Rozbuška a další mutace covidu-19

Na Wikipedii jsem se dočetl, že rozbuška je prvotní stupeň iniciace trhavin. Tedy stačí jí „iniciovat“ a nastane výbuch. Je-li řízený, pak je vše v pořádku, je-li neřízený, je zle a následky bývají tragické.

Když nastala pandemie, pro společnost to bylo jako rozbuška, která nás ale sjednotila. Mnoho lidí šilo roušky, pomáhalo potřebným a mnozí se upínali k nalezení vakcíny. Jenže situace se dramaticky změnila a postupně máme co do činění se dvěma druhy virů. Jeden se jmenuje covid-19, druhý rozdělení. První likviduje životy, zdraví a ekonomiku, druhý pak vztahy a působí jako výše zmíněná rozbuška. Rozbuška, která může zapálit „cosi“, co přesně nedokážeme pojmenovat.

Jsme svědky toho, že jedni vidí v druhých sobecké a nezodpovědné jedince, kterým kladou za vinou přeplněné nemocnice. Druzí naopak vidí v první skupině zmanipulované a vystrašené ovce, které se nechaly obalamutit nadnárodními farmaceutickými koncerny. Smutné je, že diskuse mezi těmito dvěma skupinami v podstatě už neexistuje. Tzv. „diskuse“ v lepším případě končí tím, že jedni druhým kopírují nejrůznější statistiky, které podporují ten či onen názor. V horším případě diskuse skončí urážkami a nadávkami (to jste nakonec mohli vidět i pod mým blogem o očkování). Zároveň obě strany nedokážou pochopit, že ti druzí jim nerozumí. Důvody onoho neporozumění jsou, žel, často přičítány morální pokleslosti té které strany. Jinými slovy neznalost není připisována nedostatku informací ale ignorantství nebo nižší morálce.

Navíc čím více se stupňují represe, tím více roste vztek, frustrace, někdy i nenávist. Toto je rozbuška do už tak hluboce rozdělené společnosti, která ještě nevychladla z voleb. Je třeba poctivě dodat, že na obou stranách barikád jsou morální, chytří a vzdělaní jedinci, kteří si v tomto ale nedokážou porozumět.

Já sám jsem očkovaný a myslím, že je to krok správným směrem. Svoje rozhodnutí jsem udělal tak, jako to dělám s jinými oblastmi života, kterým nerozumím. Radím se s odborníky. Proto jsem v případě očkování dal na radu několika svých známých, a třeba dodat, i kvalitních lékařů. Prostě nejsem virolog ani lékař a zároveň se držím hesla „ševče, drž se svého kopyta“.

Proč o tom píšu? Myslím, že nastalá situace už je a bude pro církev velikou prověrkou. Jde totiž o to, že „očkovat/neočkovat“ hluboce zasahuje emoce mnohých lidí, v případě křesťanů i jejich víru. Třeba v těchto otázkách: Jak můžete chodit do jednoho sboru se „zmanipulovanou ovcí“? S nezodpovědným a sobeckým člověkem, který kašle na očkování? S někým, kdo se nechal „očipovat“? Kdo podporuje svým očkováním nadnárodní farmaceutické koncerny? Kdo souhlasí s tím, že neočkovaní nesmí na bohoslužby (k tomu ještě nedošlo, ale co když)?

Několikrát jsem byl v některých sborech přítomný diskusím na toto téma a rychlost, s jakou se rozpalovaly hlavy, byla závratná. Naštěstí ale obě strany včas zjistily, že se nedohodnou, a zklidnily se. A někdy může být i dohoda o nedohodě řešením.

V čem je a bude situace okolo covidu jiná? Možná v tom, že bude strašně těžké se domluvit a ovládnout emoce, protože budeme mít pocit, že ti na druhé straně nás ohrožují. Zároveň si připusťme, že rozdělení, které covid do církve přináší, je další velmi nebezpečný virus. Budeme schopni se mu ubránit?

O zlu, zlých a slušných lidech.

Každý z nás se zřejmě setkal s člověkem, na kterého platilo hodnocení, že byl zlý. Ještě horší je, když je takový člověk součástí vašeho pracovního kolektivu, sboru nebo pokud je to dokonce váš příbuzný či partner.

Zároveň je jednoduché ukazovat prstem na druhé a zapomínat, že zlo a jeho projevy se nevyhýbají nikomu z nás. Před řadou let jsem navštívil terezínskou Malou pevnost. Obešel jsem všechny vystavované předměty a podobně jako mnoho jiných návštěvníků jsem odcházel s otázkou, jak se může někdo dopouštět tak hrozných věcí. Na konci mě však čekal šok. Vešel jsem do malé cely, kde bylo vycpané zvíře, cosi mezi vlkem a hyenou, a všude okolo se válely kusy roztrhané slepice. Chvíli jsem na tento nechutný výjev koukal a pak jsem pozvedl zrak, abych viděl sám sebe. V místnosti totiž bylo zrcadlo. Poselství bylo následující: Ta bestie jsi ty, ta bestie je v každém z nás. Ano, na rozdíl od sadistických esesáků jsem nikoho nezabil ani nemlátil, ale zlo je i ve mně a jsem všeho schopen. Můj pocit „nejsem, jako byli oni, jsem dobrý člověk“ dostal zabrat. Navíc zlo má často mnohem rafinovanější a elegantnější rozměry, než je zabíjení a mlácení, ale stále zůstává zlem. O tom byste možná mohli mnozí povídat své, a to buď jako oběti, nebo jako tyrani.

Jak se tedy projevuje zlé chování? Podle známého autora a psychiatra M. S. Pecka se projevuje:

-          Důsledným destruktivním chováním obětujícím druhé lidi

-          Nadprůměrnou netolerancí k jakékoli kritice

-          Výraznou starostí o vnější dojem a představou o vlastní úctyhodnosti

-          Přetvářkou a zakrýváním nenávistných pocitů a pomstychtivých pohnutek

-          Duševní nevyzpytatelností s narůstající pravděpodobností lehké schizofrenické poruchy myšlení v období stresu.  (Z knihy Lidé lži)

Peck dále píše, že zlí lidé bývají často destruktivní, protože se pokoušejí zničit zlo, jenže problém je v tom, že nesprávně umísťují ohnisko zla. Namísto ničení druhých by se měli snažit zničit chorobu v nich samotných. To pochopitelně neznamená, že člověk nemá bojovat proti zlu, protože sám není dokonalý, ale je třeba si uvědomovat, že zlo je mojí součástí a že pojmenováváním zla u druhých se nestávám lepším.

V této souvislosti malá rada pro duchovní a terapeuty, ale vlastně pro všechny, kteří proti něčemu bojují nebo se proti někomu vymezují. Tato rada je dobrá možná zvláště po volbách, které proběhly, kdy jedna strana viděla v druhé ztělesněné zlo. „Následky vyvolané příliš dlouhou intenzivní koncentrací na zlo jsou vždy katastrofální. Boj proti ďáblu skrytému v jiných ve své snaze o lepší svět nikdy neuspějí. Zanechají jej takový, jaký byl – a občas mnohem horším. Naše úmysly mohou být sebelepší, ale myslíme-li pouze na zlo, přivoláme jej. Nikdo nemůže soustředit svou pozornost na zlo, aniž by zůstal neovlivněn. Být více proti ďáblu než pro Boha je velice nebezpečné. Každý takový bojovník je předurčen k zešílení“ (podle A. Huxleyho, Ďáblové z Loudunu).

Peck v souvislosti se zlými lidmi píše, že nedokážou snést jeden specifický druh bolesti: Bolest vědomí své vlastní hříšnost a nedokonalosti. Dále pokračuje: „Proto jsou schopni udělat téměř cokoli, aby se vyhnuli specifické bolesti, kterou přináší sebezpytování. Za normálních podmínek budou zlí lidé posledními, kteří by byli schopni podstoupit psychoterapii. Zlí lidé nenávidí světlo – světlo dobroty, které ukazuje, jací skutečně jsou, světlo, které je obnažuje, světlo pravdy, které prohlédne jejich klam.“ 

Jako křesťan bych místo sebezpytování dal slovo pokání. Pokání bolí, ale v konečném důsledku působí osvobození. Jenže někdy toto osvobození člověk odmítne, protože si svá selhání nechce přiznat. Zároveň pokud někdo zapadne do spárů zla, většinou se z nich nedostane sám. Peck jako psychiatr navrhuje terapii. Osobně s tím problém nemám, ale jako kazatel, který má o terapii omezené znalosti, bych ze své pozice navrhl a navrhuji pastorační rozhovor či rozhovory. Jenže mnozí lidé se tomu bytostně vzpírají. Vědomí, že bych byl konfrontován, slovy Pecka „se svojí hříšností a nedokonalostí“ a dokonce něco musel změnit, je příliš hrozné… a tak se stáváme lidmi lži.

Vím, že se to nečte snadno, ale někdy již samotné pojmenování může být prvním krokem ke svobodě, ke změně a osvobození se od pocitů viny (kterými ale zlí lidé většinou netrpí).

Koho volit?

Z pochopitelných důvodů nebudu psát, koho volit, nicméně když uvažuji nad určitým klíčem, podle čeho se rozhodovat ještě před tím, než budu číst volební program, vidím následující obecná kritéria.

Nelze volit strany, které se a priori vymezují proti nějaké skupině obyvatel a tuto skupinu definují na základě rasy, sexuální orientace či vyznání. Tím není řečeno, že není správné se vymezit, ale nikoli na základě zmíněných tří oblastí. Vymezit se nebo nastavit hranice je třeba vůči tomu, kdo přestupuje zákony, a to může být jakýkoli člověk.

Volil bych proevropské strany – ne z toho důvodu, že z EU vzejde spása světa, ale někam prostě patřit musíme a představa Česka, které funguje jako neutrální Švýcarsko, je naivní. Pokud bychom vystoupili z EU, potažmo z NATO, cesta by vedla na Východ, a to by byla cesta do pekel. Je lepší být v EU a pokoušet se ji kultivovat, něco dobrého do ní přinášet než z ní utíkat. Totéž platí o NATO.

Pokud chceme zachovat jeden ze základních pilířů demokracie, neměli bychom volit stranu, v jejímž čele by stál obžalovaný člověk. Důvod je nejen etický, ale především ten, že pokud by se dotyčný dostal do vlády, narušil by se tímto jeden z naprosto klíčových pilířů demokracie – systém brzd a vah.

Nedoporučuji volit stranu či strany, které mají v čele tak dominantní lídry, že uvnitř těchto stran neexistuje názorový střet. Tento typ stran připomíná sektu, v níž postavit se lídrovi znamená vzpouru, což je velmi nebezpečný precedens, jehož důsledky jsme v dějinách viděli u komunismu a nacismu.

Mnozí váhají, jak se stavět k etickým otázkám, a podle toho pak volit či nevolit. Dle mého by v tomto měla být zachována svoboda svědomí a stranické sekretariáty by neměly zavazovat svoje poslance, jak mají v těchto oblastech rozhodovat. Nejvíce se diskuse zřejmě točí okolo LGBT manželství. Nedělejme z těch, kdo jsou proti, zabedněné homofoby, a naopak z těch, kdo jsou pro, lidské zrůdy. Extrémní a nesnášenlivé postoje vidím na obou stranách, a to je škoda.

Jako křesťan bych volil strany, které křesťanům umožní a ve své minulosti vždy umožnily, svobodně praktikovat svoji víru.

Pokud na to budete mít žaludek, zjistěte si, koho protežují proruské a konspirační servery a naopak do koho nejvíce „šijí“. Proč asi?

Volil bych strany, které se nebojí ve svých programech otevřeně mluvit nejen o tom, komu přidají, ale i o tom, jak chtějí dělat i nepopulární kroky, např. jak budou vybírat daně, kde si budeme muset utáhnout opasky atd.

Zárukou, že strany dodrží volební sliby, jsou ti, kdo za těmito sliby stojí. Proto se zajímejte o minulost těch, které budete volit. Kdo lhal a podváděl, bude velmi pravděpodobně v tomto stylu pokračovat i nadále.

Sledujte, jak vedou strany svoji kampaň a opakujte si u toho Greshamům zákon politické morálky: „Strach likviduje lidské hodnoty a jeden druhého stahuje do stále větších hlubin zla.“ Kampaň postavená na strachu je nepřijatelná.

Nakonec bych apeloval na všechny, aby šli k volbám. Zároveň jako člověk deformovaný svým celoživotním posláním a službou pak prosím mladé, aby volby nevypustili a aby se jich také účastnili.

A úplně nakonec. I když budete volit jinak, než bych si myslel, zůstanete nadále mými bratry a sestrami v Kristu, a pokud nejste křesťané, pak mými kamarády. O stejný postoj prosím i vás.

 

 

 

 

Soud nad Bohem aneb když správně odpovídat je ďábelské

Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou lůzou. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.

Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí. V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě jednou pár vět z knihy Noc: „Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“ 

Během věznění v koncentračním táboře, tváří v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“

Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“

Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů. Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen, že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.

Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh. Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných, byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?

Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím…

Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.

Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom, že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.  

Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…

 

Jak jsem se pro některé stal antikristem díky ekuméně

Když jsem ve svém posledním blogu psal o očkování, strhla se nebývalá diskuse. Nečekal jsem, že se mnou budou všichni souhlasit, nicméně jedno vlákno diskuse se táhlo okolo rozhořčení, že si dovoluji citovat papeže.

Dotyční mi radili, abych se „nediskreditoval citováním satanského papeže“, pak že bych se „neměl považovat vůbec za křesťana, protože papežství a jeho nauka je antikrist“, pak jsem byl poctěn, a to díky slovům, že „Černý, Fajfr, Drápal a Novák jsou ukázkou odpadnutí v přímém přenosu“. Poctěn proto, že mě někdo zařadil do společnosti těchto bratří, kterých si vážím. Dokonce jsem se v jiném kontextu dozvěděl, že jsem „Dukova děvka“. Prostě jistí bratři (sestry mi tyto šťavnaté výrazy nepíší) mají zásadní problém s tím, že nevidím v papeži antikrista a že vedu rozhovor s katolíky. Možná mě kvůli tomu už ani nepovažují za bratra a litují mě, že se budu smažit v pekle. Ano, rozhovory s katolíky vedu a nejen to, modlím se s nimi!!!

Ale mám to rozlité i u některých katolíků. K veliké nelibosti některých (to abych nenasazoval jen na protestanty), jsem spolu-sloužil svatební mši s tím, že jsme s knězem stáli vedle sebe, a kdo chtěl, ten přijímal, kdo nikoli, nepřijímal (snoubenec byl z CB, ona katolička). Jindy jsem sloužil Večeři Páně, kde byli převážně katolíci, ale i protestanté. Když si ode mě katolíci nechtěli vzít, dali si prst na ústa a já jim „jen“ žehnal. Kněz jim ale doporučil, ať se nebojí si ode mě vzít. Tehdy jsem mu před vysluhováním řekl, že pokud by se stal papežem, že mu kladu na srdce, aby katolická církev změnila svůj rigidní přístup k naší Večeři Páně a povolila svým ovečkám přijímat tělo Páně u nás a naopak nám u nich. Vím, že katolické pojetí je jiné, ale do svědomí nám nikdo nevidí, a kdyby mi kněz vysloužil chleba a víno, vzal bych si. Sám jsem byl zván na leckteré katolické akce jako řečník a bylo to skvělé. Nikoli kvůli mým přednáškám, ale vnímal jsem často mezi námi přítomnost Ducha Kristova. Zároveň jsem se ale setkal i s odmítnutím, někdy mi bylo zamítnuto udělat svatbu v katolickém kostele, „protože jsem protestant“, s odvoláním na jakýsi paragraf katolické věrouky. Nutno dodat, že mít svatbu v kostele bylo přáním snoubenců, ale biskup byl proti. O vesnici vedle to už ale šlo, protože spadala pod jiné biskupství.

Pro někoho to, co píšu, může znamenat, že jsem rozplizlý. Nikoli! Na mnoho oblastí teologie nahlížím hodně jinak, než učí katolická věrouka. Jsem ve své tradici spokojený, dobře vím, proč jsem doma v CB, a neměnil bych. S katolíky rád vedu diskuse, někdy spolu nesouhlasíme. Na tom ale není nic nepřátelského. Vím, že v katolické církvi existují „ultras“, kteří s námi nemluví a stále nás považují za poloviční křesťany. Stejné platí i naopak.

Uvedu ještě jednu zkušenost. Docela čtu nebo poslouchám a inspirovali či inspirují mě i katoličtí autoři, někteří pak dost zásadně a všem je vřele doporučuji! Za ty současné nebo nedávné bych uvedl H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga a další.

Někdy se mluví o toleranci. Abych mohl někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pokud souhlasím, proč bych toleroval? Tolerance není plácání si po zádech a říkání si, že jsme všichni stejní. Stejně tak tolerance není líné rezignování na hledání pravdy. Tolerance je vědomí, že stejní prostě nejsme, ale navzdory tomu jsme schopni se unést (tolerovat), dokonce se mít rádi a v lecčem se inspirovat. A někdy se v něčem i neuneseme. Ale jen v něčem, nikoli ve všem. Navíc to není důvodem spolu nemluvit, nespolupracovat nebo se nemodlit.

Co nás pak ale spojuje, když ne věrouka? Zmrtvýchvstalý Kristus, který je Pánem církve. Že to nestačí? Na to si musí každý odpovědět sám a podle toho zaujmout svůj postoj ke křesťanům z jiných tradic, kteří věří a snaží se následovat stejného Krista.

Mojí prosté víře to stačí.

Pár slov předsedy Rady CB k očkování

Stále dokola se na mě lidé obrací s otázkou, co si myslím o očkování a zda církev vydá nějaké „oficiální prohlášení“. Nevím, jestli církev nebo organizace, které církev zastřešují, něco vydají. Nicméně moje osobní stanovisko je jednoznačné ano. Očkování považuji za účinný nástroj, jak zamezit šíření nemoci covid-19. Jistě lze namítnout, že nejsem lékař a že virovým onemocněním nerozumím. Je to tak, ale svoje ano říkám proto, že jsem v kontaktu s mnoha lékaři, kteří jednak v medicíně něco dokázali, a jednak očkování doporučují. Zároveň v tomto důvěřuji týmům specialistů, kteří na vývoji vakcín pracují. Zcela odmítám teorie o jakémsi světovém spiknutí, které chce pomocí vakcín rozvrátit svět. Zároveň jsem znepokojen obrovským nárůstem nejrůznějších falešných zpráv, které v souvislosti s očkováním po internetu kolují, a ještě více jsem znepokojen tím, jak mnoho křesťanů těmto zprávám věří a posílá je dál. Pochopitelně netvrdím (a ani nikdo z odborné veřejnosti), že očkování, testování a roušky jsou 100% ochranou, ale nic lepšího zatím lidstvo nemá.

Doporučuji, abyste místo konspiračních serverů zabrousili na web Ministerstva zdravotnictví a podívali se na sekci dezinformace, lži a alternativní fakta o covid-19 nebo na server Česko očkuje nebo třeba na server MESES. Na rozdíl od nejrůznějších konspiračních serverů je to ale nuda. O snaze zredukovat počet lidí na naší planetě, o tom, že vakcína zaručeně působí genetické vady, že vakcinace je znamením šelmy, že neočkovaným studentům se bude odstřihávat internet atd. se totiž nedočtete nic. Dozvíte se jen „obyčejná racionální fakta“. Jenže o ta zde běží především.

Tím netvrdím, že okolo nemoci covid-19 není řada otázek, jenže to ani nemůže být jinak. Stejně tak netvrdím, že současná situace nebyla ekonomicky zneužita.

Srovnávat vakcinaci s holokaustem považuji za nepřijatelné. Podle mého názoru se jedná o znevažování této hrozné epochy dějin. Prosím, dříve než cokoli o nemoci covid-19 přepošlete, dbejte důsledně na následující kroky: 1. Vždy ověřte zdroj dané informace. 2. Nesuďte text jen podle nadpisu, přečtěte si článek celý. Čím bizardnější, bombastičtější nadpis, tím je článek podezřelejší. 3. Pokud pod článkem není podepsán autor, a to celým jménem, nejedná se o seriózní článek 4. Ověřte si informaci i jinde, v jiném důvěryhodném médiu či na odborném portále. Důvěryhodné médium musí mít redakční radu a jména členů této rady musí být snadno dohledatelná. 5. Pokud něco o nemoci covid-19 tvrdí jedinec, je to jistě zajímavé, ale stejně jako u jiných klíčových studií, musí za tím kterým tvrzením a závěrem stát tým odborníků.

Na závěr si dovoluji citovat papeže Františka, který 18. 8. 2021 řekl, že očkování proti koronaviru je úkonem lásky.

Je mi jasné, že leckoho tímto svým postojem nepotěším, ale třeba to pro vás bude výzva milovat i ty, kdo očkování doporučují.

Evangelium zlomených

 

Stvoř mi Bože srdce čisté. Ž 51,12

Šimone, synu Janův, miluješ mě? J 21,16

Co mají oba texty společného? Oba jsou vyřčeny po selháních...

David píše poté, co zhřeší s Bat-šebou, Petr zradí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá, že „toho člověka nezná".

Vidíme dvě ukázky lidského selhání. Na tom by nebylo celkem nic divného, protože podobné příběhy se udály v mnoha životech. Za zmínku stojí jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání: „Ty (Kriste) máš slova věčného života, za kým jiným bychom šli?“ (J 6,66–69). Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Právě Petr poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života. Ví, že Ježíš je Mesiáš a že pouze za ním učedníci jdou a půjdou. Stručně řečeno, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, Žalm 51 není první žalm, který David napsal. Už dřív David v žalmech popisoval svoje problémy se Saulem, před kterým prchal, než se stal králem. David měl, stejně jako Petr, veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání než lidé okolo nich. Právě toto měli společné. Přesto však dělají, co dělají. Proč? Myslím, že tu jde o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout asi takto: David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra, alespoň ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sami sebe poznali.

Proč Ježíš později třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho oslovuje jeho starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? Bůh totiž ví, že pokud se nezmění Davidovo srdce, přijde další Bat-šeba. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak k tomuto sebepoznání dochází? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije selhání. To však nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co provedeme, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných mužů jejich pády vedou k poznání toho, jací jsou. Jenže s tím, jací jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat: „Proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky.“

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést zůčastněné k reakcím, jichž by se za normálních okolností nedopustili. Zároveň by měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Ačkoli tyto kurzy mohou být správné, myslím, že i život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohly vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… příkladů je mnoho. Ani David či Petr si situace, do kterých se dostali, nevymysleli. David najednou spatřil Bat-šebu, a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišel sled otázek. Když přijde náraz v okamžiku, kdy se nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, vypadne z nás prostě to, co nosíme v srdci a kdo vlastně jsme, což mnohdy nebývá příliš povzbudivé. Otázka potom je, co s tím uděláme.

Bůh nám skrze situace, kterými procházíme a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, případně se do něj raději nekouká, nebo se dívá a s jeho pomocí něco dělá. Bůh Davidovi a Petrovi připravil situace, které se jim staly, zrcadlem k poznání sebe samých. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje ze svých selhání okolnosti či okolí, nelitují se. David prosí o čisté srdce; Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád, a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Svoje poslání však obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň se s tímto sebepoznáním vyrovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami či morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu – v tom stavu, v jakém jsou – a přiznávají se.

David mohl napsat mnoho dalších žalmů, ale Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skálou, protože ho tak Ježíš označil dlouho před Petrovým zapřením. Bůh však chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na závěr se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla. Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců (2S 12,7–9).

Ono zrcadlo je ve slovech „ten muž jsi ty“. Bůh si tu používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám a selháním zcela slepý a to, co je pro jeho okolí jasné, on sám nevidí. David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Boha o odpuštění a zároveň o čisté srdce. Petr po svém zapření  dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš neoslovuje „skálo“ – Petře, nýbrž Šimone, jeho původním jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní naděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby pro každého novice připravili duchovní krizi a sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Ve svém životě jsem pronesl zřejmě stovky či tisíce promluv. Vím, že když mluvím, napadají posluchače nové myšlenky a někteří jsou jimi občas i inspirováni. Ale většina z nich neprojde hlubokou proměnou, protože k té je zapotřebí více než slov. To, co lidi promění, je konfrontace, nutnost poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací i hříchů utečeme a zůstaneme neproměnění. Slovem „neproměněni“ myslím to, když nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět naše špatné postoje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina a také sebe samých. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  Mohli pak žít bohatším a smysluplnějším životem a hlouběji poznat, kdo je Bůh. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí může být cesta vpřed. I to může být evangelium.

Malý průvodce demagogií a poučení od Adolfa s Josefem

Zanedlouho nás čekají volby, o kterých mnozí hovoří jako o klíčových. Zda budou klíčové, nevím, co ale vím, je, že pro mnohé je představa, že tuto zemi nadále povede nikoli ANO, ale Andrej Babiš, hrozná. Zároveň jsem předcházející větu zvolil záměrně, protože ANO je (podobně jako SPD) tzv. strana autoritářského a vůdcovského typu, kde alespoň navenek neexistuje vnitřní opozice. V religionistice tento styl vedení vidíme u sekt a někdy i u některých církevních uskupení.

Autoritářské uskupení vůdcovského typu se projevuje následujícími třemi monopoly. Monopolem vůle, kdy je to vůdce, který stanovuje dynamiku své strany, určuje její orientaci a taktické manévry. Dále monopolem vědění, kdy vůdce má všechny potřebné kompetence. Není nikomu ve straně zodpovědný, tedy není nikomu povinen skládat účty a sdělovat důvody svého jednání. Snaha vůdce korigovat je vykládána jako vzpoura, nebo dokonce úchylka. A nakonec se jedná o monopol zdůvodnění, kdy pouze vůdce nebo jím pověření lidé jsou oprávněni v rámci organizace něco vysvětlovat. Ostatní musí mlčet.

Ve stranách vůdcovského typu nejsou do čela vybíráni lidé především podle odborné kvalifikace, speciálních znalostí, či dokonce podle osobní integrity, ale podle ochoty se podřídit a být loajální vůdci. Pak není divu, že strany vůdcovského typu trpí nekonečným proudem skandálů, protože jim chybí odborníci, interní kontrolní mechanismy, stejně tak rozumná personální politika. I když se ve straně odborník vyskytne, stejně jeho názory a rady podléhají schválení vůdce (to jsme v plné nahotě viděli v obrovských zmatcích v době covidu). Problém je, že vůdce svoje postoje řídí podle nálad lidu, resp. v politice podle nálad voličů.

Pochopitelně je otázka, jak je možné, že strany vůdcovského typu mají tolik voličů? Jak je možné, že jejich vůdcům prochází jeden skandál za druhým? Někteří tvrdí, že je za tím geniální PR. Osobně mám za to, že je za tím především propaganda a demagogie. Jak to funguje? A. Hitler v knize Mein Kampf napsal: „Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost velká. Vzhledem k těmto skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy jen na velmi málo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až si určitě i poslední mezi adresáty dokáže představit, oč jde.“ Jinými slovy nemusíte mít program, ale musíte donekonečna omílat pár bodů, které jsou nabité emocemi.

Kdybych se chtěl dostat do parlamentu, vybral bych uprchlíky, korupci a zvrácenou EU. To zabírá! Případně bych rozdával peníze skupině, která je početná a od které bych chtěl získat hlasy. „Detaily“ jako exekuční hydru, hrozivě narůstající státní deficit či vzdělání bych neřešil, protože toho se lidé tolik neděsí.

Dalším důležitým heslem demagogů je opakovat, opakovat, opakovat. Žel jsem na to nepřišel já (byť bych se tím rád pochlubil), ale J. Goebbels, kterého asi nemusím představovat. Ale v propagandě se fakt vyznal a to dávno před založením první PR agentury. Goebbels napsal: „Je třeba donekonečna opakovat totéž v nekonečně mnoha obměnách. Lidé musí být díky neustálému opakování zcela prostoupeni našimi názory. Dokud to nesedne.“ Jinými slovy pokud jste obviněni z defraudace a korupce, pak nic nevysvětlujte, ale donekonečna opakujte, že je to spiknutí. Stále dokola, až vám lidé uvěří. Nebo šiřte nesmysly o tom, že vaši političtí odpůrci chtějí do vašich bytů nastěhovat utečence. Že je to mnohokrát vyvráceno? Nevadí! Když to lid uslyší posté, uvěří tomu! Nebo o sobě vytvořte srdceryvnou story, že kdybyste chtěli, do politiky byste nešli, ale vy politiku děláte pro lidi nebo ještě lépe zabírá slovo národ. Nebo vytvořte příběh o tom, jak jste zvládli covid. Že jsme jedni z nejhorších na světě? Ale o pravdu a přesná čísla přece opravdu propagandě nejde! Demagog totiž pracuje s emocemi.

Existuje totiž termín „demagogický trans“. Donekonečna omílané polopravdy mění lidem jejich porozumění světu. Fakta ztrácejí na významu a propadají se do mlhy pocitů. Čím více se lidé ponoří do demagogického emočního oparu, tím je fantazijní obraz, který demagogie vytváří, reálnější.

Další velmi důležitý způsob, jak demagogové manipulují s emocemi, je, že se staví do role obětí. Jak jsem již psal, mnoho lidí si klade otázku, jak to může u voličů… jméno si dosaďte sami, procházet.

Může, protože každé další odhalení jejich podvodů je lež, kterou šíří zkorumpovaní novináři, které řídí ještě zkorumpovanější elity. Proč o vás novináři píší negativní věci? Protože hájíte zájmy lidu. Proč vás EU obviňuje z defraudace? Protože bráníte přílivu uprchlíků, a tedy islámských teroristů! Proč nebylo zajištěno dost vakcín? Protože neschopná EU! Proč je rozpočet v krizi? Protože covid a ti, kdo zneužívají dávky. A když není už žádné proč, pak je zde vždy Kalousek…

To bylo jen pár myšlenek o tom, na co se v příštích týdnech můžeme těšit. Bude to „hustý“. Proto neztrácejme kritické myšlení a nenechme se oblbnout demagogy a demagogií. Ona totiž nefungovala jen v době pánů, které jsem citoval, ale funguje i dnes. A to na všech stranách politického, názorového a ideového spektra.

Hradní tragédie očima archetypů...

 V nedávných dnech jsme byli svědky snahy několika senátorů sesadit M. Zemana z postu prezidenta z důvodu, že není schopen vykonávat funkci. Miloš Zeman ve své funkci zůstane, zároveň v jeho osobě vidíme tragédii člověka, který neumí stárnout a který naplňuje jistý archetyp… sami posuďte podle následujícího textu.

V mnoha mytologiích, pohádkách a příbězích se odráží prastará touha po starých mužích, kteří předávají moudrost, kteří si již nepotřebují nic dokazovat, kteří sice postrádají fyzickou sílu, ale mají vnitřní autoritu, která neplyne z jejich síly nebo společenského statusu, ale z toho, kým jsou. Jsou to muži, kteří žehnají a rozpoznávají v druhých to, co je dobré. Jejich energie je klidná a bezpečná. Místo snahy intrikovat, nebo si něco dokonce dokazovat, podporují snahu jiných, kteří si ještě nejsou jisti sami sebou. R. Rohr píše: „Jejich silná a stabilní energie dokáže v úžasné míře držet pohromadě chaos, strach a pochyby.“ Když takovýto muž přijde do místnosti, svět se najednou stává bezpečným. Ještě jednou Rohr: „Být lidským je pro něj bezpečnější než vlastní image, role, moc a prestiž.“ S archetypem „moudrého starce“ se setkáváme u K. G. Junga, na kterého v něčem navazuje R. Rohr, který píše o archetypu „krále nebo otce“.

Protikladem moudrého starce/krále/otce je temný stařec či temný král. Takovýto člověk se vyznačuje zatrpklostí a cynismem. Svoje zkušenosti využívá k tomu, aby ponižoval svoje okolí. Nedokáže žehnat a rozpoznat v druhých dobro. Jeho energie je zlá a šíří okolo sebe strach. Místo toho aby spojoval, rozeštvává, jeho postoj je plný zahořklosti. Rány, které během života obdržel, nebyly přetvořeny v cosi posvátného, něco, z čeho se on i jeho okolí může učit, ale ve snahu mstít se těm, kteří mu v životě ublížili. Nedokáže přijmout svoje omezení a limity. Jeho humor je prosycen urážkami, zlobou a ponižováním. Jakoby mu tyto odporné vlastnosti dávaly energii prodloužit svůj uhasínající život… Již nemá přátele, ale jen nohsledy.

Pokud máte pocit, že tyto řádky píšu o někom konkrétním, do koho se trefuji, pak vězte, že jen volně cituji z několika knížek, jejichž autoři dotyčného nemohli znát. Archetypy se totiž opakují.

Já sám mám obrovské požehnání, že jsem byl a stále jsem obklopen moudrými starci. Tedy laskavými staršími muži, kteří mě čas od času povzbudí, vyjádří vděčnost za můj život, někdy mě napomenou a zároveň se mnou nesoupeří. Jejich obrovské životní zkušenosti, tříbené hlubokým vztahem s Bohem, jim v mých očích dávají autoritu, která není dána statusem. Ten už totiž nepotřebují. Jsem sice „předseda Rady CB“, „administrátor sboru Praha 13“, tedy jistou autoritu mám, ale díky těmto moudrým starcům se cítím bezpečněji. Čas od času potřebuji vidět jejich laskavé pokývnutí, že jdu správným směrem. Stejně tak laskavě zdvižený prst.

Strašně bych přál i našemu národu, aby takovýto moudrý stařec nebo moudří starci byli v jeho čele. Starci, jejichž moc plyne zevnitř a za nimiž se chodí především kvůli jejich moudrosti.

To, co popisuji, souvisí i se stárnutím. Jeden z velkých myslitelů minulého století R. Guardini o stárnutí napsal: „Za prvé je třeba konstatovat zásadní fakt, který je základem veškeré životní moudrosti. Správně zestárne pouze ten, kdo stárnutí vnitřně přijímá. Ti, kdo to nedokáží, dělají všechno možné a nemožné, aby proces stárnutí zamaskovali, a předstírají mladistvost, kterou už nemají. Takový trik se samozřejmě nemůže podařit, neboť zkušenější oko prohlédne komedii a k nepravdivosti se ještě přidruží směšnost. V té míře, v jaké se uskuteční přijetí stáří, se také mění vztah starého člověka k okolí. Ztrácí zášť k životu, která ho ze společnosti vyčleňovala. Mladé lidi uznává, učí je milovat a pokouší se jim pomáhat. Nečiní to však z vůle ovládat, kdy pomoc je jenom přestrojenou závistí…“

U některých starých lidí jsem vypozoroval nádhernou věc: to, čemu přikládali v životě veliký význam, se najednou ukázalo jako nedůležité, a naopak to, co považovali za bezvýznamné, na co neměli čas, dokázali přehodnotit. Této schopnosti se říká moudrost stáří. Naopak pokud toto starý člověk nedokáže, stává se nesnesitelným, nebo řečeno jazykem archetypů, stává se temným starcem.

Pavel Říčan v knize Cesta životem píše, že „stáří je tvrdou zkouškou, ve které neobstojí životní nepravda, neupřímnost k sobě i k jiným, neobstojí ani celoživotní úsilí o vyniknutí a tím méně celoživotní boj o vládu nad druhými.“

Není tajemstvím, že ve stáří se často mění osobnost. Říčan píše, že člověk se někdy stává karikaturou sebe samého a začnou se projevovat nepěkné vlastnosti a sklony, které se v mládí a středním věku dařilo tlumit. Proto je úžasné, pokud se starý člověk, někdy i s pomocí okolí, naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností.

Když toto čtu, nějak více mi je smutno a trapně zároveň, když vidím, co se odehrává na Hradě.

Když jsem byl malý, někdy jsem se starým lidem smál a vzpomínám si, že mi za to táta dal pár facek. Pro tento druh humoru absolutně neměl pochopení. Ano, bylo to dětsky zlé a facku jsem si zasloužil. Našemu prezidentovi bychom se smát neměli, protože je neuctivé dělat si legraci ze starých lidí. Jenže zároveň by staří lidé měli někdy mít někoho, kdo jim laskavě sdělí, že prostě už jsou na některé věci… staří a že je třeba žehnat, předávat moudrost, a ne intrikovat a šířit okolo sebe nenávist a strach.

Toto je běh života. A kdo tento běh nerespektuje, škodí sobě i svému okolí. A čím si stojí výše, tím více může škodit. Zároveň čím méně dotyčný realitu stáří s jeho omezeními respektuje, tím je vše jaksi trapnější a směšnější.

Závěrem… prosím, až některé výše popsané znaky uvidíte u mě, sdělte mi to. Lidsky, citlivě, ale sdělte. Také stárnu.

Pár myšlenek k (zatím) pomalu končící pandemii

Včera jsem oslavil rozvolnění pandemických restrikcí koupí ponožek, protože staré už se trhají, kupovat si nové přes internet se mi nechtělo a štupovat staré je dnes jaksi mimo (pamatujete ještě na dřevěné houbičky?). Během tohoto ponožkového rituálu jsem si nějak více uvědomil, že pandemie ustupuje a že je jistá naděje, že to bude brzy za námi. Na druhou stranu mě napadají slova: nikdy neříkej nikdy…

Důvodem k napsání tohoto článku ale není spekulace, zda je pandemie u konce, ale odpověď na otázku, zda se církev nějak poučila nebo zda se o sobě něco nového dozvěděla. Zda bude něco po pandemii dělat jinak.

Pokud jste zažili nějakou těžkou nemoc, pak možná máte podobnou zkušenost jako já. Smiluje-li se nad vámi Bůh a vy to přežijete, pak si dáváte předsevzetí, že změníte stravovací návyky, životosprávu, budete se více věnovat blízkým, budete více času trávit s Bohem atd. Obyčejně něco změníte, ale po čase zpravidla zapadnete do starých kolejí. Prostě vám otrne. Vtáhne vás práce, povinnosti, tlak okolí nebo více či méně často neodoláte a dáte si nezdravé jídlo. Prostě síla našich návyků a někdy i zlozvyků je veliká. Netvrdím, že po prodělané nemoci nebo životní pohromě musí být všechno jako kdysi, že se nelze poučit a změnit, ale pokud nemáme silnou vůli, pak nás ani drsná zkušenost sama o sobě nezmění. Obávám se, že podobně to po pandemii dopadne s církví a se sbory. Za pár měsíců budeme tam, kde jsme byli. Tedy upadneme do „staré dobré (anebo nedobré) klasiky“. Ale moc rád bych se mýlil.

Snad i proto si dovoluji napsat pár řádek o tom, co jsem během pandemie zaznamenal a co bych rád, kdybychom si odnesli. Zároveň se jedná jen o moje subjektivní pozorování.

Během pandemie po internetu kolovalo mnoho rozporuplných zpráv ohledně toho, zda pandemie je, nebo není Boží trest, zda očkování je, nebo není znamením šelmy, zda máme, nebo nemáme poslouchat světskou vládu, která nám zakazuje se shromažďovat, zda se nejedná o začátek Kristova příchodu, do toho se k nám dostávaly znepokojivé zprávy o počtu mrtvých, velmi rozporuplné predikce, co se stane atd. V této chaotické situaci jsem si uvědomil, že v českých protestantských církvích neexistuje žádný sjednocující hlas, který by v této a v podobných situacích vydal nějaké rozumné sjednocující stanovisko nebo se k některým výše popsaným i jiným zprávám postavil. O to více pak byly slyšet různé postoje a prohlášení některých lidí, kteří čas od času publikují. Na čtenářích pak bylo zvážit, zda ten či onen má co říct, a mezi různými hlasy si vybrat (anebo nevybrat).

Zároveň jsem si nějak víc uvědomil, že záleží na vedoucích a že vyhrocená situace, kterou jsme prožívali, ukázala, jak jsou schopni reagovat. Asi z žádného vedoucího se nedá sejmout povinnost nějakým způsobem se pokusit vnést mezi ty, které vede, upokojení a naději.

Projevilo se to, co prožívají církve v zemích, kde jsou pro svoji víru pronásledovány a kde se nemohou scházet ve velkém. Tyto církve jsou odkázány na skupinkový model, kdy se každá skupinka stává malým sborem, který se společně modlí, poskytuje si pastorační i praktickou péči, čte Písmo a zajímá se o svoje okolí. Sbory, které byly před pandemií odkázány jen na velká nedělní setkávání, byly touto dobou zasaženy více než skupinkové sbory. Ukazuje se, že model malých skupin je velmi životaschopný, a to právě v nelehkých dobách. Zároveň nejen v nich. Myslím, že tento model bychom měli mnohem více promýšlet a praktikovat i v našich společenstvích.

Z pochopitelných důvodů nebylo během pandemie možné pořádat různé akce. Ale stále šlo někomu zavolat, s někým se jít projít, s někým si někde s rouškou a na bezpečný distanc sednout. Jinými slovy, potřeba lidského kontaktu se nejen nevytratila, ale byla ještě větší. Najednou se v mnohých sborech „vylíhli“ lidé, kteří se zajímali a kteří byli schopni a ochotni poodstoupit od sebe sama a nabídnout pomoc. Pro ty, kdo vedou větší skupiny lidí, byla možná pandemie připomenutím, že klíčem k srdci člověka není především „společně sdílená vize“, ale lidská blízkost, projevený zájem, ochota pomoci. Tím nijak nepopírám tvorbu a potřebu vize, jen připomínám, že bez vztahů a s nimi související důvěry samotná vize nestačí.

Díky různým internetovým platformám se ukázalo, že leccos lze dělat efektivněji – v tom smyslu, že kvůli hodinovému setkání nemusíme jezdit přes půl republiky. Dále se ukázalo, že v církvi se dá žít i bez některých setkání, konferencí či „konferenční turistiky“ a že tím lze ušetřit čas a peníze, jakkoli nechci tvrdit, že Zoom může nahradit osobní setkání. Někdy sice ano, častěji nikoli. Jenže… všimněme si, že mnoho nejrůznějších „udělátek“ nám vlastně má šetřit čas, a my ho stejně nemáme. Mobily šetří čas, který bychom strávili chozením do telefonní budky, maily nahrazují chození do poštovní schránky, QR kódy nahrazují vyplňování složenek, Facebook nahrazuje osobní setkávání… jen čas stále nemáme. Pandemie tedy ukázala, že leccos se dá dělat efektivněji, ale že i s ušetřeným časem je třeba se naučit hospodařit.

Virtuální bohoslužby budou pomalu končit a my se vrátíme do lavic. Opět se rozjedou akce, které nám chyběly. Slýchávám hlasy, že si někteří zvykli na pohovky a YouTube a že už se nevrátí. Jen dobře. Pokud někdo odejde z církve proto, že se není schopen v neděli zvednout z pohovky, jeho víra ještě potřebuje porůst. Většina lidí se ale vrátí, protože jsme stvořeni pro vztahy. Zároveň by bylo skvělé, kdyby nám neotrnulo příliš rychle a kdybychom alespoň jednu věc začali dělat jinak.