Zakládání nových sborů, úskalí a výhody

Mnozí z nás si kladou otázku nad tím, proč církev u nás stagnuje, co se početního růstu týká a mnozí si pokládáme otázku, co s tím. Jedním z návrhů řešení, je zakládání nových sborů. Jedná se o fenomén, který se odehrává na mnoha místech světa a ukazuje se, že i toto (pochopitelně nejen toto) může být jedna z cest jak napomoci skeptickému středoevropanovi najít cestu do církve. V současné době existuje několik skupin, které se o zakládání nových sborů pokouší i v české kotlině. To, jak moc je tato věc pro ČR přenosná a aplikovatelná záleží především na tom, jaké se zakládáním nových sborů budou zkušenosti.

Je čas založit si vlastní církev a prchnout z české ekumeny?

Když jsem ve svém posledním blogu popsal jistá nebezpečí vedoucí k sektářství, nečekal jsem, že článek vyvolá až takovou reakci. Soudě dle „lajků“, mnohým se článek líbí, soudě dle reakcí a diskusí na serverech, kde článek vyšel, mnohé další rozzlobil. Asi nejprovokativnější je první bod ohledně katolické církve. Snad z článku, ale i mých reakcí je jasné, že ze mě katolík nebude, že jej nijak neobhajuji a že se netajím se svým příklonem k evangelikalismu, byť vím, že jeho české pojetí je poněkud specifické a občas těžko definovatelné. Oponenti zdatně „gůglili“ v katolickém katechismu aby mi dokázali, že katolíci v podstatě nejsou křesťané – tedy pokud se řídí svým katechismem. Na obranu těchto mých, se mnou nesouhlasících milých bratří a sester musím napsat, že podobně se dívají leckteří katolíci na protestanty…

Sektářské rysy v křesťanských církvích a organizacích

Každé církvi, společenství či misijní organizaci hrozí určitá sektářská mentalita (včetně sboru, kde jsem kazatel). Dokonce i těm, kteří se dušují, že káží „čistou biblickou pravdu“. Jaké jsou ony sektářské rysy? Komu říci NE, byť se hlásí ke křesťanství?

Pastors, Missionaries and Helper Syndrome

German psychologist W. Schmidbauer, in his book “The Helper Syndrome”, defines four dangers that tend to emerge for those in the helping professions. I would venture to add that similar dangers arise for pastors. Hopefully the readers will forgive me for not trying to present a different typology from the Bible for each example. I have seen such attempts in some “Christianized” versions of psychological tests, and they seemed to me to be fruitless and simply splitting hairs.

Cesta s pomocí do míst války, cesta na východní Ukrajinu

Jedna z věcí, která mě hodně zajímá, je situace na východní Ukrajině. Proto když se hledalo, kdo by jel spolu s Petrem Kučerou předat sbírku, kterou naše církev dělala na postižené probíhajícím vojenským konfliktem, chtěl jsem jet. Před zhruba měsícem jel na západní Ukrajinu s první částí sbírky spolu s Petrem Kučerou předseda naší církve D. Fajfr, nyní já. O této cestě bych napsal pár řádků.

S. Gross a skandál milosti

Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey je vynikající vypravěč, zároveň nijak nezjednodušuje to, o čem píše. V podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou.

O úspěchu dětí aneb případ Vládi Růžičky, dětí a posvátných krav

Před pár dny proletěla médii zpráva o tom, že reprezentační trenér Růžička přijal úplatek 500000 Kč od jakéhosi otce za to, že syn bude nastupovat v ligovém kádru pražské Slávie. Případ je na začátku, ukazuje se, že není jasné, zda skutečně šlo o úplatek, ale to ponechme stranou. Po té co se kauza zveřejnila, začínají se množit svědectví o tom, že se jedná o normální věc. Tedy pokud rodiče chtějí, aby jejich dítko hrálo, musí platit. Nechci ale řešit problém sportu a korupce. Kauza ukazuje na ještě jeden rozměr. Co všechno jsme ochotni obětovat pro úspěch svých dětí?

Když jsem dokončil střední školu, přišel za mými rodiči jeden jejich známý a nabídl jim, že se dostanu bez přijímaček na vysokou školu. Měl možnost to nějak zařídit. Rodiče to tehdy odmítli a já jsem místo pražského vysokého učení technického studoval prešovskou poddůstojnickou školu, z které jsem byl po půl roce převelen na západní vojenský okruh. Tedy místo VŠ jsem šel na vojnu. Pravda je, že jsem se na vojně naučil skvěle Morseovu abecedu a pochodovat. To první zvládám dodnes, což se pro praktický život skvěle hodí (-:  

Nakonec jsem si naše v životě jinou cestu a vystudoval jiné školy, ale o to nejde. Později jsem se ptal rodičů, proč tehdy onu nabídku odmítli. Mohli si odpustit strach, se kterým mě doprovázeli na vojnu a navíc mohli mít dobrý pocit, že studuji VŠ. To se přece líbí všem rodičům. Odpověděli mi, že nechtěli pokoušet Pána Boha. Žádná hluboká teologie, jenže ty nejhlubší pravdy složité nejsou, to jen mi si je někdy hluboké a složité děláme, abychom se měli na co vymlouvat, když se nám nechce dělat to, co chce Pán Bůh.

Rodiče odmítli dát úspěch dítěte před Boha. Až po letech jsem plně docenil jejich rozhodnutí. Vím totiž, že cestu životem mi neusnadňovaly podvody a kompromisy mých rodičů. Když byl můj otec před smrtí, zažil mojí promoci v Karolinu. Prý si to přál zažít, ale přesto kdysi odmítl kompromis. Dítě pro něj nebylo výše než Bůh.

Od té doby uplynulo pár desítek let, ale lidé se nezměnili. Stále mnozí touží vidět svoje děti na piedestalu a projektují do nich svoje představy. Mnozí z nás zakusili, že jsme se o něco v životě pokoušeli a nevyšlo nám to. Kdo z nás to nikdy nezkusil s nějakým nástrojem, jazykem, sportem a nevím čím dalším a nedotáhl svoji snahu ke kýženému konci? Na tom není nic nenormálního ani špatného. Špatným se stane, kdy některé svoje neúspěchy, začneme „léčit“ pomocí svých dětí. Když to, čeho jsme nedosáhli, začneme dosahovat jejich prostřednictví. Když do nich začneme projektovat svoje nesplněné touhy a sny. Výše uvedený příklad projekce poukazuje ale pouze na ty, kterým se něco v životě nepodařilo. Existuje ale i jiný scénář, kterého jsem si všiml především u některých úspěšných rodičů. Může se stát, že vaše rodina se těší vysokému sociálnímu statusu, že jste úspěšní manažeři, právníci, doktoři, učitelé ale třeba i sportovci, muzikanti atd. Jistě se jedná o Boží požehnání a milost. V takovýchto rodinách se někdy zcela automaticky očekává, že dítě musí jít ve šlépějích svých nadaných a schopných rodičů. Skoro se ani nepřipouští, že by dítě nevystudovalo vysokou školu, že by pracovalo „jen“ manuálně, že by nedělalo nějaký sport nebo neovládalo nějaký nástroj. Určitě je moudré něco od dětí očekávat, jenže ono se může stát, že naše děti prostě náš ideál nenaplní. Že z nic nebudou námi vysnění doktoři, profesoři, sportovci, muzikanti a to přes naší rodinnou tradici nebo to, čeho jsme v tom či onom oboru či profesi dosáhli. Pro mnoho rodin je tato představa nemyslitelná. Prostě jejich dětí musí… První popisovaná skupina projektuje do dětí to, čeho nedosáhla, druhá potom to, čeho dosáhla.

Každopádně si myslím, že se dnes okolo dětí dělá více humbuku, než je třeba. Je dobré od nich požadovat, ale neprožíváme jejich (ne)úspěchy příliš? Vzpomeňte si, na třídní srazy. V životě se daří i těm, kdo na tom s prospěchem i s chováním nebyli moc dobře. Proč? Protože v životě záleží na jiných věcech, než jsou známky, výsledky na školních akademiích, představeních atd. Tím absolutně nechci tvrdit, že by nás tyto věci neměli těšit, že na nich vůbec nezáleží, spíše se ptám, zda modla naší společnosti, která se jmenuje úspěch, neovlivňuje i mnohé křesťanské rodiče potažmo jejich děti.

Benny Hinn v Praze

Za pár dnů čeká Českou republiku návštěva známého kazatele B. Hinna. O koho se jedná?  Na internetu o B. Hinnovi koluje mnoho informací, nicméně spolu s googlem doporučuji si od něj přečít jeho údajně klíčovou knížku „Dobré ráno Duchu svatý“. 

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu úklidu duše.

Když jsem pročítal velikonoční poselství, nikdy jsem si nevšiml nějaké logické posloupnosti v tom, co Kristus řekl z kříže. S těmito sedmi větami jsem se setkal až skrze známé dílo J. Haydna, které doporučuji, si k těmto textům pustit. Pokud chcete velikonoční týden projít i s pomocí těchto textů, zde je pár myšlenek vedoucích k osobnímu zamyšlení a meditaci. Texty mohou sloužit k určitému velikonočnímu úklidu duše.

Chvály nebo zpěv nebo zpěv a chvály nebo?

Během svojí práce v církvi, jsem nahlédl do desítek sborů, konal mnoho vizitací a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání. Pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby nebo tzv. chval. Tam někdy vztek a emoce tekly. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Je to proto, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo.

Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum.