20 listopadu, 2020

O pekle a Boží spravedlnosti

 

Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď  typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.

Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.

Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívatJediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty.  Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.

Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?

S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.

V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.

Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.

Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.

Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.

Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.

Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.

5 komentářů:

jankv řekl(a)...

A co Bell - Láska vítězí ?

o autorovi tohoto blogu řekl(a)...

Člověk za svůj život nepřečte všechno...

VT řekl(a)...

Díky za článek, mám navazující dotaz - nebylo by namístě definovat nejprve pojem "peklo"?

Přeci jen, v starozákonním i novozákonním textu je množství pojmů, které jsou tak v moderních Biblích překládány, přičemž se zdá, že nemají jeden a ten samý ustálený význam.

Navíc v peklo věří jak osoby přesvědčené o trvalosti utrpení jeho obyvatel, tak i osoby věřící v dočasnost tamního "trestu" (ať už končí-li zánikem osoby, nebo zánikem trestu). Jinak řečeno, i unverzalista může věřit v peklo, byť by jej pravděpodobně definoval jinak, než Vy.

o autorovi tohoto blogu řekl(a)...

To VT - protože se jedná o blog, nikoli teologický esej, navíc psaný z pozice apologetiky, nikoli jen teologie, nenapsal jsem moc o povaze pekla. Ano, máte pravdu, že významů je vícero. jak chápu texty v Písmu, pak v čem se shodují, je, že je to místo, kde už není naděje a kde není přítomen Pán Bůh. Jak to bude konkrétně vypadat, kde to bude... neví, nebo nemám poznání, ale ono je to podobné s nebem, kdy se opět jedná spíše o obraz, bez "technických" detailů. Jako by tím rozhodujícím nebylo kde, jak ale s kým nebo bez koho. A oním "s kým" je Ježíš, stejně ale tak i oním "bez něj". je to ale logické, protože Ježíš je středobodem všeho.

Unknown řekl(a)...

Děkuji za článek. Poslední dobou jsem měl zásadní problém s Bohem - proč má smysl stvořit člověka ("pár lidí" kteří se dostanou do nebe), se kterými chce Bůh trávit věčnost, na úkor miliard lidí, kteří by měli být věčně mučeni v pekle? To mi přijde strašně sobecké i na Boha, který je vládce a tvůrce vesmíru a může si dělat, co chce. A hlavně v tom případě, kdy si prostě NEMŮŽEME vybrat, zda se chceme narodit nebo ne. My se nemůžeme rozhodnout, jestli budeme existovat, ale musíme se rozhodnout, zda být věčně v nebi nebo věčně v pekle? To mi přijde dost absurdní.
Pokud budete mít chvíli, podívejte se prosím na tento text, je to překlad z anlg. originálu a já s tím mohu plně souhlasit http://neuveritelnaodhaleni.cz/clanky/pravda-o-pekle.html?fbclid=IwAR09WbgUob-71RAFQbMyvU4FD5jv6hoAXZdqMyAxdLIWcAqk2xty9M0zYQw
Věčný život s Bohem je absolutně dostačující v rámci spravedlnosti i bez nutnosti věčného trestu.
PS: Pokud budu satan také hozen do ohnivého jezera, znamenalo by to tedy, že Bůh bude vládce nebe a zároveň vládce (udržovatel) pekla?
PS2: Přijde mi plně dostačující milující Bůh, který nás stvořil, abychom s ním trávili věčnost a přitom bylo zlo a hřích věčně, navždy vymazáno, bez jakékoliv připomínky.

Zajímá mě hlavně Váš názor na výše uvedený odkaz...

Přeji pěkný zbytek večera.