06 února, 2012

Mužská potřeba prožití velkého příběhu a přátelství

Když pozorujete biblické hrdiny, potom zjistíte, že někteří byli nemorální nebo alespoň nedokonalí. Dovolili však, aby byli použiti (vyvolení). Snad i toto je smysl Ježíšova výroku mnoho je povolaných, málo vyvolených. Tito lidé se stali součástí Božího příběhu, fantastického scénáře, který je mnoho násobně přesahoval.

Vztáhneme-li toto na muže, potom většina mužů se chce být součástí něčeho významného. Nějak nám (autor článku je muž) nestačí sedět doma před televizí, chodit na procházky s dětmi nebo vydělávat peníze – jakkoli je toto všechno zcela legitimní. Láká nás to, co J. Eldredge nazývá touhou po dobrodružství. Takto je nastavena mužská duše, proto jsou muži odedávna fascinováni velkými příběhy – počínaje hledáním grálu a konče MS v hokeji. Proto muži chodili do války. Byla v nich touha nejen po dobrodružství, ale po tom, stát se součástí velikého, mně přesahujícího příběhu.

V křesťanství tento naznačený velký příběh, po kterém muž touží, lze vztáhnout k životu s Bohem. Zamysleme se, kde velcí muži Bible prožili své důležité a zásadní zkušenosti. R. Rohr hovoří o tom, že téměř nikdy ne v chrámu nebo v jiném formálním prostoru. „Cokoli příliš pěkného, zorganizovaného odrazuje mužskou duši. Muž vyhledává kontakt s něčím pevným, autentickým, podstatným, věčným. Má raději kůži než krajku, kámen než linoleum, často má raději špínu než čistotu – toto se mu zdá autentičtější. Který muž by nebyl naplněn úžasem před zříceninami a starožitnostmi, starodávnými jeskyněmi nebo řezbami? Kterého muže by nepřivádělo v úžas prozkoumávání a objevování neznámých míst? Existuje vůbec chlapec, který by o takových věcech nesnil?“ R. Rohr hovoří v souvislosti s mužem o bytostné potřebě prožít cosi autentického. Tvrdí, že muži chtějí a potřebují to, co jim velké náboženské tradice slíbily: „Zkušenost., která tluče na tvrdé dno života a smrti“. Jenže zde nastává problém: „Svět se bojí nové zkušenosti více než čehokoli jiného. Svět se nebojí nové myšlenky, protože tu dokáže zaškatulkovat. Nedokáže ale zaškatulkovat novou zkušenost.“ Autentická zkušenost se ale nedá zažít někde u compu nebo u TV, dokonce ani ne v diskusním fóru při diskusi „křesťanských chlapů na téma mužství“, obávám se, že ani ne někde v úřad, či na procházce s dítětem, jakkoli toto vše je v životě důležité. Určitě je hezké a potřebné diskutovat o myšlenkách, o tom, co znamená být muž. Jenže toto nemá moc nás – muže, změnit. Změní nás zkušenost - proto se jí muž bojí, protože se bojí změny. Starobylé kultury toto věděli, a proto podrobovali muže iniciačním rituálům.

Má-li se něco v kontextu mužské práce změnit, nepůjde to bez určitého prožitkového rozměru. Protože jako protestanté toto moc neumíme (hovořím o protestantech, protože další křesťanské tradice znám v tomto směru jen povrchně), je někdy naše práce s muži jalová a končící pouze u přednášek. Ještě jednou ale zopakuji, již popsanou myšlenku. Bojíme se Boha, protože se bojíme zkušenosti. A protože se bojíme zkušenosti, bojíme se vstoupit do velkého příběhu – tedy do služby Bohu. Službou Bohu potom vůbec nemyslím práci kazatele, misionáře nebo nezbytně službu v církvi. Mám na mysli to, že svůj život ve vší jeho rozmanitosti podřizuji Božím řádům. O to bojuje podnikatel stejně jako kazatel. V tomto potom oba dva potencionálně stejně vítězí, jako selhávají.

Protože mnozí muži nemají autentické zkušenosti z cesty následování, postrádají to, co se rodí především díky prožité zkušenosti – postrádají autoritu. Duchovní autorita se totiž nerodí ve světě myšlenek, ale autentických zkušeností s Bohem. Mnozí muži potom mají pouze autoritu, kterou jim dává úřad, což je ale zoufale málo. Proto si v konečném důsledku jsou nejistí a zároveň křečovitě lpí na svém úřadu. Vědí, že pokud se zhroutí jejich úřad, zhroutí se jejich autorita…

Podívejme se ještě jednou na muže, který se vydává do služby čemusi transcendentnímu – tedy Bohu, na muže, který bojuje za to, aby se jeho království prosadilo. R. Moor píše: „Pravý válečník se vyznačuje tím, že slouží věci větší, než je on sám. tj. věci transcendentní. Žoldák bojuje jen za mzdu, pro svůj vlastní prospěch.“ Otázka je, čemu jsme se vydali my? Za co bojujeme? Bojujete? Pokud za nic, nebo za „trochu potěšení“, za uspokojení manželčiných potřeb, za svého zaměstnavatele, potom možná největším problémem je, že trpí naše duše. Opět – to všechno je nesmírně důležité, ale muž potřebuje cosi víc.

Abychom tento boj vybojovali, potřebujeme přátelé – a přesně zde je problém, na který dojelo mnoho mužských setkání. Cituji: „Jedním z největších problémů je skutečnost, že průměrný americký (a asi i český) muž, nemá přátelé. Pro muže je těžké si přiznat, že potřebuje společnost jiných mužů“ Dnes je někdy mezi muži v některých církvích populární skládat druhému účty. To je určitě smysluplné – tedy jistá vykazatelnost, ale jako muži potřebujeme především spolubojovníky, kteří nám budou stát v bitvě po boku, a krýt nám záda. Eldredge dodává: „Celá tahle současná krize mužství je dána tím, že nemáme společnost válečníků, místo, kde by se muži učili být muži. Potřebujeme hrstku muźů, kteří jsou s námi ochotni cedit krev.“

E. M. Remarque napsal v knize Cesta zpátky: „To, co se nepodařilo smrti, se podařilo životu – rozdělit nás.“ Jinými slovy největší přátelství mužů vznikly v boji. V případě mužů – křesťanů v boji za to, aby se království Boží šířilo. A teď nemám na mysli pouze v mojí rodině, v mém srdci – to určitě taky, ale je to příliš malý prostor. Chci, aby se šířilo v mém městě, v Čechách. Pro sebe jsem si v souvislosti s mužským přátelstvím napsal: „Přítel budu s tím, kdo se mnou podstoupí boj. Ne proto, že si vybírám, ale proto, že jsem muž a proto nemohu jinak.“ Určitě platí, že se jako muži a pochopitelně jako křesťané obecně máme snažit žít posvěcený život, bojovat proti hříchu, posilovat se v zápase za svoje děti, ale to co jako muži potřebujeme, je spojit se v boji. A to není nic militantního – mám na mysli boj, který popisuje Bible. Pokud budeme jen přešlapovat, jen teoretizovat co by se dalo, v podstatě tím budou trpět i naše vztahy, protože není nic silného, co by nás vlastně spojovalo a co by spojovalo naše duše, protože ty jsou stvořené pro boj za našeho Pána. Pokud se do této bitvy nenasadíme, potom i případná mužská setkávání časem ztratí šťávu.

1 komentář:

michal řekl(a)...

Já myslím, že každý člověk si potřebuje prožít svůj velký příběh. Teda alespoň pro něj velký. Nemusí to být zrovna téma na celovečerní biják. :) Mě třeba stačilo příběh o hledání vlastního koníčka a sama sebe. Doslova tak, jak to slyšíte. Nakonec jsem skončil u modelů a osazuji je EC motory Bühler. :)