud jsem svojí pasivitou, účastí u voleb, účastí na komunistických schůzích či dokonce členstvím v nejrůznějších komunistických organizacích podporoval normalizační režim, pojmenovat to jako selhání. Generace, která vyšla, svoji minulost nikdy nepojmenovala a to byla velká chyba. Druhý krok může být plně převzít zodpovědnost za svoje rozhodování a rozejít se s mentalitou „ti nahoře“. Až když se mi toto podaří, začnu „ty nahoře“ mít rád a dokonce jejich práci začnu využívat s velikou osobní svobodou. Další krok navrhuji sdílet svoje osobní příběhy nastupující generaci. A to příběhy nejen vítězné, ale i ty, kde jsem selhal. A poslední rok může být položit si otázku, zda uprostřed svobody, kterou prožívám, nejsem něčeho otrokem. Pokud ano, potom není jiné cesty, než věc pojmenovat a zkusit jít s Boží pomocí jiným směrem. Nebude to jednoduché, ale bude to cesta do svobody.

Jak vlastně kázat a proč se to ne vždy daří...

Otázka jak kázat je pro mnoho pastorů, ale i kázajících laiků klíčová. I přes současnou devalvaci slova má slovo moc a není jedno, co a jak se káže. Osobně jsem měl obrovské požehnání řadu let být pod kazatelnou jednoho z nejobdarovanějších (a dle mého soudu nejlepších) kazatelů, kterého jsem kdy slyšel – Daniele Heczka, proto jsem v tomto směru asi hodně rozmazlený… 

Co vnímám při kázání jako důležité a kde vidím (pochopitelně i svoje) chyby.

Pro koho je vlastně hudba při bohoslužbách?

Když se známého kazatele R. Warrena ptali, co by udělal jinak, kdyby znovu zakládal seddlebacký sbor, prý řekl, že by věnoval více úsilí a peněz na to, aby vytvořil prvotřídní hudbu, která odpovídá skupině, kterou chtěl oslovit evangeliem. Neudělal to dle jeho slov proto, že si neuvědomoval, jakou moc hudba má…