Alkohol a křesťané

Dnes jsem se dočetl na Seznamu, že zhruba 800000 Čechů je závislá na alkoholu... Nevím, jak moc toto číslo lze brát vážně, ale není žádným tajemstvím, že alkohol pro mnoho lidí problémem skutečně je. Existuje nějaké pravidlo, podle kterého se má řídit věřící člověk? A lze toto pravidlo nebo pravidla zevšeobecnit? Nesklouzne jakákoli diskuse na toto téma buď do bezbřehého relativismu nebo naopak k zákonictví? Pokusím se v tomto článku pár kritérií ohledně alkoholu nastavit s tím, že si nečiním nárok na konečné vyjádření jak to tedy je. Spíše se pokusím o pár námětů k přemýšlení, pro některé možná o některé konkrétní nápady, jak se k alkoholu stavět.

Strach stát se mužem a hledání mužské identity

Předně chci napsat, že některé popsané věci mohou prožívat pochopitelně i ženy. Nicméně nejsem žena a navíc jim často nerozumím, proto se omezuji na popis mužských zápasů a hledání. Zároveň se jedná o třetí článek na podobné téma, proto pokud tento blog někdo čte, potom se omlouvám, že se některé myšlenky budou opakovat.

Když vzpomínám na svého otce, potom se mi mimo jiné vybaví, že jednou jedinkrát se na mě šel podívat na fotbal, který jsem několik let hrál závodně. Nebyl proti fotbalu, ale měl mnoho jiných povinností. Dodnes si pamatuji, kde seděl a jak utkání skončilo. Je tomu zhruba 25 let a přesto si na popisovaný den pamatuji.

Vzkříšení - další z křesťankých mýtů?

Blíží se Velikonoce a s nimi i připomenutí Kristova vzkříšení. Opět budeme slyšet dva extrémy: „Ber to vírou“ nebo „je to další křesťanský mýtus“. Podívejme se na problém podrobněji (tedy pokud se nespokojíme s jedním z uvedených extrémů).

Velikonoce, milost a co je zadarmo, toho si nevážím

Za pár dní si budeme opět připomínat Velikonoce, tedy Kristovo ukřižování a vzkříšení. Znovu si připomeneme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. A opět nám na mysli vyvstane moment milosti. Mnohokrát jsme slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Určitě nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená nebo že je zadarmo. Mám na mysli určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.

Strach ze smrti a touha po věčnosti

Když mi bylo 43 let, dostal jsem se do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.

Sex a hra jako náhražka náboženství

Asi není nic nového na tvrzení, že člověk je náboženská bytost. Nemusí sice věřit Bohu, Alláhovi, Velkému duchu, přesto něčemu věřit potřebuje. Moderní člověk se sice úspěšně zbavil Boha, ale nezbavil se náboženské potřeby. Mám za to, že jistou náhražkou za náboženství je hra a sex, tedy oblasti, kolem kterých se točí mnoho článků, peněz, myšlenek.
Podívejme se, proč tomu tak je, co mají tyto oblasti s náboženstvím společné a co je na nich tak výjimečného.

Pravda, víra, spolehnutí se

Nevím, zda výrok o tom, že pravda je relativní, je pouze módním výstřelkem naší doby, nebo zda se to říkalo vždy. Ať je to jakkoli, lidé vždy pravdu hledali, a to navzdory jakýmkoli rádoby intelektuálním úvahám o relativitě pravdy. Naskýtá se nutně otázka proč. Proč se stále nacházejí lidé, kteří tvrdí, že pravda existuje a že stojí za to ji hledat? Možná proto, že jednou z charakteristik pravdy je, že má vliv na naše životy, a že pokud ji nerespektujeme, může se nám to vymstít. Ukažme si tento fakt na několika příkladech.

Dluhy, vina a schopnost nežít na dluh

Vyrůstal jsem v rodině, kde mně od útlého věku vštěpovali následující ekonomické pravidlo: „Pokud po něčem toužíš, musíš čekat, dokud si na to nevyděláš.“. Prý je to učil sám Baťa, u kterého se jeden z mých dědů vyučil a který u nás spolu s Masarykem patřili k postavám téměř posvátným. Jinými slovy mi bylo říkáno: „Užívej si, až na to budeš mít. Žít na dluh je bláznovství a důvod mnohého neštěstí.“ Poté následovalo pár rodinných historek, jak se tímto pravidlem řídili moji dědové – živnostníci a jak ve chvíli, když si konečně našetřili, jim byl majetek komunisty zabaven. Jeden můj děd k tomu dodával slavná Jobova slova: „Bůh dal, Bůh vzal. Jméno Boží budiž pochváleno“.

Žehnání, kletby a boj se sebeodmítáním

Zvedl ruce a požehnal jim… Luk 24, 50 – 53
Řecké „eu-lego“ (požehnat) doslova znamená „dobře mluvit“. Stejný význam má latinské „benedictus“,skládající se ze dvou slov znamenajících říkat (dicere) a dobře (bene). Oba významy dobře postihuje české, poněkud archaické dobrořečit. Jak v řečtině, v latině, i v češtině je zajímavá stopa: Lego, dicere i „řečit“ má co do činění se slovem.

Moje otázka je, jak se dozvídám o sobě sama, kdo vlastně jsem? Jaká je moje identita? Nebo ještě jinak – jaká je moje hodnota? Tato informace, na kterou jsme velmi citliví, se nerodí sama, ale musí mi ji někdo sdělit. Nebo ještě jinak řečeno – identita se uděluje. Někdo mi musí říci, že mám hodnotu, že za něco stojím.

Mužská potřeba prožití velkého příběhu a přátelství

Když pozorujete biblické hrdiny, potom zjistíte, že někteří byli nemorální nebo alespoň nedokonalí. Dovolili však, aby byli použiti (vyvolení). Snad i toto je smysl Ježíšova výroku mnoho je povolaných, málo vyvolených. Tito lidé se stali součástí Božího příběhu, fantastického scénáře, který je mnoho násobně přesahoval.

Vztáhneme-li toto na muže, potom většina mužů se chce být součástí něčeho významného. Nějak nám (autor článku je muž) nestačí sedět doma před televizí, chodit na procházky s dětmi nebo vydělávat peníze – jakkoli je toto všechno zcela legitimní. Láká nás to, co J. Eldredge nazývá touhou po dobrodružství. Takto je nastavena mužská duše, proto jsou muži odedávna fascinováni velkými příběhy – počínaje hledáním grálu a konče MS v hokeji. Proto muži chodili do války. Byla v nich touha nejen po dobrodružství, ale po tom, stát se součástí velikého, mně přesahujícího příběhu.