01 května, 2019

Proč (někteří) evangelikálové neslaví Velikonoce tak jako Vánoce?




Hned na začátku tohoto blogu bych rád napsal, že skutečně nechci nikoho lustrovat podle toho, jak slaví nebo neslaví Velikonoce či Vánoce…

Každý rok mě udivuje, když vidím katolické a protestantské Velikonoce. Zatímco pro katolíky se jedná o vrchol liturgického roku, kostely praskají ve švech a probíhají křty, mnoho protestantských modliteben je poloprázdných, protože Velikonoce – nevelikonoce, jsou čtyři dny volna. Vím, že realita je složitější, že někteří katolíci zajdou do kostela jen dvakrát za rok – právě na Velikonoce a pak na půlnoční, že někteří křesťané vypadnou z velkých měst a Velikonoce oslaví jinde, ale přesto. Cílem článku není porovnávat katolickou a protestantkou zbožnost, ale zamyslet se nad tím, proč pro mnohé protestanty zvláště z evangelikálního spektra prostě Velikonoce největším svátkem nejsou a pokud jsou, pak nemají potřebu je slavit s dalšími a dají přednost chatě nebo užívání si volna. Proč v mnohých sborech jsou Vánoce slaveny mnohem masivněji než Velikonoce?
Vím, že spása není podle toho, jak slavíme svátky a zda jsme či nejsme na bohoslužbách. Přesto ale přístup k Velikonocům na něco může (a také nemusí) ukazovat.
Ve sboru z kterého jsem, jsme několik let organizovali křížovou cestu a nedělní ranní vítání vzkříšeného Pána. Nakonec jsme obojí zrušili pro nezájem a nahradili velkopátečním shromážděním – opět s malou účastí. Není to ale zdaleka jen moje zkušenost. Podobnou zkušenost se mnou sdíleli někteří moji kolegové – kazatelé, zvláště z velkoměstských sborů nebo se sborů s mladšími členy. Někteří se do velkopáteční bohoslužby raději ani nepokouší, protože si dokáží spočítat, jak by to dopadlo s účastí (tragicky). Důvody této reality jsem se dozvěděl dva.
Někde v tichosti hodinu a půl chodit a meditovat (mám na mysli křížovou cestu), případně poslouchat v pátek odpoledne pašijovému čtení je pro některé křesťany příliš dlouhé a svým způsobem nudné. Druhým důvodem pak je, že je volno a trávit Velký pátek a Velikonoce jinde než v přírodě nebo doma s rodinou případně v autě na cestě na chatu (pokud tam už nejste od čtvrtka), je prostě nepředstavitelné. Stejně tak chtít po někom, aby se vracel do sboru na neděli vzkříšení. Proto je také v mnohých sborech vyloučené, aby se dělali v tomto datu křty – skoro nikdo by u křtů totiž nebyl.
Když velikonoční svátky srovnáme s vánočními, pak v mnoha sborech je tradicí každý rok pořádat tzv. dětskou vánoční slavnost, jejíž nácvik stojí hodně úsilí, často se do sboru chodí i na Štěpána a hlavně na dětskou vánoční slavnost jsou sbory plné. Jenže kdyby platilo, že nejvýznamnějšími svátky jsou Velikonoce, pak by to mělo být opačně nebo alespoň stejně. Tedy celý sbor by se měl sejít  především o Velikonocích a naplno společně prožít některé z dramat Velkého pátku, ticha Bílé soboty a radosti ze vzkříšení. Určitě by to nebylo tak roztomilé, jako když si připomínáme narození Krista, asi by to bylo bez vystoupení dětí, ale o tom svátky přece nejsou.
Mám za to, že jedním z důvodů rozdílného slavení Vánoc a Velikonoc, je pohlcení komercí. Vánoční běsnění někdy pohltilo i křesťany a to svým zaměřením na dva kulty, konkrétně na kult materialismu a dítěte. Prostě Vánoce z narůžovělým miminkem, chundelatými ovečkami, vůní slámy, bílými pastýři připomínajícími Elfy a rozzářenýma dětskýma očičkama čekajícíma další příděl dárečků, jsou neodolatelné. V této konkurenci bičovaný a křižovaný Kristus nemá šanci uspět.
Dalším důvodem je, že si prostě někdy s Velikonocemi nevíme rady. V určitých evangelikálních kruzích je snaha dělat bohoslužby nízkoprahově. Má to svoje nepochybné přednosti, ale podívejme se, jak některé evangelikály vidí někdo z vnějšku, konkrétně M. C. Putna: „Žádné církevní či kulturní tradice. Žádná komplikovaná teologie, spiritualita či liturgie. Jen Bible, Ježíš a jednotlivec. Jen hřích, milost a obrácení. V aplikaci těchto triád pak platí stále totéž: Žádná nuance, žádné nejistoty… (M. C. Putna, Obrazy z kulturních dějin americké spirituality).“ Nechci si z toho dělat legraci a pokud se nekompromituje evangelium, vše popsané má pro některé křesťany svůj význam. 

Stejně tak nevidím nic následováníhodného na „komplikované teologii“, zvláště pokud je předváděna z kazatelny. Navíc někteří lidé tento styl křesťanství vítají, jiné právě díky své někdy prvoplánovitosti naopak irituje, ale nelze se zalíbit všem. Zároveň se ale z našich bohoslužeb a křesťanství někdy vytrácí prvek tajemství, ztišení, mystiky a bolesti. A protože toto vše do Velikonoc patří, snad i proto si s nimi někdy jakoby nevíme rady. O to více si víme rady s Vánocemi, a to nikoli díky jejich zvěsti (ta je v mnohém podobně komplikovaná, drastická a radostná zároveň jako Velikonoce) ale díky jejich zjednodušenému pojetí. Co je přece komplikovaného na malém děťátku a bečících ovečkách? 
Na závěr ještě jedna myšlenka. Mnoho let jsem se zabýval apologetikou. Později jsem měl možnost čas od času jezdit na různé apologetické konference, které organizovaly různé evangelikální skupiny. Největší slabinou těchto akcí bylo (to mi došlo až později), že vám vše bylo vysvětleno a člověk  nakonec uvěřil, že se v křesťanství skutečně vše nějak vysvětlit dá. Jedna z hlavních otázek pak byla, „jak může Bůh dopustit zlo“. Zaujalo mě, že tyto složité otázky často řešili křesťané z nejbohatších zemí světa (především z USA) v luxusních konferenčních sálech, ale nakonec do toho mi nic nebylo. Stejně mě ale překvapovala potřeba západních křesťanů, žijících v porovnání se zbytkem světa v přepychu, tak masivně řešit zlo. Nakonec se vždy „správná odpověď ohledně zla našla“. (Zvláště když nebyli oponenti). Jenže stejně mě nikdy žádná odpověď neuspokojila. Nikoli proto, že bych byl tak chytrý a našel odpověď lepší, ale při čtení knih typu „Říci životu ano“, „Šamhorodský proces“, „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem“, „Noc“, autorů jako Voltaire, Pascal, Hume atd. a mnohých dalších. Místo abychom připustili, že na otázku zla vyčerpávající odpověď prostě není, různými intelektuálním ekvilibristikami jsme předstírali, že jsme odpověď našli. I proto už tyto akce více nevyhledávám…
A právě Velikonoce v sobě tuto temnou ozvěnu „Noci“, „Šamhorodského procesu“ a především zla, které se v plnosti vylilo na Božího syna, nesou. Nebeský otec nic nedělá při umučení svého syna, stejně jako často nic nedělá při utrpení svých dětí. Ano, znám všechny správné odpovědi, skutečně jsem je nespočetněkrát slyšel a nemám potřebu je slyšet stále dokola znovu.
Jen ale nevěřím Bohu, protože svým dětem pomohl a pomáhá, aby se jim dařilo lépe, v Boha, který dopouští zlo, protože... ale navzdory tomu, že někdy nepomáhá a mlčí (anebo pomáhá, ale nějak nám to uniká). A právě tento paradox Velikonoce v sobě nesou a asi i proto se pro mnohé křesťany nejdůležitějšími svátky nestanou. 

Zároveň si kladu otázku, zda se z našeho křesťanství něco významného nevytrácí… 

5 komentářů:

Klaca řekl(a)...

Dobře tak! Víra, kterou v lepším případě nahradíme intelektuální konstrukcí, co má Pána Boha vysekat ze všech obvinění, pochyb a nejasností, přestává být vírou. Zůstane jen ideologie. Ideologie činí z lidí "vlastníky pravdy". Vlastníci pravdy se stávají nebezpečím pro sebe i druhé.

Karel Konečný řekl(a)...

Co je to zlo? Filozofové píší, že zlo je privace, tedy nedostatek něčeho. Když Vám chybí jedno oko, je to zlo. Když máte nedostatek lásky k druhému člověku, je to zlo, ale musíte vědět co to láska je, protože lidé mají o lásce různé představy. Říkat, že Bůh dopouští zlo je primitivní zbavení se odpovědnosti, a vychází to ze starozákoního zdůraznění, že Bůh je jen jedinný. Rovněž to také odporuje svobodě člověka.

MasterBrewer řekl(a)...

Podle mého názoru v závěru apologetice křivdíte. Otázka zla má dvě roviny - intelektuální a emoční. Na té intelektuální lze najít metadami apologetiky řešení (a je jedno, jestli jsou prezentována bohatými lidmi z USA). Na té emoční to bývá složitější, ale to už není pole apologetiky - není fér apologetice vyčítat, že neumí utěšit trpící, to není její poslání.

Nemyslím tedy, že je vhodné nazvat logické vysvětlení intelektuální ekvilibristikou, která předstírá odpověď.

Tom řekl(a)...

Ahoj Davide, snad se uvidíme 18.5. a budeme mít chvilku na rozmluvu.

K článku: Je zajímavé, že spoustu postřehů máme úplně rozdílných. Asi to tak má být.

Tento rok třeba u nás ve sboru byly Velikonoce daleko oslavnější, než kterékoli Vánoce. Čtvrteční sederová večeře, shromáždění na Velký pátek, Neděle Vzkříšení. A lidí plno.

Samozřejmě chápu, že je rozdíl ve velkoměstě, ze kterého obyvatelé na prodloužené víkendy utíkají pryč a venkov, kde zůstávají.

Blogger řekl(a)...

Láska je vždy krásná, když jste s pravou osobou, vy a skutečný milenec. Jsem Mayruris Camplelo Můj přítel se se mnou rozešli a byl jsem osamělý, takže jsem byl nasměrován na velmi laskavý a velké kouzlo zaklínač Dr ADELEKE, který mi pomohl přivést zpět svého milence ke mně a požádal mě o 340 eur za položky potřebné pro kouzlo a dnes jsem s ním teď a my jsme spolu šťastní. Jsem velmi vděčný za to, co jste udělali pro mě Dr ADELEKE můžete E-mail mu aoba5019@gmail.com nebo Whatsapp mě přes +27740386124 .