O duchovním doporovázení a mužském přátelství

Když přemýšlím nad tím, co mělo v mém životě největší smysl a užitek, pak je to jistě rodina, ale ohledně služby to není ani předsednictví v RCB, ani kazatelování na P13, ani řada let ve funkci vedoucího pro mládež, ani přednášky na mnoha konferencích, ani stovky článků, ani několik vydaných knih, tedy to, co je vidět, ale to, že jsem mohl kus svého života strávit duchovním doprovázením řady chlapů, z nichž někteří dnes tvoří i jádro sboru, kde působím. Od doby, kdy jsme se s mojí ženou vzali, se skoro každý rok v našem bytě scházeli muži, abychom spolu četli Bibli, modlili se, společně snili a nesli spolu některá břemena. Jsem rád, že tomu je i nyní, byť bych se mohl vymlouvat na to, jak jsem obtěžkán funkcemi nebo zodpovědností. Ve skutečnosti to ale není tak horké… Jiná věc je, že jsem sám mohl několik let zakoušet vedení od několika starších mužů, kteří mě zásadním způsobem formovali. 


Nepíšu to, abych se chlubil, ale proto, že píšu nikoli o tom, co jsem někde četl nebo slyšel, ale čemu věřím a co jsem se snažil dělat, byť někdy špatně a neobratně. 


Abyste byli kazatelé, něco psali, učili na nějaké škole, měli byste mít nějaké vzdělání. K tomu, abyste někoho duchovně doprovázeli, mít teologické vzdělání ale ani jiné vzdělání mít nemusíte. Stejně jako nemusíte mít vzdělání k tomu, abyste byli rodiče. 


Zápas, který mnoho mužů prožívá je popsán u Adama a Abrahama:

Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi? On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“


Sáraj, žena Abramova, mu nerodila. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Jednou řekla Sáraj Abramovi: "Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní." Abram Sárajiny rady uposlechl. Vzala tedy Abramova žena Sáraj svou otrokyni, Hagaru egyptskou, deset let po tom, co se Abram usadil v kenaanské zemi, a dala ji svému muži Abramovi za ženu I vešel k Hagaře a ona otěhotněla.

Co mají příběh Adama a Abrahama stejného?


Oba byli „technicky“ velmi schopní. Adam dokázal pojmenovávat zvěř – což znamená poznávat zvířata a podle toho je pojmenovávat, třídit informace, vytvářet systémy. Abraham byl v podstatě manažer, který organizoval logisticky velmi náročný přesun. Nicméně v oblasti zásadních rozhodnutí, kdy nestačili organizační dovednosti, selhávají a nechávají za sebe rozhodovat svoje ženy. 

Dobře to komentuje L. Crabb v knize Adamovo mlčení:

Od Adama každý muž má sklon mlčet tam, kde by měl mluvit. Muži vyhovují situace, v nichž přesně ví, co má dělat. Jakmile se věci začínají komplikovat a nahánět mu strach, svírá se mu žaludek a snaží se z celé situace vycouvat. Když ho život frustruje nevypočitatelností, zmocňuje se ho zlost. Plný vzteku zapomíná na Boží pravdy a obrací se do sebe. Zahleděn do sebe, ztrácí kontrolu nad během svého života. Výsledky vidíme kolem sebe každý den: neovládaná sexuální vášeň, pasivní manželé a otcové, zlostní muži, kteří chtějí všechny ovládat. Na počátku toho všeho stojí Adam, který mlčel, když měl mluvit. (Adamovo mlčení)


Myslím, že duchovní doprovázení se někdy nedaří proto, že si jako muži nevíme rady, nebo jsme nejistí v oblastech, kde nestačí jen organizační schopnosti. Na několika úrovních jsem byl v církvi nucen být součástí diskuse o GDPR. Bylo neuvěřitelné, jak oproti pastoračním nebo duchovním tématům mužům zasvítila očička a nastala diskuse, které sice nikdo pořádně nerozuměl, ale bylo to něco technického, popsatelného a měřitelného. Takto jako muži někdy fungujeme a zároveň se nám někdy nebo často nechce pouštět se do tajemství, kterým je Bůh. 


Tak jako každý kluk touží po otci a nějakém mužském vzoru, byť to možná neřekne nahlas, tak každý potřebuje někoho, kdo mu pomůže v jeho duchovním růstu, kdo mu bude duchovním otcem, který předává nikoli informace, ale který formuje. Stále dokola mě fascinuje verš, I kdybyste měli tisíce vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši jsem vás já přivedl k životu skrze evangelium. Překladatelé se perou jak přeložit ono „vychovatelů“. Místo vychovatelů se v různých překladech dočtete i učitelů, vychovatelů, trenérů, strážců, dohlížitelů, pedagogů atd. Mnozí mohou být odborníky na výchovu, tréning, učení a Pavel to nepopírá, nepíše, že jich není třeba, ale pak řekne, že on je otcem a to je něco jiného. Zásadní rozdíl, mezi vychovatelem, trenérem a otcem je hloubka vztahu, nikoli odbornost. A právě vztah bychom měli těm, kterým budeme duchovními otci nabídnout především, jakkoli to neznamená rezignaci na správné informace. Zároveň otec na rozdíl od vychovatele nebo učitele nemusí až tak předat dovednosti, znalosti, návody, ale hodnoty a moudrost v našem případě něco z toho, co jsme přijali od Krista. Problém našeho pojetí křesťanství je někdy v tom, že je zaměřeno jen na informace, ale v doprovázení jde o víc. Dalšími příklady duchovního doprovázení v Písmu jsou např. Mojžíš a Jozue, Eliáš a Elíša, Barnabáš a Jan Marek, Pavel a Timoteus a hlavně Ježíš a učedníci.

L. Crabb hovoří o třech rozměrech otcovství. Ten, kdo komunikuje lze to zvládnout, dále nejsi na to sám, jsem s tebou a nakonec věřím ti. Abych byl konkrétní – přemýšlejte, zda nenastal čas s někým ujít kus jeho duchovní cesty. 


Nejde ale jen o duchovní doprovázení, ale i o mužské přátelství. L. Crabb tento rozměr vztahu mezi muži nazývá muži, kteří sdílejí tajemství. Jde o to, když se muži spolu dokáží bavit nejen o politice, sboru, církvi, novinkách na realitním trhu, ale i o Bohu, o svých zápasech nebo se spolu modlit a vést spolu otevřený rozhovor. Otcové jsou před námi, bratři jdou s námi. 


Jsem vděčný, že mám okolo sebe pár bratrů, se kterými mohu nést určitou část svých břemen. Dočetl jsem se o tzv. sedmi slibech katolických mužů, tak jak to zaznamenal R. Rohr a jeden z těchto slibů je: „Slibuji, že budu utvářet živé vztahy s několika dalšími muži jako základní stavební kámen tajemství církve.“ Zajímavé je, že katolíci v tomto vidí doslova jeden ze základních stavebních kamenů církve. Velmi mě to inspiruje a zcela s tím souhlasím.

Nelze nikomu nařizovat, aby někoho duchovně doprovázel nebo měl nějakého blízkého bratra v Kristu. Spíše bych vás chtěl povzbudit, abyste se touto cestou vydali.