Tomáš Halík a jeho zavádějící kritika evangelikálů

Před tím, než se rozepíšu o tématu, které čtete v nadpisu, chci podotknout, že se T. Halík v posledních době několikrát vyjádřil, že díky některým jeho přátelům z řad evangelikálů, se jeho vztah k evangelikalismu pozitivně mění. To je dobře, zároveň autor stačil vyprodukovat dost článků i knih, kde toto hnutí nespravedlivě (i když ne prvoplánovitě) haní. Např. B. Grahama nazývá „evangelikálním fundamentalistou“a srovnává jej s barokními lidovými kazateli (MF Dnes, duben 2004). Jinde komentuje otřesné záběry ukazující náboženskou manipulaci na tzv. Jesus Campu takto: „Je to výmluvná ukázka nebezpečného náboženského fundamentalismu a fanatismu určitých amerických evangelikálních kruhů, jejich náboženské manipulace s lidmi (dokonce dětmi) – něčeho, proti čemu jsem celý život bojoval“. Spojovat Jesus Camp s evangelikály (kteří se od tohoto způsobu práce veřejně distancují, navíc se jedná o záběry z církve „Christ Triumphant Church“, kterou bychom jen velmi těžko mohli spojovat se současným evangelikalismem), je velmi zjednodušující. A právě na tyto a další jeho nespravedlivé či zavádějící kritiky reaguji.

O motivaci

Slovo motivace pochází z latinského „movere“ z kterého je i anglické „move“ – tedy hýbat se, pohybovat se. Motivace je tedy určitá síla, energie, která nás tlačí dopředu. Klíčovou otázkou potom není zda nás vpřed tlačí nějaká síla, ale jaká je ona síla. Může se jednat o lásku, ale i nenávist. O vděčnost nebo pomstychtivost, o touhu pomoci nebo touhu vyniknout. Víme, že skutek nakonec není hodnocen pouze podle toho, zda jsme jej vykonali, ale i podle toho, z jakých motivů jsme jej vykonali. Tedy co nás k tomu vedlo. Zároveň je ale příznačné, že Ježíš často hodnotí skutek jako takový – tedy když hovoří o tom, že jsme někomu podali sklenici studené vody, potom to hodnotí jako dobré. Např. ve známém podobenství o Samaritánovi hodnotí skutek pomoci a nezabývá se, co k tomu Samařana vedlo. Zřejmě ho vedla vidina toho, že někdo má problém a tedy je potřeba pomoci. Nevíme, zda u toho Samařan prožíval nějakou vášeň nebo jak bychom řekli „co cítil“, ale vidíme, že pomohl.

Navrácení církevního majetku

Když jsem se dočetl, že církev konečně dostane zpět majetek, který jí byl zbaven v době komunismu, nedalo mi to a klikl jsem na reakce lidí. Asi nemusím popisovat, jaké byli. Jedním slovem: Negativní.

O dvou přístupech k životu: Neboj se a zkus to nebo běda ti, jestli něco pokazíš. (O americkém vzdělávacím systému a jeho vlivu na mentalitu v evangelikálních církvích)

Zeptejte se deseti středoškoláků, v jaké zemi by chtěli po ukončení studia pokračovat ve vysokoškolských studiích a většina z nich odpoví: V Americe. Možná se mýlím, nicméně pokud dotázaný středoškolák skutečně chce ve svém oboru něco dokázat, cesta přes Ameriku je zcela logickým (tím neříkám, že jediným) krokem.

Jeho veličenstvo internet

ÚVOD
Nedávno jsem účastnil pedagogické rady jedné školy a řešil se zde následující problém. Studenti místo aby poslouchali výklad, surfují na síti nebo hrají hry. Místo aby se učili, tráví hodiny na chatu nebo facebooku. Místo aby poctivě vypracovávali eseje, dopouštějí se plagiátorství – protože stahují články z internetu. Před pár týdny jsem se vrátil z jedné mládežnické dovolené, kde část mládežníků trávila odpoledne spojena v síti, kde pařila counter- strike. To, co nikdo z nás před pár neřešil, se stává zásadním problémem. Myslím, že to co popisuji, znají mnozí učitelé, vychovatelé i studenti. V obecnějším významu řečeno, to, co se stalo pomocí a usnadnilo život, se stává zásadní otázkou, před kterou naše civilizace stojí a to zdaleka ne pouze na poli vzdělání.

Film Amadeus, strach z milosti a z „nespravedlivého“ Boha

Jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl, je film Amadeus. Podívejme se na jeden zajímavý moment v uvedeném filmu.
V jedné pasáži přichází Mozartův největší oponent Salieri k Mozartově ženě Constanzi a prosí ji, aby mu (v manželově nepřítomnosti) ukázala Mozartovy partitury.

K výročí upálení Jana Husa aneb svědkové vs. pravdaři

V souvislosti s Janem Husem bych rád připomenul krátké slovo resp. výzvu z knihy Skutků:„Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové“. Nejedná se o jediný novozákonní text, kde je důraz na slovo svědek. Slovo svědek je v Novém Zákoně zřejmě nejčastěji použito v souvislosti s křesťany a jejich misijním posláním. Možná namítnete a co jiného by mělo být apoštolům potažmo prvním křesťanům řečeno, zvláště v souvislosti s misií? Třeba to, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písmo“ atd. Možná jim mohlo být řečeno to samé, co očekáváme od toho, co má dělat kazatel nebo učitel. Jenže jejich úkolem mělo být především svědek. Jako svědky vnímají sami sebe i apoštolové.

Podobenství o vinném kmeni a „mužský rozměr milosti“ (Jan 15)

Pointa tohoto podobenství je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Pokud je smyslem ovoce občerstvit druhé, přinést lidem posilu a občerstvení, potom podobné se očekává od nás – křesťanů. Normální je tedy ovoce nést, nenormální být křesťanem bez ovoce, tedy jen nějak vegetovat a přežívat. Toto vše zní poměrně jasně. Poněkud podivně ale zní verš 10: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Není to návrat k desateru, k Mojžíšovi? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád. Navíc stále dokola slyšíme slova o nepodmíněné Boží lásce a teď najednou takovýto divný verš. Možná by někdo namítl, že vytrhávám verš z kontextu, ale není tomu tak. Skutečně zde čteme provázanost naší poslušnosti a Boží lásky a ani kontext na tom nic nemění. Jak se tímto podivným propojením vypořádat?

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

V tomto školním roce jsem si udělal nový osobní rekord. Byl jsem čtyřikrát na lékařském zákroku, z toho dvakrát na docela těžkém. K tomu jsem prodělal tolikrát koliku, že jsem přestal počítat jak často. Pokud nevíte co je kolika, buďte rádi. Pro popis snad jediné – dost to bolí. Nechci se ale vice rozepisovat o svých nemocích, rád bych se podělil o jinou věc, která souvisí s duchovním životem a na kterou jsem přišel díky svým problémům.

Víra jako projekce lidských tužeb(?) a meditace nad textem Římanům 1

Bůh…projekce lidských tužeb?

Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá.