Slovo motivace pochází z latinského „movere“ z kterého je i anglické „move“ – tedy hýbat se, pohybovat se. Motivace je tedy určitá síla, energie, která nás tlačí dopředu. Klíčovou otázkou potom není zda nás vpřed tlačí nějaká síla, ale jaká je ona síla. Může se jednat o lásku, ale i nenávist. O vděčnost nebo pomstychtivost, o touhu pomoci nebo touhu vyniknout. Víme, že skutek nakonec není hodnocen pouze podle toho, zda jsme jej vykonali, ale i podle toho, z jakých motivů jsme jej vykonali. Tedy co nás k tomu vedlo. Zároveň je ale příznačné, že Ježíš často hodnotí skutek jako takový – tedy když hovoří o tom, že jsme někomu podali sklenici studené vody, potom to hodnotí jako dobré. Např. ve známém podobenství o Samaritánovi hodnotí skutek pomoci a nezabývá se, co k tomu Samařana vedlo. Zřejmě ho vedla vidina toho, že někdo má problém a tedy je potřeba pomoci. Nevíme, zda u toho Samařan prožíval nějakou vášeň nebo jak bychom řekli „co cítil“, ale vidíme, že pomohl.
Nicméně dobře víme, že pokud něco dlouhodobě děláme z povinnosti, potom tomu chybí šťáva. Poslechněme si následující příběh: Představme si rolníka, který celý den orá. Už moc nemůže, ale jede dál a dál. Najednou radlicí pluhu narazí na starý hrnec. Když ho otevře, zjistí, že je v něm poklad. Problém je, že ale pole není jeho, proto mu nepatří ani peníze. Nejdříve tedy musí koupit pole. Půjčí si k překvapení všech peníze (lidé si říkají, jak to vrátí?). Nakonec pole koupí, jde pro poklad a koupí si krásný dům a větší pole. Podobný příklad je popsán v Bibli. Matouš 13:44 "Království nebeské je jako poklad ukrytý v poli, který někdo najde a skryje; z radosti nad tím jde, prodá všecko, co má, a koupí to pole.
Pointa tohoto podobenství je v tom, že poklad nalezený na poli mnohokrát přesahuje „jistoty“, které rolník má. Zároveň ale, aby získatlpoklad, musí riskovat – tedy svoje jistoty. Protože zjistil, že poklad, který objevil má velikou cenu, je ochoten riskovat nebo našimi slovy, má motivaci udělat krok do nejistoty. Najednou má novou vášeň. Slovo vášeň znamená „být něčím uchvácen“ a právě vášeň je důležitou energií duše. Ona „energie duše“ tedy to co ho motivuje, či žene dopředu, se pro rolníka stává poklad, který je zde přirovnáván k Božímu království. Slovo vášeň má společný latinský základ – passio, znamenající utrpení. Když se díváte na hráče na klavír, potom nerozumíte proč tak dře čí „trpí“ možná ale proto, že svůj nástroj miluje a to co nám připadá jako utrpení, pro něj utrpení není. Utrpení by to bylo, kdyby to dělal jen z musu. Stejné například ve sportu – desítky hodin na hřišti nedávají smysl člověku, který se sportu nevěnoval. Toto platí v každé činnosti. Vášeň či zaujetí nakonec překoná nesnáze, překážky, bolest, ústrky.
Jenže je zde jisté nebezpečí. „Technika, kterou proti nám uplatňuje život tkví v tom, že nám na začátku strašně moc slibuje. Toto nekonečné zaslíbení, které dodává člověku vzpruhu a odvahu především v pubertě, ale v celém prvním období života tkví v tom, že člověk odhaluje nové věci, navíc disponuje silami jich dosáhnout a z těchto věcí dělá objekt své vášně.“ (R. Guardiny, Životní období). Pesimisté říkají, že člověk musí být zlákán, aby se dokázal vrhnout do neznáma života (Schopenauer) a my musíme dodat, často do oblastí, které pro život mají jen malou hodnotu. Člověk se vrhá do kariéry své a svých dětí, do zvyšování svých známostí, do vztahů, do cestování – vše je nové, zajímavé, neozkoušené. Vše přislibuje naplnění, radost, úspěch atd. B. Manning ale toto nazývá „klíčem k pochopení ubohosti našeho života“ – tedy že člověk podlehne nebo uvěří, že tyto, jak říká „tretky kolem nás“, nám skutečně mohou dát štěstí. Život jde dál a najednou se vynoří to, čemu staří Římané říkali „taedium vitae“, tedy určité zklamání z toho, do čeho člověk vkládal takové naděje. Najednou se člověk otočí zpět a zjistí, že mnoho oblastí, do kterých vrážel tolik energie, za to nestály. Jenže je pozdě. Když učím na Universitě III. Věku, někdy se mi stává, že za mnou přichází starší lidé se slovy „toto by měli slyšet naše děti nebo my, když jsme byli mladší“. Jinými slovy byli jsme motivováni jít určitým směrem, ale zpětně vidíme, že to nebylo to pravé.
Mnozí kazatelé si kladou otázku jak motivovat lidi ve sboru, jak v nich probudit vášeň pro Boží království. „Problém“ je v tom, že nemohou použít metod, jako v práci. Co vás motivuje pracovat ve firmě? Láska a oddanost firmě? Oddanost šéfovi? Možná, ale též (a asi především) potřeba přinést domů peníze a tlak šéfa. Představte si, že vám zítra šéf řekne: vyplň mi tenhle formulář a vy mu odpovíte – já nemám dar administrativy. Pán mě k tomu nedal pomazání svým Duchem…. Pokud nejste zaměstnanci, ale podnikáte, nemusíte zítra ani pozítří vstávat, nemusíte zapnout mobil, ale na konci měsíce přijde inkaso… Tedy ať chcete nebo ne, musíte konat své úkoly, protože máte strach o živobytí.
Jste-li křesťané, máte další rozměr života a tím je služba Pánu Bohu. Rozdíl je v tom, že k té vás nikdo nenutí – tedy žádná negativní motivace. Nestojí nad vámi žádný šéf, žádný finanční postih. V práci musíte, ve službě Bohu můžete. V práci vám to může být nepříjemné, ale nakonec to je váš problém a pokud se vám to nelíbí, můžete dát výpověď. Ve službě PB můžete a pokud je vám něco nepříjemné, není problém toho nechat. Pokud je na vás někdo nepříjemný, není problém mu povědět „tak si to dělej sám“. A protože jen můžete, potom jsou pouze tři možnosti – buď neděláte nic (důvodů se nejde celá řada), nebo sloužíte ze špatných motivů (strach, pocit viny, snaha si něco dokázat) nebo sloužíte, protože máte v sobě vášeň pro Boha. Protože jste jako člověk, který našel perlu na poli. Najednou jde vše pryč. Vše ostatní je jen tretka.
Ve svém životě jsem se setkal s mnoha lidmi – křesťany, kteří jsou slovy B. Menninga „uchváceni Kristem“. Když se s nimi setkáváte, potom tak nějak mimo řeč se dozvídáte o tom, jak si je PB používá. V jejich životech vidíte onu dialektiku passion ve smyslu bolesti a zároveň passion ve smyslu vášně. Jenže protože jsou uchváceni Kristem, bolest, strach, požitky, značkové hadry, prestiž pro ně není tím, za čím se v životě honí a na čem postavili život. Našli perlu, poklad skrytý v poli a najednou je vše ostatní ničím. Tím není řečeno, že tito lidé se živí kobylkami, nají základní vzdělání a chodí pouze pěšky. Chci říci, že jejich priority se změnili. To co je příznačné, že Bůh jim žehná – jenže Bůh žehná našim obětem, ne přebytkům.
Jenže k tomu je třeba mít nějaký základ. Pokud základ chybí, stávají se z nás buď prázdní aktivisté nebo lidé jejichž hodnota je postavena pouze na výkonu a kteří tedy investují jen do toho, za co budou oceněni. Co je ale oním základem? Co může vytvořit onu sílu – motivaci, která přesměruje naší vášeň? Je to láska a z ní plynoucí sebepřijetí. Tedy láska jako základní motivační faktor. H. Nouwen píše: „Jsi milovaný a já doufám, že uslyšíš tato slova, jako by byla vyřčena s veškerou něhou a silou. Mým jediným přáním je, aby tato slova zněla v každém zákoutí tvé bytosti – jsi milovaný. Naše skutečné já, které je zakotveno v této realitě, nepotřebuje ani trubku, která by ohlašovala náš příchod, ani křiklavou tribunu, jež by přitahovala pozornost druhých lidí. Vědomí, že jsme milovaní, je naší identitou, jádrem existence, osa naší existence.“ H. Nouwen dále píše o problémech s motivací a identitou v souvislosti s duchovními: „Mnozí duchovní velmi zápasí s pocitem bezcennosti. Dobře vědí, že svět církví nežije a nejen svět – i mnoho věřících. To, co pro duchovní jádrem, pro jejich okolí něco jako koníček. Pokud nespočinou v jistotě, že jsou milovaní, nemohou pokračovat ve službě nebo upadnou do pokušení vykazovat výsledky za každou cenu, investovat do oblastí, za které budou chváleni. Najednou se duchovnímu stane, že odvozuje svoji hodnotu z úspěchu sboru, matka z úspěchu svých dětí, otec z výše přijmu.“
Podívejme se na závěr na motivaci apoštolů: 2 Kor 4, 5 Vždyť nezvěstujeme sami sebe, nýbrž Krista Ježíše jako Pána, a sebe jen jako vaše služebníky pro Ježíše. 6 Neboť Bůh, který řekl 'ze tmy ať zazáří světlo', osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově. 7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.
A tak zatímco druzí získávají pocit důležitosti z toho, jak hezky vypadají jejich nádoby na povrch, apoštolové vyznávají, že jejich radostí je to, co je uvnitř – konkrétně že jsou v rukou milujícího otce a proto je nic a nikdo nemůže zlomit. Jejich identita není ohrožena.
Tuto vnitřní jistotu a z ní plynoucí motivaci, bych každému přál…
Žádné komentáře:
Okomentovat