Návod na super svaly za jeden den a věrnost Bohu

Když byl můj syn asi tříletý, tak jsem ho zastihl, jak zdvihá pet-lahev naplněnou vodou. Lahev zdvihl asi desetkrát, poté si vyhrnul rukáv od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahev znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a zjevně uspokojen, jak rychle mu „roste hmota“ láhev nakonec odložil. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že během několika vteřin nám svaly prostě nenarostou, i kdybychom zdvihali cokoli. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i synovi, ale nevím, jak moc to ve svých třech letech pochopil…

Bolest, Job a buď vůle tvá. Skutečně?!

Před pár dny jsem zažil jedno ze zvláštních duchovních zastavení tohoto roku. Hovořil jsem s jedním člověkem o víře v Krista. Dotyčný se řadí mezi agnostiky, zápasí o víru, ale zatím nenachází. Osobně se mi nikdy nepodařilo přijít na kloub tomu, proč lidé, kteří upřímně hledají, nemohou najít a jiným to dojde hned a někdy tak snadno. Ale o tom tento článek není. Když jsem se dotyčného zeptal, proč nemůže uvěřit, odpověděl mi, že je to kvůli modlitbě Páně. To mě zarazilo, protože s podobným argumentem jsem se nikdy nesetkal. Ptal jsem se, zda by to nešlo upřesnit. Přesný důvod byla věta „buď vůle tvá“. V čem bylo ono zastavení, o kterém jsem psal na začátku? Že by Bůh mohl chtít, aby dotyčný myslel tato slova vážně… Najednou jsem si uvědomil, jak lehkovážně tato slova pouštím přes rty já a vlastně je nedomýšlím.

Evangelium pro rodiče (biologické i duchovní)

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Lk 15, 20

Podobenství o marnotratném synu čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi, Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. Nicméně pokusme se otcem inspirovat pro naše „rodičovství“ čímž myslím duchovní i biologické. Zkusme v podobenství vidět nejen výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom dobře naplnili svoje biologické rodičovství nebo se duchovními rodiči sami stali.

Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?

Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…

Nic neposuzuj, pokud nechceš být netolerantní?

V roce 2002 publikoval Oto Ulč v revue Prostor článek „Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů“. V článku autor parafrázuje Otčenáš. Přes to, že parafráze byla napsána před čtrnácti lety, neztratila nic ze své aktuálnosti. Posuďte sami:  Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější.

Gen 21, Iráčané a má to smysl pomáhat!

Možná si ještě pár z nás vzpomíná na nápisy na některých rakouských supermarketech, když se otevřely hranice, které hlásaly tuto prosbu: "Češi nekraďte nám tady". Tehdy se nám, co jsme v supermarketech nekradli, podobné nápisy moc nelíbily. Proč? Protože se jednalo o princip kolektivní viny. S podobnými argumenty nyní operují ti, kdo odsuzují irácké křesťany a Gen 21. Odsuzují nikoli to, že by zde Iráčané kradli, ale že, slovy ministra Chovance „zneužili pohostinnosti ČR“. Co z toho pro myšlení davu plyne?  To, že nemá smysl iráckým křesťanům pomáhat.

Ke své víře církev nepotřebuji?

Nedávno jsem po delší době viděl jednoho člověka chodícího do našeho sboru. Protože jsme se delší dobu neviděli, zeptal jsem se ho, proč mezí nás nechodí nebo zda chodí někam jinam. Zaujala mě jeho odpověď. Dopoledne nechodí proto, že „v neděli ráno rád tráví čas s Pánem o samotě“. Nutno dodat, že se sborem nežije ani mimo neděle. Pravidelně se ale stýká s jednou křesťanskou skupinou, která mu prý nahrazuje církev… takže vlastně ani sbor moc nepotřebuje.

Sociální sítě a proč jsem vděčný za Evropu

V posledních letech je stále více „in“ kritizovat a nadávat na Evropu a na západní civilizaci. Jsme prý dekadentní, vládnou nám nesmyslné zákony, stále více postrádáme demokratické instituce, křesťanství se dostává kamsi na okraj, jsme nemorální, rozkládá se školství, odebírají se děti, rostou práva homosexuálů, stoupá nezaměstnanost, vládnou nám idioti, nefunguje justice, nefunguje zdravotní systém… Na některých sociálních sítích je patrná nenávist vůči západu a sílící příklon k Rusku jako obhájci „tradičních křesťanských hodnot“ a hrázi proti rozpínání USA. K této kritice se přidává i řada křesťanů, kteří v Evropě v západu někdy dokonce vidí rysy připomínající apokalypsu.

Proč mladí kluci nechtějí jít dělat duchovního?

V posledních letech mnoho se mnoho církví potýká s opakovaným problémem – jen velmi málo mladých kluků se připravuje na službu duchovního (kazatele, pastora, kněze atd.) Moje otázka je proč? Je práce v církvi skutečně tak demotivující (píšu v církvi, nikoli v misijních a jiných – jistě skvělých a potřebných, křesťanských organizacích)  

Proč, když už se někdo rozhodne pracovat na „plný  úvazek“, tak časem odchází do různých nadcírkevních služeb, aby pomáhal kazatelům, vymýšlel pro ně další konference a motivační pobyty, školil je jak pracovat od dorostu po mládež, případně pro ně psal knihy, jak, co a kdy mají dělat? Prý bývaly doby, kdy dát synka na studia teologie a následně z něj mít faráře bylo „něco“.

Učednictví, naučednictví a (ne)efektivní vzdělávání

Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe.