Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?

Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…

Nic neposuzuj, pokud nechceš být netolerantní?

V roce 2002 publikoval Oto Ulč v revue Prostor článek „Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů“. V článku autor parafrázuje Otčenáš. Přes to, že parafráze byla napsána před čtrnácti lety, neztratila nic ze své aktuálnosti. Posuďte sami:  Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější.

Gen 21, Iráčané a má to smysl pomáhat!

Možná si ještě pár z nás vzpomíná na nápisy na některých rakouských supermarketech, když se otevřely hranice, které hlásaly tuto prosbu: "Češi nekraďte nám tady". Tehdy se nám, co jsme v supermarketech nekradli, podobné nápisy moc nelíbily. Proč? Protože se jednalo o princip kolektivní viny. S podobnými argumenty nyní operují ti, kdo odsuzují irácké křesťany a Gen 21. Odsuzují nikoli to, že by zde Iráčané kradli, ale že, slovy ministra Chovance „zneužili pohostinnosti ČR“. Co z toho pro myšlení davu plyne?  To, že nemá smysl iráckým křesťanům pomáhat.

Ke své víře církev nepotřebuji?

Nedávno jsem po delší době viděl jednoho člověka chodícího do našeho sboru. Protože jsme se delší dobu neviděli, zeptal jsem se ho, proč mezí nás nechodí nebo zda chodí někam jinam. Zaujala mě jeho odpověď. Dopoledne nechodí proto, že „v neděli ráno rád tráví čas s Pánem o samotě“. Nutno dodat, že se sborem nežije ani mimo neděle. Pravidelně se ale stýká s jednou křesťanskou skupinou, která mu prý nahrazuje církev… takže vlastně ani sbor moc nepotřebuje.

Sociální sítě a proč jsem vděčný za Evropu

V posledních letech je stále více „in“ kritizovat a nadávat na Evropu a na západní civilizaci. Jsme prý dekadentní, vládnou nám nesmyslné zákony, stále více postrádáme demokratické instituce, křesťanství se dostává kamsi na okraj, jsme nemorální, rozkládá se školství, odebírají se děti, rostou práva homosexuálů, stoupá nezaměstnanost, vládnou nám idioti, nefunguje justice, nefunguje zdravotní systém… Na některých sociálních sítích je patrná nenávist vůči západu a sílící příklon k Rusku jako obhájci „tradičních křesťanských hodnot“ a hrázi proti rozpínání USA. K této kritice se přidává i řada křesťanů, kteří v Evropě v západu někdy dokonce vidí rysy připomínající apokalypsu.

Proč mladí kluci nechtějí jít dělat duchovního?

V posledních letech mnoho se mnoho církví potýká s opakovaným problémem – jen velmi málo mladých kluků se připravuje na službu duchovního (kazatele, pastora, kněze atd.) Moje otázka je proč? Je práce v církvi skutečně tak demotivující (píšu v církvi, nikoli v misijních a jiných – jistě skvělých a potřebných, křesťanských organizacích)  

Proč, když už se někdo rozhodne pracovat na „plný  úvazek“, tak časem odchází do různých nadcírkevních služeb, aby pomáhal kazatelům, vymýšlel pro ně další konference a motivační pobyty, školil je jak pracovat od dorostu po mládež, případně pro ně psal knihy, jak, co a kdy mají dělat? Prý bývaly doby, kdy dát synka na studia teologie a následně z něj mít faráře bylo „něco“.

Učednictví, naučednictví a (ne)efektivní vzdělávání

Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe.

Sňatek s nevěřícím

Jen málokteré téma dokáže vzbudit tolik emocí, jako téma chození a sňatek věřícího s nevěřícím. Zastánci názoru, že se nejedná o problém, většinou argumentují nějakým skvělým párem, kdy jen jeden věří a kterým to skvěle v manželství klape. K tomu pak přidají jinou zkušenost, kdy jsou manželé věřící a neklape to. Jiný argument je, že se jedná ze strany křesťanů o upjatost a někdy až jistý druh xenofobie vůči nekřesťanům. Láska přece přebíjí všechno – včetně (ne)víry! Stejně tak nikde v Bibli nenajdeme verš „neber si nevěřící“. Pravda je, že ve Starém zákoně najdeme varování před smíšenými sňatky, jenže starozákonní věřící toto varování jednak moc nenaplňovali, jednak nedodržovali mnohem zásadnější věc, kterou je monogamie a měřeno současnou optikou jim to Bůh poněkud překvapivě, toleroval. Nový zákon je jiný, polygamie je vnímána jako zásadní hřích. Manželství věřících a nevěřících se zde řeší s tím, že není vnímáno jako ideální stav, nicméně nevíra partnera není důvod k rozvodu. Často se argumentuje i textem 2 Kor 6, 14 o netáhnutí jha s nevěřícím. Ano, není to text explicitně o manželství, ale kdo v manželství je, pak jistě ví, že manželství táhnutím společného jha je.

Hlednání jednoty Boha a Allaha

V posledních dnech se mezi křesťany rozhořela diskuse, zda Allah a Bůh jedno jsou. Vlnu kritiky zvedla kauza na Wheathon Colledge, která se částečně této problematiky týkala. Pokusme se bez toho, abychom si dávali nálepky liberál, nevzdělanec, fundamentalista, primitiv, ortodox, neznalec křesťanských vyznání toto téma otevřít. Velmi rád uslyším vaše – nepochybně dobré postřehy a námitky.

Věříme ve stejného Boha a proč tolik arogance?

Před pár dny vyšel článek T. Halíka s provokativní otázkou, zda máme s muslimy stejného Boha. Kdo čte Halíka častěji, pak nemusí hledat autorovu odpověď. Máme… jednak patříme do rodiny monoteistických náboženství, jednak jde údajně jen o to, jak Bohu říkáme.

Hlavně argument ohledně toho, že je jedno jak Bohu říkáme, jsem při rozhovorech o víře slyšel nesčetněkrát, jedná se o donekonečna omílanou mantru. Jedná se o názor dnes populární, žádaný, kterému se tleská. Zde se T. Halík veze na populistické vlně, proti které sám tolik bojuje.