09 listopadu, 2011

Putování krajinou vlastního srdce

Recenze na knihu Na cestě, putování krajinou vlastního srdce.
Návrat Domů, Praha 2005

Kdykoli jsem psal recenzi knížky, nezačínal jsem osobním prožitkem. Nicméně tentokrát nemohu jinak, protože při čtení popisované knihy to byly právě příběhy mého života, které se znovu a znovu draly na povrch. Mám za to, že pokud budete knihu pozorně číst, stane se vám totéž.
Po několika letech se mi splnil malý sen v podobě kvalitního kola. Kdo trochu jezdíte na kole, určitě znáte téměř nepopsatelný pocit, když se spouštíte z prudkých kopců, nebo naopak když se vám podaří nějaký strmý kopec vyjet. Já jsem mohl po dlouhé době k těmto pocitům zakusit i nádheru toho, když funguje přehazovačka tak, jak má, a když vás nezlobí přesmykač.

Možná si řeknete, že podobné věci s vámi nic nedělají. Nedělají, nicméně určitě existují jiné oblasti života, které vám působí radost. Aniž bych chtěl srovnávat kolo s chozením, stále si vzpomínám na krásné pocity, které mne zaplavovaly, když jsem chodil se svojí ženou. Protože moje nastávající nebydlela v Praze, nevídali jsme se moc často. O to víc jsem se těšil, až se s ní třeba o víkendu uvidím. Když jsem jezdil vlakem do města, kde bydlela, mého srdce se zmocňovalo cosi, co se celé generace umělců pokouší zachytit a k čemu se pomocí hudby, slov či obrazů jen přibližují.

Nakonec ještě jedna vzpomínka – když mi bylo asi 19 let, blížil se konec vojny. Vybavuji si jako dnes vůni vlahých večerů, kdy jsem kráčel přes kasárny, abych odevzdal soupis přítomných vojáků na rotě. Když jsem se po mnoha letech vrátil na stejné místo, úplně se mi vracely pocity, které jsem tenkrát zakoušel. Jaké pocity to byly? Že brzy odejdu z vojny a že se strašně těším na život. Byla to obrovská touha žít, najít si ženu, se kterou budu celý život, něco dokázat, něco smysluplného dělat v mládeži…

Nikdy mne nenapadlo tyto a podobné pocity vyhodnocovat. Prostě tu byly a já se jimi nechal unášet. Poté někdo přišel, a poradil mi, abych se tím moc unášet nenechal, abych zničil klíčící touhy, protože „život mi ještě ukáže“. Řečeno konkrétněji; čekají mne mnohá zklamání, která postupně popisované i jiné doteky přicházející jakoby z jiného světa vymažou, až nakonec přijde „smysl pro realitu“. Až se mi dostala do rukou popisované kniha „Na cestě – putování krajinou vlastního srdce“. Autoři (Brent Curtis a John Eldredge) přichází s termínem „Milostné dobrodružství“, znamenající touhu po znovuobnovení intimního vztahu s Bohem, o který jsme přišli. Hovoří o dvou nejhlubších tužbách – touhy po dobrodružství, které od nás něco vyžaduje, a touhy po intimní blízkosti – abychom měli někoho, kdo nás zná takové, jací opravdu jsme. Tyto tužby vložil Bůh do našeho srdce, o které se vede největší bitva. Autoři demaskují tragickou realitu mnohých z nás, kdy během našeho křesťanského života je obecenství s Bohem postupně nahrazeno aktivitou pro Boha. Ona intimní blízkost, kterou jsme kdysi prožívali a kterou s námi Bůh touží sdílet, je pryč.

Co ničí onu svatou zamilovanost? Autoři hovoří o „poselství šípů“. Konkrétně to jsou nejrůznější zranění a bolesti, kterými jsme v životě prošli a které v nás vytvořili nejen pocit, že to Bůh s námi ve skutečnosti nemyslí dobře, ale které nás naučili toho, který se o nás uchází jako milující ženich, nahrazovat nejrůznějšími jinými milenci, kteří nám na chvíli nahradí intimní vztah s Bohem, který si postupně necháváme vzít (v podstatě se jedná o cokoli, co nahradí Boha). Dále nám ono poselství komunikuje, abychom ony dotyky z jiného světa (zamilovanost, krásná hudba, západ slunce atd.) buď ignorovali a považovali je za neduchovní iluzi, nebo naopak zbožštili.

Přes všechna zklamání ale lidé touží věřit, že šípy, jakkoli nás zranili, nejsou tím posledním, že jsem stvořen pro něco nebo lépe řečeno někoho většího. Ono „větší“ autoři nazývají vstupem do velkého příběhu. Jako by se v nás stále a stále probouzelo ono biblické „vložil jsi nám do srdcí touhu po věčnosti“. Na rozdíl od tvrzení, které občas zaslechneme od některých věřících, popisovaná touha většinou není touhou umřít a jít do nebe (zvláště pokud nějak drasticky netrpíme, umírat se nám nechce). Jsou to již popisované doteky, na které naše srdce reaguje. Snad proto lidé milují příběhy, báje či mýty, protože skrze ně se stávají součástí příběhu, který je přesahuje, a zároveň se mohou identifikovat s dobrem, po kterém nakonec každý touží. V českém prostředí to třeba znamená jít na Staromák a tam spolu se zlatými hochy být na chvíli součástí neuvěřitelného příběhu, na jehož začátku byly zamrzlé rybníky a na konci porážka namyšlených Kanaďanů či Rusů. Na chvíli mohu zapomenout na ono poselství šípů. Jenže je to jen chvíle. Pro někoho je to Staromák, pro jiného sexuální vzrušení u videa, pro jinou román od Daniely Steel, pro jiného fantastický prožitek na koncertu atd. Jenže to je jen chvíle, jen malé příběhy, které by filozof nazval dotykem transcendentna (toho, co nás přesahuje).

Autoři nás v knize zvou ke vstupu do velkého Milostného příběhu s Bohem, jehož průvodními znaky jsou důvěrnost, krása, dobrodružství, rozpomínání se a touha. Do příběhu, který mnohonásobně přesahuje všechny malé příběhy, které prožíváme na této zemi, ale který jim zároveň dává hluboký a zcela nový smysl.

Mám za to, že jakkoli nakladatelství Návrat domů je zárukou inspirativních knih, popisovaná kniha přece jenom ční nad ostatní „Návratovskou“ nabídkou tohoto druhu. Je to dáno vynikajícími spisovatelskými schopnostmi obou autorů (Johna Eldredge již známe jako autora velmi dobré knihy Srdce muže), ale i kvalitním a citlivým překladem Dana Drápala.
A úplně nakonec – jak obsah této knihy souvisí s popisovanými třemi mini příběhy na začátku této recenze? Tak, že ve všech třech příbězích moje srdce na cosi zcela spontánně reagovalo. Oblasti, na které moje srdce reagovalo, nemusím „zazdít“ tvrzením, že jsem nějaký divný, protože moje jediná povolená radost musí být z Pána ani skepsí vyvěrající z toho, že mě život naučí. Ony mimi příběhy mi ukazují, že existuje mnohem větší a slavnější příběh, kterého mohu být součástí. Příběh, jehož režisérem a účastníkem zároveň je sám Bůh. A toto vědomí mne vede k tomu, že z uvedených mini příběhů nemusím a ani nechci učinit smysl a cíl života (sport, láska, budoucnost), zároveň je mohu naplno prožít a radovat se z nich a nakonec se těšit, že vyvrcholení toho nejúžasnějšího příběhu budu nejen moci prožít, ale být i jeho důležitou součástí.

Žádné komentáře: