Duchovní puberta

Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

Vztah k vlastnímu tělu

Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

Shaking giant

We meet John the Baptist in the very beginning of the introduction to the Gospel of John. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist appears on the scene. John was the much-prayed-for child born to an elderly couple—the priest Zechariah and his wife Elizabeth. We know nothing about his childhood, but nevertheless we know that when he grew up, he accepted his prophetic calling and went out into the wilderness. He becomes a famous preacher who calls his nation to repentance. John’s fame spreads, and because the Jews were awaiting the Messiah, surely they wondered whether or not John was the one they were expecting.

John gained considerable influence—on one hand, he criticized the religious leaders, which is always well-received, and on the other hand, he openly called out many abuses which were well-known, but not talked about. Moreover, his words were prophetic, and because of that, they deeply touched the hearts of the people. John, therefore, quickly gained influence, and so it is completely understandable that a delegation is sent to him with the question, “Who are you?” “Aren’t you the Messiah?” At first glance it is quite clear what John the Baptist should answer. Basically, say that he isn’t. But if we try to put ourselves in his place, we suddenly realize that wasn’t necessarily so simple, and that John’s answer reveals to us something about his character.

Potřebuje církev obnovu?

Potřebuje církev obnovu?

Motto: Náš sbor je stále podobnější Kristu. Je stále stejný včera, dnes až navěky…

Když jsem byl malý, k nevoli svých rodičů jsem sbíral motýly. Pointa této sběratelské vášně byla v tom, že jsem si chtěl krásu motýlů uchovat neustále před očima. Šlo to, ale musel jsem motýla usmrtit. Krásnou církev není možno udržet krásnou tím, že jí obestavíme hradbami řádu, učení, modliteben, sborových rodů, zaběhlých postupů, metodologie a nevím čeho ještě. Toto vše může být podporou, pomocí, ale nenahradí to život. Ten se nedá zakonzervovat, ale musí se obnovovat neustále. Někdy odcházím z našeho sboru s nádherným pocitem. Třeba po křtech, skvělé neděli, nebo když přežiji nějakou další akci s mládeží. Napadá mě, že bych to, co jsem prožil, chtěl zakonzervovat, zrežírovat tak, aby to bylo stále stejně úžasné. Jenže ono to nejde. Zápas o neustálou obnovu pokračuje a bude pokračovat celý náš život, a pokud na toto církev rezignuje, říká si o problémy a o postupnou smrt. Bude připomínat to, co řekl Nietzsche v Zarathustrovi: Nejsou kostely jen náhrobky mrtvého Boha? My bychom to poupravili, na otázku nejsou kostely jen náhrobky mrtvé církve? Bez stálé obnovy se jimi stanou. Provoz může ještě dlouho fungovat, ale obsah se vytratí.

Volby, strach a nic než národ!!!

Díky své práci (a službě zároveň), mám možnost hodně cestovat po vlastech českých. Mimo krásy okolní krajiny, poslouchání audioknih a objímání se s volantem mám možnost sledovat předvolební billboardy. Když jezdím vlakem, pak sledovat předvolební plakáty. Kdybych nežil v této zemi, a přiletěl odněkud z Marsu, pojal bych zřejmě pocit, že na mě za každým rohem číhá uprchlík nebo ilegální migrant, a že naše země je vystavena obrovskému nebezpečí. Zřejmě bych zakázal chodit svým dětem do školy, protože situace je skutečně vážná! Pak bych si ale oddechl, protože naštěstí budou volby a mnoho stran a politiků se rozhodlo, že s touto děsivou lidskou vlnou zatočí. Jsem moc rád, že se do voleb přihlásilo tolik lidí, kteří si nepřejí nic, než národ!

V. Havel a oheň se sírou na něj?

Za pár dní si připomeneme osmdesáté výročí narození prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Na jeho adresu toho bylo a v několika následujících týdnech bude, napsáno mnoho.

Jeho odpůrci tvrdí, že je V. Havel glorifikován, zatím jsem si ale ničeho takového nevšiml. Každý, kdo o něm píše, zdůrazňuje, že V. Havel byla osobnost mnoha vrstev, osobnost chybující. Nakonec i on sám, na rozdíl od svých nástupců, toto přiznával a dokonce si sám ze sebe dokázal dělat legraci. To, že se po V. Havlovi občas pojmenuje nějaké náměstí, je zcela v pořádku, děje se tak z úcty i v jiných demokratických zemích. A V. Havel si úctu zaslouží. Tedy žádná glorifikace V. Havla v Čechách nehrozí a neděje se. Pokud ovšem za glorifikaci nepovažujeme přející komentáře.

Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne

Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne

Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.

Křesťanské hodnoty a žadatelé o azyl

Zaklínat se „křesťanskými hodnotami“, se dnes stalo módou a to dokonce i u těch, kteří toho s křesťanstvím mají pramálo společného. Děje se tak především díky strachu z migrační krize, z teroristických útoků, z islámu, někdy i díky honbě za politickými body. V parlamentu má dokonce vzniknout jakási „názorová platforma na obranu evropské kultury a jejích hodnot“, která jde napříč politickým spektrem a to včetně zářného reprezentanta těchto hodnot - komunistů.

Zraněná víra - k úmrtí E. Wiesela

Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“