Věřit v Bibli nebo doktríny?

 K sepsání toho článku mě přivedla velmi dobrá recenze filmu Konkláve, kde autorka, Marie Kolářová, píše, že největším hříchem je jistota, protože ta je zdrojem nesnášenlivosti, je nepřítelem jednoty a tolerance. Tato věta mi vrtá hlavou a vlastně mi pomohla formulovat moje osobní zápasy a hledání. Vystihuje paradox, se kterým se možná někteří z nás perou.

Před pár dny jsem zhlédl jakési video, kde dotyčný obhajoval doktrínu o vyvolení. Bylo jasné, že o tom, co říká, nepochybuje. Svoje tvrzení navíc podpíral vybranými biblickými verši a nadto ještě samotným Kalvínem! Vše bylo logicky seřazené, přehledné, navíc jak jsem psal, biblicky podložené. Na to se nakonec několikrát odvolával i dotyčný kazatel s tím, že neopomenul občas dodat, že kdo věří jinak, nečte Bibli pozorně. Videí na toto téma je na internetu mnoho, jako nejlépe shrnující doporučuji přednášku od R.C. Sproula „každý verí doktríně vyvolenia“.

Po vyslechnutí kázání jsem měl pocit, že pořádně Bibli nečtu ani já. Navíc ani nemusím číst Bibli, aby mi argumenty o božím svrchovaném rozhodnutí někoho dopředu vyvolit k věčnému životu a někoho dopředu zatratit moc nezapadaly do konceptu Boží lásky. Představa, že milující Bůh dopředu programuje lidi pro zatracení… Prostě chápu lásku jinak.

Znám dobře rádoby teologické veletoče, že Bůh s některými jedná spravedlivě, s některými milostivě, ale nikdy nejedná nespravedlivě. Jenže přiznejme si, že toto dvojí Boží jednání prostě odporuje našemu pojetí svobody a spravedlnosti. Navíc jsou v Bibli jiné verše, které nás vedou k tomu, že se pro Boha můžeme rozhodnout, že máme svobodnou vůli věřit, ale i nevěřit. Pochopitelně, že je lze ignorovat nebo různě překroutit, ale tudy správná cesta nevede.

Hledání jistoty

Zásadním problém dotyčného kazatele byl v tom, co hezky popsala autorka na začátku zmíněného článku. Byla to jistota. Jak se projevovala? Dotyčný si myslel (a sám to několikrát zopakoval), že „věří Bibli“. Jenže nevěřil Bibli, ale doktríně o předurčení. A to mu bránilo v tom, aby paradox Boží svrchovanosti a naší svobodné vůle přijal prostě jako… paradox, kterému nerozumíme.

V jeho případě to ale nebyla biblická víra, ale doktrinální víra, kdy dopředu víte, co chcete „dokázat“ (vaši správnou doktrínu) – a to obestavujete náležitými veršíky. Jedná se o zdánlivě pevnou hradbu, pokud ovšem nejste konfrontováni s jinými pevnými názory nebo dobře argumentačně vybavenými lidmi. Abyste ovšem se těmto názorům nebo lidem vyhnuli, dáte jim nějakou dehonestující nálepku a díky tomu pak legitimizujete, že „s těmi se přece bavit nebudu“. V tomto stavu se pak vyhříváme ve své vyvolené křesťanské nebo společenské bublině. Když náhodou přijde pochybnost, pak přece máme svoje doktríny ne?

Zároveň ale každý z nás jistotu hledá a potřebuje ji. Pokud není nic jisté, pak svět se stává místem k zbláznění. Jak to tedy je? Máme se spokojit s jistotou, že jistota neexistuje? To, dle mého soudu, nejde. Jenže pokud je jistota zdrojem nesnášenlivosti (a to skutečně často je), co s tím?

Možná znáte reformační rčení „sola Scriptura“ (pouhým Písmem). Jako protestant s ním sice souhlasím, ale jen částečně. Pokud bychom totiž tento slogan brali doslova, potom bychom Bibli nevykládali, ale pouze četli, a to nejlépe v původních jazycích, protože každý překlad je zároveň výkladem. Ve skutečnosti nevěříme v Písmo, ale ve svůj výklad Písma. Proto někteří světí sobotu a jiní neděli, někteří nedovolují ženám kázat, jiní v tom nevidí problém, někteří křtí nemluvňata, jiní jen dospělé a mohl bych pokračovat. A to zmiňuji pouze rozdíly mezi protestanty.

Další desítky rozdílů jsou mezi protestanty a katolíky. Všichni čteme jednu Bibli jen ne a ne ji vykládat stejně. Proč? Asi proto, že je iluze si myslet, že nám stačí pouhé Písmo. Vždy totiž bude v našem chápání Písma hrát roli tradice, kultura, zkušenosti, historie, překlad, vzdělání a další fenomény, které tvoří určité předporozumění, se kterým čteme jakýkoliv text. Navíc celá staletí byli lidé negramotní a přesto nepochybujeme, že Ježíše znali.

Jednota v povýšenosti

Z výše uvedených důvodů nemůže existovat jeden jediný správný výklad Písma. Naopak, ty církve, které si myslí, že ho mají, mají velmi blízko k sektám a skutečně se tak často chovají. Tam totiž jednotu ve výkladu najdete. Zároveň to ale vede k povýšenosti a nesnášenlivosti.

Nyní si možná řeknete, že závěrem je rozpliznutí se v relativismu a nejistotě. Není to tak. Chci napsat, že nevěřím v doktríny, ale v Krista. Věříme ve slovo, ale Slovo, které se stalo tělem. Naše jistota pak není v našem jediném správném výkladu Písma, už vůbec ne v naší správné doktríně, ale v Kristu. V Bibli hledáme oslovení Kristem a to se liší, tak jako se od sebe liší různé vztahy.

Doktríny potřebujeme, protože nám pomáhají systematizovat naši víru a naše poznání Boha. Zároveň se ale jedná jen o škatulky – byť potřebné – a do těch se Bůh prostě nevejde, tak jako se do škatulek nevejde žádný vztah. Vztah má dynamiku, mění se. Proto nakonec musíme vyznat, že poznáváme jen zčásti. Věříme ne proto, že už konečně vše víme, že jsme konečně objevili ten jediný a správný výklad, ale navzdory tomu, že někdy nevíme. Jedná se o jistotu vykoupenou hledáním a někdy i nejistotou.

Dál budu číst Písmo, dál se budu prát s některými texty, dál budu věrný své tradici včetně našich doktrín, a zároveň toto mi nebrání učit se od druhých, kteří mají svoje škatulky posunuté jinak. Snad to platí i obráceně. Pak se totiž naše jistoty nemusí stát zdrojem nesnášenlivosti.

Psáno pro časopis Proboha

Jak fungují někdy politická uskupení, ale i jiná společenství včetně církve postavená na principu guru

 Přiznám se, že když sleduji dění na Slovensku, naskakuje mi husí kůže. Vím, že máme jako křesťané občanství v nebi, ale přesto… jsem vděčný, když naše pozemské občanství v naší zemi není ničeno různými demagogy. Tváří v tvář nárůstu nejrůznějším extrémním hnutím a jejich lídrům, si dovolím popsat pár bodů, jak fungují různé druhy organizací, v kterých se projevují sektářské a demagogické rysy a jejichž vliv má dopad na mnoho dalších lidí. Může se jednat jak o politiku, tak pochopitelně        i o církevní společenství (mnohé sociologické zákony platí všude). Pokud vám naskočí některá jména či situace, pak je s tím třeba něco dělat. (Vycházím částečně z knihy Populismus pro začátečníky od rakouských autorů W. Ötsche a N. Horaczek) 

Mocenským centrem je guru. Může dělat nebo nedělat co chce. Organizace ho podporuje, nikdy ho nekritizuje, to, co by jiným neprošlo, jemu bez problémů projde. Kritika je automaticky považována za vzpouru a ta se netrpí.

Kolem guru se soustředí nejužší okruh vůdců. Tvoří jej osoby, které si guru osobně vybral. Jejich nejvyšší „kvalitou“, na základě které byli vybráni, není odbornost, ale poslušnost a loajalita. Proto se jedná o lidi, kteří především bezpodmínečně poslouchají. Nejužší kruh působí jako obranný val             a chrání vůdce před nepřáteli (tedy těmi, kdo s guru nesouhlasí či dokonce poukazují na jeho chyby), ale i přáteli, kteří dostatečně nespolupracují nebo dokonce spolupracovat nechtějí.

Kolem nejužšího jádra rotují jako satelity další okruhy osob, kteří touží po přijetí do nejužšího kruhu. Pobyt v tomto okruhu je časově omezen. Všechny kruhy pak představují hierarchii a všechny jsou přímo podřízeny vůdci, který může kdykoliv na všech rovinách organizace zasáhnout. Oficiálně sice platí pravidla organizace, ale neoficiálně guru stojí nad nimi.

Všichni členové mají ke guru vztah plný respektu někdy dokonce i vztah láskyplný. Pro lidi mimo organizaci je to zcela nepochopitelné, nerozumí zaslepenosti členů, ale to nic nemění na popisované oddanosti. V očích jemu oddaných je guru vnímán jako veliký, mimořádný, silný, který vše vyřeší. Mnozí proto vyhledávají jeho blízkost, díky jeho proklamované síle se cítí bezpečně.

Pokud někdo není dostatečně loajální, guru ho okamžitě vyloučí, zároveň se neštítí odpadlíky náležitě ponížit. Nezatěžuje se nějakými sentimentalitami jako je staré přátelství či oddanost.

Guru často volí velmi silná slova, spojená s verbální agresí, zastrašováním, vyhrožováním. Zdůvodňuje to tím, že bojuje za „svaté cíle“. Za Boha, národ, národní zájmy. Dále často někoho „vyhlazuje“. Mohou to být uprchlíci, Židé, homosexuálové, liberálové, konzervativci, Ukrajinci atd.

Guru systémově rozbíjí to, na čem společnost stojí. Konkrétně slovy, že se nedá věřit vůbec ničemu. Média lžou, volby jsou zkorumpované (tedy pokud je dotyčný nevyhraje), soudci jsou proti němu a proti jeho partaji atd. Pokud se nedá věřit nikomu a ničemu, je zde ale maják: Guru!

Guru hraje dvojí hru. Směrem dovnitř organizaci stmeluje, disponuje všemi důležitými pozicemi a vyžaduje moc ve všech významných záležitostech. Směrem ven nepřebírá zodpovědnost za to, co dělá některý z jeho vyvolených. Zároveň ale v případě pochybení je taková osoba sesazena nebo vyloučena.

Autoritářská strana, společnost, sekta svěřuje člověku na vrcholu tři monopoly:

Monopol vůle: Vůle guru stanovuje dynamiku organizace, určuje její orientaci a aktuální taktické manévry.

Monopol vědění: Guru má všechny potřebné kompetence. Není nikomu v orgabnizaci povinenskládat účty a sdělovat důvody svého jednání.

Monopol zdůvodnění: Jen guru, nebo jím pověření lidé jsou oprávnění poskytovat dovnitř a navenek vysvětlení.

Tolik pár myšlenek, které mě napadají v souvislosti… to už sem nebudu psát, každý ať si doplní sám.    A pokud vás nic a nikdo nenapadá, jste šťastní to lidé!

Ono to nikdy nebylo lepší... a lidé hodnější

Hodně lidí dnes mluví o tom, že evropské hodnoty jsou oproti minulosti v úpadku. Evropa ve skutečnosti ale nikdy na žádném morálním vrcholu nebyla. Teoreticky sice byla „křesťanská“, ve skutečnosti se ale křesťansky nikdy nechovala a krutost, dekadence, zabíjení, znásilňování bylo na pořadu dne vždy. Možná jsme dnes křesťanským ideálům naopak mnohem blíže, než kdy předtím.

Snad i díky pařížskému zahájení olympiády se více než kdykoliv dříve setkávám s povzdechem, že Evropa nenávratně směřuje ke svém konci, že dekadence dosáhla vrcholu… Nechci polemizovat se zahajovacím ceremoniálem, myslím, že napsáno bylo dost, že znechucení i nadšení bylo slyšet jak od křesťanů, tak nekřesťanů. S čím nesouhlasím, je tvrzení, že „dekadence dosáhla vrcholu“. Důvodem pak není interpretace toho, jak vypadalo zahájení Olympijských her, ale přesvědčení, že Evropa ve skutečnosti nikdy na žádném morálním vrcholu nebyla. Teoreticky sice byla „křesťanská“, ve skutečnosti se ale křesťansky nikdy nechovala a krutost, dekadence, zabíjení, znásilňování bylo na pořadu dne vždy. 

Pár faktů pro osvěžení znalostí z dějepisu: Když proběhla poprava 27 českých pánů (1620), hlavy některých z nich pak hnily v drátěných koších na různých místech Prahy ještě 10 let po exekuci. Jedná se o začátek třicetileté války, během níž Evropa přišla asi o třetinu obyvatelstva. Evropská křesťanskost se projevovala i „misijním zápalem“. Stačí si přečíst něco o pokřesťanšťování „divochů“ v Jižní a Severní Americe. Lidé jako Cortéz, Pizzaro, de Alvarado a mnozí další se dopouštěli nejhroznějších myslitelných krutostí. Pochopitelně s křížem na svých praporech. Hony na čarodějnice nejsou výmyslem Aloise Jiráska, poslední z nich byla upálena dokonce až v roce 1782. 

Když v Anglii hovoříme o viktoriánské éře a spojujeme ji s ekonomickou i kulturní prosperitou, pak je třeba dodat, že je spojena s masakrováním Bůrů, vynalezením koncentračních táborů a dětskou prací – děti začínaly pracovat od svých pěti let a jejich pracovní doba byla až 12–15 hodin. Obdivujeme francouzské Versailles, ale je třeba dodat, že stavba tohoto zámku rozhodně nebyla přehlídkou bezpečnosti práce. Podle dochovaných údajů na stavbě pracovalo přes 36 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Úrazovost byla tak veliká, že zde musel být zřízen špitál a později vznikla celá vesnice, dnešní městečko Versailles. Podmínky dělníků nebo spíše nevolníků byly otřesné. 

Evropa o křesťanství mluvila, ale byla krutá

Mohl bych pokračovat hrůzami minulého století, ale asi už víte, kam mířím. Evropa o křesťanství v minulosti více mluvila, ale v reálu byla doba vždy zlá a pro mnohé lidi děsivá. Dělat zlé věci v Božím jménu o křesťanských hodnotách nevypovídá vůbec nic. Nedělejme si iluze o „zlatých časech“ minulosti. Nic takového neexistuje. Současnost je stejně krutá, jen se o tom ví. 

Tato skutečnost by nás neměla překvapit. Koneckonců hned na začátku Bible čteme o bratrovraždě a následuje jeden příběh za druhým kde vidíme, že to s člověkem není dobré. Jsem si jist, že kdyby v kterémkoli stoletím měli lidé zbrojní arsenál jako mají dnes, neváhali by ho použít. A klidně s modlitbou na rtech (nakonec kněží zbraním žehnali).

Byl to Pavel, který pro někoho možná nekorektně, ale přesně popsal ne „pár grázlů“ ale tebe a mě: Všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ Řím 8, 9–18  

Možná by někdo namítnul: „tohle fakt není o mně, já jsem hodný člověk“. Ano, většinou snad nepácháme zlo, které jsem výše popsal, ale popravdě někdy dokážeme být hnusní, zlí a jsme jako lidé schopni všeho. 

Jsme blíž křesťanským ideálům

Je v pořádku, když okolo sebe vnímáme zlo v jakékoliv podobě, je správné, když ho nenecháme působit, ale neříkejme, že Evropa nebo svět je na vrcholu úpadku. Je pouze na vrcholu možností se zničit. Dnešní doba je alespoň méně pokrytecká, pokud Boha odmítá. Prostě jen přitakává realitě a my jako věřící s tím můžeme něco dělat.

Dokonce je dnešní Evropa v mnoha ohledech blíže ideálům Bible, než tomu bylo dříve! Třeba v rovnosti před zákonem, péči o staré a nemohoucí, důstojnosti života atd. Ani, není to zdaleka dokonalé, ale veřejné popravy se nekonají, lidé se nenatahují na skřipec, máme svobodu vyjádřit svůj názor, můžeme volit, a to včetně žen, existuje vymahatelnost práva, právo na vzdělání, je zakázána dětská práce atd. Že je to normální? Pokud byste si představili dějiny jako poloúsečku (nevíme, kdy skončí), pak se jedná jen o velmi malý výsek dějin. 

Tedy buďme vděčni za to, v jaké době žijeme, a využijme možností, které se nabízí k tomu, abychom přinášeli světlo evangelia. Nazývejme věci pravým jménem, ale dejme do svých interpretací méně apokalyptiky a více naděje… 

(Psáno pro magazín Proboha)

Kristovo vzkříšení a kralování

 

Jen jednou Pavel napsal, že jeho zvěst je klam – pokud Kristus nebyl vzkříšen (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavle napsal, že je naše víra klamná - pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 14). Jen jednou Pavel napsal, že naše víra je marná – pokud Ježíš nevstal z mrtvých (1 Kor 15, 17). Jen jednou nás Pavel vybízí, abychom povolili stavila své živočišnosti – pokud nemáme naději na zmrtvýchvstání (1 Kor 15, 32) Možná bychom Pavlovi řekli, aby ve svých výrocích přibrzdil, aby to tak nehrotil, aby to neviděl tak černobíle nebo aby byl vyváženější. Jasně, že vzkříšení je pro křesťanství zásadní, a proč používat takovéto dramatické obraty? Jenže Pavle to hrotí, je černobílý, a pro některé je možná i nevyvážený. Slovo „pokud“ používáme před tím, než stanovíme nějakou podmínku, nějaké buď anebo, když chceme zdůraznit nějaké vážné důsledky slov, činů nebo rozhodnutí. Po „pokud“ následuje nějaká „tak“. A přesně takto staví Pavel svojí argumentaci v souvislosti se vzkříšením. S tím ostře kontrastuje pohled některých křesťanů, že vzkříšení je jen metafora, symbol nebo mýtus. Že vlastně nezáleží na tom, zda se uskutečnilo, důležité je, co s touto zvěstí uděláme ve svém životě.

Z Pavlova vyjadřování vidíme, že jak pro něj, tak i pro první církev se jednalo o naprosto zásadní realitu. A třeba dodat, že i pro mnoho křesťanů po nich. Všimněme si, že až poté, co vstal Kristus z mrtvých a setkal se z apoštoly, se z ustrašeného hloučku stali odvážní svědkové, z nichž jedenáct svoji víru nakonec zaplatilo životem. Co vypůsobilo tento radikální přerod? Zároveň víme, že se nejednalo jen o apoštoly, ale že zvěst o vzkříšeném Kristu elektrizovala tisíce dalších. S odstupem 2000 let v našem někdy unaveném křesťanství možná nadšení prvních křesťanů moc nechápeme. Jasně vstal z mrtvých, zachránil nás od smrti, ale že by nás to zas až tak moc proměňovalo nebo k něčemu motivovalo…  

V současnosti zřejmě nejlepší žijící novozákonník N. T. Write napsal, že je rozdíl, zda evangelium vnímáme jako dobrou radu nebo dobrou zprávu. V této jednoduché myšlence se skrývá hluboká moudrost související mimo jiné i se vzkříšením. Představte si, že by někdo přišel a zarmouceným učedníkům a zástupům řekl, že Ježíš sice zemřel, ale že po sobě zanechal spoustu dobrých rad a návodů, jak žít a jak se dostat do nebe. Pak by dodal, že si je vědom, že podobných návodů bylo sice napsáno a vysloveno mnoho, ale že ty od Ježíše jsou FAKT nejlepší! Jsem si jist, že by to s lidmi nic neudělalo a na Ježíše by se velmi rychle zapomnělo. Dobrých rad bylo napsáno mnoho stejně tak i náboženských učitelů, kteří je vymysleli, bylo mnoho.

S podobnou myšlenkou přichází T. Keller: „Představte si, jak někdo káže otrokům a Alexandrii, že vzkříšení docela inspirativní příběh. Znamená, že dobro je nějakým způsobem silnější než zlo a proto bychom se k sobě měli chovat laskavě… Mohl by někdo z otroků říci – úžasné, toto sdělení promění můj život plný dřiny a útisku v život plný naděje!?“ Naše odpověď je, pochopitelně že nemohl. Jenže když první křesťané slyšeli apoštoly, kteří přišli ze zprávou, že káží něco, co viděli, čeho se jejich ruce dotýkali a takovéto poselství jim dalo elektrizující sílu. Ježíš totiž není především učitel morálky, velký guru, ale Bůh, který vstupuje doprostřed našeho světa, který přináší život, který láme pouta smrti a který ukazuje, že v něm a skrze něj smrt mohou překonat i jeho následovníci. Najednou to není jen teorie, zbožné přání, ale realita, kterou Ježíš započal.

Možná, že zde by někdo namítnul něco ve smyslu no a co? Člověk sice z mrtvých obyčejně nevstává, ale toto je záležitost Ježíše. Z nějakých důvodů prostě dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm, ale mě se to netýká.

Že se nás to týká, ukážu na následujícím příkladu. Představte si, že někoho učíte plavat. Dotyčnému nejde do hlavy, jak se někdo může udržet na vodě. Z pozice neplavce to skutečně prostě nejde, podobně jako na první pohled nedává smysl, že se mnohatunové letadlo udrží ve vzduchu, když se tam neudrží mnohem lehčí předměty. Protože se dotyčný neplavec bojí a stále se topí, vezmete tužku a papír a vysvětlíte mu, jak funguje Archimédův zákon a jak dělat správná tempa. Myslím, že i kdyby dotyčný rozuměl fyzice, moc by mu to nepomohlo. To, co změní jeho postoj a povzbudí ho k tomu, aby se naučil plavat, aby se položil na vodu, bude, když uvidí někoho, kdo se udrží na vodě. Zároveň potřebuje vidět někoho z masa a kostí, ne nějaký symbol. Až poté totiž zjistí, že to jde. Tím, že Ježíš vstal z mrtvých můžeme najednou poznat, že to jde, že se to týká i nás. Když on, tak i my. Učedníci o tom, že Ježíš vstane z mrtvých od něj slyšeli, ale jeho slova jim moc nedávala smysl a nevztahovali je do své situace. Až setkání ze vzkříšeným jim pomohlo, aby jim vše „docvaklo“.

Ježíš pár dní po vzkříšení vystoupil na nebesa, kde kraluje a odkud očekáváme jeho druhý příchod, při kterém nastane i naše vzkříšení. Přiznám se, že by mě zajímaly některé detaily, třeba kdy Ježíš přijde, jak bude vypadat vzkříšení, jaká budeme mít těla, zda se poznáme, jak to bude vypadat v ráji, ale i v pekle atd. Vzhledem k tomu, že k věčnosti směřuje naše naděje je vlastně zvláštní, jak mlhavě se o ní v Bibli píše. Slovem mlhavě nemyslím vůbec, ale na mnohé otázky, co bude po smrti, přesné odpovědi nemáme a pokud ano, pak často v symbolické rodině. Mám na to následující teorii. Když mluvíme o křesťanství, pak velmi často akcentujeme vztah s Kristem a se svým nebeský Otce. Zároveň je to Duch svatý, který nás uschopňuje, bychom Pána Boha vnímali jako Otce (Řím 8, 16) a který přišel, aby nám nahradil fyzicky přítomného Krista (J 16, 7). Pokud je to vztah, o který běží především, pak důležitější než různé detaily kde, kdy, jak je ke komu a s kým. Odpověď na poslední dvě otázky jsou: Ke Kristu a s Kristem, k Otci a s Otcem. Dodejme, že on se o některé detaily určitě postará.

Stále se nám ale vtírá otázka, jak to s Kristovým kralováním. Někdy to na světě vypadá tak, jak se to na Ježíšovu adresu zpívá v muzikálu Jesus Christ Superstar: „Všechno se ti vymklo z rukou, ty bezmocná loutko“. Ano, zní to rouhavě, ale tváří v tvář utrpení miliónů lidí otázka, jak moc Kristus kraluje, jak moc ovlivňuje dění na naší zemi, jak moc vstupuje do lidských osudů, je relevantní.

Uvedu čtyři pro mě základní koncepty a s tím, že jich jistě nejdete víc.

Nerozumím tomu a nejsem šťastný. - Elie Wiesel

Představa zlého Boha mne odpuzuje. Proto se držím hypotézy, která mi připadá nejjednodušší: popírám Jeho existenci. Primo Levi

Bůh je spravedlivý, ale není mocný. Rabín Harold Kushner

Ano, svět trpí a Bůh sestupuje do tohoto utrpení se svými dětmi a trpí s nimi. Dietrich Bonhoeffer

Jak jsem psal, nebudu v tomto článku řešit proč milující Bůh dopouští zlo, ale pokud přemýšlíme co znamená „Kristus kraluje“, nemůžeme tuto oblast úplně pominout.

Všimněme si, že pro Pavla a první církev toto nebyla otázka. A to měli mnoho důvodů, se po původu zla ptát. Mnozí z nich za svoji víru zaplatili cenu nejvyšší a svět, v kterém žili byl hodně krutý. Myslím, že jednou z odpovědí, proč tomu tak bylo, byla jejich víra nebo spíše jistota vzkříšení. Tito lidé a po nich mnozí další neutíkali z tohoto světa, přirozeně, že chtěli žít, ale věděli, že po mrti se setkají se vzkříšeným Kristem a touto jistotou poměřovali a dodnes mnozí poměřují vše další. Je to jako kdybyste šli někde ve vánici, v zimě a věděli, že to jednou skončí, že si zalezete do tepla horské chaty a bude lépe. Motivace co přijde, vám dá sílu i smysl pokračovat.

Zároveň jakkoliv je svět plný zla, jsou něm i mnohé záblesky dobra. Někdy si říkám, jak je možné, že síly zla definitivně nepřeválcují tento svět. Zlí lidé to leckdy mají jednodušší. Nemusí se zdržovat nějakými ohledy, skrupulemi, když je nikdo nevidí (a někdy i když je vidí), mohou krást, podvádět atd. A přes tyto výhody je stále mnoho míst na světě, kde nevládne absolutní chaos a anarchie. Jednou z možných odpovědí může být, že do našeho světa vstupuje Kristus, který kraluje, a který je zdrojem pravdy, krásy, spravedlnosti, dobra atd. Definitivní vítězství ještě nestalo a pokud bychom použili válečnou terminologii, pak vyhrána byla válka – Kristovým vzkříšením, kdy byla poražena smrt, ale boje se ještě vedou.

Jakkoli vidíme, že svět v mnoha ohledech leží ve zlém, díky Kristovu vzkříšení se s tím nemáme smířit, ale naopak usilovat Kristovu vládu do našeho světa přinášet. Tím, že Kristus kraluje navíc věříme, že zlo nebude mít poslední slovo. A to z nás má dělat lidi naděje.

Víra, modlitby, politika a schválení zbrojní pomoci Ukrajině

Nejsem žádný překladatel, ale chci zde volně přeložit, resp. převyprávět zápas předsedy reprezentantů USA M. Johnsona, jehož vliv byl při schvalování pomoci Ukrajině rozhodující. Čerpám z New York Times a Notus (obojí pochopitelně v el. podobě).

Pro předsedu Sněmovny reprezentantů M. Johnsona byl boj o novou pomoc Ukrajině stejně tak otázkou náboženskou jako politickou. Ukázal jasný postoj, jak ho od chvíle, kdy se ujal funkce, jeho jižanská baptistická víra ovlivňuje v rozhodování.

Předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů M. McCaul uvedl, že byl s Johnsonem večer předtím, než se rozhodl po týdnech průtahů s pomocí přijít, a že Johnson o rozhodnutí, zda zákon prosadit, zápasil na modlitbách.

McCaul napsal: „Neříká to všem na potkání, ale klekl si na kolena, modlil se o vedení a prohlásil: ‚Řekněte mi to. Co je tedy správné udělat?‘. Druhý den prohlásil: ‚Chci být na správné straně dějin‘.“

Dokonce i Johnsonovi kritici vědí, jak zásadní význam měla při prosazování zákona jeho víra. „Pro Mika Johnsona je to pravda. Je to náboženské rozhodnutí,“ řekl Ralph Norman, republikán z Jižní Karolíny, který v pátek hlasoval proti postoupení zákona do rozpravy. „Modlil se za to. Řekl nám to, když jsme se s ním setkali.“

Když Johnson v pátek opouštěl sněmovnu, na otázku agentury NOTUS, jakou roli v jeho rozhodnutí hraje jeho náboženství, odmítl odpovědět. Jeho kancelář na žádost o komentář k tomuto článku nereagovala.

Johnson jednání o senátním návrhu zákona o pomoci Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu dva měsíce odkládal, protože věděl, že jeho strana je v této věci hluboce rozdělena. V posledních dnech však čelil rostoucímu tlaku kolegů jižních baptistů, aby Ukrajinu podpořil. Balíček pomoci v sobotu prošel Sněmovnou reprezentantů.

Čtyři významní baptisté minulý týden v dopise Johnsona vyzvali, aby „zvážil těžkou situaci křesťanů“ na Ukrajině. V dopise se uvádí, že tamní pastoři čelí ze strany ruských sil výhrůžkám, mučení a odstraňování ze svých pozic.

„Navzdory ruským snahám vykreslit Ukrajinu jako netolerantní vůči křesťanům je to právě ruská vláda, kdo agresivně poškozuje pokojné věřící křesťany dodržující zákony v okupovaných oblastech Ukrajiny,“ dodávají v tomto dopise. „Ruská armáda zničila stovky baptistických kostelů, v nichž evangelikální křesťané na Ukrajině kdysi svobodně praktikovali svou víru.“

Daniel Darling, který dopis rovněž podepsal a který řídí centrum pro kulturní angažovanost Jihozápadního baptistického teologického semináře, agentuře NOTUS sdělil, že skupina cítila potřebu dopis odeslat poté, co viděla, jak se šíří zkreslená vyprávění o tom, že Rusko hájí křesťanství.

Jenže Johnson nemá jen podporovatele. M. Greeneová, jedna z nejzuřivějších republikánských odpůrkyň předsedy parlamentu, tento měsíc prohlásila, že Rusko „neútočí na křesťanství. Ve skutečnosti se zdá, že ho chrání“.

Začátkem týdne Johnson novinářům oznámil, že se v těžkých časech utěšuje výrokem prezidenta Johna Quincyho Adamse (1797–1801). Když se Adamse ptali, proč stále předkládá stejnou rezoluci o ukončení otroctví, která pokaždé ztroskotá, Adams odpověděl: „Povinnost je na nás. Výsledky jsou Boží.“

Pro mě je to velmi osvobozující myšlenka,“ řekl Johnson. „Budu plnit své povinnosti a výsledky nakonec nezáleží na mně. To mi vyhovuje. Uvidíme, co se bude dít, když vyložíme karty na stůl.“

Potřebujeme skutečně kouče?

 Konzultanti, guruové, mediátoři, osobní trenéři, koučové, terapeuti, poradci (téměř na všechno) atd. Co mají tyto a další profese společné? To, že mnoho oblastí osobních vztahů se změnilo v komodity, které jsou nabízeny na prodej v neustále nabídce nových služeb. Dostáváme se do situace, kterou R. Reich vystihl slovy „platíme za pozornost“. 

Je to vlastně velmi zvláštní situace, kterou vystihují následující slova: „Vztahy kdysi tvořili neodmyslitelnou součást osobní identity a sebeúcty právě proto, že stály mimo svět obchodních smluv a tržní směny. Rodiny, přátelé, sousedé, to všechno byli lidé, k nimž vás vázalo pouto vzájemnosti. Důležité bylo, že zde byli pro vás stále ne pouze tehdy, když jste si je mohli dovolit zaplatit.“ (Podle: Sacks J., Důstojnost v rozdílnosti) Ještě jednou R. Reich a jeho postřeh z jakési reklamy: „Mít nejlepšího přátele je úžasné. Je však tento váš přítel skutečný profesionál, jemuž byste svěřili s důvěrou ty nejdůležitější záležitosti svého života?“ Reklama chce slyšet odpověď ne! Vede nás k závěru, že řešení nejdůležitějších otázek života je třeba svěřit profesionálům, tedy koučům, poradcům, terapeutům a dalším. 

Chápu, že někdy, něco je moudré svěřit do rukou odborníkům. Jenže někdy to třeba není. Svému příteli důvěřuji… prostě protože mu důvěřuji, a protože za jeho přátelství nemusím platit. Zásadní problém je v tom, že zvyšující se pracovní nároky, ale i nároky, které máme na život, a za které se musí draze platit, vedou k tomu, že máme stále méně času rozvíjet vztahy se svými blízkými. Proto si někteří za pozornost platí. Mnoho z toho, co je v našem životě podstatné jsme delegovali na jiné – na terapeuty, konzultanty, poradce, kouče, kterým platíme, aby zpravovali naše vztahy, konflikty, a emoce lépe, než bychom to dokázali my sami nebo než nám dovoluje čas. Jenže to sebou nese obrovskou ztrátu vlády nad vlastním životem. Navíc hrozí, že člověk předává část své zodpovědnosti na jiné. 

Nic proti zmiňovaným profesím. Jen pozor na to, abychom příliš rychle nerezignovali na řešení problémů a výzev, které přináší život a které můžeme vyřešit s pomocí svých přátel. Pokud žádné nemáme, pak možná bude problém na naší straně.

 

Ke smrti A. Navalného

Na smrti A. Navalného je strašlivý nejen způsob, jak zemřel, ale i to, že se nadále najde velmi mnoho lidí, kteří jsou schopni podporovat Putinův režim, obhajovat současné Rusko a navrhovat, abychom dali od Ukrajiny ruce pryč. Chce se mi napsat něco ve smyslu „to jste skutečně tak slepí“? Nevím, nerozumím jim. Je možné, že někoho tak moc dokáží zblbnout tzv. alternativní média nebo političtí či jiní guruové?

A. Navalnyj byl hrdina. Nemusel se vrátit do Ruska, přesto se vrátil, byť moc dobře věděl, do čeho jde. Někde jsem četl srovnání, že pro mnohé Rusy byl tím, kým byl pro mnohé Čechy Jan Palach. S tímto přirovnáním souhlasím. V dějinách občas přichází lidé, kteří jsou ochotni za svobodu přinést nejvyšší oběť a kteří svojí obětí dokáží pohnout druhými. Jak moc a zda se to stane v Rusku nevíme.

Chápu, že projevit v dnešním Rusku nesouhlas s režimem je obrovské riziko a odvaha. O to více ale můžeme podpořit Ukrajinu my, co jsme součástí svobodného světa. Lidé jako A. Navalnyj se stávají určitým svědomím, kdy si pokládáme otázky, co jsme za oblasti na kterých nám záleží, ochotni přinést za oběť my. Myslím, že v budoucnu toto bude platit čím dál více a pokud nebudeme ochotni přinést nic, může se stát, že o leccos přijdeme.

Možná nakonec i o svobodu, kterou stále považujeme za něco automatického…

Umění být netolerantní

Významný představil moderního liberalismu sir Karl Popper napsal následující varování: „Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. B. Kuras k tomu dodává, že si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás totiž učí, že v bezbřehé toleranci vítězí i početně malá skupina všeho odhodlaných totalitaristů, kteří si s nějakou tolerancí hlavu nelámou a místo toho vám obrazně nebo i doslova zlámou vaz. A ještě jeden citát, tentokrát od spisovatele T. Manna: „Tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“.

Trochu zemitěji to vystihl rabín J. Sacks: „Abyste mohli s nepřítelem diskutovat, musíte zůstat naživu“. Dovolil bych si k tomu dodat, že vás nemusí zabít fyzicky, ale třeba profesně.

Jako vše ušlechtilé, i tolerance se dá zneužít. Absolutní tolerance a s ní související svoboda totiž v konečném důsledku dává svobodu i tomu, co jí chce zničit a tím nakonec sama sebe ničí. V posledních letech jsme svědky tohoto fenoménu na mnoha místech Evropy a v západní civilizaci. Pokud se nejedná o úplné extrémy, jedná se o strach nebo nechuť pojmenovávat zlo zlem nebo vynášet jakékoliv hodnotící soudy, které se týkají morálky a etiky. Jenže jak kdosi řekl: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, a protože musíme být tolerantní, už nenajde sílu k obnově sebe sama“.

Abychom uhájili společnost, kde je jednou z vysokých hodnot tolerance, musíme se někdy stát netolerantní. Netolerantní vůči zlu, násilí, ponižování, šikaně, lžím atd. Zároveň budeme muset mít někdy odvahu tyto a další vlastnosti pojmenovat (žel, někdy to už odvahu chce) a bránit se těm, kdo je šíří. Toto ale v relativismem rozbředlé společnosti není úplně snadné.

Určitý paradox „být netolerantní abych uhájil toleranci“ platí jak ve společnosti obecně, tak v jakémkoli lidském společenství církev nevyjímaje. Problém je v tom, že netolerantním lidem někdy nechybí sebejistota, asertivita, sebevědomí, nemusí jim chybět ani vzdělání, dokáží se velmi rychle ozvat a někdy i rozdat rány, zvláště když mají pocit, že bojují za „svatou věc“. A než se někdo ozve, může být pozdě…