Varování jak by by to mohlo být...

Píše se rok 2030 a v Česku proběhly nejvyhrocenější volby od listopadu 1989. Mnozí komentátoři upozorňovali na jejich ovlivňování ze strany Ruska – především prostřednictvím sociálních sítí a některých politiků – avšak prokázat se to nepodařilo. Vítězná politická koalice ve svém prohlášení uvedla, že podobná upozornění jsou jen snahou výsledky voleb zpochybnit. 

Hlavním volebním tématem se stalo heslo „byty nebo zbraně“. Vítězné strany upozorňovaly na zhoršující se bytovou situaci a neudržitelnost dostát požadavkům USA ohledně poplatků evropských zemí na vyzbrojení NATO. Nová česká vládní koalice neviděla důvod dále navyšovat výdaje na obranu, jak bylo dohodnuto v rámci NATO v roce 2025. Argumentovala především domácími problémy, které považovala za prioritní, a dále tím, že konflikt na Ukrajině zamrzl a Spojeným státům ve spolupráci s OSN se podařilo vyjednat dočasné příměří na dohodnutých liniích. Jak se ukázalo ve volbách, většina českých občanů tento postoj sdílela. Zvítězil u nich argument, že válka na Ukrajině je minulostí a v Evropě zavládne na mnoho let mír.  

Velkým tématem voleb byla důchodová reforma, která se stále nedařila dotáhnout do zdárného konce a s ní související nutnost zkvalitnit péči o rostoucí počet seniorů. Další oblastí předvolebního boje byla narůstající nezaměstnanost, která místy atakovala hranici tří procent. Za jednoho z hlavních původců tohoto trendu byli označováni Ukrajinci, kteří údajně „berou práci našim lidem“. Vítězná koalice se zavázala, „že s nimi zatočí“. 

Poslední velkou oblastí sporu bylo naše členství v EU. Na sociálních sítích se občané mohli dočíst, že EU nás stále více ožebračuje a výhody setrvání v ní jsou minimální. Navíc se z EU šíří smrtící vir progresivismu, který je třeba za každou cenu zastavit. 

To vše se odehrávalo ve velmi napjaté mezinárodní situaci. Byť se nebojovalo na Ukrajině, docházelo k častým provokacím vůči státům NATO ze strany Ruska. Západ byl nadále v Rusku vykreslován jako úhlavní nepřítel ohrožující svatou Rus. Jedním z hlavních narativů ruské televize se stalo vážné znepokojení o bezpečí ruských občanů žijících v Evropě, především pak v Pobaltí. Pozorovatelé se značným znepokojením sladovali přesuny ruské armády na hranice s Litvou. Na žádost o vysvětlení, proč se tak děje, Rusko nereagovalo. 

O tři měsíce později…

V brzkých ranních hodinách přišla zpráva, že Rusko napadlo Litvu. Jednalo se o dronový útok, při němž byli hlášeni zranění a mrtví. Ruská federace mlčí, na hranicích s Litvou byl zaznamenán pohyb těžké vojenské techniky a tisíců vojáků Ruské federace směrem k hranicím. Litva žádá o aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy, čeká se na reakci spojenců a amerického prezidenta. 

V poledne NATO vydává prohlášení, že „bude bránit každý centimetr svého území“. Není však zatím jasné, co tato formulace konkrétně znamená – jisté je pouze to, že aliance se nechystá podniknout útok na Rusko. Napětí stoupá a svět sleduje, jaké další kroky podnikne Moskva a jak zareagují Spojené státy.

Po dvou dnech přichází vyjádření amerického prezidenta, které na Evropany působí jako studená sprcha. Jeho slova by se dala shrnout větou: „Neplatili jste domluvená procenta, USA budou v případě války zvažovat jen částečnou pomoc. Evropa je bohatý kontinent – musí si pomoci sama.“ Spojené státy sice nevylučují podporu úplně, ale dávají jasně najevo, že nehodlají riskovat přímý střet s Ruskem.

V České republice mezitím rychle sílí vliv proruských stran a narativů šířených zejména prostřednictvím sociálních sítí. Objevují se zprávy – doprovázené emotivními fotografiemi – o údajném pogromu na ruské občany v Litvě, při němž měly být zabity i děti a desítky rodin vyhnány ze svých domovů. Litva tyto informace důrazně popírá, avšak obrazy trpících dětí se šíří dál a působí silněji než oficiální dokumenty. Na upozornění, že jde o podvrhy, řada lidí nereaguje – místo toho se rozmáhá přesvědčení, že „prozápadní média lžou“. 

Následující den svolávají proruské strany protestní pochod, který směřuje na Pražský hrad. V Nerudově ulici dochází ke střetu s odpůrci. Potyčka má několik zraněných a jeden účastník později umírá během převozu do nemocnice – podle lékařů na selhání srdce. Na sociálních sítích se však objevuje verze, že byl „zavražděn opilým Ukrajincem“. 

Následuje noční útok neznámých pachatelů na ubytovnu s ukrajinskými dělníky. Policie sice situaci uklidní, ale několik lidí je zraněno a situace zůstává velmi napjatá. Ráno téměř všechny alternativní média píší články o ukrajinských fašistech. Zprávy se šíří jako blesk, oficiální média ani měnící se vláda nejsou schopny rychle reagovat. 

Mezitím Rusko vydává oficiální prohlášení, že „dronový útok byl varováním a odvetou za napadení ruských občanů v Litvě“. Moskva požaduje omluvu litevské vlády a varuje, že pokud k ní nedojde, bude nucena své občany „ochránit“ – podobně jako před lety chránila své občany na Ukrajině. Ultimátum zní na pět dní, poté dojde k intervenci. Přesuny těžké techniky na hranicích dávají jasně najevo, že Kreml své hrozby myslí vážně.

Litva volá po vyslání jednotek členských států NATO na svou obranu. Výzva se týká i české armády. Nově zvolená vláda stojí před mimořádně těžkým rozhodnutím: na jedné straně je zde legitimní závazek vůči spojencům, na druhé straně prudce se radikalizující veřejnost a rostoucí napětí ve společnosti.

Některé země NATO vydávají prohlášení, že vojáky do Litvy nepošlou, ale jsou v případě války ochotny poskytnout humanitární pomoc. Další země včetně Spojených států se zavazují k poskytnutí zbraňových systémů. Vojáky jsou ochotny poskytnout pobaltské republiky, severské země, Polsko a Rumunsko. 

Česká republika stále váhá, nicméně hlasy volající po tom, abychom se nenechali zatáhnout do války, sílí. Hlavním argumentem je, že máme svých starostí dost a že si za nastalou situaci může Litva sama. Další den alternativní média a sociální sítě začnou šířit zprávy o propojení Litvy a Ukrajiny a jejich snahy získat vliv na rozhodování EU. 

Je jasné, že Rusko získalo válkou na Ukrajině nové zkušenosti a že bez pomoci NATO bude pro Litvu velmi složité se ubránit. Rusko poznává, že NATO váhá a že jeho pomoc bude pravděpodobně omezená. 

Mezitím v některých evropských zemích začínají propukat velmi silné nepokoje, které se obrací především proti přistěhovalcům a snaze vtáhnout Evropu do války. V ulicích se objevují lidé s transparenty „ne válce“, „nechceme další Vietnam“, „ne válečným štváčům“, u nás pak „Čechy Čechům“. Mnozí politici a média tvrdí, že nepokoje jsou záměrně a koordinovaně vyprovokovány. Dochází k projevům vandalismu, narušování infrastruktury, v některých zemích na několik hodin vypadne část internetového pokrytí.

Tajné služby registrují prudký nárust extremistických postů a fake news na sociálních sítích, které dále radikalizují demonstranty zapojující se do pouličních potyček. Nejprudší pouliční boje se odehrávají před sídlem EU v Bruselu. Vlády v několika zemích povolávají do ulic policii, ale ta nestačí na odvrácení násilí v ulicích, proto jsou do akce povolány speciální jednotky a někde i armáda.

Z Ruska přichází nóta vyjadřující znepokojení z ohrožení demokracie v zemích EU. Někteří vůdci nepokojů poukazují na Rusko jako na vzor pořádku a návratu k tradičním hodnotám a vydávají společné komuniké, které prosí Rusko o pomoc v případě, že pořádkové síly v zemích EU budou nadále potlačovat demokratické způsoby vyjádření nespokojenosti s politikou EU a s tím, aby Evropa vydávala peníze na zbrojení, které je zaměřeno na snahu vojensky pokořit Ruskou federaci. 

O dalších pár dní později

Česká vláda se nakonec rozhoduje neposlat vojáky na pomoc Litvě. Oficiální důvod zní, že je potřeba nasadit armádu na vzrůstající nepokoje v ulicích velkých měst. Skutečným důvodem jsou ale obavy z veřejného mínění a strach ze ztráty voličské přízně. Litva je nakonec skutečně napadena Ruskou federací. Oficiální verze zní „intervence na pomoc pronásledované Ruské menšině“. EU a OSN vyjadřují „hluboké znepokojení“, Rusko využívá v OSN práva veta, díky němuž se nesmí použít slovní spojení ruská agrese.  

V Česku je vyhlášen mimořádný stav, několik opozičních představitelů za neznámých okolností kamsi zmizí, stejně tak někteří novináři. Stejné se stane v některých dalších zemích EU… To, co vypadalo jako nezpochybnitelná jistota, se začíná hroutit. Mnoha lidem se nastalý stav nelíbí, ale pociťují obrovský strach o sebe a své blízké, proto raději mlčí a čekají, co přijde. 

Po pár týdnech skutečně nastane pořádek. Jen úplně jiný, než bychom si přáli. 

Píše se rok 2999. V historických knihách se v odstavci, jak Rusko ovládlo Evropu, dočtete následující větu. Evropa ve své naivitě hluboce podcenila hybridní válku. Stovky let se státy dobývaly z vnějšku dovnitř, tedy vojenskou silou, která prolomila hranice a zotročila si obyvatelstvo. Zde jsme byli poprvé svědky opačné trajektorie. Evropa padla zevnitř, rozbili ji tzv. alternativní zprávy a média. Historici se přou, proč to šlo tak rychle a snadno… Zároveň nám tato zkušenost pomohla k vybudování armády, která nebojuje pouze zbraněmi, ale i u klávesnic. Protože kdo ovládne mysl lidí, ovládne vše další. 

Bude se jednat o náš scénář? 

Žijeme v době, kdy napříč Evropou vítězí proruští politici, kteří se často dostávají k moci kvůli dezinformacím a manipulaci s fakty, kdy na Ukrajinu každý den dopadají ruské rakety a kdy se pozornost veřejnosti unavuje, otupuje a pomalu odvrací. Přibývá těch, kteří by raději neviděli, neslyšeli a nežili v nepohodě, kterou pravda občas přináší.

V tom je ale největší nebezpečí – že ztratíme cit pro realitu, protože se nám nebude líbit. Že přestaneme rozlišovat, komu věřit a komu ne, a necháme se unášet proudem zjednodušení, emocí a falešných jistot. Tak se vždy rodí autoritářství – ne z jednoho velkého zlomu, ale z mnoha malých kapitulací.

Naše doba nepotřebuje více hněvu ani cynismu. Potřebuje odvahu ptát se, naslouchat a hledat společné řešení i s těmi, s nimiž nesouhlasíme. Potřebuje lidi, kteří budou bránit prostor pro otevřenou a poctivou debatu a kteří si zachovají schopnost kriticky myslet – i tehdy, když to bolí, když je to nepopulární nebo když to znamená jít proti proudu.

Nemusíme být vojáky, abychom bránili svobodu. Každý z nás ji brání v okamžiku, kdy odmítne šířit lež, kdy si ověří zdroj, kdy se zapojí do diskuse místo útoku, kdy zůstane klidný, i když ostatní křičí. Právě z takových drobných rozhodnutí se rodí odolná společnost.

Psáno pro server Proboha