COVID-19 a moc a nemoc médií

Jeden z velmi zajímavých fenoménů související s COVID-19, je fenomén médií. Většina z nás se o situaci zajímá, protože mnohých se situace nějak dotýká. Všichni máme společné, že více či méně čerpáme informace z médií. A někde zde začíná i problém, protože na téma COVID-19 se lze dočíst leccos a aby to bylo ještě komplikovanější, dočítáme se protichůdné názory vyslovené i z úst lidí, kteří jsou ve svých oborech ověnčeni tituly zprava i zleva – a to nepíšu nijak pejorativně. Zároveň vidíme, jak obrovskou moc mají média.

V tomto článku se ale chci zabývat určitou rozporuplností zpráv, která se k nám dostávají. Stále se vede diskuse, zda roušky vůbec mají smysl. V některých zemích je jejich nošení povinné, někde jen doporučené. Oba dva názory jsou podloženy vědeckými studiemi a obhajují je odborníci. Slyšíme zcela opačné názory na tzv. promořování. Pohybujeme se od názoru, že promoření je velmi nebezpečné, až po názor, že je to legitimní způsob jak se viru zbavit. Opět jsou na obou pólech renomovaní odborníci i výzkumy. Někteří lidé mají hrůzu jít do nemocnice (což se mi náramně hodilo, když jsem bez objednání mohl jít k zubaři, který teď nemá pacienty), protože vidí apokalyptické fotky z některých nemocnic především ve světě, jiní jsou v pohodě, protože se dočetli, že nemocnice jsou dezinfikované.

Všimněte si, že ve zprávách se někdy opakuje zavádějící slovní spojení „že se zdá“. Např. jsem se dočetl, že „se zdá“, že COVID-19 více zabíjí britské zdravotníky, kteří jsou z etnických menšin. Jenže „zdá se“ není žádný relevantní údaj, je to zdání. Možná se zítra zjistí něco úplně jiného, a jak bude reagovat autor článku? Asi tak, že se mu to jen zdálo… Podobných „asi“, „možná“, „zdá se“, se vyrojilo velmi mnoho.

Navíc článek je nadepsaný, že „pandemie kosí britské zdravotníky“. Slovo kosí je velmi expresivní a v souvislost se smrtí se používá třeba ve válce, kde „kulomety kosí pěšáky“. Zde zemřelo 111 zdravotníků a pečovatelů. Ano, je to hrozné číslo, každého zmarněného života je škoda, ale ze všech mrtvých v Anglii je to 0,7 procenta. Jenže srovnejte si titulek „ze všech mrtvých v Anglii je 0,7 zdravotníků a pečovatelů což je vysoké číslo“ s titulkem „pandemie kosí… atd.“ Ještě jednou – absolutně nesnižuji nasazení a oběti zdravotníků, komentuji jen a pouze titulek článku.

Jiná věc je, že jakkoli jsou počty umírajících vysoké a jakkoli je stav vážný, ví se, že výrazně více COVID-19 ohrožuje určité skupiny obyvatel a ty je třeba chránit především. A že na rozdíl od moru, španělské chřipky a dalších nemocí nekosí milióny a nekosí všechny. Jenže místo toho čteme často paušální sdělení o tisících mrtvých doprovázené náležitou obrazovou přílohou (např. kopání masových hrobů v New Yorku), která vyvolávají v lidech pocit hrůzy. Když před pár týdny zemřeli v naší zemi první lidé, pak média informovala, o koho šlo a vždy se jednalo o člověka, který již byl těžce nemocný. Tím nechci tvrdit, že jejich život měl menší cenu, ani to, že později nezemřeli lidé relativně zdraví (statistiky neznám), ale pokud COVID-19 usmrtil někoho s mnohačetným melanomem kombinovaným s dýchacími obtížemi, pak by tento člověk zemřel i na jinou infekci.

Další „nakládačka“ jsou obrazové dokumenty typu „jak vypadají plíce člověka, který prodělal COVID-19.“ Jednak při vší úctě, co my jako laici víme o RTG snímcích, dále tento snímek nemá žádnou vypovídací schopnost, protože jiní lidé mají průběh jiný, lehčí. Přečtete si komentář v článku „3D model lidských plic ukazuje, jak rychle koronavirus ničí plíce“. Čteme: „Na rozdíl od běžného zápalu plic, který vždy postihuje pouze malou oblast dýchacího orgánu, je možné v případě napadení virem pozorovat rychle se šířící rozsáhlé poškození obou plicních laloků, které v průběhu pouhých čtyřiceti osmi hodin může v napadeném organismu zasáhnout kompletně celé plíce a de facto tak rozložit dýchací cesty pacienta, což vede k neodvratné smrti. Kromě plic pak tímto způsobem virus působí také na tkáň jiných vnitřních orgánů, jako je srdce nebo slezina.“

Na první čtení to vypadá, že koronavirus je rozsudkem smrti… jenže v článku je „drobná věc“. Autor píše, že virus „může“ nikoli musí. Jako člověk postižený revmatoidní artritidou jsem nějaký čas četl, co tato nemoc „může“ a je to velmi nepříjemné čtení. Ale díky Bohu, kvalitním doktorům, medicíně a asi i životnímu stylu RA není ortel a v mnoha případech (třeba i u mne) „nemusí“, jen „může“ ublížit, není to, stejně jako COVID-19 ortel. Proto jsem články o své nemoci číst přestal, protože bych skončil v Bohnicích.
Dalším problémem při informacích o COVID-19 je klišé „poslední vědecké výzkumy zjistily“. Solidní vědecký výzkum prochází tzv. falzifikací, ověřováním, zkouškami a to, že je něco „dokázáno posledním výzkumem“, nic moc nemusí znamenat a většinou ani neznamená.

Z uvedeného vidíme, že do velké míry platí starý mediální zákon „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Lidé jsou vyděšení a místo aby se odtrhli od zdrojů špatných zpráv, ještě více je hltají v naději, že… si přečtou něco nadějného. Jenže většina médií nemá ambici dávat naději, a to je třeba si uvědomit.

Tímto nechci srážet média jako taková, vážím si práce mnoha novinářů a žurnalistů a jsem vděčný za některá média v naší zemi. Jen jsem chtěl ukázat na některé komunikační nepřesnosti a někdy i fauly.

Nechci situaci bagatelizovat, vím, že v mnoha zemích je vážnější než u nás, zároveň ale je třeba někdy některé informace číst obezřetně. Možná v této situaci platí nebát se spolehnout i na svůj úsudek, velmi vážit, jaké zprávy posílat dál, nešířit hysterii a učit se disciplíně vděčnosti. Stále se totiž máme moc dobře… třeba jen proto, že i když ekonomika padá, stále má kam padat a i když virus řádí, nezabíjí po miliónech. A to není málo. Pro mě jako křesťana z toho plyne i jistá otázka, co mám a mohu pro Pána a jeho království i v těchto časech konat.