Bože můj proč jsi mě opustil a ztráta smyslu hřích

Jedny z posledních slov Pána Ježíše na kříži jsou Bože můj, proč jsi mě opustil. Jednak Ježíš poprvé a naposledy nazve Boha Bohem a nikoli otcem, jednak poprvé a naposledy řekne, že ho Bůh opustil. Porovnejme si Ježíšova slova s posledními slovy jiných mučedníků.

T. Moore před popravou prý odrhnul svůj dlouhý vous a řekl: „Bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil.“ J. Hus údajně na hranici zpíval. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: „Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota.“ Známá jsou statečná slova M. Horákové před její popravou „jdu s hlavou vztyčenou“. Proti těmto slovům zní Ježíšovi výkřiky poněkud nedůstojně a zoufale. V čem byl rozdíl? V míře bolesti? V tom asi správná odpověď není.

Ježíš byl totiž na rozdíl od nich a mnohých dalších sám a Bůh byl daleko. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš vzal lidský hřích, vzal na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. V tom byl důvod hrůzy, kterou Ježíš prožil. Přišel o nejhlubší vztah, který měl. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem kvůli hříchu člověk přišel a vlastně neustále hledá, jak jej najít a získat zpět. Jak najít Boha.

Jenže slovo hřích se nerado slyší. Vyšlo z módy a to někdy i mezi křesťany. Mluvíme raději o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci a nevím co ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Odpověď často bývá, pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, což bývá považováno jako vrchol tzv. pokání. Kdosi napsal, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života.

Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.

Jedním z problémů některých proudů současného křesťanství je, že se smrsklo do slov, že je príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj, vlastně vše, co chceme, a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Je to pojetí Boha, které popsal teolog H. Richard Niebuhr: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jistě nám nabízí věčný život, zároveň ale Bůh se i hněvá a soudí. A právě Boží trest na sebe Ježíš vzal a s ním i odloučení od svého otce. Zároveň až když si toto nejen uvědomíme, ale i prožijeme, kříž a Boží milost nám začne dávat smysl.