Mít či nemít děti a novoroční přání

Dnes brzo ráno jsem prožil další „super“ akci a to v podobě odvozu syna na pohotovost. Kdo máte děti, tak to asi znáte. Dítě pláče bolestí, vy nevíte co mu je, jediné co cítíte, je směs strachu a pocitu bezmoci… když se k tomu ještě připojí zvracení, těžké astma a blouznění, moc vám do smíchu není.

Smíření s blízkými - jde to vůbec?

Někteří se na Vánoce těší, protože se setkají s blízkými. Pro někoho jsou dobou, na kterou se netěší, protože se… setkají s blízkými. Jinými slovy vztahy v rodině mohou být harmonické a hezké. Ale stejně tak někdy platí i opak. Tím, co budu psát, nechci nikoho nabádat, aby nezbytně řešil konflikty o Vánocích. Konflikty máme řešit průběžně. Nicméně Vánoce jsou svátky, kdy rodiny a blízcí spolu bývají více než obvykle – proto pár následujících slov.

Když ublížíte vlastním dětem...

Před dvěma lety se mi podařilo při lyžování mému mladšímu synovi vyrazit přední zub. Prostě jsme se při výuce lyžování srazili a zub byl venku. Nepodařilo se ho najít a tedy nasadit zpátky (podle zubařů by to prý šlo – kdyby se našel). Problém byl v tom, že se jednalo o zub druhý, tedy nenahraditelný.

Církevní restituce – požehnání nebo prokletí?

Na úvod chci napsat, že myslím, že je dobře, že se zákon o restitucích a nápravě křivd podařilo prosadit a že se za celou kauzou udělá tlustá čára. Některá čísla a souvislosti proč restituce ano, jsem napsal v jiných článcích.  Ale… je zde řada ale, o kterých chci psát.

Před pár dny jsem na jednom setkání hovořil s několika kolegy – kazateli na téma restituce. Během rozhovoru si vzal slovo nejstarší a nutno dodat nejmoudřejší kazatel, který řekl cosi v následujícím smyslu. Církev čeká nejhorší zkouška za posledních x let.

Kdo jsme a nesnesitelná lehkost života

Pokud chceme hovořit o současném člověku, potom je velmi složité, z jakého úhlu pohledu tento úkol pojmout. Dnešní svět je natolik nespojitý, že cokoli vybereme, na něco dalšího zapomeneme. Nelze tedy definovat „typického člověka současné doby“. Zároveň se pohybujeme ve specifiku křesťanského kontextu – tedy mezi lidmi střední nebo vyšší třídy, kteří jsou jen částečným vzorkem společnosti. Přesto se pokusíme podívat na některá specifika naší doby s vědomím toho, že vybírám jen něco. Oním člověkem je příslušník střední třídy, s průměrným až vyšším příjmem, středního věku. Znovu zdůrazňuji, že se jedná pouze o částečný popis reality.

Jak daleko, abych nezašel příliš daleko…šedé zóny a existují meze naší svobody?

Před sebou mám zažloutlou fotku sjezdu mládeže v Lucerně z poloviny minulého století. Všichni mají obleky, děvčata potom sukně. Většina kazatelů vous. Druhá fotka je z konference CB z r. 1994. Starší kazatelé mají saka, sestry sukně, mladší „rebelové“ pletené svetry a košile bez kravat. Když se podíváte na současnost… pak uvidíte, jemně řečeno, rozdíl velký. Jenže kdyby se jednalo o šaty, byla by to pohoda.

Inflace slova, i toho Božího (kolik zvěsti týdně snese křesťanova duše?)

V poslední době jsem si opět uvědomil, jak negativně na mě působí média. Rád si čtu některé zpravodajské servery, jen mám pocit, že je tam, tolik negativního... Snad i proto se snažím, i přes poměrně velkou časovou vytíženost, číst knihy. V posledních týdnech mě např. hodně oslovila kniha Bůh a člověk hledající smysl (Viktor Frankl a Pinchas Lapide), vynikající sociologická analýza české religiozity Příliš slábi ve víře (Z. Nešpor), v současnosti čtu Fausta a obdivuji mj. genialitu překladatele. Přesto vím, že čtu méně, než bych měl a že mě média v mnohém hodně negativně ovlivňují.

Evangelizační slovo na United 2012

Co dává Ježíš….

Text: Pojď a následuj mne…

Jak asi víte, kdysi jsem založil společné s několika dalšími přáteli sportovní misii, nazvanou Atleti v Akci. O kempech přežití, které jsme organizovali, kolují někdy neskutečné zkazky. Mnohé z nich jsou již přibarvené… z 3 Km cvrnkání ping-pongáče se stalo 10. Km. Ze hry od dvanácti do tří do rána celonoční hra, z lehké nevolnosti zvracení. Je hezké sledovat, jak se tvoří mýty a ještě hezčí když se to odehrává za vašeho života a když v některých mýtických příbězích hrajete důležitou roli (-:  Ať jsme ale na akcích AVA zažili cokoli, zřejmě by mnozí účastníci souhlasili s heslem, kterým jsme se řídili: „Zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný“. Hodně jsem přemýšlel, proč tolik lidí na tyto akce jezdilo a proč mnoho lidí změnilo svůj pohled na víru. Zřejmě proto, že tito lidé časem zapomněli na jistou nepříjemnost zážitku, ale pamatovali si na jeho sílu. Změnila je zkušenost. Když přemýšlím nad Ježíšem, co mi dal, potom začnu zdánlivou frází, za kterou je ale kus života, něco, co ani nedokážu přesně obout do slov, přesto mám tu drzost vás k tomu, co přesně nedokážu popsat, pozvat. Ježíš mi dal sám sebe. Vše ostatní jako milost, odpuštění, smysl života, přátelé, skvělou ženu a děti, zároveň i mnohé jizvy a nepříjemné věci a mnoho dalšího je jen důsledkem této věty nebo lépe řečeno zkušenosti.

Námitky k církevním restitucím – pokus o řeč čísel:

Církve by neměly být placeny z daní, ale měly by se financovat sami!  Amen – toto platí pro každou nestátní organizaci. Sice v některých zemích (Norsko, Švédsko, Německo a další) jsou tzv. státní církve státem financovány, protože stát vidí jejich přínos, ale tento model je v České kotlině zřejmě neprůchodný. Jenže financování církví si církve nevymohly. Toto nevzešlo z jejich vůle, a proto nechápu, proč je za to církev pranýřovaná. Bylo jim to vnuceno komunistickým režimem po „vítězné únoru“. Z důvodů, které si inteligentní čtenář domyslí sám, se komunistický režim církve bál a viděl v ní úhlavního nepřítele, proto řada církevních představitelů byla zlikvidována, majetek byl ukraden (vlastně tehdejší terminologií převeden).  Na „oplátku“ byl duchovním poskytnut státní plat a cituji:  "Veškerý soukromý a veřejný patronát nad kostely, obročími, a jinými církevními ústavy přechází na stát." (č. 218/1949 Sb.) Stát se tedy zavázal spravovat na svoje náklady církevní majetek. Jak to vypadalo, asi není až na pár výjimek, třeba dodávat… Pro církev to znamenalo naprostou ztrátu finanční svobody. Před světem se ale komunistický režim pyšnil tím, že v komunistickém ráji si stát dokonce platí duchovní! Problém je v tom, že zákon z roku 1949 si jednak nevymysleli církve, jednak stále platí a žádná vláda od roku 1989 jej nezrušila. Kde ale udělala církev chybu? Přece církev nemůže rušit zákony.  

Plnočasový služebník Boží - anděl nebo zvíře?

Nedávno proběhla na Christnetu rozprava ohledně předmanželského sexu. Reakce jsem zaznamenal jak na Christnetu, tak na některých jiných serverech. Nechci v tomto článku více psát na toto téma. Docvakla mi věc jiná, kterou jsem nosil zasunutou kdesi v podvědomí. Někteří diskutující argumentovali poukazem na pokrytectví církve (rozuměj – kněží a kazatelů). Prý moralizují a sami nejsou schopni naplnit laťky, které nastavují. V lidech jen vyvolávají pocit viny. Někteří diskutující argumentovali tím, že by duchovní neměli jít proti lidské přirozenosti. Tím, že ji jako kněží (kazatelé) popírají, dělají věřícím lidem život složitější.