Jistota v nejistotě a tma rozumu.

Asi každý jste se setkali s návodem typu „jak zapůsobit na druhé“. Pokud např. člověk prochází přijímacím pohovorem, mohou se mu tyto návody hodit. V jistých oborech se vítá, pokud jste náležitě asertivní (případně vlezlí). Hovoříme o „komunikačních strategiích“, kdy podstatnou částí těchto strategií je schopnost přesvědčit druhého o názoru, případně výrobku, který prezentuji. Pokud se chcete stát kazatelem v CB, potom při vstupním pohovoru (rozhovor v Radě a Studijním odboru) se nemusíte tolik trápit otázkou, „jak zapůsobit na druhé“, nicméně jakmile se stanete kazatelem, očekává se od vás, že budete druhé vést a mj. i odpovídat na jejich otázky. Občas můžete přiznat, že nevíte, nicméně neměli byste to s tímto tvrzením přehánět.

Víra bez odpovědí

Na úvod této úvahy bych chtěl uvést citát spisovatele K. Chestertona: „Křesťanství překonalo obtíže spojené se sloučením nesmiřitelných protikladů, a to tak, že si oba ponechalo a oba zůstaly nesmiřitelné“. K tomuto citátu dodávám ještě komentář P. Yanceyho: „Většina kacířských názorů vzniká tak, že někdo zastává jeden názor na úkor jiného“.

O satanových sázkách, obchodnické víře a knize Job

Podivná vize na úvod

Měl jsem následující vizi. Satana rozzlobilo, že ve vašem městě vznikl, či existuje sbor. Poté, co v něm uvěřilo několik lidí, se satan rozzlobil ještě víc. Lidé v tomto sboru tvrdili, že „fakt věří“. A tak satan přišel za PB a řekl mu. Bože, jak tak pozoruju tento sbor (církev), pomalu začínám chápat, proč ti lidé věří. Věří ti proto, že se mají dobře. Mnozí z nich mají slušně placenou práci, jejich děti většinou netrpí neléčitelnými chorobami, všichni mají kde bydlet. Co se týká jejich modliteb, měřeno našimi modlitbometry většinou se moc nemodlí, ale když mají problémy, najednou ukazatel vyletí na 100 modlitbo-newtonů. Sice jsem tvůj nepřítel, ale musím uznat, že se ti docela daří plnit, za co se modlí.

Putování krajinou vlastního srdce

Recenze na knihu Na cestě, putování krajinou vlastního srdce.
Návrat Domů, Praha 2005

Kdykoli jsem psal recenzi knížky, nezačínal jsem osobním prožitkem. Nicméně tentokrát nemohu jinak, protože při čtení popisované knihy to byly právě příběhy mého života, které se znovu a znovu draly na povrch. Mám za to, že pokud budete knihu pozorně číst, stane se vám totéž.
Po několika letech se mi splnil malý sen v podobě kvalitního kola. Kdo trochu jezdíte na kole, určitě znáte téměř nepopsatelný pocit, když se spouštíte z prudkých kopců, nebo naopak když se vám podaří nějaký strmý kopec vyjet. Já jsem mohl po dlouhé době k těmto pocitům zakusit i nádheru toho, když funguje přehazovačka tak, jak má, a když vás nezlobí přesmykač.

Možná si řeknete, že podobné věci s vámi nic nedělají. Nedělají, nicméně určitě existují jiné oblasti života, které vám působí radost.

O majetku, věčnosti a cestě od od víry

Osobně znám několik věřících lidí, kteří v době komunismu nesklonili hlavy a díky tomu trpěli někdy nejenom oni, ale i jejich rodiny. Zároveň víme o lidech, které utrpení a pronásledování kvůli víře od víry odvedlo. Existuje zde jednoduchá rovnice, kterou používaly mnohé režimy, když chtěli potlačit křesťanství. Začaly pronásledovat věřící s očekáváním, že to křesťanům nažene strach, který bude tak veliký, že se víry zřeknou. Tato rovnice zní logicky, když se ale podíváme na statistické údaje z naší země, ale i např. z Evropy, kdy žádný útisk kvůli křesťanské víře nehrozí, potom zjišťujeme, že křesťanů je zde čím dál méně a že církve prožívají stálý úbytek. Naopak největší nárůst křesťanů je mj. v Číně, ale i dalších zemích, kde jsou mnozí díky víře pronásledováni. Jako by zde platilo čím hůře, tím lépe – rozuměj, čím to mají křesťané těžší, tím spíše má církev předpoklady růst. Připomíná to staré rčení, že „krev mučedníků je sémě nových křesťanů“.

Proč (možná také ) církev stagnuje…

O stagnaci církve v Čechách a důvodech proč se tak děje se popsalo zřejmě mnoho papíru. Přesto se pokusím o jeden pohled, který může být alespoň pro některé určitým momentem k přemýšlení.
Byl do D.H. Lawrence, který napsal: „Svět se bojí nové zkušenosti více než čehokoli jiného. Je to jako snaha použít svaly, které ještě nikdy nebyli použity. Strašně to bolí. Svět se nebojí nové myšlenky. Jakoukoli myšlenku lze zaškatulkovat. Ale nedokáže zaškatulkovat opravdu novou zkušenost. Té se vyhýbá.“

Humor, strach a Jméno růže

Kdysi jsem četl přednášku, kterou pronesl bývalý prezident V. Havel v roce 1990 v Oslu. Havel hovořil o smíchu potažmo humoru v kontextu nenávisti. „Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenavádějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale je se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie“.

Chatrč – recenze knihy

Přiznám se, že jedním z důvodů proč jsem si knihu s podivným názvem Chatrč koupil, byla zvědavost. Na internetu jsem se dočetl, že se jedná o bestseller deníku New York Times, kterého se prodalo kolem 12 miliónů výtisků. Další zajímavý fakt je, že autor není známým spisovatelem, tedy nejedná se o další knihu autora typu S.C. Lewise či F. F. Tolkiena, která se prodává už kvůli jejich jménu. Navíc autor vůbec nezamýšlel svoje myšlenky publikovat. Původně byla tato kniha napsána pro úzký okruh jeho přátel. Dnes je přeložena do 35 jazyků… Zřejmě je jen málo křesťanských knih, které v současnosti mají takovouto odezvu. Již jen těchto několik faktů mě vedlo k tomu, abych si knihu koupil a přečetl.

Moudrost a čas – přemýšlení nad textem z knih Efezským a Pána Prstenů

Moudrost a čas – přemýšlení nad textem z knih Efezským a Pána Prstenů

"Dávejte si dobrý pozor, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří: dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách." (Bible, Ef 5,15)

Rozhovor s Pána prstenů
"Frodo: Přál bych si, aby se to nikdy nestalo.
Gandalf: To by si přáli všichni, kdo zažili tyto události.
Ale jediné, co musíš rozhodnout, je, co uděláš s časem, který ti byl dán."

Asi každý člověk by si přál, aby to nebo ono nezažil, aby se některé události nestaly,

Éra prázdnoty a postmoderní Narcis

Když Nietzschův pomatenec vyřkl slova o mrtvém Bohu, rozhlédl se kolem sebe a udiveným lidem začal klást jednu otázku za druhou. Otázky nikoli pomatené, ale hluboce domýšlející smrt Boha. V pomatencových otázkách cítíme metafyzickou úzkost a zoufalství z toho, co nastane, je-li Bůh mrtev. Tedy nejedná se o jakýsi kavárenský blábol vyřčený z dlouhé chvíle, aby řeč nestála a abych vypadal inteligentně. Jaká je odpověď současného člověka na pomyslné„Bůh je mrtev“? G. Lipovetsky odpovídá: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk...