Před pár měsíci se moje manželka vrátila z filmu Bídníci. Vrátila se doslova nadšená. Není třeba připomínat velmi silný děj Bídníků… O to větší bylo její rozčarování, když četla recenze některých kritiků. Film byl jimi doslova strhán. Byl vnímán jako naivní, prvoplánový, kýčovitý atd. Osobně se na filmy moc nedívám a už vůbec si nekladu nárok na nějaké hodnocení, nicméně obecně jsem si všiml, že filmy, které končí dobře, jsou hodnoceny recenzenty špatně. V podobném duchu se někdy díváme na svět. Přestáváme věřit tomu, že věci se mohou pohnout k lepšímu, zajímá nás spíše kde jaká pikantnost a špatná zpráva, než pozitivní poselství oslavující život. Přijali jsme myšlení, že happy endy patří do pohádek, skutečná realita je mnohem horší. Možná jsme v životě poznali, že je třeba se obrnit proti druhým, proti zraněním, abychom nebyli zraněni my sami. Jenže jak toto zapadá do příběhu vzkříšení? Nejedná se o další happy end, který se dobře čte, ale my jsme poznali, že život takto krásně nefunguje? Když čteme příběh vzkříšení, potom první, kdo zjistí, co se stalo, jsou ženy. Dochovala se stará rabínská modlitba, která zněla: „Nechť jsou slova zákona raději spálena, než aby byla předána ženám.“ Ženy neměly právo svědčit u židovského soudu… Kelsos, řecký filozof 2. století ve svých argumentech proti vzkříšená napsal, že křesťanství nemůže být pravdivé, protože záznamy o vzkříšení jsou na základě svědectví žen, které, jak prý všichni víme, bývají hysterické… Přesto jejich svědectví evangelisté zaznamenávají – čímž se liší od později napsaných legend, kde roli objevitelů prázdného hrobu převezmou muži. Důvodem tohoto záznamu je, že autoři evangelií zaznamenávali věrně, co se stalo, i když to pro ně bylo zahanbující. Ženy zvěst o prázdném hrobu donesou učedníkům a jejich reakce je popsána ve všech evangeliích:
Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil.
Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali J, 28, 16 – 17
Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili. Mk 16, 11
Byla to Marie z Magdaly, Jana a Marie Jakubova a s nimi ještě jiné, které pověděly apoštolům.
Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim. Lk 24, 10 – 11
Potom řekl Tomášovi: "Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!" J 20, 27
Ve všech čtyřech evangeliích vidíme spíše skepsi, nedůvěru a pochybnosti. Přečtěme si tento text: A začal je učit, že Syn člověka musí mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a po třech dnech vstát. A mluvil o tom otevřeně. Mk 8, 31 – 32
Marek nám zaznamenává, že Ježíš o svém vzkříšení učil (na třech místech u Marka) a ještě dodává, že o tom mluvil, otevřeně. Přes tato jeho slova učedníci pochybují a moc nevěří. V jejich myslích zvítězila malomyslnost a skepse. Svědectví žen jim připadá podezřelé, snad naivní, snad příliš krásné. Navíc ani ženy, které viděli hrob prázdný, nešli ke hrobu, aby se přesvědčili o vzkříšení. Šli tam z vonnými mastmi, tedy chtěli Ježíšovo tělo pomazat a vůbec nepředpokládali, že by se jeho zaslíbení ohledně vzkříšení naplnilo. Proč? Přece tři roky chodili s Ježíšem, slyšeli ho mluvit o tom, co se po ukřižování stane, měli zkušenosti dokonce s tím, že Ježíš vzkřísil Lazara, tedy jakkoli je vzkříšení neobvyklé, měli s tímto i osobní zkušenost! Jinými slovy znali fakta, dokonce fakta i prožili, ale ani to je nepřesvědčilo – alespoň ne v první chvíli. Zároveň ale pro učedníky bylo vzkříšení stejně divné jako pro nás.
Nemyslím si, že důvodem jejich skepse byl psychologický profil učedníků - tedy že se se setkalo „11 bytostných pesimistů“. Problém byl v tom, že temná realita zastínila jejich schopnost vidět realitu z Boží perspektivy. Zdůrazňuji vidět realitu z Boží perspektivy, nikoli vidět svět narůžovo. Rád bych toto ukázal na příběhu Joni. Když jí bylo 17, utrpěla úraz a od krku dolů ochrnula. Díky svému úrazu každou neděli narazila na následující problém. Součástí liturgie sboru, do kterého chodila, bylo, že kněz vyzval přítomné, aby poklekli a modlili se. Udělali to všichni kromě Joni. „Když všichni klečeli, rozhodně jsem budila pozornost. A nemohla jsem zadržet slzy“. Neplakala ale sebelítostí, plakala proto, že pohled na lidi klečící před Bohem byl nesmírně krásný. Byl to obraz nebe. Pak plakala při dalším pomyšlení: Jak se svými zkroucenými, ohnutými prsty, atrofovanými svaly, zdeformovanými koleny a bez citu od ramen dolů, budu mít jednoho dne nové tělo, lehké. Budu moci skákat, kopat, cvičit aerobik… a budu moci dělat to, že vděčně pokleknu na uzdravených kolenou a budu tiše klečet u Ježíšových nohou. Problém učedníků byl v tom, že najednou vidí pouze realitu vezdejšího života nikoli realitu, kterou popisuje Joni. Pokud ale víme, že toto není jediný svět, jediné tělo, jediný život, který kdy budeme mít – že jednoho dne budeme mít dokonalý život, tak, pro někoho paradoxně, jsme najednou schopni začít skutečně žít. Najednou nás největší životní úzkosti nesvazují, najednou můžeme projevit odvahu a podstoupit riziko. Můžeme čelit nejhorším věcem s nadějí, že naše trápení pomine. Když se Ježíš ukazuje učedníkům, ukazuje jim jizvy.
Proč byl pohled na jizvy tak důležitý? Když viděli Ježíše bez jizev, vnímali sami sebe jako budoucí příslušníky nebeského parlamentu. Když ho viděli s jizvami, začali si uvědomovat, že by něco podobného mohlo potkat i je. Když ho viděli vzkříšeného s jizvami, poznali, že jizvy, které jim zkazili život, jim ho ve skutečnosti zachránili. Stejné se stane i s naší bolestí a naším smutkem. Poznáme, že to nejhorší, co nás kdy potkalo, jen umocní naší radost. Radost z té nádhery bude větší o každou jizvu, kterou si neseme. Pokud uvěříme zprávě o vzkříšení, o tom, že smrt nemá poslední slovo, život se pro nás nestane traumatizujícím bojem o přežití a zabezpečení se. Staneme se svobodnými. (Citováno z Keller T. , Kristův Kříž)
Možná si nyní někdo řekne, že je to krásné, ale takto život nefunguje. Život je tvrdý, zlý a připomíná často cosi jako divadlo absurdity. Filmoví kritici, kteří strhali Bídníky, by zajisté strhali i příběh o vzkříšení. Jedná se o laciný únik… Jenže nebyl to nikdo větší, než Tolkien, který se proti tomuto přístupu ohradil. Tolkien tvrdil, že příběhy se šťastným koncem v žádném případě neunikají z reality. Píše, že pro ty nejvíce uspokojující příběhy je charakteristická tzv. eukatastrofa. Co tím myslí? To, že radost ze šťastného konce nemá nic společného s únikem nebo prcháním. Nepopírá existenci smutku a nezdaru. Tyto věci jsou nutné, aby mohla být zakoušena radost z osvobození. Popírá to obecnou a konečnou porážku navzdory mnoha dokladům o ní a v tom je evangelium, tedy dobrá zpráva poskytující prchavý záblesk Radosti, Radosti za hradbami tohoto světa. Tolkien argumentuje, že lidé cítí, že tyto příběhy ukazují k jakési základní realitě. I když je svět plný nebezpečí, bolesti, žalu a tragédie, věci mají smysl, protože existuje rozdíl mezi dobrem a zlem a že dojde ke konečné porážce zla i k úniku se smrti. Ještě jednou Tolkien: Vzkříšení je eukatastrofou příběhu Kristova vtělení. Tento příběh začíná i končí radostí. O žádné legendě, která kdy byla vyprávěna, lidé později nezjistili, že je vlastně pravdivá. Díky skutečnosti, že Ježíš byl vzkříšen, můře Ježíš změnit i náš život. T. Keller píše: Představte si, jak někdo káže otrokům a Alexandrii, že vzkříšení docela inspirativní příběh. Znamená, že dobro je nějakým způsobem silnější než zlo a proto bychom se k sobě měli chovat laskavě… Mohl by někdo z otroků říci – úžasné, toto sdělení promění můj život plný dřiny a útisku v život plný naděje!?
Pochopitelně nemohl. Jenže když slyšeli Pavla a apoštoly, kteří tvrdí, že káží něco, co viděli, čeho se jejich ruce dotýkali, takovéto poselství dává elektrizující moc. Najednou totiž Ježíš není jen učitel morálky, velký guru, ale Bůh, který vstupuje doprostřed tohoto světa a který přináší život. Teolog R. Jenson napsal, že naše kultura se ocitla v krizi, protože moderní svět ztratil svůj příběh. Kdysi jsme měli za to, že svět a život má smysl, že je pro co žít a měli jsme naději, že utrpení světa má nějaké řešení. Dnes prý mnozí tvrdí, že toto neplatí. Jenže zvěst o vzkříšení říká něco jiného. Slovy 1 Kor 15, 54: Smrt je pohlcena, přišlo vítězství. Vzkříšením se porážka stává vítězstvím, slabost silou a bolest radostí.
Přál bych nám všem, abychom tuto úžasnou zvěst mohli nejen pochopit, ale možná ještě více prožít.
4 komentáře:
Díky Davide :) Kalwich
Okomentovat