Píše se rok
1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů.
Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto
svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé
vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která
se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou
lůzou. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který
se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází
tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé
byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud
s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen
zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce.
Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se
uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč
E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.Wiesel prožil
Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná
v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje
svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i
Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání
odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí.
V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž
těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy
nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční
ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří
pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce,
který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během
popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle
svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil,
že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě
jednou pár vět z knihy Noc: „Buď
požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo,
protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby
šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl
vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi
všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce,
matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi
nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“
Během věznění v koncentračním táboře, tváří
v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal
svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a
vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že
dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl
jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“
Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského
procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já,
Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství,
ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si
nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí,
nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“
Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které
se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže
navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto
dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů.
Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí
pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že
lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na
to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit
obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme
k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále
říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen,
že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří
masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho
obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.
Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera
hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh.
Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji
svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných,
byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a
ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání
Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při
pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová
hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát
znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem
k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?
Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že
se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim
pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid
zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože
se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je
vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i
když protestuji, svoji víru neopustím…
Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo
vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho
za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si
nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za
Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen
věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.
Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom,
že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve
zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají
stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou
jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.
Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a
rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální
odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň
nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy
někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“.
Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé
čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých
klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…
Žádné komentáře:
Okomentovat