12 ledna, 2015

Proč špinit druhým to, co je jim svaté?

Vzpomínám si na jednu kapitolku z knihy mého oblíbeného autora Wilhema Busche, kde popisuje, jak se vrátil po nějaké době teologických studií domů a začal vést diskusi, se svojí hluboce věřící matkou. Začal s textovou kritikou Bible, poté s dalšími „vychytávkami“ a pomalu dostával maminku do kouta. Studoval na nejlepších německých teologických universitách, kdežto jeho matka měla „jen prostu víru“. Zároveň víru, která později Bushe hluboce oslovovala. Nicméně v tomto období si z maminky spíše dělal legraci. Příběh nakonec končí tím, že matka je zahnána do kouta s tím, že poprosí syna, aby jí nesahal na věci, které jsou pro ní svaté. Syn odejde z celého rozhovoru zaražen a později se matce omluví.


Přiznám se, že mám trochu podobný pocit z toho, co se děje ve světě okolo událostí, které se staly. Pochopitelně je strašné, co se stalo, je odporné, když někdo volí samopal proti tužce. Je skvělé, že žijeme na kontinentě, kde existuje svoboda slova. Jenže si kladu otázku, zda svoboda slova a tisku znamená urážet, zda znamená psát a malovat co chci. Přiznám se, že karikatury, kvůli kterým došlo k hrozným událostem, mi přijdou hrubé a zraňující. Tím vůbec neospravedlňuji to, co se stalo, jen si myslím, že existuje i humor, který má noblesu, který druhého nezesměšňuje, který je laskavý a který neponižuje.

Když jsem viděl obrázky, kterých byl zobrazen Prorok, nelíbily se mi. Tak jako by se mi nelíbilo, kdyby někdo v podobných polohách zobrazoval Krista. Není to proto, že nerozumím humoru, že jsem úzkoprsý, ale proto, že mě bolí, když někdo zesměšňuje toho, ke komu mám úctu a co je mi svaté. Pochopitelně s tím nemohu nic dělat, protože máme svobodu tisku. Myslím ale, že i svoboda má svoje hranice – třeba úctu k vyznání a k náboženskému cítění druhých. Pokud toto někdo překračuje, pak se mi to nelíbí, ať se jedná o muslima, buddhistu nebo křesťana.

Vzpomínám si, jak před pár lety D. Kvasnička uspořádal výstavu křesťanského humoru.  I zde bylo mnoho karikatur, tehdy z křesťanského prostředí, mnohdy docela kousavých, ale laskavých (v některých jsem se docela poznával). Humor do náboženství patří (mimochodem jeden z největších tvůrců vtipů s náboženskou tématikou byl jeden z největších křesťanských myslitelů – Čechů, kardinál Špidlík). To, co předváděli francouzští humoristé a co bylo zveřejněno, laskavost a nadhled postrádalo.

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepíšu „dobře jim tak – tedy francouzským humoristům“, ani že „rozumím rozzuřeným teroristům“. Absolutně nerelativizuji to, co se stalo. Jen si myslím, že bych neměl zesměšňovat víru druhých – včetně islámu, byť mám vůči němu mnoho otazníků.

Mám za to, že bych prostě neměl druhým sahat na to, co jej jim svaté a to nikoli proto, „aby se mi něco nestalo“ (teroristé by si našli k útoku jistě i jiné důvody), ale proto, že mám k druhým elementární úctu a respekt. I to je totiž jedno z dědictví Evropy, kterým se teď kde kdo zaklíná.

Je třeba polemizovat, klást nepříjemné otázky, v diskusi si v rámci slušnosti „nic nedarovat“, používat humoru jako skvělého nástroje, islám jistě má co vysvětlovat, zdá se mi, že od židovství a křesťanství  se mj. potřebuje učit, dělat si  i ze sebe legraci, ale zesměšňovat…? Tato forma mi přijde poněkud hloupá, i kdyby žádní teroristé neexistovali. 

2 komentáře:

Lukáš Targosz řekl(a)...

Davide, přesně o tomhle jsme dnes ráno mluvili s mou manželkou. Děkuji Ti za tento blog!

Milos Cervenka řekl(a)...

Děkuji za tematický blog, byť tentokrát si dovolím nesouhlasit.
První výtka je spíše stylistické - kdykoliv píšeme vetu s "ale", klademe větší důraz na druhou část. V tomto případě tedy, pokud skutečně odsuzuješ útok na redakci a myslíš, že to není možné obhajovat předchozím výsměchem, by správná skladba byla např. "Jejich humor rozhodně neschvaluji, ale je nepřípustné, že někdo volí samopal proti tužce." Byl o tom myslím pěkný blok na respektu. Nebo bych tyto dvě skutečnosti - útok a kvalitu karikatur - vůbec nespojoval, v tom případě je ale o nich třeba psát jindy než při útoku (třeba když vzniknou).
Druhou námitkou pak je, že zde směšuješ mezilidskou slušnost, osobní vkus a úctu k idei.
To, že Busch deptal svoji matku, je ještě o poznání horší verzí toho, když někoho urážím proto, že je žid, muslim, křesťan, vegetarián, monarchista atd. Nejedná se tady o to, čemu daný člověk věří, ale o to, že tím nikomu neškodí, je je to jeho osobní věc a má právo na to nebýt napadán.
To, že se ti nelíbí zobrazení proroka, je na podobné úrovni, jako se někomu nelíbí Česká soda, Entropa nebo Pussy riot. Někomu se to líbí, někomu ne, z větší části to nikdo nikomu pod nos necpe a navíc úlohou angažovaného umění je být konfliktní, takže u něj bude vždy někdo, komu vadí.
Dále píšeš, že i svoboda má hranice, konkrétně v úctě k vyznání a náboženskému cítění druhých. Vyznání má v demokracii stejnou roli jako kterékoliv jiné přesvědčení. Rozumím tomu, že náboženství je často věřícím prožívané silněji než většina jiných světonázorových postojů. Ale čím je to úctyhodnější než přesvědčení bojovníka za práva zvířat, že nesmíme jíst zvířata a nosit oděvy z kůže?
Hodí se sem citace "The harm is mostly self-inflicted". V tomto a dalších případech je jednoduché nebýt uražen, stačí například nečíst tiskovinu, ve které programově publikují pro mne urážlivé karikatury. Opačným příkladem pak byly bouře, které vznikly v Pákistánu po otištění karikatur v obskurním Dánském plátku.
Někteří mí známí věří, že existuje světové židovské spiknutí a že astrologie funguje. Další nemají rádi Romy jako skupinu, nebo si myslí, že ženy patří do kuchyně. Tato přesvědčení mohou vycházet a občas skutečně vycházejí z konkrétního náboženského vnímání.
Respektuji tyto lidi? Ovšem, mimo tyto názory jsou často rozumní a zaslouší si respekt. Mohu s nimi diskutovat, ale nebudu je kvůli tomu urážet. Zaslouží si však tyto postoje úctu? Rozhodně nikoliv. I kdyby nebyly škodlivé, každý člověk je má jiné, jsou často vzájemně výlučné a je možné s nimi polemizovat (i hrubou satirou, pokud není ad hominem).