Vedoucí, církev a křesťanstvo žvanící vs. konající

Jedna z věcí, která mě na současné pandemii fascinuje, je obrovský potenciál mnoha našich lidí, který se projevil a projevuje mnoha iniciativami, které jsou organizovány „zdola“, bez iniciativy politiků, zároveň některými z nich tolik uráženou občanskou společností. Navzdory zadržování testů na začátku krize, několikadennímu odkládání svolání ústředního krizového štábu, lživým výrokům typu „není pravda, že zdravotníci nemají pomůcky. Mají je… Všude respirátory dostali, kdo říká opak, lže“, fatálnímu nedostatku ochranných prostředků pro IZS, tisíce lidí nepropadlo pocitu nesmyslnosti, ani se neuzavřelo doma, ale začali r

ychle organizovat akce na výrobu tisíců roušek, mnozí věnovali látky, rozváželi materiál, na webu existují platformy na podporu potřebných atd. O nasazení mnoha lidí záchranného systému již bylo napsáno hodně a nelze než souhlasit. Prostě je úžasné vidět, k čemu je schopna se část společnosti vzepnout. Jiná věc je, že zřejmě jsme stále ještě na začátku (jakkoli bych se rád mýlil) a uvidí se, co s námi provede, když se krize bude natahovat a jak bude naše společnost resistentní proti různým populistům a stejně tak proti nejrůznějším fake-news, které se budou snažit rozvrátit západní stále ještě demokratickou, byť jistě kulhající, civilizaci. Přiznám se, že toho se bojím stejně jako pandemie.  


Matně si vzpomínám, jak mi moje prateta povídala, že jí její tatínek povídal jí o španělské chřipce. Jako malý kluk jsem její vyprávění zaznamenal pouze jako informaci na úrovni, že někdo měl angínu. Teď bych se jí ptal na mnoho věcí. Jde o to, že pandemie k dějinám lidstva patří. Hodně se připomíná španělská chřipka, která přišla krátce po první světové válce a usmrtila více lidí než vojáků v zákopech, ale v dějinách probíhaly i další epidemie, jako např. mor, které měly na svědomí děsivé počty mrtvých. Jakkoli je současná pandemie hrozná a absolutně ji nechci bagatelizovat, stále je ve srovnání s tím, co zažilo lidstvo kdysi, přijatelná. Zároveň ale oproti dobám minulým jsme sice na jednu stranu civilizací v mnoha směrech vyspělou, na stranu druhou křehkou a to více, než si připouštíme. Jsme totiž zcela závislí na elektřině, výpočetní technice, dodávce potravin, mnoho lidí pracuje ve službách, velká část populace je nahuštěna ve městech, díky technologiím je naše mysl vystavována mnoha zprávám, které působí strach, který má schopnost z lidí dělat snadno manipulovatelnou masu. Proto hrozí nebezpečí nejen z hlediska šíření nemoci, ale i následného kolapsu sociálních struktur velké. Doposud jsme toto věděli teoreticky nebo z katastrofických filmů, nyní se to bytostně týká i nás. 


Právě v těchto dobách snad ještě více než kdy jindy jsou potřeba moudří vedoucí a to na mnoha stupních vedení, kteří dokáží svým slovem, odvahou a příkladem vnášet mezi lidi pokoj, zdravé sebevědomí, jiný úhel pohledu než budou přinášet různí manipulátoři, vedoucí, kteří se dokáží obětovat a překračovat pomyslnou komfortní zónu. Pokud hovořím z křesťanského úhlu pohledu, pak mám na mysli lidi, kteří přináší určitý prorocký pohled do stávajícího dění a to ve smyslu jak pronikavého vhledu do současného dění, tak i pohledu na Ježíše a na evangelium, jako radostné zvěsti o naději. 


Zde bych rád připomněl slova současného papeže, která jsou směrována církvi. Píše o církvi jako o polní nemocnici a o tom, že mu je milejší křesťanství zraněné, ztroskotané, těch, kteří hledají, zkoušejí, tvoří, kteří hledají Boha a pravdu a v těchto zápasech nacházejí jejich životy své naplnění.

Všechny církve v naší zemi se zavřely a s tím se přerušila i jistá fixace na různé akce, nedělní bohoslužby, na různá setkávání se a konference. Někdy jsem slýchával povzdech, že jsme „přeakcovaní“, nyní tedy máme možnost si odpočinout. Možná se ukáže, že některé vlastně byly zbytečné. Zároveň nás současná situace staví před otázku, kdo nebo co je vlastně základem církve. Jistě že Kristus, ale já se ptám, jak je to ve skutečnosti… Až se vrátí život do normálu nebo do částečného normálu a začne možnost se setkávat, možná budou přicházet lidé, se kterými koronakrize zatřásla a to jak existencionálně tak existenčně. Právě pro tyto hledající se může církev stát prostorem, kde nejen zaslechnou, ale i uvidí evangelium. Nebudu klást omšelou otázku, „zda je na tuto situaci církev připravena“, protože na většinu situací se lze těžko připravit. Spíše se chci ptát sebe, zda jsem nejen připraven, ale i ochoten odpovědi přinášet a to slovem i skutkem. 


Od jisté doby mě totiž přestali zajímat žvanilové, kteří snad leccos vědí, ale nekonají a to i proto, že jsem sám již něco vyslechl a přečetl. O to více mě ale přitahují ti, o kterých jsem psal na začátku článku, kteří konají, zkoušejí a to snad i proto, že jsem toho ještě mnoho nevykonal a potřebuji především vidět, abych se inspiroval a zkoušel.


Začínal jsem obdivem k mnoha lidem, kteří se navzdory nepříznivým podmínkám vzepnuli, nevzdali a v rámci toho, co umí, přináší naději. Pokud se tito lidé najdou i v církvi, nemám o ni strach. Dobrá zpráva je, že máme co přinášet. Pokud se v církvi nenajdou, pak pro společnost církev nemá význam.