Za pár dní si budeme opět připomínat Velikonoce, tedy Kristovo ukřižování a vzkříšení. Znovu si připomeneme Kristovu oběť, kterou si nikdo z nás nezasloužil. A opět nám na mysli vyvstane moment milosti. Mnohokrát jsme slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Určitě nechci polemizovat s tím, že milost je nezasloužená nebo že je zadarmo. Mám na mysli určité nebezpečí plynoucí z tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že až tak zadarmo milost není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.
Čím se tedy milost stává pro mne drahou? Tím, že si v jakémsi emotivním vypětí „uvědomím“, že Kristus za mne trpěl? Sám jsem někdy dával výzvy typu „uvědomte si jak to Krista bolelo“, „uvědomte si, že to byl Bůh na kříži“, „uvědomte si…“. Občas jsem četl nebo dokonce viděl hrůzy křižování (abych si to lépe uvědomil) a pochopitelně mi z toho bylo na nic. Nicméně ono uvědomění mne zas až tak moc nestálo – mimo nedobrého pocitu, který se ale nakonec dal vydržet.
Asi většina křesťanů si o Velikonocích „uvědomí“, že za ně Kristus zemřel, někdo u onoho „uvědomování“ prožije trochu nepříjemné mrazení, někoho to vede k více či méně hluboké vděčnosti, někdo neprožije nic…Není to ale trochu málo si něco „uvědomit“? Milost, která nás stojí maximálně si něco „uvědomit“ je vyprázdněný pojem. Je tu i druhý rozměr milosti – milost, která vede k pokání. Pochopitelně toto je smysl milosti.
Nicméně bych rád poukázal na další rozměr milosti, který se možná vlivem jistých křesťanských psychologických důrazů vytrácí. V současné době se občas píše o tom, jak nás poznamenali naši otcové. Určitě tomu tak do jisté míry je. Někteří otcové svoji roli skutečně nezvládli. (Jsou ale díky Bohu i takoví, kteří svoji roli zvládli.) Klíčová myšlenka je často v tom, že jedno ze selhání otců bylo, že dětem nabídli pouze podmínečnou lásku. A asi to tak je. Často mateřská láska, je více bezpodmínečná než láska otce. Je ale do jisté míry podmínečná láska otce špatná? Pochopitelně je, pokud se to přivede do extrému typu budu tě mít rád POUZE pokud něčeho dosáhneš. Jenže - když jsme u náročnosti, potom si vzpomeňte na svoje učitele, trenéry, vychovatele… Nevzpomínáte více na ty, kteří vás díky svým nárokům někam posunuli? Asi na všech školách kolují zkazky o profesorech, kteří nic nedali zadarmo.
Možná se nám zde poodkrývá další rozměr drahé milosti – nazval jsem to mužský princip lásky. Tedy láska, která něco vyžaduje. Vyžaduje ne proto, abych si ji zasloužil, ale proto, že je drahá.
Kdosi řekl, že Bůh nás miluje jak levou, tak pravou rukou: totálními požadavky (přikázáními) a současně čistou, nezaslouženou milostí. Bůh něco očekává a pokud to nepřijde, znamená to, že dar nebyl vůbec přijat.
Prosím abyste mi rozuměli – nemám na mysli farizejskou „zbožnost“, která nakládá na lidi břemena lidských výmyslů. Mám na mysli nároky, které od Boha přichází v okamžiku, kdy přijímáme jeho milost a lásku.
Sám Bůh ve svém slově hovoří o tom, že existují důkazy, že ho milujeme. Přinejmenším je to láska k druhým a zachovávání přikázání. Je to v příkrém rozporu s aforismem který tvrdí, že „není třeba snášet důkaz lásky – jediným důkazem lásky, je láska“.
Uvědomuji si, kolik neštěstí v dějinách církve se díky nesprávnému pochopení a aplikování milosti nadělalo. Jedním extrémem se stalo zákonictví, druhým bezbřehost. Obojí přístup potom vychovával nedospělé věřící. Jedni se poměřovali dobrými skutky, druzí nenahmatatelnými pocity. Nicméně jenom proto, že se něco nepovedlo, není třeba pomíjet „mužský princip“ Boží lásky a milosti, který něco vyžaduje.
Když si budeme připomínat letošní Velikonoce, můžeme si nejen „uvědomovat“ Boží milost. Můžeme přemýšlet nad tím, zda nám ona milost je drahá. Poznáme to snadno – promítala se a promítá se v našich skutcích? Vidíme to nejen my, ale i lidé kolem nás?
Žádné komentáře:
Okomentovat