Prezidentské volby aneb když se otevře Mordor

Je smutné, čemu jsme v posledních dnech v souvislosti s volbami vystaveni. Někteří členové církve se mě ptají, co si o tom všem myslím. Nechci v tomto článku psát, volte jednoho nebo druhého, CB jistě snese oba voličské tábory. Dovolím si ale k volbám pár poznámek.

Jakkoli to může znít jako klišé, velmi vás prosím, modlete se a opět modlete se. Jakkoli nejsme v prezidentském systému, posledních pět let ukázalo, jak obrovský vliv prezident má. Ale posledních několik tisíc let ukázalo, jak velikou moc má modlitba.

S obrovským znepokojením sleduji, co se vynořuje na sociálních sítích a co dokonce chodí do poštovních schránek. Neznám zdroj těchto informací, ale jedná se o informace jedním slovem odporné. Podle nich je pan Drahoš svobodný zednář, vítač, iluminátor, dokonce na některých serverech se dočteme, že se jedná o pedofila, je to sluha západních mocností, spolupracoval s STB atd. Nejedná se o trestný čin pomluvy? Nic takového jsem nečetl o M. Zemanovi a jsem rád, protože by se jednalo o lži. Jenže proč tyto brutální lži jdou jen jedním směrem? Nechť si každý odpoví sám…

Někteří namítnou, že kampaň se vede i proti M. Zemanovi. To ano, ale drtivá většina námitek jeho oponentů připomíná, co se skutečně stalo, co je dohledatelné a co M. Zeman prostě nevysvětlil, anebo se třeba jen neomluvil. Těch kauz bylo mnoho a nemá smysl, abych je zde vypisoval. Dalším otazníkem je jeho zdraví, jenže jeho okolí dlouho tajilo a do velké míry tají jeho zdravotní stav a tím nahrává na smeč různým pochybnostem. Navíc už jenom to, že M. Zemana podporují okamurovci, komunisté a spolu s nimi i Babiš mě silně znepokojuje.  

Jak mi M. Zeman pomohl v pochopení leadershipu

Když byl před pěti lety zvolen M. Zeman, mnozí se uklidňovali tím, že zas až tak o moc nejde, protože v naší zemi jednak nemáme prezidentský systém a jednak „housky dražší stejně nebudou“. Jenže se ukázalo, že toto uvažování bylo špatné. Právě díky M. Zemanovi si ještě více uvědomuji, jak klíčová je nejen role prezidenta, ale v obecnější rovině i vedoucího. Protože jako předseda CB nechci a ani se nemám vyjadřovat, koho preferuji, žádné jméno v tomto článku více nezmíním. Závěr nechť si udělá každý sám (stejně svého kandidáta už všichni mají).

Ano, vedoucí s námi většinou nechodí každý den na oběd, vidíte se s ním jen někdy, ale má vliv a to někdy silnější, než si připouštějí. A v tom je zakopaný pes. Ať chceme nebo ne, ti, kdo jsou v čele, jsou vzorem a to buď dobrým, nebo špatným. Ale nějakým vzorem jsou. Jakoby kdesi v nás bylo zakódováno heslo „když může on, mohu taky“ a to jak v pozitivním, tak negativním smyslu. Když se on může ožírat, lhát, zesměšňovat kde koho, pak, i když vím, že je to špatné, mohu i já. Naopak je-li vedoucí rovným člověkem, stává se jakýmsi druhým svědomím, které mě vede k tomu, abych i já hrál rovnou hru.

Vztah otec, syn a táhni mi z cesty ty…

Začtěme se do následujícího nepříliš povzbuzujícího příběhu, jak nám ho popsal Sigmund Freud.

Otec Sigmunda Freuda se jmenoval Jakob a byl obchodníkem se suknem. Jednoho večera se oblékl, vzal si novou kožešinovou čepici a šel se projít. Chodníky tehdy bývaly velmi úzké, a tak když se proti němu objevil jiný chodec, nastala trapná situace – Jakob udělal další krok, ale nebyl si jistý, kdo má vlastně přednost. Muž byl rychlejší, srazil Jakobovi čepici do bláta a ještě zařval: „Uhni, Žide!“ Když tu historku otec doma vyprávěl svému synovi, na tomto místě se zarazil. Malého Sigmunda ale právě tohle zajímalo nejvíc a naléhal: „A co jsi udělal?“ Otec odpověděl: „Ustoupil jsem a šel pro čepici.“ Tato příhoda údajně poznamenala povahu zakladatele psychoanalýzy. Nedostatek heroismu u muže, který byl jeho absolutním vzorem, jej zasáhl jako úder blesku…

Odpuštění - jde to?

17. listopad jsem oslavil v chrámu sv. Víta poslechem Mozartova Requiem, které bylo hráno jako modlitba za ty, kdo svobodě obětovali život. Hlavou se mi při poslechu honilo mnoho myšlenek a jedna z nich je otázka odpuštění. Mozart toto vyjadřuje slovy ve strhující pasáže Rex Tremendae a to ve slovech: „Králi věčný a obávaný, všem potřebným nabízíš zachránění, spas i mě, prameni slitování.“ (Pokud vás to zajímá, najdete to třeba zde https://www.youtube.com/watch?v=SKityhJZDV0.) Chtěl bych vás k tomuto přemýšlení o odpuštění přizvat s tím, že mě moc zajímají vaše postřehy.

Čtu teď knihu od Toma Segeva „Skutečnost a legenda“. Jedná se o jedinečnou biografii člověka, ke kterému chovám obrovský obdiv kvůli jeho touze prosadit spravedlnost, – Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou lovec nacistů. Segev v této knize prochází nejen Wiesenthalův život, ale i jeho dílo. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu knihu Slunečnice.

Danění círevních restitucí a KSČM a spol. to těm flaďákům nandá!

Asi většina čtenářů tohoto blogu zaznamenala zprávu, že KSČM podmiňuje podporu ANO tím, že budou zdaněny církevní restituce. Předseda hnutí Ano s tímto souhlasí (na rozdíl od církví přece on přišel k majetku poctivě a daně bezvadně odvádí) a k podpoře komunistického návrhu se přidají i Okamurovci. Není třeba se ale ničeho bát. KSČM a spol. zdaněné církevní restituce jistě chtějí pro "dobro obyčejného lidu". 

Jinými slovy ti, kteří majetek ukradli, ukradený majetek chtějí danit. Dokonce se tato kauza stává podmínkou toho, aby se dostali k moci. Připadá mi to jako špatný sen nebo jako divadlo absurdity. Jde o to, že když šli bolševici od koryt, pak po nekonečných peripetiích dostaly církve část svého majetku zpět. Dělo se to na stejném principu, jako dostávali zpět majetek restituenti (i když často, žel, po šílených peripetiích). Prostě když se něco ukradne, má se to vrátit. Když už někteří tak rádi šermují „křesťanskými hodnotami, které nás chrání od islámu“, pak ochrana soukromého majetku je jednou z křesťanských hodnot. Další pak to, že krást se nemá.

O církvi a pokušení moci

Několikrát jsem se ve svých článcích zabýval otázkou pokušení moci. V tomto článku se k tomu chci opět vrátit…

Třetí pokušení, kterým ďábel 
zkoušel Ježíše, bylo to pokušení moci a je vyjádřeno v následující nabídce: „Tobě dám všechnu moc i slávu těch království".

Jak geniální ďáblova nabídka byla, se ukázalo v dějinách církve v míře vrchovaté. Začtěme se do slov H. Nouwena, který o fenoménu moci píše:
< „Když se sám sebe ptám na důvody proč tolik lidí v posledních desetiletích ve Francii, Německu, Holandsku, a také v Kanadě a v Americe odešlo z církve, snadno mi na mysl přichází slovo „moc“. Jednou z největších ironií v dějinách křesťanství je, že jeho vůdci stále podléhali pokušení moci - politické moci, vojenské moci, ekonomické moci nebo morální a duchovní moci - přestože stále mluvili ve jménu Ježíše, jenž nelpěl na své božské moci, ale sám sebe se zřekl a byl jako my. Pokušení považovat moc za vhodný nástroj k hlásání evangelia je tím největším ze všech pokušení. Co činí pokušení moci tak zdánlivě neodolatelným?

Koho by volil Ježíš?

Souhlasím s Romanem Jochem, který v jednom z rozhovorů napsal, že by církevní představitelé neměli radit, koho volit. Neměli… protože by tím rozdělovali. Navíc vyšlo několik velmi dobrých článků, které se voleb týkají a tak není třeba nosit dříví do lesa. Asi všichni křesťané se shodnou, že je třeba jít k volbám, že je třeba volit strany s prorodinnou politikou, že volit komunisty je nepřijatelné, že není správné volit strany, které nepřichází s pozitivním programem, že je třeba dívat se na morální integritu toho kterého politika a že by bylo dobré si přečíst volební programy. Všechny tyto a jistě i některé další rady a postřehy jsou nepochybně správné. Také se čas od času ozývá, že v těchto volbách jde o víc než kdykoli jindy, protože kandiduje řada extrémistických uskupení, které mají šanci na zvolení. Tedy mnozí se obávají o plíživé vytrácení demokracie.

Kazatelská (pastorská, kněžská) samota

H. Nouwen v souvislosti s prací duchovních napsal: „Duchovní má neutuchající touhu dávat lidským životům smysl, ale shledává, že stojí na okraji dění a že je pouze neochotně připouštěn na místo, kde jsou činěna rozhodnutí. Je bolestivým paradoxem, že duchovní, který chce být středem lidských životů, se nachází na periferii a často marně prosí o vstup. Zdá se, že nikdy není v centru dění, tam, kde se tvoří plány a projednávají strategie. Vždycky to vypadá, jako kdyby se s několika plačícími ženami přicházel v nesprávnou dobu na nesprávná místa s nesprávnými lidmi, za městské zni, kde hostina již skončila. V nemocnicích, které jsou svědky prvního křiku člověka i jeho posledních slov, jsou duchovní nezřídka spíše tolerováni než vyžadováni. Ve vězeních, kde je bolestně pociťována lidská touha po osvobození a svobodě, se kaplan cítí jako provinilý přihlížející, jehož slova jen stěží obměkčí vedení věznice. Ve městech, kde si děti hrají mezi budovami a staří lidé umírají opuštěni     a zapomenuti, nejsou protesty kněží brány příliš vážně a jejich požadavky visí ve vzduchu jako řečnické otázky. Mnohé kostely, které zdobí slova ohlašující spásu a nový život, jsou často společenským salónkem pro ty, kteří se ve starém životě cítí docela spokojeně a nechtějí dovolit slovům duchovních, aby proměnila jejich kamenná srdce ve výhně, kde meče mohou být překována na radlice a kopí na vinařské nože“. (Nouwen H., Zraněný ranhojič 94 – 95) Jinými slovy, je sám…

Pohanům vstup zakázán? Zakázán!

Když jsem chodíval na box, pak jsem si odnesl jedno boxerské pravidlo: Frajer jsi do první rány. Asi ho není třeba vysvětlovat. Pravda je, že boxovat s pytlem je jiné, než s živým člověkem. To druhé více bolí. Zmiňuji to nikoli proto, že bych si myslel, že jsme „frajeři“, ale že dopad toho, čemu a komu věříme, se ukáže, až budeme konfrontováni s ateismem, vírou v horoskopy, s něcismem, s odporem k organizovanému náboženství, odporem ke jménu Ježíš, s generací mileniálů nebo tzv. post-pravdivou dobou. Vzpomínám si na neskutečný pocit, když jsem obhájil svoji závěrečnou práci na VŠ, která se týkala Platonova dialogu Timaios a jeho srovnání s Genesis. Odcházel jsem s dvojkou, pocitem, že se mě nikdo nebude ptát, jakou jsem měl známku a hlavně že to, co jsem nastudoval, je pro život zcela nepoužitelné. Zároveň bych chtěl, aby se mi toto nestávalo jako křesťanovi. V této souvislosti si přečtěme jednu z rad zkušeného ďábla:

Chvála chaosu v církvi

Vzpomínám si na dny, kdy v naší rodině vládl (díky mé ženě) alespoň trochu pořádek. Ten vydržel do dne, kdy jsme si domů přinesli první dítě. Od té doby v naší rodině již 16 let vládne ne snad totální chaos, ale ani pořádek. Asi nemusím vysvětlovat proč… Pokud máte rádi pořádek, nepořizujte si děti (a to my máme jen dvě a ještě zdravé). Nebudu se rozepisovat o rozbitých vázách, počmáraných zdech, problémech ve škole, nemocech, hledání smyslu života atd. To znáte a mnohdy mnohem lépe než já.

  Velmi podobné je to ve sboru. Jestli chcete ve sboru alespoň relativní klid, uzavřete ho novým lidem!!!