Můžeme (ještě) trestat svoje děti?

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Př 13:24

Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce. Př 29:15

Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 9 – 11

V souvislosti s posledními kauzami s odebíráním dětí (o kterých vím jen velmi málo) se čas od času vyskytla i otázka trestání dětí. Prý dnes existují země, kde se trestání dětí stává trestným…

Když čteme uvedené texty z Písma a dáváme je do souvislosti s určitými výchovnými trendy, pak možná není daleko doba, kdy budou nějakým evropským výborem pro lidská práva vyškrtnuty z Bible, protože „děti se přece trestat nesmí, jelikož tím snižujeme jejich důstojnost a sebevědomí, které hraje důležitou roli při tvorbě jejich osobností.“

Jenže výše uvedené texty v Bibli jsou a proto je třeba si položit otázku proč? Jistě ne proto, aby nás nabádaly, jak dětem srážet sebevědomí nebo jako návody na jejich mučení.

Jedním z předpokladů jak se Bůh dívá na člověka, je, že je Jeho obrazem a zároveň že člověk není ve své podstatě dobrý. Nerodí se jako nevinný divoch, kterého pokazila až příroda a okolí, není nepopsaným listem papíru, ale má tendenci ke konání zla. Apoštol Pavel popisuje stav člověka mj. takto: „Vím co je dobré, ale nedokážu to vykonat. V mé nejvnitřnější podstatě nepřebývá dobro“. Toto platí nejen o dospělých, ale i dětech. Vždy to bude tak, že děti nemusíme učit zlé věci – lhát, odmlouvat, později kroutit očima, mít poslední slovo atd. (Pokud to neplatí o vašich dětech, pak vám srdečně gratuluji) Proto potřebují to, co Písmo s nadsázkou nazývá uzdou (Př 29). Proč? Protože Písmo předpokládá, že to, co se líbí Bohu, nám často není vlastní.  Jedním ze způsobů jak se člověk učí dobrému, je i trest.

Proč trest? Trest ukazuje, že se něco stalo špatně. Že ve světě existuje určitý řád a že jeho překročení je nežádoucí a přináší následky, které mi nejsou příjemné. V našich textech čteme, že pokud dítě jedná pošetile nebo bezuzdně, má přijít trest. Trest ho totiž může uchránit před mnohem horšími následky jeho jednání. Následky, proti kterým je rána holí sladkým pohlazením.

Základní zvěstí Písma je poselství o Boží milosti. To, co člověka motivuje, nemá být strach z Boha a jeho trestu, ale Boží láska. Stejné platí ve výchově, kdy strach z trestu nemá být hlavní motivací chování dítěte. Pouhý strach z trestu vede k zákonictví a přetvářce. K postoji, který by se dal shrnout do slov „nebudu to dělat, aby mě nikdo nenachytal a nemohl mě potrestat“. Toto je uvíznutí na jakémsi nižším vývojovém stupni. Tento postoj platí, ale jen do jistého věku. Pak stále více chceme, aby dítě potažmo dospělý jednal, protože je to „jeho“ přesvědčení, protože si jisté dobré věci zvnitřnil. 

Zde vidíme, že trest a láska se nevylučují. Dokonce je to naopak – vylučuje se netrestání a láska. Kdo netrestá, nemá rád. Proč? Protože netrestající rodič sděluje, že neexistují hranice. Zároveň sděluje, že neexistuje ani žádná autorita resp. jedinou autoritou je dítě. Toto se pak pochopitelně přenáší i do vztahu s Bohem, kdy najednou autoritou není ani Bůh. Stejně se toto přenáší do vztahu s druhými lidmi, kdy neuznávám jejich hranice.

Klasickým příkladem je, když zlobí děti a rodiče „vychovávají“ skrze nesmělé špitání „nedělej to“. Nic se neděje a dítě pochopitelně zlobí dál a opět zazní jen,“ nedělej to“. Když se nic neděje, nebo když maminka, tatínek, učitel, policista nesměle řeknou „to se nedělá“, pak se zlo rozmáhá do velikých rozměrů. Trest není všechno, vychovaný člověk platí v metru, protože se tak má, nikoli proto, že se bojí trestu, jenže ne vždy to takto funguje.

Myslím, že jedna z nejlákavějších představ ateismu je právě to, že po smrti nic není, že za svoje skutky nikomu nejsem zodpovědný, že neexistuje žádný trest.  Nositel Nobelovy ceny Czeslav Milosz napsal: „Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota – nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost a vraždy nebudeme potrestáni. Marxistickou poučku je třeba přepsat. Náboženství není opiem lidstva, ale ateismus je opium morálně zkažených“.  Jenže po smrti něco je. V Písmu čteme, že odplatou za hřích je smrt (trest v podobě odloučení od Boha), ale darem Boží milosti je život věčný. Platí, že Bůh je milující i trestající a že trest za naše provinění na sebe vzal Kristus. Nemávl nad našimi proviněními rukou. Trest se uskutečnil a dokonce stál život Božího syna.

Trestem vlastně odrážíme Boží charakter. Jenže je zde problém. Pokud je jediným atributem Boha - Otce trest, pak je lepší se mu klidit z cesty. Aby měl trest smysl, musí přicházet od toho, o kom vím, že mu na mě záleží a že mě má rád. Až potom totiž trest není pomstou. Je-li trest vyvážen láskou, pak má smysl.

Sám přesně nevím, co znamenají slova, „Bůh nás trestá“ a bojím se toto použít na někoho jiného. Nechci spojovat každou bolest, pokutu, nedorozumění s Božím trestem. To musí posoudit ten, koho se to či ono týká. Chci ale hledat, jakou míru trestu mám použít ke svým dětem, proto, aby mohli žít moudře. V kontextu výchovy nás Písmo vyzývá, abychom se trestat nebáli a pamatovali na to, že trestem můžeme svoje děti odvrátit od mnohých chyb. Tento princip pak platí nejen na vztah rodič – dítě, ale i vychovatel, učitel – svěřenec, žák.

Zároveň čteme, že dobrá výchova se nezdá příjemná. Proč? Protože mi dává hranice a nemohu si dělat co chci. Následování Krista ale někdy bolí a i když jsme dospělí, procházíme Boží výchovou. Jenže toto se děje k našemu růstu.

Přál bych si, aby nám Bůh dal jednak odvahu k výchově těch, které nám svěřil a jednak ochotu přijímat Boží výchovu.