Predátoři plní Ducha (ale jakého???)

Jsou v mnoha (nikoli ve všech) sborech… jsou tvrdí, mají jasné postoje, dokáží se ozvat, většinou dobře znají řád a rádi s ním operují, jsou v opozici proti vedení sboru, jsou znepokojení, jak je veden sbor a někdy i celá denominace. Většinou mají velmi dobré argumentační dovednosti, rádi vzpomínají na „starou dobrou církev, kde se lidé měli rádi, a vládl pořádek“.

Členové včetně kazatele z nich mají obavy, snad proto, že se obávají konfliktu. Přes svojí tvrdost tito lidé velmi dobře ovládají křesťanský slovník a netají se svojí láskou ke sboru a k církvi. Svoje ostré chování si zdůvodňují tím, že bojují za Boží věci, za nápravu sboru a církve. Rádi píší dlouhé maily, které bývají ostré jak břitva a ze kterých adresáti mají někdy bezesné noci. Záludné na jejich argumentaci je, že v lecčem mají pravdu, jenže způsob, jak o ní komunikují, je těžko přijatelný.

Sociální sítě a znásilněná dívenka

Jedna z charakteristik sociálních sítí je, že mnohý uživatel nepoužívá sociální média proto, aby si rozšířil obzory, ale aby se uzavřel do své komfortní zóny, kde se sdílí o tom, čemu věří a co chce slyšet. Sociolog Z. Bauman tento fenomén nazývá ozvěny vlastního hlasu nebo ozvěny vlastní tváře. Jinak se tomuto fenoménu říká jeskyně ozvěn. Studia chování lidí na facebooku ukázala, že lidé většinou sdílejí informace, které potvrzují jejich předsudky a zároveň věnují jen malou pozornost pravdivosti a faktům. Prostě si chceme potvrdit to, co si myslíme, že je pravda a dohledáváním se pravdy se moc nezdržujeme. Když to sdílí můj kamarád tak to tak asi bude… funguje to jako ozvěna. To co sdílím, se mi ve stejné podobě vrátí. 

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu týdnu.

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu týdnu.

Když jsem pročítal velikonoční poselství, nikdy jsem si nevšiml nějaké logické posloupnosti v tom, co Kristus řekl z kříže. S těmito sedmi větami jsem se setkal až skrze známé dílo J. Haydna, které doporučuji si k těmto textům pustit. Pokud chcete velikonoční týden projít s pomocí těchto textů, zde je pár myšlenek vedoucích k osobnímu zamyšlení a meditaci.

Čínští žadatelé o azyl aneb 70 let po únoru 1948 perzekvované komunismem nechceme

Tento článek píšu v únoru 2018, tedy přesně 70 let od doby, kdy komunisté uskutečnili převrat, který uvrhl naší zemi do temného a mnohaletého období komunistické diktatury. Nic na tom nemění ani současná snaha některých klíčových představitelů této země komunismus relativizovat anebo dokonce některým komunistickým zemím poklonkovat. Tisíce lidí byly uvrženy do vězení, přišly o svou práci, stovky dalších byly popraveny. Tisíce dalších lidí opustily naši zemi, která tímto přišla o mnoho svých elit. Komunistickou totalitou bylo dotčeno i mnoho církví. Jejich představitelé i členové byli leckdy kvůli své víře perzekvováni. Mocní se křesťanství bojí… asi intuitivně cítí, že za ním stojí někdo hodně mocný.

Je muž hlavou ženy?

ednejte podle mého příkladu, jako já jednám podle příkladu Kristova. Chválím vás, že si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali. Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž a hlavou Krista je Bůh. 1 Kor 11, 1 - 3

Oddíl o tom, že muž je hlavou ženy, se stal jedním z nejzneužívanějších textů v Bibli, protože mnohokrát podpořil mužský šovinismus a nadřazenost. Jenže co to vlastně znamená? Zvláště v poslední době, kdy dochází ke zmatení rolí muže a ženy je tento oddíl snad ještě hůře pochopitelný. Znamená to, že ženy mají mýt nádobí? Stlát postele? Zůstat doma s dětmi? Že muži mají rozhodovat kam na dovolenou? Že jejich slovo je zákonem? Dlouho jsem si lámal hlavu, zda doma jsem hlavou Daniely (svojí ženy)… „Problém“ je v tom, že se o všem zásadním radíme a klíčová rozhodnutí děláme společně. Je to dáno mj. tím, že moje žena je silná osobnost, za což jsem ale velmi vděčný. Nechtěl bych vedle sebe jakousi „na vše kývající slípku“. Jak tedy Pavlův text číst? Úplně přesně nevím, přesto se pokusím nadhodit pár myšlenek.

Divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze…

Možná znáte citát, kterým jsem nazval tento článek. Tedy že divé zvíře ukazuje svou povahu, spatří-li krev. Člověk, když uvidí peníze… Myslím, že na tomto citátu je mnoho pravdy.

Ne nadarmo je majetek a s ním spojené peníze velmi často opakovaným tématem v Písmu a ne nadarmo většina Ježíšových podobenství se nějak vztahuje k majetku. Pokusím se vybrat čtyři varující tvrzení ohledně majetku.

Prezidentské volby aneb když se otevře Mordor

Je smutné, čemu jsme v posledních dnech v souvislosti s volbami vystaveni. Někteří členové církve se mě ptají, co si o tom všem myslím. Nechci v tomto článku psát, volte jednoho nebo druhého, CB jistě snese oba voličské tábory. Dovolím si ale k volbám pár poznámek.

Jakkoli to může znít jako klišé, velmi vás prosím, modlete se a opět modlete se. Jakkoli nejsme v prezidentském systému, posledních pět let ukázalo, jak obrovský vliv prezident má. Ale posledních několik tisíc let ukázalo, jak velikou moc má modlitba.

S obrovským znepokojením sleduji, co se vynořuje na sociálních sítích a co dokonce chodí do poštovních schránek. Neznám zdroj těchto informací, ale jedná se o informace jedním slovem odporné. Podle nich je pan Drahoš svobodný zednář, vítač, iluminátor, dokonce na některých serverech se dočteme, že se jedná o pedofila, je to sluha západních mocností, spolupracoval s STB atd. Nejedná se o trestný čin pomluvy? Nic takového jsem nečetl o M. Zemanovi a jsem rád, protože by se jednalo o lži. Jenže proč tyto brutální lži jdou jen jedním směrem? Nechť si každý odpoví sám…

Někteří namítnou, že kampaň se vede i proti M. Zemanovi. To ano, ale drtivá většina námitek jeho oponentů připomíná, co se skutečně stalo, co je dohledatelné a co M. Zeman prostě nevysvětlil, anebo se třeba jen neomluvil. Těch kauz bylo mnoho a nemá smysl, abych je zde vypisoval. Dalším otazníkem je jeho zdraví, jenže jeho okolí dlouho tajilo a do velké míry tají jeho zdravotní stav a tím nahrává na smeč různým pochybnostem. Navíc už jenom to, že M. Zemana podporují okamurovci, komunisté a spolu s nimi i Babiš mě silně znepokojuje.  

Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu

Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…

Odpuštění - jde to?

17. listopad jsem oslavil v chrámu sv. Víta poslechem Mozartova Requiem, které bylo hráno jako modlitba za ty, kdo svobodě obětovali život. Hlavou se mi při poslechu honilo mnoho myšlenek a jedna z nich je otázka odpuštění. Mozart toto vyjadřuje slovy ve strhující pasáže Rex Tremendae a to ve slovech: „Králi věčný a obávaný, všem potřebným nabízíš zachránění, spas i mě, prameni slitování.“ (Pokud vás to zajímá, najdete to třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=SKityhJZDV0.) Chtěl bych vás k tomuto přemýšlení o odpuštění přizvat s tím, že mě moc zajímají vaše postřehy.

Čtu teď knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii člověka, ke kterému chovám obrovský obdiv kvůli jeho touze prosadit spravedlnost, – Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev v této knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.