Virová hysterie

Dnes večer jsem neodolal a v rámci večerního výběhu jsem se stavil v Tescu a nevěřil jsem svým očím. Regály byly skutečně poloprázdné! Nad českou kotlinou zavládl strach a panika. Připomíná mi to jeden závod, kdy na startu se lidé strkali, tísnili a nedočkavě čekali na výstřel startovní pistole. Nakonec jeden závodník nevydržel a co myslíte, že se stalo? Myslíte správně – za ním vyrazili všichni ostatní, aniž by vyčkali výstřel startovací pistole. Davová psychóza je mocná čarodějka a hlavně vyřazuje rozum.

Nezranitelnější částí lidského těla je totiž mozek a to platí nejen pro mechanické poškození, ale i pro propagandu.

V posledních hodinách jsme vystaveni apokalyptickým zprávám o tom, co se stanem, až virus dorazí do Čech. Pár dní se lidé drželi, ale došlo k utržení laviny a už to jede. Vykupovat krámy kvůli kolonaviru je iracionální, jenže člověk není až tak racionální tvor, jak si namlouváme.

Zásadním problémem je totiž strach. Osoba, která se bojí, prožívá konflikt mezi strachem a racionalitou. Problém je v tom, že strach bývá silnější bráška rozumu. Nedá se vypnout fakty.

Pokud se člověk upne k již vytvořenému předsudku, posíleného o to, že má základ ve strachu nedokáže tuto fixaci opustit. Tedy vyděšený člověk, který sleduje on-line zprávy a obrázky vykoupených krámů v Itálii, si nemůže najednou pomoci. Jde nakupovat zásoby, vidí ho další, kteří se začnou bát že se na ně již nedostane a lavina strachu je utržena, šílenství začíná. A nepomohou žádná racionální ujištění, že se není třeba bát.

Navíc pokud člověk v tomto stavu slyší fakta, vytváří si jeho mysl náhradní důvody proč setrvat v původním přesvědčení. Tohoto faktu využívají mnozí píáristé při volebních kampaních, kde o pravdu skutečně nejde. Jde především o práci s lidskými emocemi a v poslední době i se strachem.

I když se člověk pokouší nahodit rozum, nastupuje ještě jeden „trik“ a to v tvrzení „není to sice pravda, ale mohla by být“. Tedy jedná se o určitou polopravdu, ale co kdyby… tedy co kdyby vtrhl koronavirus virus do Čech a jak jsem se dnes dočetl, vykosil třetinu národa? Proto vezměme obchody útokem.
Netvrdím, že to, co se odehrává ve světě, je legrace. Že se nic nemůže stát. Zároveň přestává být legrace i počínající nákupní hysterie. Ukazuje, jak snadno manipulovatelný je člověk.

Zavedené sbory – úskalí a přednosti

Pro některé zní slovní spojení „zavedený sbor“ nebo „tradiční sbor“ skoro jako nadávka. Jenže jak to tak bývá, problém je poněkud složitější. Sbory s dlouhou tradicí mají svoje slabé, ale i silné stránky. Pokusil jsem se vytipovat pět nebezpečí a šest předostí s tím, že nic nemusí platit absolutně. 


Možná nebezpečí


Síla kultury

Kultura tedy zahrnuje všechno to, s čím se člověk nerodí, ale

• co se musí naučit, aby se stal platným členem své společnosti
• co sám většinou nevytváří, nýbrž přejímá od starších
• co je spíše kolektivním a často anonymním, nastřádaným dílem mnoha generací
• co se udržuje tím, že se o to lidé starají a pečují
• co dané společenství spojuje a zároveň odlišuje od jiných

Antropolog C. Geertz charakterizuje kulturu jako „síť významů“, v nichž a s jejichž pomocí člověk žije, které přijímá od své společnosti a které předává svým dětem. Jedná se o jakýsi kolektivní software společnosti.

V našem přemýšlení je důležité každá církev ale i každý sbor má svoji kulturu. Tady jistý nepsaný způsob komunikace, zvyků, sdílené historie, někdy i zasedacího pořádku, vztahu ke kazateli, vedení, výkladu Písma atd. Čím je sbor starší ale i zavedenější, tím je jeho kultura silnější ale i neprostupnější, což si ale nejvíce uvědomují ti, kdo jsou mimo systém. Pak je velmi těžké, se mezi ty, kdo jsou uvnitř, dostat, byť ti se mohou i snažit, aby takto nepůsobili a vytvářeli otevřené společenství. Problém dostat se dovnitř totiž není v nepřátelském nastavení členů, ale v síti významů, kterým nově příchozí nerozumí. 


Síla zvyku

Zvyk je železná košile a argument, že se něco dělalo vždy, je silnější, než si myslíme. Navíc opakování nám dává pocit jistoty a předvídatelnosti. Pokud by každou neděli začínalo shromáždění jinak, asi by nás to časem unavilo. Stejně potřebujeme i určité rituály, které se opakují a které nám dávají pocit jistoty a sounáležitosti. Některé věci děláme prostě proto, že se tak v našem sboru dělali vždy a toto je logicky sinější na sborech zavedených. Toto je v pořádku do chvíle, kdy je třeba něco změnit. Najednou se ukazuje, že posun klavíru, kazatelny, změna lavic „které dělal můj praděda“, za pohodlnější židle, změna nápisu na čelní stěně, je problém a to dokonce takový, že někdy hrozí, že se rozdělí sbor. Důvodem nejistoty je zvyk dávající jistotu, zároveň tyto zvyky nás mohou zcela paralyzovat do stavu, kdy se nehneme dál a kdy to, aby to vyhovovalo lide uvnitř, je nejdůležitější hodnota. Bylo by ale hloupé se této realitě smát, protože se jedná o určité sociologické zákony, které se vztahují i na církev.  


Síla zklamání

Většina sborů a ještě více starých sborů má ve své historii zklamání z různých sporů, nedorozumění, tragédií atd. Není možné, abychom se tomu vyhnuli. Někdy je to naše vina, někdy nikoli. Když jsem vizitoval sbory, pak skoro každý má nějaký takovýto příběh. Příběh vykradené modlitebny, rozvodů, utonutí dítěte sboru, sexuálních selhání, zpronevěry peněz, teologických úletů atd. Toto někdy vede k cynismu anebo ke strachu před novými věcmi, protože „to už jsme tady zkoušeli a nešlo to.“ A opravdu to tehdy nešlo… jenže nelze proto usuzovat, že to nepůjde nikdy. Pokud jste ale v zavedeném sboru, není možné, aby vás neminula zklamání, ale ta vás nemají limitovat, abyste nesklouzli do mentality strachu. 


Síla gravitace

Asi každý sbor když vznikal, hodně mluvil o evangelizaci a otevřenosti vůči světu. Asi si nikdy neříkal, jsme tu proto, abychom pustili žilou jiným sborům v okolí (přeloženo – abychom lákali křesťany z jiných církví k nám). Novým lidem se přizpůsoboval provoz, kázání, akce jenže toto velmi často postupně vyšumí a sbor se začne zakřivovat do sebe. Hlavní otázkou už není co lidé venku, ale co my? Líbí se to nám? Uspokojuje to nás? Cítíme se tu spokojení? Máme dobré prostředí pro naše děti? Užijeme si naší sborovou dovolenou? Platíme účty za naše akce? Toto všechno jsou legitimní otázky, pokud se ale neztratí další otázky, které se ptají, a co ti, kteří stojí vně? Najednou se totiž snadno stane, že kazatel zjišťuje, že prostě nemá čas na duchovní doprovázení ani na evangelizaci, protože musí naplňovat očekávání sborovníků. Organizuje sborové dny, skupinky, káže, vyučuje, jenže sytí syté… Jinými slovy sbor se postupně zakřivuje do sebe a co je smutné, je, že mu to nevadí. K tomu přirozeně směřují všechny sbor, zároveň s tímto musí vědomě bojovat, jinak této gravitaci neodolají. 


Síla tradice 


Když se řekne „tradiční sbor“, asi první co se vybaví, je styl hudby, starší věkové složení nedělních bohoslužeb, možná styl kázání… nevím, každý má asociace trochu jiné. Skoro vždy se ale vybaví nějaká vnější forma. „Netradiční sbor“ se v těchto zjednodušujících vzorcích pak vyznačuje mladším složením posluchačů, moderním stylem hudby, používáním současné techniky, možná i větší otevřeností vůči nevěřícímu světu, kterému se podřizuje styl bohoslužeb atd. Jenže to je zjednodušující pohled. Tradice vznikala tak, že se v určité době a situaci určitá forma ukázala jako pomoc při uctívání Boha a při svědectví světu. Byla určitou cestou, která ukazovala (v ideálním případě), ke Kristu. Problém nastal, když se z tradice místo cesty stal cíl a když tradice začala dávat větší jistotu, než ten, na koho měla ukazovat.

Pokud v určité době a kontextu styl oblékání pomohl křesťanům, kteří přišli z velmi pokřiveného prostředí vyjádřit, že se chtějí oddělit od světa, jen dobře. Pokud jim jistý druh hudby a třeba zdvižené ruce nebo jiný liturgický postoj pomohl intenzivněji prožívat Boží přítomnost, opět platí – jen dobře. Jenže toto a mnohé další je jen cesta, nikoli cíl. Jen pomůcka, nikoli smysl. Každá pomůcka většinou časem ztratí svůj význam a je třeba si pokládat otázku, proč to děláme? A někdy je třeba to či ono opustit nebo si naopak význam opět připomenout. Nebezpečí zavedených sborů je, že z tradice udělají cíl, že tradice povýší nad Písmo. 



Možné přednosti


Silné a hluboké kořeny

Kořeny dávají stabilitu, vláhu, živiny… tradiční sbor má kořeny v podobě nashromážděné moudrosti, generací, tradice, zkušeností atd. Toto vše může být skvělé, pokud je to používáno správně. Strom s velkými a hlubokými kořeny sice nepřesadíte, ale ani ho jen tak nevykořeníte. Takový strom - sbor se nenechá vyvést z míry jen tak nějakým poryvem větru nebo i falešného učení. Toto nejvíce oceníme, až když se nás něco takového dotkne. 


Stabilita

Stabilita souvisí s předchozím bodem. Zavedený sbor jen tak nevychýlí jakýsi nadšenec, nebo „duchovní kutil“, který tzv. dostal „slovo od Pána“, který něco přečetl s tím, že „nyní bude vše jinak“. Většinou jsou na stabilních sborech i stabilní jedinci, kteří již leccos vyslechli, zažili a dokáží leccos posoudit. Pokud stabilita nebrání novým věcem, je vítaná a potřebná. Dává pocit předvídatelnosti, jistoty a je dobrou platformou pro smysluplné a nové kroky. Nesmí se stát cílem, ale východiskem k případným novým krokům. Navíc ani nemůžeme jít dál, pokud se potácíme. 


Řád

Bůh je Bohem řádu, nikoli chaosu. Kde je chaos, tam jsou problémy, nejistota, úzkost. Platí úsloví, chraň řád, a řád ochrání tebe. Toto je pravda nejen v životě, ale i ve sboru. Když vzniká sbor, je na začátku jistá míra chaosu. Stejně jako když se něco nového učíme. Proto potřebujeme řád, ale ten je východiskem k další cestě a to je tvořivost, nové projekty a výzvy. Skvělé, když se toto děje i ve sboru. Řád znamená i to, že některé oblasti služby šlapou, jak mají, není třeba se o nich stále dokola bavit. Jenž toto je východisko, základ, předpoklad k dalším krokům. 


Silné zdroje

Někdy mají tradiční a zavedené sbory skvělé zdroje, o kterých se novým sborům, může tak akorát zdát. Mám na mysli zázemí v podobě budovy, lidé ze zkušenostmi, rodiny z věřícího prostředí s dobrými návyky, všechny nebo většina generací, často i finance, dobré tradice, stabilita, diakonické smýšlení, pohostinnost, vztah k celé denominaci. Netvrdím, že nové sbory toto nemají, ani že tradiční sbory toto mají automaticky, ale často něco z popsaného mají a pokud to moudře využívají, je to skvělé. 


Moudrost 

Některé věci nezískáte jinak, než věkem. Moudrost se získává životem, který je reflektován Pánem Bohem. Jako mladý mohu mít dynamiku, sílu, znalosti, vzdělání, ale moudrost je ještě něco jiného. A právě nahromaděná moudrost má předpoklady být na zavedených sborech. Někdy je to moudrost stáří, kdy se jedná o lidi, o kterých je v Písmu napsáno, že i v šedinách ponesou ovoce. Už si nepotřebují nic dokazovat, nepotřebují se štvát, ví, kdo jsou, a kdo nejsou a zároveň mají svobodu žehnat dalším generacím, nevidět v mladých ohrožení, ale požehnání. 



Závěr

Je škoda, že tradiční a zavedené sbory někdy nedokáží ze svých předností, které jsem uvedl ve druhé polovině tohoto článku, vytěžit víc a že je příliš ohrožují nebezpečí, která jsem popsal. Dobrá zpráva je, že tomu tak není vždy.

Staršovstvo a kazatel = ???

V následujících týdnech  měsících mám na několika místech hovořit o „staršovstvu“. Protože moje blogy nečtou je lidé z CB, pak přeloženo do češtiny, staršovstvo rovná se vedení sboru.

Začnu dvěma zkušenostmi. Před rokem mi vyšla knížka „Nebezpečné povolání“ určená mj. i starším, aby alespoň trochu pochopili některé zápasy, které kazatelé vedou. V úvodním věnování je napsáno, že kniha je jakousi omluvou dvěma kazatelům, kteří seděli ve staršovstvu, když jsem tam byl já jako jeden ze starších. Nemyslím si, že bych je nějak dusil, ale někdy mi bylo vše jasné, na vše jsem měl názor, zdálo se mi, že dotyční kazatelé nedělají, co mají, až jsem se nakonec ocitl v jejich pozici a leccos mi došlo. Navíc někdy nyní jednám jako oni.


Druhá zkušenost. Před x lety probíhaly volby do staršovstva nejmenovaného sboru a na kandidátce se ocitl člověk, který měl jen málo zkušeností a z jistých důvodů, které jsem znal jen já, měl na působení ve staršovstvu ještě čas. Asi dva měsíce před volbou dvakrát za sebou moderoval bohoslužby. Mluvení mu šlo dobře, dokázal okouzlit a to se projevilo i při volbě. Nakonec neprošel, ale jen o jeden hlas. Dotyčný, který byl o hlas před ním, byl dříč, modlitebník, jen ho nebylo vidět a málem nebyl zvolen.


Oba příběhy ukazují, jak citlivá je otázka vedení sboru. Jak snadno se do staršovstva může dostat člověk, který škodí nebo který velmi znesnadňuje rozhodovací procesy a zároveň jak snadno se dá narušit chemie mezi kazatelem a staršími. Někdy je na vině staršovstvo, někdy kazatel…

Sám jsem slyšel výpovědi o tom, jak se po setkání staršovstva kazatel vracel doslova s brekem, ale stejné jsem slyšel i od starších, kdy kazatel dal dotyčným takovou sodu, že se z toho sbírali několik dní.  Nedávno jsem četl rozhovor s dnes již bývalým kazatelem, který z odstupu několika let hodnotil svoje mnohaleté působení v kazatelské roli slovy, že pociťoval velikou zodpovědnost a zároveň jen malé pravomoci. Měl pravdu…


Pochopitelně je mnoho staršovstev, kde je skvělá chemie a starší s kazatelem tvoří nejen pracovní tým, ale i přátelský kolektiv, ale někde tomu tak není a kazatel se staršími tvoří pouze pracovní tým. V nejhorším případě pak kazatel a starší zastupují různé sborové frakce, připomínají spíše parlament a to je hodně zlé. V některých systémech si kazatel starší vybírá sám, někde dochází volbě. Asi nemusím psát výhody a slabiny jak jednoho, tak druhého systému.

V následujících řádcích se pokusím popsat pár oblastí, které jsem vypozoroval během svého působení v mezicírkevní službě. Jak moc se to týká mých zkušeností z pochopitelných důvodů, psát nechci (15 let starší, 10 let kazatel). Něco ano, něco nikoli.
  

Stále více vnímám, že vedení sboru je především duchovním bojem. Vím, že někteří jsou na toto slovo alergičtí, ale nenapadá mě nic lepšího. S tím souvisí to, že starší (a pochopitelně kazatel), který se nemodlí za sbor, za staršovstvo do tohoto grémia prostě nepatří. Vím, že se má plánovat, že se má vyhodnocovat, že existuje mnoho dobré literatury týkající se vedení, ale pokud je vedení sboru odkázáno především na tyto zdroje, pak se ptám, proč by ve staršovstvu měli sedět znovuzrození lidé? Je to stejný princip jako s hudbou v církvi. Proč by měli vést chvály a zpěv v církvi věřící lidé, když nástroje, noty a akordy jsou stejné? Protože jak ve vedení církve, tak v hudbě nebo chcete-li chválách, jde ještě o něco víc, než o rozhodovací procesy nebo akordy. Viděl jsem ve staršovstvu lidi, kteří úspěšně vedli firmy, ale sbor je přece jen ještě něco jiného než firma a některé věci jsou jinak.

Pokud se ve vašem společenství starší volí a jste kazatel, pak ne vždy budete mít okolo sebe své nejbližší spolupracovníky ve smyslu vztahů. Tedy na jednu stranu je staršovstvo tým blízkých spolupracovníků, na stranu druhou tomu tak nemusí být po lidské stránce. Z pozice kazatele to není vždy příjemná realita, ale musí se s tím učit žít. Pokud jde jen o jinou chemii nebo nastavení, není to tak vážné, horší je, když to proskakuje do osobních vztahů nebo jistých animozit. Jiná věc je, zda je správné kandidovat do staršovstva, když máte z různých důvodů s kazatelem problém. Jistě ve staršovstvu nemá být jen parta kazatelových přikyvovačů, ale máme-li na sebe alergii, nikam se nepohneme. Právě zde vidíme tenký předěl mezi tím, že jsme pracovní tým, zároveň se dostáváme do tenkého přediva vztahů. Zde lze namítnout, že podobné je to na každém pracovišti. To jistě ano, ale nebývá zvykem, že jen jeden v týmu je na plný úvazek a ostatní nikoli.


Jedna z naprosto klíčových oblastí je oblast důvěry. Jakmile kazatel ztrácí důvěru ke starším, celkem logicky se stahuje do své ulity, z pochopitelných důvodů se odmítá otevírat a někdy se dostává do určité duchovní schizofrenie, kdy hlubší pastorační a vztahové oblasti sboru řeší s lidmi mimo staršovstvo, stejně pak postupuje u rozhodnutí týkajících se klíčových rozhodnutí. Je součástí staršovstva, ale vlastně vnitřně není. Jenže důvěru ke kazateli může ztratit i staršovstvo nebo jeho část a v té chvíli se jen velmi těžko něco prosazuje. Zde stojí za poznámku, že důvěra se ztrácí rychle a dlouho se buduje a dlouhodobě je popisovaný stav neudržitelný.


Je skvělé, když ve staršovstvu funguje otevřená komunikace. Nutno dodat, že ta funguje vždy, pokud nejde o nic zásadního. Jenže až na složitých kauzách, kde se neshodneme, se ukazuje, jak moc jsme jednak skutečně jednotní a jak dokážeme být otevření. Může se jednat o věroučné oblasti, o oblast hudby, o oblasti týkající se napomínání, o věci okolo některých rodinných kauz či rodinných klanů, velmi citlivé bývají otázky okolo financí, etické oblasti atd. Toto vše a mnohé další jsou „nášlapné miny“, na kterých může velmi rychle komunikace uváznout a na dlouhou dobu růžové vztahy zamrznout. Zde je strašně důležité, aby dotyční dokázali překročit svoje ega, což se ne vždy daří.

Kazatelé obyčejně mívají omezenou dobu působení na sboru. Stejný princip by měl platit i pro starší. Po určité době se totiž z přebývání ve staršovstvu stejně jako z jiných funkcích jak v církvi, tak v para-církevních organizacích a asi ve všech organizacích stane diagnóza. Nedá se to nařídit, je to na soudnosti toho kterého člověka, ale po určité době platí „bič a pryč.“ Jsou jistě výjimky, někde není možné nikoho jiného sehnat, ale pokud nenastane mimořádná situace nebo pokud dotyčný starší nemá mimořádné obdarování, je dobré si po čase odpočinout.


Myslím, že by pro kazatele bylo pomocí, kdyby starší případně jiní lidé ve sboru dokázali v nějaké frekvenci dávat kazateli zpětnou vazbu. Jenže… ono to není jen tak a ne každý tzv. bilanční rozhovor umí dělat. Jiná věc je, že ne každý kazatel o bilanční rozhovor nebo zpětnou vazbu stojí. Navíc špatná zpětná vazba může mít smrtící dopad. Jiná věc je, že zpětná vazba částečně souvisí s koučingem a supervizí což je v některých církvích či sborech stále ještě nový trend. Je to jistě dobrá věc, ale jen upozorňuji, že abyste se stali supervizorem, musíte v sekulárním prostředí absolvovat náročné magisterské studium. Stejně tak koučingové dovednosti vyžadují mnoho studia. Tím nechci tvrdit, že zpětnou vazbu nelze dělat bez vzdělání, jen tvrdím, že je to poněkud složitější, než něco ve smyslu „docela dobrý“ nebo „nic moc“.


Starší i kazatel sice mají autoritu danou úřadem, ale existuje i jiná autorita daná tím, jak se chovají, jak se modlí, jak jednají s druhými lidmi, jak jsou věrní ve službě atd. Jedná se o autoritu, kterou vám nedá úřad, ale váš charakter.  Dobré vedení sboru o své autoritě nepotřebuje křičet, protože jím prostě mají „zevnitř“. Pokud se jedná jen o institucionální autoritu, pak běda sboru, jehož taková skupina vede.


Různých pohledů na vedení sboru je řada. Někdy jsem byl svědkem, jak starší vyšilovali z kazatele, někdy kazatel ze starších a mnohokrát toho, kdy se jim vedlo spolu dobře. Jednoduché to ale někdy nebývá, o to důležitější je první zmiňovaný bod. Protože nakonec nevedeme boj proti tělu a krvi ale… však víte dobře jaká je odpověď.

O volné a nevolné výchově

V posledních letech se vyrojila řada výchovných teorií, které jsou založeny na představě, že trest je jakýsi přežitek středověku, proto se dítě trestat nemá. Místo trestu má vychovatel (rodič, učitel, trenér, pedagog) především trpělivě naslouchat a vysvětlovat. Vychovatel v tomto konceptu není vnímán jako autorita, ale především jako rovnocenný partner. Ti, co prošli tzv. klasickou výchovou, by zřejmě dle těchto konceptů měli být více či méně deprivovanými jedinci, protože vyrůstali v době, kdy je rodiče ale i učitelé trestali a to někdy i fyzicky, zvyšovali hlas, moje a starší generace mužů byla na vojně, kde – budete se někteří divit, padaly rozkazy a křičelo se, ještě starší generace zažila válku, výchova byla ještě přísnější a respekt před autoritami větší. 


Respekt byl větší i v církvi. Jako kazatel a předseda RCB jsem pro naše sborovníky včetně jejich dětí „fajn kámoš“. Beru to, nemám rád vynucený respekt, ale o nějaké autoritě v porovnání s dobou minulou nemůže být ani řeč. 


Postoj z výchovy se jak známo přenáší i do vztahu s Pánem Bohem. Bůh je stále více vnímán jako dobrý partner pro diskusi, nebo dokonce rovnocenný partner pro diskusi, je milující, odpouštějící, shovívavý, respektující našem postoje, pochopitelně netrestající atd. Pasáže Bible, které mluví o opaku, se prostě nečtou. Číst dnešním dětem Broučky by pro některé rodiče bylo téměř nebezpečné (pokud jste je s dětmi ještě nečetli, přečtěte si je a pochopíte). 


Vím, že každý přístup v sobě nese nebezpečí extrému a že někdy zastánci různých způsobů výchovy tyto extrémy na druhých vidí až příliš. Zastánci přísnějšího způsobu poukazují na nebezpečí naprosté a bezbřehé volnosti, zastánci volnější výchovy poukazují na brutalitu trestů. Jenže obojí je extrém. 


Jisté je, že pokud jste křesťané, pak v Písmu prostě nemůžete přeskočit pasáže o trestu, o přísné výchově a zároveň o Boží lásce a slitovávání se. Extrémy vznikají tehdy, když něco vynecháváme proto, abychom obhájili svůj názor nebo výchovnou metodu.

Též je jasné, že ti, kdo prošli přísnější výchovou, včetně mojí generace, nejsou generací deprivantů. Ano, měli jsme přísnější výchovu, ale já sám jsem za ní velmi vděčný, protože mi ukázala, že existují hranice, které když překročím, tak přijde trest. V dětství od rodičů, později od učitelů, později od zaměstnavatelů. Klíčové pro mě bylo, aby mě trestající měl rád, a tím jsem si u rodičů, ale i u některých učitelů, trenérů byl jistý. Proto mi bylo jasné, že se jedná o trest, nikoli pomstu. A třeba dodat, že trestá i Pán Bůh. Tím absolutně netvrdím, že když si vyvrknu kotník, tak je to automaticky trest od Pána Boha. Vlastně ani nevím, jak a kdy mě potrestal, ale pasáže o trestu v Bibli jsou. A přesto z Pána Boha nemám hrůzu, protože odpouští. Zároveň není jistou formou trestu i to, když si neseme následky za to, když porušujeme moudré Boží řády?

Jiná věc je přístup k autoritě. Moderní je dětem vše vysvětlit. Líbí se mi to a je to správný přístup. Zároveň pokud naše výchova je odrazem té Boží, pak ne vždy všemu co od nás Pán Bůh chce, rozumíme, a přesto to děláme. Proč? Protože Pán Bůh není „fajn káma“, ale milující otec a autorita. To se nevylučuje. Proto někdy posloucháme, i když nerozumíme a Pán mlčí. Tedy někdy vysvětlujeme a někdy dítě učíme poslechnout, byť (třeba zatím) nerozumí. Ale mělo by rozumět, že tatínek a maminka to s ním myslí dobře a proto poslechne. 


Pročítal jsem portál nevýchovy, abych měl přehled, co dnes letí, nebudu to komentovat, leccos je jistě inspirativní, ale co mě zaujalo, bylo, že hlavní protagonistka v poměrně podrobném představení nikde neuvádí, zda je vdaná. Nepřímo se něco dá odvodit z poznámky, že je „macecha dvou dětí“, ale když autorka podrobně popisuje svoje nesporné pedagogické zkušenosti, čekal bych, že se zmíní o svém muži jako tom, kdo spolu s ní děti vychoval nebo vychovává a kdo její myšlenky uvádí spolu s ní do reality. Proč to píšu. Protože výchova je, je-li to možné, záležitostí tatínka a maminky, kdy každý do ní vnáší cosi jedinečného a specifického. Já už se dostávám na konec doby, kdy jsem děti vychovával, ale zpětně vidím, kolik toho dětem dala manželka a já ji nemohl zastoupit a kolik jsem toho dal já a, snad to nebude znít neskromně, ani ona by mě asi nezastoupila a nebylo to jen ve výrobě luků a vysoce inteligentních soutěžích, jako kdo dál dočůrá… Zároveň i dnes, kdy jsou kluci velcí, se se ženou modlíme, abych je modře vedli, byť už je vše jinak než dříve. Ale stále nerezignujeme na svoji roli vedení, byť jak jsem psal ve zcela jiném modu než dříve. 


To, co dnes mnohým dětem skutečně nechybí, je sebevědomí, asertivita, nakonec jsou k tomu od malička vedeni. Je to patrné zvláště u generace mileniálů ale i u mladších. Je dobře, když člověk zná svojí hodnotu, když má zdravě strukturované ego, ale nesmí se to zaměnit za drzost. Pokud je dítě vedeno k tomu, aby respektovalo jen toho, kdo mu bude schopen vysvětlit svoje požadavky, pak to má svoje limity. Uvědomil jsem si to na jednom táboře, kde několik dětí bylo zvyklých diskutovat proč to či ono nedělat a ráno jim nedávalo smysl vylézt ze stanu na rozcvičku. Na táboře bylo okolo deseti vedoucích a asi šest těchto dětí. Skutečně myslíte, že ke každému z těchto šesti dětí měl přijít vedoucí a vést soukromý rozhovor o smyslu rozcvičky? Nebo že před každou aktivitou měl proběhnout rozbor, proč jsou dobré hry, nemlácení menších dětí, rozcvička… každopádně jsem vedoucím nezáviděl. Prosím aby mi bylo rozuměno. Tímto příkladem ukazuji na nežádoucí extrém, nikoli na nezvratitelnou souvislost mezi určitým stykem výchovy a chováním. 



Někdy se vychovatelé přichází z teorií, že dítě prý nesmí být omezováno, protože to by narušilo struktury jeho ega. Pokud omezováno je, potom jen velmi symbolicky. To co napíšu, se týká výchovy chlapců, ale myslím, že se nemýlím, pokud by se to vztáhlo i na dívky. Nikdy v dějinách se nepředpokládalo, že by v mladém muži či dokonce chlapci byla disciplína a určité hodnoty zvnitřněny. Pokud se očekávalo, že bude mít disciplínu a charakter, musel se jim učit, trénovat a zkoušet je. Samo to obvykle nepřišel. Generace před námi toto věděli, my na to dnes zapomínáme. Pokud chlapec nenarazí na „ne“, nikdy nepůjde do hloubky. Především rodič, stejně tak jako vychovatel musí nejen nastavovat pravidla, ale též je vyžadovat a vymáhat. Nebojme se, že tímto mladí chlapci utrpí újmu na duši. Újmu utrpí, když si nebudou mít koho vážit, protože nebude nikdo, kdo by pravidla nejen nastavil, ale i vymáhal. Navíc od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat.

Jsem rád, že se mnozí zabývají výchovou, patent na úspěch neexistuje a v tom se shodneme asi všichni. Zároveň platí, že až život ukáže. Dnešní děti procházející volnější výchovou nejsou ukázněnější, vyrovnanější a obecně řečeno lepší. Ale ani my jsme nebyli lepší. 


Přesto jako věřící rodiče bychom neměli rezignovat hledat jisté výchovné principy v Bibli. A zde se obávám, že někdy více než Písmo jedou ve výchově různé odnože humanismu. A toho se skutečně obávám…

Brněnská mešita a kolektivní vina

Před pár dny někdo postříkal brněnskou mešitu s varováním, nešiřte Islám, jinak vás zabijeme. Dostal jsem přímou výzvu, abych k tomu napsal pár řádek, proto tak činím. 


Proč je pro některé tento nápis legitimní, pro jiné nepřijatelný, psát nebudu, protože o tom již bylo napsáno dost. Chci na problém ukázat z jiné perspektivy. Nedávno jsem vyslechl přednášku Tomana Broda, který v průběhu druhé světové války byl v červenci roku 1942 se svým o dva roky starším bratrem Hanušem a matkou Olgou deportován do Terezína. Odtud byl za rok a půl transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Prožil zde stejně jako jiní nepředstavitelné peklo, ale přežil a o svých zkušenostech dal řadu svědectví.

V přednášce, kterou jsem nedávno slyšel (celá je zde https://www.youtube.com/watch?v=gbsMrt3KV7o) Ten, kterému za války vyhladili celu rodinu hovoří o nebezpečí kolektivní viny. Hovoří o tom, že během války v Berlíně žilo kolem 5000 „ponorek“, což byli Židé ukrývající se před Nacismem. Brod doslova říká, že desetitisíce Němců riskovalo svoje životy, aby tito Židé přežili. Na tomto příkladu ukazuje zvrácenost kolektivní viny, kdy po válce bylo „jasné“, že Němci jsou zlí a proto všichni Němci byli hodni odplaty, ale i příklad z Berlína ukazuje, že tomu tak nebylo. Když jsme u války, pak jste možná viděli film Pianista, který stejně jako Tomanův příklad bourá pojetí kolektivní viny. Kladným hrdinou je důstojník Wermachtu… čímž ale film vůbec neobhajuje Nacismus. 

Jak to souvisí s počmáranou mešitou a výhružkami smrtí? Tak, že nelze paušálně o žádné skupině lidí napsat, že je zabijete, byť s některými z nich máte zlé zkušenosti. Neobhajuji Islám, nedělám si iluze, že se v celosvětovém měřítku jedná o mírumilovné náboženství, ale drtivá většina muslimů v naší zemi žádnou škodu nepáchá a nelze je vyhodit ze země na základě kolektivní viny nebo jim vyhrožovat smrtí. 

Pokud dotyční v zemi, která je přijala, škodí a jsou dokonce hrozbou, je správné je vyhostit, což se mnohde neděje a je to chyba. Pokud se dotyční v té které zemi narodili, mají občanství a škodí, nelze je vyhostit, ale je třeba je pacifikovat, v jejich asociální činnosti jim bránit, což se leckde jeví jako stále větší problém, který má hrozivý potenciál. Pokud ale nejsou hrozbou, neškodí, není důvod je vyhazovat a možná právě na nich ukázat, že to jde i jinak. 

Není třeba psát, že pro některé muslimy v řadě zemí je problém akceptovat alespoň elementární normy zemí, kde žijí. Ale v naší zemi tomu tak není a tyto „umírněné“ je třeba akceptovat, nikoli je na základě kolektivní viny vyhazovat nebo jim vyhrožovat zabitím. 


Proč? Protože princip kolektivní viny je nepřijatelný, ať se jedná o kohokoli.

Blogy, knihy, články a další

Zásadním rozdílem mezi psaním knih, článků a blogů je v tom, že na knihy a články dostanete jen minimum reakcí a pokud nějaké přijdou, jsou v zásadě pozitivní. Snad je to i proto, že knihy a články recenzuje nakladatel a je i v jeho zájmu, aby váš výplod nebyl mimo. Dalším důvodem je, že vaše knihy a články čtou v drtivé většině lidé z vaší sociální bubliny, kteří s vámi souzní, a tedy do vás z pochopitelných důvodů nebudou „šít“. Dále platí, že zveřejnění reakce na knihu nebo časopisecký článek trvá velmi dlouho, proto lidé obyčejně moc nereagují. A v neposlední řadě je nepoměr mezi počtem čtenářů. Pokud se trefíte svým blogem do živého, článek na blogu čtou tisíce lidí. Např. článek „Jak vyřadit mozek a nahradit ho propagandou“ četlo nebo rozkliklo (to se asi již rozlišit nedá) 8500 lidí na iDNES, dalších mnoho čtenářů na Křesťan dnes a pak netuším, jak si článek žil svým životem při různých sdíleních. (Mimochodem já sám nijak neovlivňuji, jaký portál nebo časopis článek převezme). Dalších mnoho lidí reagovalo v diskusích.

Nejzásadnějším rozdílem mezi knihou, článkem, ale i kázáním, youtubem a blogem je možnost reagovat. Na knihu a článek obyčejně nereagujete, protože to trvá dlouho, kázání a youtube si nepřečtete, nemáte totiž text před očima, proto reakce není až tak snadná. Blog máte před očima a komentujete jej okamžitě na sociálních sítích, navíc někdy mnohem drsněji, než byste si dovolili v osobním rozhovoru. 


Netuším, kolik jsem v životě řekl kázání a přednášek, ale bylo jich dost a to včetně diskusí. Mnohokrát jsem absolvoval i tzv. křesťanství před soudem, což je obdoba kotle, kdy vás nevěřící či hledající „grilují“ skrze otázky ohledně křesťanství. Věřte mi, že někdy to nebylo úplně komfortní… Učil jsem na čtyřech sekulárních školách předmět společenské vědy či filozofie a i zde byl pochopitelně prostor pro diskuse a občas to nebylo lehké ustát. Samostatná kapitola pak jsou veřejné projevy v církvi na nejrůznějších grémiích, kde s vámi ne vždy všichni souhlasí, ale případné nesouhlasné reakce se vyjadřují v drtivé většině kultivovaně. Úplně jiný rozměr jsou sociální sítě. Kdyby lidé po mých veřejných vystoupeních reagovali jako na sociálních sítích, asi bych se již dávno vrátil ke své původní profesi (což by se jistě některým velmi ulevilo). 


Když někdo chce psát blog a k tomu chce, aby ho lidé četli, musí jít do určitého paradoxu, který je v tom, že dá do placu téma, které je rozporuplné a na které mají lidé různé názory (nebo-li autor předloží šťavnatou kost). Pak ale musí počítat s někdy velmi drsnými reakcemi. Zároveň zde neplatí, že „křesťané jsou horší než nevěřící“. Křesťané na moje články reagují někdy nesouhlasně, ostře, ale stále je to proti reakcím na třeba iDnes slušné, byť jak jsem psal, někdy ostré. Jiná věc je, že vždy se najde pár lidí s psychopatickými sklony, kteří jsou na sítích vyloženě hnusní. Asi o některých víte i vy… a to i křesťanských kruzích. 


Někdy se stává, že lidé přestanou diskutovat o vašem článku a začnou diskutovat o tom, o čem jste nepsali. Ukázalo se to např. v blogu o vyučování žen, kdy diskuse přešla k rozhovoru o ženách ve vedení. Jakkoli vyučování a vedení spolu částečně souvisí, toto nebylo tématem. Tento moment jsem zaznamenal častokrát.

I když jsou reakce někdy nepříjemné, stále platí, že v osobním kontaktu drtivá většina lidí je jiná, než když jsou na síti, proto nechávám pod svými články možnost diskuse, byť někdy to je síla… ale jen někdy. 


Každopádně se nebojte psát a k tomu číst. Jedno bez druhého nejde. Dobrých a inspirativních autorů totiž není nikdy dost…

Žena ať ve shromáždění mlčí?!

Také vám občas tento Pavlův výrok vrtá hlavou? Ještě „šťavnatější“ je jeho pokračování: „Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ 1 Kor 14, 34 - 35

Některé církve či sbory si tento text přizpůsobily k obrazu svému a zredukovaly ho na zákaz ženám v neděli kázat, jinde dokonce ženy v církvi nesmějí ani vyučovat. Verš z 1 Kor 14 přece mluví jasně, ne?! Jenže je zde problém. Slovo eklézia, které v 1 Kor 14 překladatelé překládají jako shromáždění, je jinde přeloženo jako církev. Verš by se tedy dal přeložit ženy v církvi (v eklézii) ať mlčí. Jenže zřejmě i ti nejbibličtější z biblických křesťanů nechají ženy vyučovat v besídce, v mládeži, v dorostu, což je v posledku v něčem ještě větší zodpovědnost než kázání nebo vyučování dospělých, protože dospělí si leccos přeberou, kdežto když kážete hereze dětem, tak děti to nerozpoznají. Zároveň i besídka, dorost, mládež či nejrůznější skupinky, kde ženy v rámci sboru učí, jsou církví (eklézií). Dále se asi nikdo neřídí slovy „nedovoluje se jim, aby mluvily, chtějí-li se poučit, ať se doma zeptají svých mužů.“ Dovedete si představit, že na otázku nějaké ženy po kázání odpovíte: Mlč a zeptej se až doma!

Dále jistě neplatí, že dary Ducha svatého, které nazýváme dary jazyka, jsou výhradně pro muže (např. proroctví, vyučování, slovo moudrosti, slovo poznání či evangelizace, která je často spojena s vyučováním). Jiná věc je, že mnohé ženy jsou schopnější než muži a to včetně vyučování, kázání, v práci s lidmi a v mnoha dalších oblastech.

Navíc v 11. kapitole do Korintu Pavel ženy nabádá, aby si zahalily hlavu, když se modlí a prorokují a ve 14. kapitole jim říká, aby mlčely… divné ne? Jednou je povzbuzuje k hlasitým projevům, podruhé nikoli (tedy pokud nepředpokládáme, že Pavel myslel, že mohou svoje modlitby a proroctví jen šeptat).

Podobný text je v 1 Tim 2, 12: „Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.“ Zde by žena snad ještě mohla učit děti, ale nikoli muže, tedy zřejmě od mládeže výše se ženám zakazuje učit, aby nad muži neměly moc. Jenže stejně jako v Korintu si Pavel na první čtení protiřečí, protože Timoteus byl z Efezu, kde působila Priscila, která učila Apolla. Na konci druhého listu Timoteovi a v listu do Říma Pavel Priscilu pozdravuje, tedy zjevně s ní neměl problém, byť na první čtení tím, že vyučovala muže, porušovala Boží řády. Anebo neporušovala, ale k tomu se dostanu…

Nejen v církvi, ale i na některých teologických školách ženy skutečně nemohou vyučovat, i díky textům, které jsem citoval, což považuji za veliké ochuzení, nikoli proto, že by žena měla učit kvůli nějakým povinným kvótám, ale protože někdy prostě je lepší a obdarovanější než muž, nicméně díky pohlaví má žena nebo spíše studenti smůlu. Prostě „ženská a systematická teologie je oxymoron.“

Jak k těmto textům přistupovat?

Domnívám se, že Pavel postoj k ženám v listu do Korintu psal kvůli specifické situaci, která nastala v tamním sboru, kde vládl chaos, který byl pohoršením pro lidi, mezi korintské křesťany přicházející. Stojí za zmínku, že v Korintě měl sídlo kult bohyně Afrodity, kde sloužilo 1000 kněžek – prostitutek. Velmi populární byl též kult zasvěcený Bakchovi, což byl bůh tance, vína. Kult více přitahoval ženy, které se mohly vymanit ze společenských konvencí. Je pravděpodobné, že některé z věřících žen v Korintě před obrácením touto zkušeností prošly, proto byly jejich projevy chaotické a divoké.  Text chápu jako namířený na specifický problém, kdy některé ženy rušily a Pavel je napomíná a říká, ať jsou ženy během bohoslužby ticho a neruší a pokud mají otázky, ať se zeptají později. Pokud by to byla univerzální Pavlova rada, nenabádal by jinde k tomu, ať ženy prorokují a modlí se.

V podobném duchu píše i D. Beňa, když formuloval stanovisko CB k otázce mužů a žen v církvi: „I Pavlova slova o pasivní účasti žen na bohoslužbě, zdá se, spíše než proti ženskému mluvení jako takovému míří proti místním výstřelkům: když podle pohanských zvyklostí buďto byly na úkor mužů upřednostňovány ženy „kněžky“, anebo se smazávaly vnější rozdíly mezi pohlavími (1K 11,2nn; 1Tm 2,9nn). Poté D. Beňa cituje vynikajícího novozákonníka N. T. Writa a jeho komentář k situaci v Efezu: „Někteří vykladači (např. N. T. Wright) se domnívají, že apoštol pro ženy žádá vůbec svobodu učit se spolu s muži, a to bez ohledu na mocenské otázky; známé místo lze přeložit: „Žena ať se učí bez vyrušování, v plné podřízenosti [Bohu]. Neříkám tím, že žena má učit muže či mu diktovat, nýbrž že se má učit bez vyrušování“ (2Tm 2,11nn; srov. L 10,38-42)." 

V Efezu Pavel řešil problém falešného učení. Rabínská tradice obviňovala Evu z toho, že způsobila pád. Trestem za to byla podřízenost ženy. Gnostici naopak popisovali ženu jako zdroj duchovního probuzení. Je pravděpodobné, že gnostický přepis Genezis byl jedním z mýtů propagovaných v Efezu, a že právě ženy byly zodpovědné za jeho šíření. Pavel na to reaguje tím, že ženám doporučuje studium v tichosti a podřízenosti. Zároveň nemají učit klamné gnostické nauky, které připisují ženám vládu nad muži. Oproti gnostickému mýtu božské ženy Pavel staví jako kontrast rabínskou interpretaci příběhu Adama a Evy. Je třeba dodat, že rabínský důraz na Evinu vinu koriguje Pavel v 5. kapitole listu Římanům učením o Adamovi, skrze kterého přišel do světa hřích. (Vyčerpávající popis dobových reálií, stejně tak vynikající teologické rozpracování problematiky postavení muže a ženy se nachází ve studii Daniele Pastirčáka „Dve oči, však jedna tvár“ (http://www.cbkaplnka.sk/sk/Kniznica/zeny-dp-1.html), z které jsem čerpal v odstavcích o situaci v Korintě a Efezu a kterou velmi doporučuji.

Nechci z toho, co jsem psal, udělat závěr, že bych byl nebo nebyl inspirován vyučováním nebo kázáním žen více než mužů. Inspiruje a povzbuzuje mě vyučování kohokoli, kdo má co dát a to nezávisle na pohlaví. Tedy žen a mužů. Minulý čtvrtek jsem slyšel vynikající vyučování na naší starší mládeži od ženy. Před měsícem jsem byl velmi obohacen supervizním seminářem, který vedla žena. Mohl bych uvést mnoho příkladů, kdy jsem byl povzbuzen a inspirován od mužů. Ano v našem sboru a v církvi je nepoměr ve vyučování žen a mužů (ve prospěch mužů), ale nemám potřebu tuto realitu obhajovat Biblí. Prostě momentálně to tak je, jsme v proudu jakési tradice a uvidíme, jak se tato situace bude či nebude měnit.

Nakonec ale respektuji, že pohled na tuto oblast mají někteří křesťané jiný, než mám já, byť s nim nesouhlasím. To, co absolutně nechápu, je, že otázka vyučování a kázání žen v církvi je pro některé křesťanské kruhy téměř otázkou pravověří. Kdo by nechal kázat nebo vyučovat ženu, nebere prý Bibli doslova nebo se nechal pohltit liberalismem či levicovým myšlením.

Tak bych chtěl ty, kdo ženu za kazatelnou nebo řečnickým pultem v církvi nesnesou, uklidnit, že my, co to vidíme jinak, nejsme ani liberálové, ani levicově smýšlející. Jen Bibli v něčem čteme jinak.

Na závěr ještě jedna citace ze studie D. Pastirčáka: „Wesley  byl zpočátku v otázce služby žen rezervovaný. Okolo roku 1771 ho však  zkušenost a hlubší porozumění evangeliu vedli ke změně postoje. S jeho požehnáním působilo vícero velmi vlivných ženských kazatelek. Adam Clark, biblický učenec a blízký spolupracovník  Johna Wesleyho  o působení ženských kazatelek napsal toto: „Díky požehnanému duchu křesťanství tyto ženy mají stejná práva, stejná privilegia, stejné požehnání, a dovolte mi dodat: jsou i stejně užitečné.“

Třicet let svobody a jak dál?

V roce 1989 jsem pracoval jako elektrikář – údržbář na Poříčí v tiskárně Rudé Právo. Tehdy se tam tiskly nejen noviny, po kterých byla tiskárna pojmenována, ale i mnohá další periodika, protože všechna periodika podléhala cenzuře a bylo jedno, zda čtete Rudé Právo nebo Večerní Prahu. Když došlo k listopadovým událostem, do Rudého Práva se začaly sjíždět Lidové milice a tehdy jsem si říkal, že z toho asi bude pořádný masakr. Jak vše dopadlo, víme… k násilí nedošlo.

Já sám jsem 17. 11. 1989 na Národní třídě byl, protože se vědělo, že se cosi velkého chystá a tak jsem šel na „čumendu“. Nebyl jsem žádný hrdina, navíc jsem strašně rychle běhal, proto jsem při uzavírání Národní třídy utekl, byť mě a další proháněli chlapíci s obušky a s barety. Pomalejší dostali nakládačku, rychlejší utekli. Netušil jsem, že jsem se připletl do klíčové události našich dějin.


Proč to ale píšu. Po Sametové revoluci tiskárny Rudé Právo fungovaly dál a já zde dál pracoval. Mezi chlapama na dílně probíhaly pochopitelně živé diskuse, kam náš národ bude směřovat, a já si pamatuji, že někteří zastánci komunistů říkali něco ve smyslu, však počkejte, vy uvidíte… ta svoboda vás časem přestane bavit a komunisté se vrátí. Hádali jsme se a mě tehdy jejich povídání přišlo jako sci-fi. Jestli se mi zdálo něco jasné, pak to, že komunisté se nikdy nevrátí. Jako většina tehdejších lidí jsme byli naivní, přišla divoká 90. léta a mnohým docházelo, že to se svobodou je poněkud složitější, než jsme si představovali, ale přesto jsme nepochybovali, že naše země jde dobrým směrem, jakkoli se u toho různě naklání a otřásá.


Nyní je za mnou 30 let, během kterých jsem se oženil, mám dvě děti, něco jsem vystudoval, něco napsal, něčeho dosáhl a něčeho nedosáhl. Vím jistě, že jako elektrikář bych se už neuživil, určitě bych neutekl chlapcům, kteří mě kdysi honili na Národní třídě, „moje“ tiskárna už neexistuje, neexistuje ani zahulená knajpa u Rozvařilů, kam lidé z tiskárny chodili pěkně v montérkách a kam jsem starším chlapům z dílny musel běhat pro pivo a kde na vás téměř skočila rakovina jen při pouhém pohledu na sekanou, která se dělala v nespočetněkrát přepáleném oleji (-:


Občas si vybavuji naše diskuse na dílně, a kdybych měl možnost se setkat „s chlapama“, kteří vášnivě obhajovali socialismus či komunismus, přiznal bych, že v mnohé měli pravdu oni a já se mýlil.


Nějak naplno mi to docvaklo 28. října tohoto roku, kdy jsem byl jako církevní představitel s dalšími asi 1000 lidmi pozván na raut do Španělského sálu. Snažím se těmto akcím vyhýbat, jak „čert kříži“ (zatím jsem nikdy na žádné nebyl), ale mohl jsem s sebou někoho vzít a tak jsem vyrazil se starším synem. Když skončila ceremonie ve Vladislavském sále, účastníci šli směrem k nám, kdo jsme byli na rautu. Nebo jinak řečeno – z Vladislavského sálu k nám měla přijít určitá elita národa. První z této elity dorazil T. Okamura, následován předsedou komunistů Filipem, pak dalšími poslanci KSČM, SPD, premiérem Babišem a dalšími. Po pár minutách vyšel Mynář, Nejedlý, Ovčáček a prezident, který spolu se jmenovanými zmizel v jakémsi salónku. Neviděl jsem nikoho z opozičních stran, jen strašně málo představitelů akademického života, armády, justice atd. Ano, teď vím, že 28. říjen 2019 byl hradní mejdan svolaný u příležitosti dne republiky, že poslední zbytky jakési důstojnosti spojené s hradem jsou definitivně pryč, ale stejně…


Pak jsem šel se synem domů a to přes Národní třídu. Po třiceti letech… Po třiceti letech komunisté drží vládu v šachu, v čele vlády je bývalý agent STB, který je v obřím střetu zájmů, prezident veřejně zesměšňuje práci BIS, která upozorňuje na rejdy ruských agentů, jeho nedovzdělaný mluvčí bezostyšně napadá lidi, kterým nesahá ani po kotníky a který buď díky své blbosti, nebo neřízené nenávisti spolu s dalšími systematicky vytváří pocit třídní nenávisti (kavárna vs. normální lid). Parta kolem prezidenta je zamotaná do nejrůznějších podivných finančních machinací, hlavním vysílacím médiem hradu je bizár jménem TV Barrandov a periodikem pak Blesk, není problém veřejně zpochybňovat hrdiny umučené komunistickým režimem, v národě narůstají síly zpochybňující naše zařazení do Evropy, protože tam jsou ti zlí genderisté, vítači, homosexuálové, odebírači dětí, neznabozi, nepřátelé Izraele a další pakáž (co na tom, že když tito kritici posílají své děti studovat na střední nebo na vysokou, nebo když jedou na dovolenou pak do prohnilé Evropy).


Nejen Evropa, ale celý svět má velké problémy, některé postoje jak z pravého tak levého politického spektra jsou nepochybně ulítlé a co je pro některé nepříjemné sdělení, jednoduchá řešení skutečně neexistují a pokud ano, pak nás historie učí, že je většinou mají ti, kdo nám svobodu jednou uzmou definitivně. Přesto mám naději, že zpupnost neroste navěky… a to i v našem národě. Zároveň poučení po třiceti letech je, že svoboda není nic automatického a že o ní lze přijít, aniž by se zavíraly dveře žalářů. Třeba tím, že někdo ovládne média, justici nebo propojí politiku se svým byznysem. Též jsem si uvědomil, jak snadno se dá prohospodařit potenciál důvěry, což se stalo kdysi největším stranám u nás, které měli obrovské možnosti, které ale mnohokrát zneužili.


Když jsem šel tehdy s průvodem na Národní třídu, zašel jsem do telefonní budky a za 50 halířů telefonoval svému kamarádovi, ať se připojí, že se něco chystá. Jenže budka nefungovala a navíc mi sežrala padesátník. I tato epizoda ukazuje, jak moc byl svět jiný. Dnes je složitější, a snad i proto svět skáče na špek nejrůznějším šarlatánům, kteří „to“ vyřeší. Snadno a rychle. A právě z toho mě mrazí.

Ježíš z Gottlandu

Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem čel, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat. Nevěřil jsem, že by něco takového kněz veřejně pronesl.

Chápu snahu evangelium kontextualizovat – tedy vykládat Písmo a křesťanství tak, aby mu bylo rozuměno. Jenže kontextualizovat neznamená degradovat. Jako mnoho jiných pastorů jsem měl možnost promlouvat na pohřbech lidí, kteří nebyli vyznávajícími křesťany nebo na pohřbech, kde bylo více nekřesťanů než křesťanů a vím, že se jedná zápas o každé slovo.  

Jistě, že křesťanský farář/kazatel/kněz není od toho, aby při pohřebním proslovu nebo modlitbě vynášel soudy, kdo půjde do nebe a kdo nikoli. Zároveň má možnost sdělit alespoň část evangelia a zároveň nesmí nedegradovat Ježíše nebo Pána Boha na postavičku, která zapadá do linie pohledu na církev á la farář ze Slunce, seno, jahody nebo feldkurát Katz ze Švejka.

S tím ostře kontrastují slova pronesená v národní katedrále, ať dá Bůh Karlovi „tu nejlepší kapelu, aby mohl zástupy Tvých andělů obveselovat svým božským hlasem,“ doporučovat Bohu, aby „zašel na Gottův koncert a ať si s Karlem osladí kávu“… Dokonce srovnávat Gottovo úmrtí se skonem Pána Ježíše a to slovy Czendlika „stejně jako v případě Tvého syna Ježíše, když odcházel, tak i nám nastala tma po celé zemi a slunce se jakoby zatmělo,“ je, nevím, zda přímo rouhání, ale populismus a kýč. Chápu nadsázku, humor, ale toto nebylo ani jedno, ani druhé.

Tisíce a možná milióny lidí dostali obraz přitroublého Pána Boha, který s Karlem popíjí kávu, naslouchá jeho koncertům, a který by měl v nebi nějak kompenzovat temnotu, kterou seslal na tuto zem, když si pana Gotta povolal. Není divu, že tomuto pohledu tisíce ateistických Čechů tleská, takovému pánbíčkovi by se nakonec i dalo věřit, ne?

Jenže se jedná o degradaci Pána Boha. Vím, jak těžké je kázat na pohřbu, kde nejsou křesťané, mnohokrát jsem promlouval k nevěřícímu auditoriu, několikrát jsem měl možnost hovořit v celostátních médiích a znám zápas o volbu slov. Zároveň ale degradovat Pána Boha tak, jak to zaznělo v katedrále, je smutné.

Dle reakcí mnoha lidí Czendlik nepochybně získal další body. Toho „dobráckého altruistu nad námi“ skutečně není třeba brát vážně. Tohle by nám církev měla sdělovat častěji, ne?

Kdysi proběhla diskuse na téma Ježíš z Disneylandu. Autoři vyčítali některým křesťanským kruhům, že Ježíšovo poselství příliš přizpůsobují současné pop-kultuře. To, co zaznělo z úst Czendlikových, byl Ježíš z Gottlandu a popravdě nevím, co je horší.

O lakomství a štědrosti

Váš život budiž prost lakomství; buďte spokojeni s tím, co máte, vždyť Bůh sám řekl: Jistě se tě nezřeknu, jistě tě neopustím.  Žd 13, 5

Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude ve sboru napomenut kvůli lakotě. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá…

Když přemýšlíme o lakotě, pak zkusme vycházet z jedné z charakteristik naší doby a to je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to co jsme zažili, na EU… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Uvedu ještě jeden příklad, konkrétně fenomén facebooku. Většinou (nikoli vždy) lidé na facebooku vystavují fotky ze svých dovolených, fotky svých dětí, fotky z různých párty a akcí atd.  V zásadě se facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí". Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám", „já jsem tam nebyl", „toho jsem nedosáhl“ atd. Toto není kritika facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může (a také nemusí) být nespokojenost s tím, co (ne)mám, kým (ne)jsem nebo čeho jsem ve srovnání  s druhými (ne)dosáhl a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem facebooku, ale i reklamy. Vlastně je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní atd. Nicméně když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému. Racionálně vím, že je tomu jinak, ale emoce bývají silnější než rozum.

Další silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, budoucnosti, úrazu, nejistoty atd. Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a někdy se řídíme heslem „pomoz si a Pán ti pomůže.“

Jakmile ale se nám pod kůži vkrade nespokojenost a strach z budoucnosti, pak všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat pro vlastní potřebu s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost, odstraní naši nespokojenost nebo strach. Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty.

Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem stále relativně zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, mám zaměstnání, mám přátele, rodinu… Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace si o podobných věcech může nechat jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu vlastnit víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím, co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe      a opět jen pro sebe.  Nebo si jsem vědom, že mám mnoho a proto se chci s požehnáním, které zakouším, podělit s dalšími. 

To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost.  Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám je jen či především pro mne, popřípadě pro moje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem a zároveň hledá, s kým by se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví a dostatek je Boží dar, který jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden     z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku je, že ten kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá.

Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti  a štědrosti jako opaku lakoty. Jako by nám říkal, buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš. A nejen to - protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj.

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (může se jednat o čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou a duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál.

Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. Naučil jsem se v tomto následující věci.    K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme  proto, že naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka s Assisi „neboť dáváním bereme."  Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.