Jak fungují někdy politická uskupení, ale i jiná společenství včetně církve postavená na principu guru

 Přiznám se, že když sleduji dění na Slovensku, naskakuje mi husí kůže. Vím, že máme jako křesťané občanství v nebi, ale přesto… jsem vděčný, když naše pozemské občanství v naší zemi není ničeno různými demagogy. Tváří v tvář nárůstu nejrůznějším extrémním hnutím a jejich lídrům, si dovolím popsat pár bodů, jak fungují různé druhy organizací, v kterých se projevují sektářské a demagogické rysy a jejichž vliv má dopad na mnoho dalších lidí. Může se jednat jak o politiku, tak pochopitelně        i o církevní společenství (mnohé sociologické zákony platí všude). Pokud vám naskočí některá jména či situace, pak je s tím třeba něco dělat. (Vycházím částečně z knihy Populismus pro začátečníky od rakouských autorů W. Ötsche a N. Horaczek) 

Mocenským centrem je guru. Může dělat nebo nedělat co chce. Organizace ho podporuje, nikdy ho nekritizuje, to, co by jiným neprošlo, jemu bez problémů projde. Kritika je automaticky považována za vzpouru a ta se netrpí.

Kolem guru se soustředí nejužší okruh vůdců. Tvoří jej osoby, které si guru osobně vybral. Jejich nejvyšší „kvalitou“, na základě které byli vybráni, není odbornost, ale poslušnost a loajalita. Proto se jedná o lidi, kteří především bezpodmínečně poslouchají. Nejužší kruh působí jako obranný val             a chrání vůdce před nepřáteli (tedy těmi, kdo s guru nesouhlasí či dokonce poukazují na jeho chyby), ale i přáteli, kteří dostatečně nespolupracují nebo dokonce spolupracovat nechtějí.

Kolem nejužšího jádra rotují jako satelity další okruhy osob, kteří touží po přijetí do nejužšího kruhu. Pobyt v tomto okruhu je časově omezen. Všechny kruhy pak představují hierarchii a všechny jsou přímo podřízeny vůdci, který může kdykoliv na všech rovinách organizace zasáhnout. Oficiálně sice platí pravidla organizace, ale neoficiálně guru stojí nad nimi.

Všichni členové mají ke guru vztah plný respektu někdy dokonce i vztah láskyplný. Pro lidi mimo organizaci je to zcela nepochopitelné, nerozumí zaslepenosti členů, ale to nic nemění na popisované oddanosti. V očích jemu oddaných je guru vnímán jako veliký, mimořádný, silný, který vše vyřeší. Mnozí proto vyhledávají jeho blízkost, díky jeho proklamované síle se cítí bezpečně.

Pokud někdo není dostatečně loajální, guru ho okamžitě vyloučí, zároveň se neštítí odpadlíky náležitě ponížit. Nezatěžuje se nějakými sentimentalitami jako je staré přátelství či oddanost.

Guru často volí velmi silná slova, spojená s verbální agresí, zastrašováním, vyhrožováním. Zdůvodňuje to tím, že bojuje za „svaté cíle“. Za Boha, národ, národní zájmy. Dále často někoho „vyhlazuje“. Mohou to být uprchlíci, Židé, homosexuálové, liberálové, konzervativci, Ukrajinci atd.

Guru systémově rozbíjí to, na čem společnost stojí. Konkrétně slovy, že se nedá věřit vůbec ničemu. Média lžou, volby jsou zkorumpované (tedy pokud je dotyčný nevyhraje), soudci jsou proti němu a proti jeho partaji atd. Pokud se nedá věřit nikomu a ničemu, je zde ale maják: Guru!

Guru hraje dvojí hru. Směrem dovnitř organizaci stmeluje, disponuje všemi důležitými pozicemi a vyžaduje moc ve všech významných záležitostech. Směrem ven nepřebírá zodpovědnost za to, co dělá některý z jeho vyvolených. Zároveň ale v případě pochybení je taková osoba sesazena nebo vyloučena.

Autoritářská strana, společnost, sekta svěřuje člověku na vrcholu tři monopoly:

Monopol vůle: Vůle guru stanovuje dynamiku organizace, určuje její orientaci a aktuální taktické manévry.

Monopol vědění: Guru má všechny potřebné kompetence. Není nikomu v orgabnizaci povinenskládat účty a sdělovat důvody svého jednání.

Monopol zdůvodnění: Jen guru, nebo jím pověření lidé jsou oprávnění poskytovat dovnitř a navenek vysvětlení.

Tolik pár myšlenek, které mě napadají v souvislosti… to už sem nebudu psát, každý ať si doplní sám.    A pokud vás nic a nikdo nenapadá, jste šťastní to lidé!

Ono to nikdy nebylo lepší... a lidé hodnější

Hodně lidí dnes mluví o tom, že evropské hodnoty jsou oproti minulosti v úpadku. Evropa ve skutečnosti ale nikdy na žádném morálním vrcholu nebyla. Teoreticky sice byla „křesťanská“, ve skutečnosti se ale křesťansky nikdy nechovala a krutost, dekadence, zabíjení, znásilňování bylo na pořadu dne vždy. Možná jsme dnes křesťanským ideálům naopak mnohem blíže, než kdy předtím.

Snad i díky pařížskému zahájení olympiády se více než kdykoliv dříve setkávám s povzdechem, že Evropa nenávratně směřuje ke svém konci, že dekadence dosáhla vrcholu… Nechci polemizovat se zahajovacím ceremoniálem, myslím, že napsáno bylo dost, že znechucení i nadšení bylo slyšet jak od křesťanů, tak nekřesťanů. S čím nesouhlasím, je tvrzení, že „dekadence dosáhla vrcholu“. Důvodem pak není interpretace toho, jak vypadalo zahájení Olympijských her, ale přesvědčení, že Evropa ve skutečnosti nikdy na žádném morálním vrcholu nebyla. Teoreticky sice byla „křesťanská“, ve skutečnosti se ale křesťansky nikdy nechovala a krutost, dekadence, zabíjení, znásilňování bylo na pořadu dne vždy. 

Pár faktů pro osvěžení znalostí z dějepisu: Když proběhla poprava 27 českých pánů (1620), hlavy některých z nich pak hnily v drátěných koších na různých místech Prahy ještě 10 let po exekuci. Jedná se o začátek třicetileté války, během níž Evropa přišla asi o třetinu obyvatelstva. Evropská křesťanskost se projevovala i „misijním zápalem“. Stačí si přečíst něco o pokřesťanšťování „divochů“ v Jižní a Severní Americe. Lidé jako Cortéz, Pizzaro, de Alvarado a mnozí další se dopouštěli nejhroznějších myslitelných krutostí. Pochopitelně s křížem na svých praporech. Hony na čarodějnice nejsou výmyslem Aloise Jiráska, poslední z nich byla upálena dokonce až v roce 1782. 

Když v Anglii hovoříme o viktoriánské éře a spojujeme ji s ekonomickou i kulturní prosperitou, pak je třeba dodat, že je spojena s masakrováním Bůrů, vynalezením koncentračních táborů a dětskou prací – děti začínaly pracovat od svých pěti let a jejich pracovní doba byla až 12–15 hodin. Obdivujeme francouzské Versailles, ale je třeba dodat, že stavba tohoto zámku rozhodně nebyla přehlídkou bezpečnosti práce. Podle dochovaných údajů na stavbě pracovalo přes 36 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Úrazovost byla tak veliká, že zde musel být zřízen špitál a později vznikla celá vesnice, dnešní městečko Versailles. Podmínky dělníků nebo spíše nevolníků byly otřesné. 

Evropa o křesťanství mluvila, ale byla krutá

Mohl bych pokračovat hrůzami minulého století, ale asi už víte, kam mířím. Evropa o křesťanství v minulosti více mluvila, ale v reálu byla doba vždy zlá a pro mnohé lidi děsivá. Dělat zlé věci v Božím jménu o křesťanských hodnotách nevypovídá vůbec nic. Nedělejme si iluze o „zlatých časech“ minulosti. Nic takového neexistuje. Současnost je stejně krutá, jen se o tom ví. 

Tato skutečnost by nás neměla překvapit. Koneckonců hned na začátku Bible čteme o bratrovraždě a následuje jeden příběh za druhým kde vidíme, že to s člověkem není dobré. Jsem si jist, že kdyby v kterémkoli stoletím měli lidé zbrojní arsenál jako mají dnes, neváhali by ho použít. A klidně s modlitbou na rtech (nakonec kněží zbraním žehnali).

Byl to Pavel, který pro někoho možná nekorektně, ale přesně popsal ne „pár grázlů“ ale tebe a mě: Všichni, židé i pohané, jsou pod mocí hříchu, jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha; všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden. Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách; nepoznali cestu pokoje a úctu před Bohem nemají.‘ Řím 8, 9–18  

Možná by někdo namítnul: „tohle fakt není o mně, já jsem hodný člověk“. Ano, většinou snad nepácháme zlo, které jsem výše popsal, ale popravdě někdy dokážeme být hnusní, zlí a jsme jako lidé schopni všeho. 

Jsme blíž křesťanským ideálům

Je v pořádku, když okolo sebe vnímáme zlo v jakékoliv podobě, je správné, když ho nenecháme působit, ale neříkejme, že Evropa nebo svět je na vrcholu úpadku. Je pouze na vrcholu možností se zničit. Dnešní doba je alespoň méně pokrytecká, pokud Boha odmítá. Prostě jen přitakává realitě a my jako věřící s tím můžeme něco dělat.

Dokonce je dnešní Evropa v mnoha ohledech blíže ideálům Bible, než tomu bylo dříve! Třeba v rovnosti před zákonem, péči o staré a nemohoucí, důstojnosti života atd. Ani, není to zdaleka dokonalé, ale veřejné popravy se nekonají, lidé se nenatahují na skřipec, máme svobodu vyjádřit svůj názor, můžeme volit, a to včetně žen, existuje vymahatelnost práva, právo na vzdělání, je zakázána dětská práce atd. Že je to normální? Pokud byste si představili dějiny jako poloúsečku (nevíme, kdy skončí), pak se jedná jen o velmi malý výsek dějin. 

Tedy buďme vděčni za to, v jaké době žijeme, a využijme možností, které se nabízí k tomu, abychom přinášeli světlo evangelia. Nazývejme věci pravým jménem, ale dejme do svých interpretací méně apokalyptiky a více naděje… 

(Psáno pro magazín Proboha)