Zlomení a sebepoznání jako cesta k obnově

Ž 51, Jan 21… stvoř mi Bože srdce čisté a Petře, miluješ mě?

Co mají oba texty společného? Jeden text je napsaný Davidem, druhý Petrovi, oba texty jsou vyřčeny po jejich selháních. David píše Ž 51 poté, co sexuálně selže s Betšabe. Petr radí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně po Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá – toho člověka neznám.

Vidíme dva příběhy lidského selhání. Na tom by nebylo až tak nic divného, podobné příběhy se nestali jen těmto dvěma lidem. Divná je trochu jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání zachycené v J 6, 66 – 69: Ke komu bychom šli? Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Je to ale Petr, který poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života, zároveň že Ježíš je Mesiáš a zároveň že pouze Ježíš je ten, za kým učedníci jdou a půjdou. Pokud to zkrátíme, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, potom Žalm 51 není první Žalm, který David napsal. David měl, stejně jako Petr veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání, než ostatní lidé. Právě toto je cosi, co jim oběma bylo společné. Přes to však do jejich života Bůh posílá výše popsané zkušenosti. Proč? Myslím, že se zde jedná o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout do velmi jednoduché věty. David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra nebo ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sebe sama znali.

Proč Ježíš třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho nazývá starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? David totiž ví, že pokud se nezmění jeho srdce, přijde další Betšabe. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak se toto sebepoznání děje? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije pád obou dvou. Toto ale nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co jsme provedli, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných jejich pády vedou k poznání toho, kdo jsou. Jenže s tím, kdo jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat „proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky“.

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést absolventy k reakcím, které by za normálních okolností nedělali. Zároveň by absolventi měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Jakkoli jsou tyto kurzy jistě správné, myslím, že život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohli vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… situací je mnoho. Ani David, ani Petr si situaci, do které se dostali, nevymysleli. David najednou viděl Betšabe a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišla série otázek. Když přijde náraz, kdy se na situaci nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, někdy z nás vypadne prostě to, co nosíme v srdci. Otázka potom je, co s tím uděláme.

PB nám někdy skrze situace, kterými procházíme, a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, nebo se do něj raději nekouká, nebo se kouká a s jeho pomocí něco dělá. Pán Bůh Davidovi a Petrovi dal situace, které jim pomohly poznat sebe. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje okolnosti či okolí, nelituje se. David prosí o čisté srdce, Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Jenže svoje poslání obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň kteří se s tímto sebepoznáním srovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami ani morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu v tom stavu, v jakém jsou.

David mohl napsat mnoho dalších Žalmů, jenže Pán Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skalou, protože tato slova o něm pronesl Kristus dlouho před Petrovým zapřením. Jenže PB chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na konci se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla.  Nátan Davidovi odvětil: "Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. 2 Sam 12, 7 - 9

Ono zrcadlo je ve slovech, „ten muž jsi ty“. Tedy PB si používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám zcela slepý a to co je jeho okolí jasné, on sám nevidí. Druhá věc je, že David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Pána Boha za odpuštění, zároveň za čisté srdce. Petr si po svém zapření vzpomene a později dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš nenazývá „skálo“ – tedy Petře, ale Šimone, tedy starým jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní neděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby vyrobili duchovní krizi pro každého novice a aby sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Marton asi věděl, že to, co lidi promění, je konfrontace, tedy když jsou nuceni poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací utečeme a zůstaneme neproměnění. Neproměnění myslím nikoli že se situaci vyhneme, protože to mnohokrát nejde, myslím tím to, že nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět některé naše špatné postoje. Proto se bojíme od druhých slyšet Nátanovské rady nebo od Ježíše slyšet něco nového. Bojíme se, že by se něco mohlo změnit. Proto nám hrozí, že uvízneme pouze ve světě myšlení a náš duchovní život stagnuje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina. Navíc poznali sebe. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  To jim pomohlo žít bohatším a smysluplnějším životem a to jim pomohlo hlouběji poznat to, kdo je PB. A to bych přál každému z nás. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí ní může být cesta vpřed.