14 května, 2013

Záštiplní svatí a patologie temnoty

Lk 15 – starší syn

Čteme-li podobenství o ztracených synech, potom ztracenost mladšího syna je jasná. Rozházel majetek, který mu otec dal, žil nemorálním způsobem a v určitém okamžiku prozřel. Je zde jasná rovnice – selhání a cesta zpátky. Nemusíme být křesťané, abychom věděli, že evangelium varuje před bezuzdností a prostopášností. Na ty, kteří se těchto věcí dopouští, je snadné ukázat nebo se s identifikovat. Mnohem horší je poznat sama sebe v druhém bratrovi. Jedná se o poctivého člověka, který se snaží konat všechny otcovy příkazy. Kdybyste měli ukázat na nějaké jeho morální selhání, asi byste toho moc nenašli. Přesto je ztracen – je ztracen ve své zášti.
Toto se provalí ve větě „sloužím ti už tolik let“! Ukazuje se, že život v poslušnosti, ve snaze zalíbit se svému otci, jeho vysoká morálka pro něj nebylo nic víc, než nepříjemné břemeno položené na jeho ramena. Sice žil velmi blízko svému otci, ale ve skutečnosti byl svému otci velmi vzdálen. Je mu daleko vnitřně a to se pak projevuje v jeho odmítnutí mladšího syna, ale i otce. Necítí potěšení ani lásku, když viděl otce radostného. Navíc o sobě mluví jako o služebníku, nikoli synovi. Služebník sloužil ze strachu, nikoli z lásky, z povinnosti, nikoli z radosti. Výsledkem této „služby“ byla reakce, kterou vidíme. Reakce plná zášti a vzteku: „Když se rozhlédnu kolem sebe a pozoruji životy jiných, rád bych věděl, co nadělá více škody: chtíč, nebo zášť? Mezi spravedlivými a ctnostnými je tolik souzení, odsouzení a předsudků! Mezi lidmi, kteří se tolik snaží, aby se vyhnuly „hříchu“, je tolik ztuhlého a zmraženého hněvu! Ztracenost záštiplného svatého je velmi těžké postihnout, protože je tak blízce svázána s touhou být dobrý a ctnostný. Když pozorně naslouchám slovům, kterými starší syn napadá otce, slyším v nich hluboký nářek a stesk. Je to nářek, který vychází ze srdce, které cítí, že nikdy nedostalo to, co si zasloužilo. Je to nářek, který vyjadřuje asi toto: Tolik jsem se snažil, tolik jsem pracoval, tolik jsem toho udělal a přece se nedostal to, co dostal jiný tak snadno. (H. Nouwen)

Rád bych toto dilema ukázal na jednom dialogu z filmu Amadeus, vysloveném skrze Mozartova nepřítele Salieriho: „Tajně jsem odříkával nejpyšnější modlitbu, na jakou kdy chlapec mohl pomyslet. Pane, učiň mne velkým skladatelem, dovol mi oslavit tvoji velikost skrze hudbu – a tím oslavit je sebe sama. Ať se proslavím na celém světě, drahý Bože. Učiň mě nesmrtelným, ať po mé smrti lidé navždy vyslovují moje jméno s láskou za to, co jsem složil. Přísahám, že tě na oplátku věnuji svoje neposkvrněnost, svoji píli svoji nejhlubší pokoru, každou hodinu svého života a že svým bližním budu pomáhat, seč mi síly stačí. Amen a amen.“ Když se ukáže, že Mozart bude slavnější než Salieri, slyšíme tento vnitřní monolog: „Bylo to nepochopitelné, na jedné straně jsem to byl já, který si odpíral veškeré přirozené choutky, aby si zasloužil boží dar na druhé straně Mozart, který si dopřával všech choutek bez omezení bez jediného pokárání.“ Nakonec Saliery situaci neunese a říká Bohu to, co vlastně vyjadřuje i starší syn. „Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, oplzlého, dětinského kluka… a mně jsi dal jen schopnost rozpoznat vtělení. Jsi nespravedlivý… nečestný… bezcitný! Budu ti stát v cestě. To přísahám. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit a klást mu do cesty překážky. Zničím tvé vtělení.”

Služba Bohu a bližním byla pro Salierihou pouhý nástroj, aby docílil svých cílů, snad aby se realizoval. V okamžiku kdy si uvědomil, že mu služba Bohu a druhým nedává co očekával, moderním křesťanským žargonem „už mi to nic nedává”, jeho srdce ztvrdne. Nakonec mravný a kultivovaný Saliery je schopen hlubšího zla, než alkoholik a prostopášník Mozart. Nakonec Saliery končí ve stavu totálního odcizení od Boha. Kdybyste mladého Salieriho obvinili z hříchu, protestoval by. Přece se tak moc snaží, nic se mu nedá vytknout. Podřizuje se Bohu! Jenže Ježíš i skrze toto podobenství ukazuje další dimenzi ztracenosti. Konkrétně, že skrze snahu si chceme z Boha a někdy i z druhých udělat dlužníky. „Tolik se snažím, proto byste mě měli ocenit”.

Syn vyčítá otci, že pro něj nikdy neudělal podobnou hostinu. Otec ale odpovídá, že vše co mu(otci)patří, je i jeho. Vlastně mu říká, synu, ty jsi měl hojnost vždy a nevíš to? Jenže reakce syna je jasná – snad jsem měl, ale vlastně vždy jsem se u tebe cítil jako cizinec. Nikdy mi s tebou nebylo dobře. Kolik synů toto prožilo se svými otci? Jenže toto je Pán Bůh, který nám dává dobré dary. Přesto to však syn neprožívá. Proč? Protože se mu otec stal cizincem. Všimněme si, co bratra vytočí – je to hudba a veselí. Proč? Protože obojí je symbolem svobody a radosti. Jenže syn žádnou svobodu u svého otce neprožíval. Ztráta svobody znamená, že vše se stává podezřelým, vše je plné dvojsmyslů. Důvěra se ztrácí. Každá sebemenší akce vyvolává reakci, požaduje podrobnou analýzu, každé gesto je vyhodnocováno. Toto je patologie temnoty. Všimněme si, že starší bratr nehovoří o „svém bratru“, ale „o tvém synovi“, „o něm“. Vytáčí ho, že někdo může k odpuštění dojít tak snadno, že je někdo úspěšný, že někomu něco projde tak snadno a na mě, který se tak snaží, si nikdo ani nevzpomene. Vytáčí ho požehnání a úspěch druhých.

Co s tím? Syndrom, který popisuji, je nebezpečím pro ty, kdo jsou dlouho v církvi, kdo delší dobu praktikují náboženský život, i pro ty, kdo – snad paradoxně, žijí slušně a myslí, že právě díky svojí slušnosti Boha nepotřebují. Myslím, že cesta ke znovuobjevení Otce, tedy k Bohu je pro ně nesmírně zapeklitá. Je ale vůbec nějaká? Opakem zášti a zatrpklosti, která je patrná u staršího syna, je vděčnost. Prostě vědomí, že vše co mám, je dar. Myslím, že vděčnost je něco, co se lze učit, kdosi hovoří i o „disciplíně vděčnosti“. Druhá věc je přijmout, že svět není jen o mě, o mých představách, mých nárocích. Toto pochopitelně víme, ale nechováme se podle toho. Otec říká – synu, tvůj bratr se vrátil, raduj se z toho. Raduj se z radosti jiných, z toho, že jiní nalezli život. Několikrát jsem použil výraz známého sociologa G. Lipovetskeho, který charakterizuje naší kulturu jako kulturu Narcisů. Tedy lidí zahleděných příliš do sebe. Tento sobě-středný pohled ale vede jen k jednomu – k sobectví, kdy sobectví není jen to, že někomu „nepůjčuji své hračky“. Projevem sobectví je i lhostejnost. Já a můj svět a konec. A pak je zde třetí řešení – zbavit se rivality. Starší syn se srovnává s mladším a co se morálky týká, vítězí. Jako morálnější, cílevědomější a výkonnější požaduje, aby mu okolí tleskalo, ocenilo jej. Jenže ono to tak být může, ale nemusí. Jisté je, že i když se můžeme snažit, nemusí přijít výsledky.

A nakonec řešení je v novém prožití a přijetí „vše co mám je tvé“. Jinými slovy prožití toho, že Bůh skutečně dává hojnost. Je to radost z Boha, která převyšuje radost ze služby Bohu, z úspěchu i z toho, co svět kolem nás nabízí.
John Newton autor známé písně Amazing Grace složil ještě jiný chvalozpěv, který dokonale vyjadřuje proměnu staršího syna (ke které ale asi nedošlo). „Naše potěšení a naše povinnosti byť dříve protikladné byly, se od chvíle co jsme svědky jeho milosti, spojily, aby se už nikdy nerozdělili“.

Přál bych si, aby náš život s Bohem bylo potěšení a aby nás nikdy neovládla zášť, kterou jsme viděli u staršího syna.

(Zdroje: Nouwen H, Návrat Ztraceného syna, Keller T., Marnotratný Bůh, Forman M., Amadeus, Lipovetski G., Éra prázdnoty, Bayley K., Jacob and the Prodigal, Bible - EP)

1 komentář:

zuzana řekl(a)...

tento clanok sa mi dostal tak akosi "nahodou", no musim vyjadrit vdacnost autorovi aj Bohu za jeho inspiraciu..
toto podobenstvo totiz bolo casto predmetom diskusii aj v ramci nasho spolocenstva, najma pre tu prvoplanovu "nespravodlivost", ktoru tam vidiet.. tieto riadky mi vsak prehovorili do srdca a velmi zrozumitelne vysvetlili podstatu toho, preco nam to "nesedelo"...
vdaka a vyprosujem pre seba a pre vsetkych, ktori o tom stoja, dar vdacnosti a pokory..