Evangelium zlomených

 

Stvoř mi Bože srdce čisté. Ž 51,12

Šimone, synu Janův, miluješ mě? J 21,16

Co mají oba texty společného? Oba jsou vyřčeny po selháních...

David píše poté, co zhřeší s Bat-šebou, Petr zradí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá, že „toho člověka nezná".

Vidíme dvě ukázky lidského selhání. Na tom by nebylo celkem nic divného, protože podobné příběhy se udály v mnoha životech. Za zmínku stojí jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání: „Ty (Kriste) máš slova věčného života, za kým jiným bychom šli?“ (J 6,66–69). Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Právě Petr poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života. Ví, že Ježíš je Mesiáš a že pouze za ním učedníci jdou a půjdou. Stručně řečeno, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, Žalm 51 není první žalm, který David napsal. Už dřív David v žalmech popisoval svoje problémy se Saulem, před kterým prchal, než se stal králem. David měl, stejně jako Petr, veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání než lidé okolo nich. Právě toto měli společné. Přesto však dělají, co dělají. Proč? Myslím, že tu jde o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout asi takto: David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra, alespoň ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sami sebe poznali.

Proč Ježíš později třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho oslovuje jeho starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? Bůh totiž ví, že pokud se nezmění Davidovo srdce, přijde další Bat-šeba. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak k tomuto sebepoznání dochází? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije selhání. To však nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co provedeme, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných mužů jejich pády vedou k poznání toho, jací jsou. Jenže s tím, jací jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat: „Proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky.“

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést zůčastněné k reakcím, jichž by se za normálních okolností nedopustili. Zároveň by měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Ačkoli tyto kurzy mohou být správné, myslím, že i život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohly vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… příkladů je mnoho. Ani David či Petr si situace, do kterých se dostali, nevymysleli. David najednou spatřil Bat-šebu, a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišel sled otázek. Když přijde náraz v okamžiku, kdy se nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, vypadne z nás prostě to, co nosíme v srdci a kdo vlastně jsme, což mnohdy nebývá příliš povzbudivé. Otázka potom je, co s tím uděláme.

Bůh nám skrze situace, kterými procházíme a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, případně se do něj raději nekouká, nebo se dívá a s jeho pomocí něco dělá. Bůh Davidovi a Petrovi připravil situace, které se jim staly, zrcadlem k poznání sebe samých. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje ze svých selhání okolnosti či okolí, nelitují se. David prosí o čisté srdce; Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád, a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Svoje poslání však obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň se s tímto sebepoznáním vyrovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami či morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu – v tom stavu, v jakém jsou – a přiznávají se.

David mohl napsat mnoho dalších žalmů, ale Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skálou, protože ho tak Ježíš označil dlouho před Petrovým zapřením. Bůh však chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na závěr se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla. Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců (2S 12,7–9).

Ono zrcadlo je ve slovech „ten muž jsi ty“. Bůh si tu používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám a selháním zcela slepý a to, co je pro jeho okolí jasné, on sám nevidí. David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Boha o odpuštění a zároveň o čisté srdce. Petr po svém zapření  dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš neoslovuje „skálo“ – Petře, nýbrž Šimone, jeho původním jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní naděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby pro každého novice připravili duchovní krizi a sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Ve svém životě jsem pronesl zřejmě stovky či tisíce promluv. Vím, že když mluvím, napadají posluchače nové myšlenky a někteří jsou jimi občas i inspirováni. Ale většina z nich neprojde hlubokou proměnou, protože k té je zapotřebí více než slov. To, co lidi promění, je konfrontace, nutnost poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací i hříchů utečeme a zůstaneme neproměnění. Slovem „neproměněni“ myslím to, když nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět naše špatné postoje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina a také sebe samých. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  Mohli pak žít bohatším a smysluplnějším životem a hlouběji poznat, kdo je Bůh. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí může být cesta vpřed. I to může být evangelium.