Strach z pravdy

Přečtěme si příběh, který se odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová revoluce, která v konečném důsledku připravila o život milióny lidí.
V říjnu 1918 se konal synod Ruské pravoslavné církev, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou… Bennan Manning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje slovy, „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. DeMello, další křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.)

Věrnost, svaly a už mě to nějak nebaví…

Říká se, že děti jsou bezednou studnicí ilustrací. Nedávno se mi s mladší synem stalo něco, co myslím, dobře ilustruje jistý duchovní princip. Asi před týdnem jsem přišel domů a viděl, jak Martin (jméno mladšího syna), zdvihá pet-lahve naplněné vodou nad hlavu. Lahve zdvihl asi desetkrát a poté si vyhrnul rukávy od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahve znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a byl zjevně spokojen, že mu „roste hmota“. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že svaly rostou teprve když jsou namáhány dlouhodobě. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd.

O vedení jinak

Vím, že ne všichni, kteří čtou tento článek, někoho vedou či někomu pomáhají.
Proto bych se v následujících řádcích rád obrátil především na ty z vás, kteří vnímáte jako smysl svého života pomoc druhým (farář, kazatel, pracovník v církvi, vedoucí skupinky, ale i pracovník v pomáhajících profesích, pečovatel atd.).
Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem (z knihy Nouwen Henry, Zraněný
Ranhojič, vydal Návrat Domů): “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“

Jak nasytit sytého?

Touha vs. (S)Potřeba

„Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máme chuť i peníze, může být psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se pro jeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí…nejlepší by byly ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo z přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat. Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více něž jen plné nasycení. Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“

O strachu ze smrti

Strach ze smrti, aneb co máš navždy, není vzácné

Před několika měsíci jsem se dostal do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.