Církev a (občasné) odtržení od reality

Přečtěme si příběh, který se údajně odehrál v době VŘSR v Rusku. Tedy během události, která v konečném důsledku měla na svědomí milióny lidských životů.

V listopadu 1917 měla Ruská pravoslavná církev koncil, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou…B. Menning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje, že „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. A. DeMello, jiný křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels)

Otec a syn

O vztahu otce a syna bylo popsáno mnoho stran textu. Mezi křesťany je tento vztah „kořeněný“ tvrzením, že si jisté deformace toho, jak se k nám choval pozemský otec, neseme i do vztahu s Bohem. Nevím…občas to platí, občas nikoli. Jisté je, že vztah otce a syna bývá někdy hodně komplikovaný. Dobře to vystihl M. Twain: „Když mi bylo čtrnáct, můj otec ničemu nerozuměl. Když mi bylo jednadvacet, žasl jsem, kolik se toho starý pán za těch sedm let naučil“.

Rady zkušeného ďábla pro kazatele a vedoucí, kteří chtějí zlikvidovat svůj sbor

Lidem, kteří jednají špatně a svým chování ničí sebe i druhé, nekonfrontujte s tím, co dělají. Pokud by vás tlačilo svědomí, že byste se měli k jejich postojům nějak vyjádřit, omluvte si svoje pasivní chování tvrzením, že “oni přece nesou před Pánem zodpovědnost za svůj život“ a tedy vás se to netýká.

Křesťanství a meze tolerance

O toleranci se mnoho mluví, zároveň se jedná o termín často zneužívaný a nepochopený. Co tedy tolerance znamená? „Tolerance, česky snášenlivost, je schopnost a ochota snášet, co se nám nelíbí. Již ze samotného významu slova plyne, že abych mohl něco nebo někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pojem tolerance tak vždycky obsahuje záporné hodnocení toho, co tolerujeme: o příjemných nebo cenných věcech ho nikdy nepoužijeme.“(Sokol J.) Tolerance tedy předpokládá nesouhlas.

Ekumena mezi protestanty a katolíky - jde to?

Před pár dny proběhla na jednom serveru poměrně silná diskuse nad přednáškou jakéhosi evangelikálního kazatele na téma „katolická církev“.  Ponechme stranou onu přednášku, spíše mě zaujala diskuse. Mnozí protestanté se v ní zastávali ŘKC a kritici této církve byli spíše za hlupáky a fundamentalisty. Je třeba ale dodat, že současná doba mnohem více přeje sloganu „nehledejme, co nás rozděluje, ale co nás spojuje“, tedy spíše je módní moc nekritizovat a neukazovat na rozdíly.

Nehrůzostrašné učednictví

Na blog píšu zhruba tři roky. Napsal jsem něco kolem stovky článků, nicméně žádný nevyvolal takovou reakci, jako článek o hrůzostrašném učednictví. Někdo to okomentoval „a co jsi čekal“? Moje odpověď je – moc jsem nad tím nepřemýšlel. Píšu co mi přinese slina na prsty v duchu "padni komu padni". Nikdy jsem neměl potřebu k původnímu článku něco napsat, ale vzhledem k tomu, co článek vyvolal, tak činím.

Hrůzostrašné učednictví

Jeden s opakujících se pastoračních fenoménů, se kterým se opakovaně (nejen) já setkávám, je pomoc těm, kteří prošli tzv. učednickým modelem. Tato „duchovní péče“ jim byla poskytnuta jak v různých sektách, tak paracírkevních organizacích, tak někdy i v církvích samotných. Jednalo se o pomoc, která byla dobře míněna a která chtěla dotyčnému pomoci většinou v jeho počátečních krocích víry. Výsledkem ale byla postupná (a třeba dodat nevědomá) ztráta osobní svobody, ztráta normálních lidských vztahů, opouštění zálib, které stále více byly vnímány ztráta času, černobílé vnímání světa, rostoucí závislost na svých duchovních učitelích a na řízení z centra a často i dost kritický pohled na církev (protože tam se „nedělá učednictví“). V neposlední řadě mi mnozí sdělovali i to, že až po svém odchodu si uvědomovali, že dlouhodobě prožívali silný tlak na výkon. Kdo výkon podával a kdo byl loajální, postupoval v hierarchii rychle nahoru, kdo nikoli… zbytek si domyslete.

Slovo o hudbě na festivalu VOX 2014

„Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy.“ Iz 42 1 – 2

Je zvláštní hovořit na hudebním festivalu o mlčení (téma festivalu bylo "hlas mlčícího"). Vybraný text je o trpícím služebníku, o tom, kdo nepotřebuje křičet a přesto o něm slyší celý svět. Jedná se o první z tzv. ebedských písní, kdy ebed znamená otrok, ten, kdo cele vykovává vůli svého pána, kdo je jeho prodlouženou rukou. Tento otrok nejen že nekřičí, nepozvedá hlas, ale nedolomí nalomenou třtinu. Když král vynášel rozsudek smrti, potom mu podali třtinovou hůlku, která reprezentovala odsouzencův život. Jakmile jí král zlomil, biřici vykonali popravu. Jiným symbolickým jednáním bylo zhasnutí plamínku. Zde je představen někdo, kdo činí pravý opak. Nejen že nezlomí třtinu, ale ještě jí dá dohromady. Stejně tak nezhasí doutnající knot. Navíc, i když na něj sáhne smrt, není jí zničen. Dnes se říká, že někdo vyhořel. Jedním z důvodů kdy se člověk dostane do tohoto stavu, může být, že má pocit, že neustále musí něco hasit. Tento služebník nevyhoří a naopak je dárcem života. Samozřejmě pro tento úkol musí být náležitě vystrojen. V době Izajáše místodržitel dostal meč, palcát, nějaké válečné vozy, tento dostane Ducha Hospodinova, kdy Duch je zdrojem života.

Když tě někdo udeří, nech si ještě naložit?!

Asi není třeba připomínat, že se jedná o trochu zjednodušený výklad Ježíšovy výzvy, když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i levou. Nedávno přišel jeden ze synů s problémem – byl ve třídě šikanován. Sice ne fyzicky, ale to není pro tento článek důležité. Důležitější je otázka, co jsem mu měl poradit. Měl se nechat napadat nebo dokonce agresora v duchu Ježíšovi výzvy požádat o ještě větší nálož?

Co znamená číst Bibli doslova?

Ani ti neblibličtější z biblických křesťanů (tedy pokud takto vůbec někdo o sobě uvažuje) se při čtení Bible nevyhnou otázce, „co tím vlastně chtěl básník říci“. Jinými slovy v Bibli máme mnoho textů, kterým gramaticky, žánrově, kontextově rozumíme, ale které nějak musíme vyložit.