Sociální sítě a proč jsem vděčný za Evropu

V posledních letech je stále více „in“ kritizovat a nadávat na Evropu a na západní civilizaci. Jsme prý dekadentní, vládnou nám nesmyslné zákony, stále více postrádáme demokratické instituce, křesťanství se dostává kamsi na okraj, jsme nemorální, rozkládá se školství, odebírají se děti, rostou práva homosexuálů, stoupá nezaměstnanost, vládnou nám idioti, nefunguje justice, nefunguje zdravotní systém… Na některých sociálních sítích je patrná nenávist vůči západu a sílící příklon k Rusku jako obhájci „tradičních křesťanských hodnot“ a hrázi proti rozpínání USA. K této kritice se přidává i řada křesťanů, kteří v Evropě v západu někdy dokonce vidí rysy připomínající apokalypsu.

Proč mladí kluci nechtějí jít dělat duchovního?

V posledních letech mnoho se mnoho církví potýká s opakovaným problémem – jen velmi málo mladých kluků se připravuje na službu duchovního (kazatele, pastora, kněze atd.) Moje otázka je proč? Je práce v církvi skutečně tak demotivující (píšu v církvi, nikoli v misijních a jiných – jistě skvělých a potřebných, křesťanských organizacích)  

Proč, když už se někdo rozhodne pracovat na „plný  úvazek“, tak časem odchází do různých nadcírkevních služeb, aby pomáhal kazatelům, vymýšlel pro ně další konference a motivační pobyty, školil je jak pracovat od dorostu po mládež, případně pro ně psal knihy, jak, co a kdy mají dělat? Prý bývaly doby, kdy dát synka na studia teologie a následně z něj mít faráře bylo „něco“.

Učednictví, naučednictví a (ne)efektivní vzdělávání

Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe.

Sňatek s nevěřícím

Jen málokteré téma dokáže vzbudit tolik emocí, jako téma chození a sňatek věřícího s nevěřícím. Zastánci názoru, že se nejedná o problém, většinou argumentují nějakým skvělým párem, kdy jen jeden věří a kterým to skvěle v manželství klape. K tomu pak přidají jinou zkušenost, kdy jsou manželé věřící a neklape to. Jiný argument je, že se jedná ze strany křesťanů o upjatost a někdy až jistý druh xenofobie vůči nekřesťanům. Láska přece přebíjí všechno – včetně (ne)víry! Stejně tak nikde v Bibli nenajdeme verš „neber si nevěřící“. Pravda je, že ve Starém zákoně najdeme varování před smíšenými sňatky, jenže starozákonní věřící toto varování jednak moc nenaplňovali, jednak nedodržovali mnohem zásadnější věc, kterou je monogamie a měřeno současnou optikou jim to Bůh poněkud překvapivě, toleroval. Nový zákon je jiný, polygamie je vnímána jako zásadní hřích. Manželství věřících a nevěřících se zde řeší s tím, že není vnímáno jako ideální stav, nicméně nevíra partnera není důvod k rozvodu. Často se argumentuje i textem 2 Kor 6, 14 o netáhnutí jha s nevěřícím. Ano, není to text explicitně o manželství, ale kdo v manželství je, pak jistě ví, že manželství táhnutím společného jha je.

Hlednání jednoty Boha a Allaha

V posledních dnech se mezi křesťany rozhořela diskuse, zda Allah a Bůh jedno jsou. Vlnu kritiky zvedla kauza na Wheathon Colledge, která se částečně této problematiky týkala. Pokusme se bez toho, abychom si dávali nálepky liberál, nevzdělanec, fundamentalista, primitiv, ortodox, neznalec křesťanských vyznání toto téma otevřít. Velmi rád uslyším vaše – nepochybně dobré postřehy a námitky.

Věříme ve stejného Boha a proč tolik arogance?

Před pár dny vyšel článek T. Halíka s provokativní otázkou, zda máme s muslimy stejného Boha. Kdo čte Halíka častěji, pak nemusí hledat autorovu odpověď. Máme… jednak patříme do rodiny monoteistických náboženství, jednak jde údajně jen o to, jak Bohu říkáme.

Hlavně argument ohledně toho, že je jedno jak Bohu říkáme, jsem při rozhovorech o víře slyšel nesčetněkrát, jedná se o donekonečna omílanou mantru. Jedná se o názor dnes populární, žádaný, kterému se tleská. Zde se T. Halík veze na populistické vlně, proti které sám tolik bojuje.

Strach

Jeden z pocitů poslední doby je strach. Strach z... je toho hodně.

První emoce popsaná v Bibli je strach (Ge 3,10). Poté, co Adam zhřešil, a poté co se ho Bůh ptá „kde jsi“, Adam vysvětluje, „že se bál, a proto se ukryl“. Strach nakonec vede Adama ke zcela iracionálnímu chování – snaží se skrýt před vševědoucím a všudypřítomným Bohem. Čteme-li biblické příběhy dál, potom vidíme, že téma strachu se opakuje znova a znova. Abram se bojí, a tak řekne, aby Sáraj v Egyptě popřela, že je jeho žena. Izák v Geraru stejně jako jeho otec zapírá svoji ženu, protože se bojí. Jákob se díky svému podvodu skoro celý život bojí svého bratra. Rúben se bojí postavit proti svým bratrům, kteří se rozhodnou zabít Josefa, a proto nakonec spolu s nimi vymýšlí lež o tom, že Josefa roztrhala divoká zvěř. Bratři se nakonec setkají s Josefem v Egyptě a logicky se bojí pomsty. Mojžíš se bojí svého povolání a doplatí na to tím, že dostane Arona, který mu je někdy spíše přítěží. Izraelci se bojí jít pouští z otroctví do zaslíbené země. Proto reptají a svalují svoje problémy do Mojžíše a Árona.

Polibek ďábla a jak se v tom všem vyznat?

Každý z nás je otřesen tím, co se v posledních dnech děje a každý se snaží hledat nějaké odpovědi. Odpovědí je mnoho a zcela logicky se mnozí ptají „kdo se v tom má vyznat“? Jedna z emocí, která je ve společnosti stále silnější, je strach, ale i nenávist a rozdělení. Jako křesťané si uvědomujeme, že existuje jak hmatatelná realita, tak i duchovní svět, který je pod Boží vládou. Stejně tak ale i svět „duchovních mocností, které ovládají tento věk tmy“. Po posledních dnech se nám zdá, že tento temný svět se zhmotnil v teroru, který představují muslimští radikálové. Jistě to tak je. Zároveň je ale dobré vědět, že jeden z krvavých incidentů v Paříži se stal během koncertu kapely Orlové mrtvého metalu (Eagles of death metal) a samotný útok začal při zpěvu písně s těmito slovy:

Kdo bude milovat ďábla, kdo bude milovat jeho píseň?

Já budu milovat ďábla, já budu milovat jeho píseň.

Kdo bude milovat ďábla, kdo políbí jeho jazyk?

Já budu milovat ďábla, já políbím jeho jazyk.

(Zdroj: Dailymail, Nov. 16, 2015)

Vůbec tímto nechci tvrdit, že si na sebe lidé touto písní přivolali smrt! Útok by nastal i při jiné písni. Chci ale říci, že smrt se zjevila v okamžiku, kdy byl opěvován otec smrti – ďábel. Že se v jednom okamžiku setkala smrt duchovní, vzývaná v písni skupinou Eagles of death metal, se smrtí tělesnou. Zda se jednalo o náhodu nebo Boží mluvu ponechávám na čtenářích…

Jakoby ale spojení oné písně a toho, co se stalo, ukázalo, že to, co se odehrává v posledních dnech a možná i letech je konflikt nejen pozemský, ale i konflikt duchovní. A na nás je, abychom do této tmy dokázali vnášet světlo, naději, ale i jinou perspektivu.

Když stojíme před nějakou otázkou, pak si jako kristovci máme klást otázku, jak se na to všechno dívá PJK. Ke komu by se přidal? Není to otázka teoretická, ale praktická, protože chceme jednat jako on.

Ježíš žil v době, která byla velmi neklidná a politicky hodně nestabilní. Sice v římských provinciích neexistovala parlamentní demokracie, ale byl zde silný odpor proti vládnoucímu Římu a navíc i uvnitř židovského státu mezi sebou zápasilo o vliv několik nábožensko-politických frakcí. Nebyly to politické strany v našem smyslu, spíše jakési názorové a vlivové skupiny. Přesto, že tyto frakce byly z jednoho státu, resp. provincie, neměli se mezi sebou rádi. Spojovala je pouze nenávist vůči Římu, protože nenávist, jak známo, dokáže spojit kohokoli. Tato nenávist nakonec zhruba 30 let po smrti PJK vyústí v povstání.

Do této situace přichází Ježíš. Je zcela normální, že lidé kolem něj očekávají, že se k situaci nějak vyjádří, že dá zapravdu té či oné straně, frakci nebo že alespoň jasně a hlasitě řekne, že nesouhlasí s okupací Říma. Jenže nevíme, co si myslel o císaři Gaiovi Oktaviánovi nebo o Tiberiovi, nevíme ani co si myslel o vládnutí Piláta. Nevíme, jaký byl jeho názor na politiku Heroda. Jediné co nám řekne o politice je, že co je císařovo, máme dát císaři a pak že jeho (Kristovo) království není z tohoto světa. Z tohoto někteří odvozují správnost oddělení církve a státu… Z věty "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22, 25 – 26 lze usuzovat, že si o politické moci nedělal iluze. Věděl o pokušení moci.

Když Ježíš nechce mluvit o politice veřejně, snaží se ho jeho oponenti nachytat. Třeba otázkou koho mají poslouchat – zda císaře nebo Boha, nebo když se ptají, zda mají kamenovat cizoložnici. Pokud řekne, kamenovat, pak se protiví Římu, protože židé nesměli popravovat, pokud řekne ne, protiví se zákonu. Ježíš se ale nikdy nachytat nenechá a geniálně stočil rozhovor k něčemu jinému.

Když má být Ježíš ukřižován, najednou slyšíme od jeho opozice velmi silný politický apel a to ve slovech pronesených k Pilátovy – když necháš tohoto muže jít, nejsi přítel císařův. Sám Ježíš je odsouzen v politickém, nikoli v náboženském procesu. Tedy jeho doba rozhodně nebyla apolitická a jeho situace rozhodně nebyla snadná.

Přesto nám Ježíš ukazuje několik velmi zásadních principů, podle kterých se lze inspirovat i dnes.

Ježíš hovoří o ďáblovi jako o zcela reálně bytosti ovládající lidi: On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel“. Mt 13, 37 – 39 Kristus říká, že existují síly temnoty a ďábel působící na tomto světě skrze „svoje syny“. Aplikováno do naší doby, toto se jakoby naplno projevily právě v oněch děsných minutách hrůzy, kdy se vyznávání lásky k satanu a zpěv o smrti spojil s vražděním, prováděným „jeho syny“. Jenže je zde ještě další sdělení. Jako Evropa se otevíráme čím dál více silám zla a to nikoli především tím, že do Evropy přichází muslimové a utečenci, jakkoli si mnohá rizika uvědomujeme, ale že opouštíme Krista a nahrazujeme jej vším možným. Žel,  jako křesťané až tak moc neregistrujeme zlo duchovní, a nebo na něj rezignujeme. Ježíš nám realitu království temnoty odhaluje i proto, aby nám sdělil, co máme dělat. Hovoří o tom, že moc satana může být zlomena skrze modlitby a skrze svědectví o Kristu a o jeho moci. Boj se veden na dvou frontách a ta neviditelná, je s viditelnou úzce propojena. Pokud prohráváme v neviditelné, jsme pro satana směšnými soupeři. Bojím se, že toto je nebezpečí části evropské církve. Je normální, že jsme rozhořčeni krvavým útokem, zároveň realita duchovní smrti, by nás měla znepokojovat stejně, jako realita smrti fyzické.

Ježíš nemluví o politice a politicích, ale vytváří prostředí, do kterého každý politik, stejně tak příslušník jiného etnika či náboženství může přijít. Muslim, ateista, utečenec, terorista, politik. Naprosto bourá společenské konvence, šokuje a svým vstřícným přístupem provokuje. Baví se s každým a každému zvěstuje evangelium, protože každý evangelium potřebuje. Je jen jediný druh lidí, o kterých otevřeně řekne, že to mají s přijetím evangelia těžké. Nejsou to příslušníci jiných náboženství ani kultur. Jsme to my – tedy bohatí, protože majetek a hlavně péče o něj žere čas a nervy. Nebojí se nazývat hřích hříchem, zároveň zvěstuje Boží odpuštění. V tomto jde napříč politickým, etnickým a náboženským spektrem. Není politicky korektní naivka, který plácá druhé po zádech a říká něco ve smyslu, „hlavně buďte tolerantní a respektujte své lidství a odlišnosti“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem a odpuštění odpuštěním. Zároveň ukazuje, že toto potřebují všichni. Když jsem si četl o lidech na koncertě, kteří uprostřed zpěvu písně „já budu milovat ďábla“, najednou viděli ďábly reálně, ďábly rozsévající smrt, říkal jsem si, zda někdy slyšeli slova o Boží lásce. Mnoho křesťanů si na FB profil dalo francouzskou vlajku, aby vyjádřili nesouhlas s terorem v Paříži. Jiné vyjádření nesouhlasu je zvěstování toho, kdo zvítězil nad smrtí a to jak fyzickou, tak duchovní, tou, kterou jsme viděli. Problém Evropy je nejen terorismus, ale mnoho dalších oblastí, - ismů, které se někdy přímo vysmívají Kristu. Jenže to se nezmění, pokud budeme o Kristu mlčet.  To se nezmění, pokud budeme pouze rozhořčeni tím, co se děje.

Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát“. Mt 12, 25 V současnosti je „království české“ vnitřně rozdělené a to nejvíce od roku 1989. Jaký je závěr? Ježíš říká, že takové království pustne a nemůže obstát. Toto je velmi vážné varování pro náš národ, ale i pro církev. Ono rozdělení není jen fakt, který vidíme dnes a denně na internetu, ve zprávách, v rozhovorech, ale je to fakt, který má duchovní základ. Je velmi snadné, aby se tento duch, toto nastavení přelilo do církve a to nikoli nezbytně kvůli tomu, jaký máme pohled na utečence, na islám ale především proto, že přijmeme styl komunikace, který vidíme všude kolem sebe. Ježíš hovoří o tom, že máme být nositeli pokoje, nikoli rozdělení.

Na několika místech Ježíš a poté zvláště jeho následovníci hovoří o jedné duchovní síle, která když dominuje, stává se destruktivní a vyvolává nenávist, úzkost, agresivitu atd. Onou silou je strach. Proto „neboj se“, je jednou z nejčastějších výzev bible. Bojíme-li se, budeme paralyzováni a povede nás to k věcem, které dělat nechceme. To, co kolem sebe prožíváme, je atmosféra strachu, která nahrává nejrůznějším lidem k tomu, aby nabídli nějaké nejlépe silové řešení, které bude jednou pro vždy platné. Ježíš říká, nebojte se, já jsem přemohl svět. Neříká, nebojte se, svět je od této chvíle bezpečný, ale je v mé ruce. Zároveň vaším cílem nemá být si z tohoto světa udělat ráj na zemi, ale ukazovat na toho, kdo dává pokoj.

Svět kolem nás neosloví náš názor na uprchlickou krizi. Ten jistě nějaký máme a je normální, že jej někde prezentujeme, ale mají ho i jiní. Stejně tak jej neosloví naše znalosti islámu, i ty nějaké máme, i ty někde prezentujeme, ale mají je i jiní. Osloví jej, budeme-li nositelé naděje, dokážeme-li nabídnout alternativu, budeme-li nositelé pokoje. Zároveň to co se odehrává kolem nás, má duchovní pozadí a bez toho, že vstoupíme i to tohoto rozměru, žádný vliv na svoje okolí mít nebudeme a navíc nás atmosféra okolo nás velmi snadno sežere.

Přál bych nám všem, abychom obstáli.

Prezident rozvratitel

Když se před několika měsíci po návštěvě ruské ambasády klátil opilý prezident před korunovačními klenoty, bylo to smutné, nechutné, zároveň lidové. Lid chlastá a tak proč by nechlastal jeho prezident? Na rozdíl od Havla si na nic nehrál ne?!

Další z mnoha projevů lidovosti nám Zeman předvedl, když při TV projevu použil slova, která slýcháváme na fotbale, někde ve škole nebo v hospodách nižších cenových skupin. Zeman ale jako mnohokrát prokázal, že „lidu“ rozumí a že vládne jeho jazykem.

V den výročí studentstva se lidový prezident opět hlásí k lidu. Tentokrát byl střízlivý, nepoužil sprostá slova, nicméně jeho projev byl zlý, nebezpečný a neskutečně rozdělující. Oproti tomu co na Albertově předvedl, byla jeho opilost nebo sprostota jen nevinným úletem.

Tentokrát prezident už nenechal nic náhodě a obklopil se pečlivě prolustrovanými lidmi. V zádech měl při svém projevu nápis „Ať žije Zeman“ – to kdyby někdo nevěděl, co skandovat a nebo kdyby hledal asociace s dobou minulou nebo s velkým bratrem na východě… Dokonce součástí průvodu nadšeně aplaudujícího M. Zemanovi byla i dobrovolná jednotka „vojáků v záloze“ (pro mladší ročníky - kdysi se tomu říkalo Lidové milice). Těm, kdo měli pochybnosti nad tím, že to Zeman nemyslí s národem dobře, sdělil, že je „hlasem národa“. Co se chlastu a sprostoty týká, pak toto jsme již pochopili, v tomto projevu svůj „hlas“ rozšířil. Hlas národa v kontextu jeho projevu znamená, že kdo má jiný pohled na uprchlíky a muslimy než Zeman, kdo odmítá princip kolektivní viny, do tohoto národa nepatří. Soudě dle nadšených reakcí a transparentů „lidu“, byla na Albertově naprostá jednota. Úplně jak za socialismu! Mávátka, potlesk, proklamace řečníka, že zastupuje lid a varování před třídním nepřítelem. V toto případě se jedná o řvoucí stádo, v širším kontextu je onou nepřátelskou třídou „pražská kavárna“. Pochopitelně jedni z hlavních nepřátel jsou novináři a média. Tady bych ale prezidentovi připomněl, že přece jen není – co se novin týká, jako kůl v plotě. V rozhodující chvíli jeho prezidentské kampaně ho podpořil Blesk a to díky drsnému dehonestování jeho oponenta, takže ne všichni novináři jsou vůči němu zlí nebo jeho slovy ne všichni jsou pitomci, hnůj a fekálie. Alespoň ti z Blesku ne.

Rád bych věřil, že Zeman pouze podlehl chvilkové euforii, pocitu, který plynul z toho, že byl obklopen pouze svými obdivovateli. Obávám se ale, že se mýlím a že Zeman tímto projevem vyhlásil to, co někteří nazvali vyhlášením studené války. Český národ je rozdělen a Zeman sám sebe pasoval do role vůdce jedné z nesvářených stran. Kým se obklopil, asi není třeba komentovat.

Prezident selhal v roli toho, kdo má sjednocovat. Nejen že nesjednocuje, ale rozeštvává a parazituje na problémech, které Evropa nepochybně má. A to je mnohem vážnější než to, co doposud dělal. Tím se stává pro svůj národ reálnou hrozbou. Od jeho projevu totiž bylo a je jen velmi blízko k prvním fackám a fyzickému násilí.

Zřejmě nikdo nemá řešení na migrantskou krizi, na radikální islám, na mnoho dalších věcí, které tíží Evropu. Nepříjemné je, že se situace v blízké budoucnosti nezmění. Zlé je, když na tomto stavu někdo sbírá popularitu a veze se na vlně nenávisti nebo ji ještě rozněcuje. A to se 17. 11. 2015 stalo.

Kladu si otázku, co na to jako křesťan. Jednak to, co se děje, vnímám i jako duchovní záležitost a proto se modlím, aby Bůh ochránil tento národ před rozdělením a před nenávistí. Snad více než kdy jindy bude potřeba lidí, kteří se postaví (nejen) Zemanovu populismu. Když jsem viděl „zástupce lidu“ stojící vedle Zemana, pak mi přejížděl mráz po zádech při představě, kdyby se dostali do politiky – i toto je třeba si uvědomit a modlit se za volby. Je třeba vidět nastalou situaci ze vší vážností, ale i nadějí, že Bůh jedná. Naštěstí mnohokrát jinak, než chce „lid“. Naštěstí totiž neplatí vox populi, vox dei. Dle Zemanova projevu platí pouze hlas Zemana, hlas lidu…

Na vlně nenávisti vůči muslimům

V poslední době se mi zná, že Češi jsou odborníci nejen na fotbal a medicínu, ale i na islám. Odbornost úvah na téma islámu u některých roste počtem zhlédnutých videí na facebooku. Skvělé je, že už nejen lid z podhradí, ale i pán na hradu je odborníkem a dokonce se očekává, že něco na toto téma pronese při příležitosti výročí 17. listopadu. Sice jakási skupina přiblblých rektorů proti tomu protestuje, ale protože ti spadají pod množinu „kavárna“, tak ať raději drží ústa. Na rozdíl od nich přece „každý ví“, jak to s tím islámem je.  Je to krvelačné náboženství a jeho příslušníci jsou potencionálním nebezpečím pro každou demokracii! Přiznám se, že mě znepokojuje, že tento přístup začíná přebírat i část tuzemského křesťanstva.